Carlton Mellick III: Strašidelná vagina

Je těžké milovat ženu, jejíž vagina je bránou do světa mrtvých.

Nakladatelství Carcosa vydává výstřední hororově-erotické dobrodružství Strašidelná vagina Carltona Mellicka III.

ANOTACE:
Svou excentrickou přítelkyni Stacy Steve bláznivě miluje. Teď však jejich sexuální život nestojí za nic, neboť Steva trápí zneklidňující kvílivé zvuky, které se linou ze Stacyiných intimních partií. Stacy si je vědoma, že jí straší ve vagině, ale nedělá z toho žádnou vědu. Když se z ní jednoho večera vysouká kostlivec, Stacy pochopí, že v sobě ukrývá záhadné nebezpečí. Přesvědčí svého přítele, aby se do ní vplížil a zjistil, co ono zvláštní místo skrývá…

Strašidelná vagina, jedno z vrcholných děl žánru bizarro fiction, nabízí příběh přesně o tom, co slibuje v názvu, v čtenářsky přívětivé kombinaci groteskna, hororu a erotiky.

Titulní novelu doplňují neméně výstřední povídky Porno v srpnu a Fantastické orgie.

 

OHLASY:
„Jestli jste nečetli Mellicka, nejste ani zdaleka dost zvrácení na jednadvacáté století.“ – Jack Ketchum

„Mellick ilustruje lidský úděl lépe než mnoho autorů tzv. realismu.“ – The Magazine of Bizarro Fiction

 

UKÁZKA Z KNIHY: 

Kapitola první

Sexu se Stacy jsem se děsil od chvíle, kdy jsem zjistil, že jí straší ve vagině.

Když jsme se seznámili, nějakého strašení jsem si vůbec nevšiml. Její vagina mi připadala úplně fajn. Lepší než fajn. Byla skvělá! Alespoň první rok. Ale když jsme se zasnoubili a Stacy se ke mně nastěhovala, uvědomil jsem si, že když spí, vychází z ní prazvláštní zvuky.

Poprvé jsem si myslel, že jen tak chrápe. Potom mě napadlo, že je někde v domě puštěná televize. Ve tmě jsem slyšel hlasy – šepot, pak smích. Pak křik. Pak vytí. Zvuky byly tlumené, ale s každou další nocí byly jakoby zřetelnější.

„Odkud se ty zvuky sakra berou?“ zeptal jsem se Stacy jednoho večera.

Zamrkala a probudila se. „Cože?“

„Slyším hlasy. Linou se ze stěn,“ řekl jsem.

„Aha…,“ vydechla.

„Myslím to vážně.“

„Tohle nevychází ze stěn,“ řekla, „vychází to ze mě.“

„Z tebe?“

„Z mýho nitra,“ upřesnila a stáhla ze sebe pokrývky a ukázala si do rozkroku.

Nevěřícně jsem si odfrkl.

„Poslouchej,“ pobídla mě. Přitáhla si moji hlavu do klína a uchem si ji přitlačila k vulvě.

Měl jsem pocit, jako bych poslouchal oceán v chlupaté masité lastuře.

„Ty hraješ!“ vyhrkl jsem.

Zahihňala se. Bylo to jako vtip.

Ale potom jsem to uslyšel…

Hlas, uvnitř Stacy.

Slovům jsem nerozuměl. Nějaká žena naříkala, něco blekotala v jakémsi nepříčetném jazyce. Potom mi zaječela do ucha a já jsem ze Stacyina rozkroku prudce odskočil.

Moje přítelkyně se mi smála, mhouřila své tmavohnědé oči.

„Co to je, krucinál?!“ vykřikl jsem.

„Říkala jsem ti to!“

„Co je to?“

„Duch.“

„Cože?!“

„Straší ve mně,“ pronesla, dotkla se své vaginy a usmála se.

„Jak se ti tam ten duch dostal?“

„To nevím. Je tam už dlouho.“

„Proč s ním něco neuděláš?“ zeptal jsem se.

„Co s ním můžu dělat?“

„Nevím…, třeba na něj povolat kněze?“

„Co s ním kněz udělá? Strčí mi tam kříž a bude toho ducha vyhánět?“

„Třeba…“

„Ono zas tak o nic moc nejde. Už jsem si na něj zvykla.“

„Jak…“

„Vlastně ho mám docela ráda.“

Zamračil jsem se na plachetnici na stěně za její hlavou.

„Jo,“ řekla a roztáhla si nohy přes můj klín. „Kdo jinej má strašidelnou vaginu?“ Přitiskla si dlaň na drn v rozkroku a roztáhla si pysky, aby si ji prohlédla. „Mí předešlí kluci si mysleli, že je to docela sexy.“

Zavrtěl jsem před ní hlavou a ona se usmála. Mně to připadalo nechutné. Ale fakt, že mě děsí její genitálie, ji podle všeho vzrušoval.

Potom se se mnou pomilovala. Pro ni to byl ten nejdivočejší sex, co jsme spolu měli. Mačkala mě pod sebou, sála mi popraskaný dolní ret, zavedla si můj penis do svých strašidelných útrob a udělala se z vystrašeného výrazu v mé tváři. Pro mě to byl ale ten nejdivnější sex, jaký jsem kdy zažil. Přísahám, že jsem v ní té noci cítil zvláštní věci. O špičku žaludu se mi otíral přízračný dech.

*

Byli jsme ale šíleně zamilovaní! Vůbec jsem neuvažoval, že bych ji kvůli její strašidelné vagině opustil. Byla pro mě vším. Takhle >< jsem ji miloval! (To znamená nekonečně moc.)

Byl jsem jí pohlcený ode dne našeho seznámení. Byli jsme pro sebe cizí lidé, kteří z nějakého důvodu společně usnuli v autobuse městské hromadné dopravy, já s hlavou v jejím klíně, její kučeravé vlasy spuštěné přese mě jako deka a v týlu její horký dech. Když jsme se probudili, řekla: „To bylo moc příjemný,“ a já se na ni usmál. Byla hodně vysoká, zvlášť na Asiatku. Byla skoro o třicet centimetrů vyšší než já. Měla hedvábné vlnité vlasy a maličké oválné brýle.

Potom prohlásila, že kdybychom chtěli spát dál, má doma útulnou postel. Souhlasil jsem. Myslel jsem, že chce mít sex. Celou cestu k ní jsem ji hltal očima, pod kabátem jsem se snažil skrývat erekci. Ale ona vážně chtěla jen spát. Bylo pozdě. Oba jsme pracovali na odpolední směně. Přišli jsme do její garsonky s podlahou posetou prádlem, o němž tvrdila, že je do posledního kousku čisté, a svlékli jsme se do triček, spodního prádla a ponožek. Měla pravdu. Postel to byla rozhodně pohodlná. Byla to ta největší, nejnadýchanější postel, v jaké jsem se kdy ocitl. Celou noc se ke mně tulila jako k plyšovému medvídkovi. Ani jsme nevěděli, jak se jmenujeme, ale byla to jedna z nejhezčích chvil, jakou jsem zažil s jinou lidskou bytostí.

Následujícího rána jsme se představili.

„Steve!“ zvolala a z postele vyskočila až ke kuchyňské lince. „To jméno nesnáším!“

Viděl jsem, jak jí pod tričkem prosvítají kakaové bradavky. Někdy v noci si musela sundat podprsenku.

„Promiň…,“ začal jsem.

„No to se povedlo,“ řekla a zobla si z krabice cereálie s maršmelouny.

„Kdy to chceš zopakovat?“ zeptala se mě.

Pokrčil jsem rameny.

„Dnes večer?“

Přikývl jsem a už se soukal do kalhot.

Cestou ze dveří prohodila: „Setkáme se v autobusu.“

Tři týdny jsme spolu spali v jedné posteli. Ani jednou jsme neměli sex. Ani jednou jsme si nedali pusu. Ani jednou jsme si nesundali nic víc než kalhoty. Jen jsme spolu snili.

Rozhovory byly krátké. Nechodili jsme na rande. Nepoznali jsme se. Jen jsme spolu spali. Pro ni jsem byl pouze plyšák s tlukoucím srdcem.

*

Ale nakonec jsme se bavit začali.

Zjistil jsem, že ze všech jídel má nejradši plněné vinné listy a všechny její oblíbené filmy vznikly v Rusku. Narodila se v Thajsku, ale než se naučila chodit, adoptoval ji jeden bohatý afroamerický pár a většinu života strávila na nóbl předměstí Los Angeles. Tady v Portlandu studovala deset let na univerzitě a získávala tituly ze všech předmětů, které jí byly dostupné. Kariéra ji nezajímala. Prostě se jen ráda učila novým věcem a rodiče jí všechno platili, dokud jí nebylo třicet. Pak přívod prostředků utnuli a studia musela ukončit, aby si našla práci. Tituly z filosofie, dějepisu, ruštiny, antropologie, psychologie a humanitních věd jí na pracovním trhu bohužel nebyly k ničemu, takže začala pracovat v jednom hipsterském obchodě s módou v centru města. Tehdy došla k závěru, že jí neskutečně baví módní návrhářství, a od té doby šetřila peníze, aby se mohla vrátit do školy.

„Já jsem na vysokou nikdy nechodil,“ řekl jsem jí.

„Fakt nikdy?“ zeptala se.

„Pořád jsem se snažil být muzikantem. Zpíval jsem a hrál na kytaru. Chtěl jsem být jako Beck nebo ten týpek ze Soul Coughing. Ale když jsem se ani po deseti letech nikam nedostal, vybodl jsem se na to. Lidi mě prostě neměli rádi. Kluby si mě přestaly zvát. Pořád jsem vystupoval na večerech amatérských zpěváků v baru Produce Row, ale nakonec jsem toho nechal. Měl jsem plný zuby toho, jak mi nikdo netleská. Měl jsem plný zuby toho, jak mě lidi ignorujou, jak se baví u stolů, jako kdybych tam vůbec nebyl. Byla to prostě obrovská ztráta času.“

„A to hraní tě těšilo?“ zeptala se.

„Jo,“ řekl jsem.

„Pak to ztráta času nebyla.“

A tehdy jsem si uvědomil, že ji miluju.

*

Celé měsíce jsem si neuvědomoval, že i ona miluje mě. Vždycky říkala, že jsem roztomilý a malý, ale to nic nedokazovalo. Teriér je taky malý a roztomilý a já jsem chtěl, aby mě milovala víc, než by milovala teriéra.

To, že mě miluje, jsem zjistil v den, kdy jsme se poprvé milovali. Procházeli jsme se parkem u uměleckého muzea a bavili se o hudbě. Řekla mi, že si chce sestavit theremin a založit kapelu. Zeptal jsem se jí, jestli bych v její kapele mohl hrát. Řekla, že ne. Na thereminu chtěla hrát Schuberta a Debussyho a prý bych tam nezapadal. Potom jsme se bavili o tom, jak má v plánu na theremin zahrát Smrt a dívku a jak chce tohle všechno skloubit s bondážovým vystoupením.

Cestou jsme míjeli ušmudlaného bezdomovce. Bylo mu tak čtyřicet, spal v parku na lavičce, třásl se a byl celý mokrý. Poznával jsem ho. Jmenoval se Kobliha. Nebo jsem aspoň slyšel, že mu tak říkají jeho kamarádi. Bezmyšlenkovitě jsem si svlékl kabát a zabalil ho do něj. Bylo to zvláštní, protože bezdomovcům jsem už léta nedával ani drobné. Když jsem se přestěhoval do Portlandu, dělával jsem to skoro denně. Když jsem měl drobné a někdo si o ně řekl, dal jsem mu je. Ale nakonec jsem s tím přestal. Hlavně proto, že jsem přestal používat hotovost a za všechno jsem platil kartou. Prostě jsem neměl drobné na rozdávání. Ale říkali si o ně pořád. Nároží za nárožím, den za dnem. Když jsem jim drobné dát mohl, nepoděkovali mi za ně. Když jsem se omluvil, že drobné nemám, obvykle se naštvali a plivli mi na boty. Kobliha býval shodou okolností nejhorší ze všech. Byl to zavalitý černoch v křiklavě oranžovém svetru, který bloumal po Pioneer Square. Drobné po mně nechtěl rovnou. Napřed se mě zeptal, jestli mám nějaký problém s černochy. Odpověděl jsem mu, že nemám. Potom mě požádal o peníze. Já mu je pak dával, jako by to byl důkaz, že s černochy opravdu žádný problém nemám. Pronásledoval mě na další křižovatku a požadoval ještě trochu víc. Dal jsem mu všechno, co jsem měl, dokonce i dolar nebo dva. Potom požádal ještě o trošku víc. Když jsem mu někdy peníze dát odmítl, nadával mi do rasistů.

Říkal: „Jo, už je mi to jasný, ty seš skin. Takže Sieg Heil, skine!“ A řval za mnou, dokud jsem neušel dva bloky: „Sieg Heil! Sieg Heil!“

A tak jsem se po nějakých pěti šesti takových konfrontacích veškerým kontaktům s bezdomovci vyhýbal. Nenavazoval jsem s nimi ani oční kontakt. Ale toho dne, když jsme se procházeli parkem, jsem Koblihovi dal kabát v ceně dvou set dolarů, Koblihovi, bezdomovci, který mi nadával do rasistů za to, že jsem mu nedal peníze.

Nejsem si jistý, proč jsem to udělal. Ten kabát jsem mu dávat nechtěl. Neudělal jsem to, protože jsem si chtěl něco dokazovat. Prostě jsem uviděl chlapa, co mrzne v parku na lavičce, přehodil jsem přes něho svůj kabát a šel jsem dál. Možná to bylo proto, že jsem byl se Stacy. Možná jsem byl prostě tak šťastný, že vedle ní jdu, že jsem chtěl učinit šťastným i někoho jiného. Nevím.

Ale když mě Stacy uviděla, že jsem se vzdal svého kabátu, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, ještě v tom parku mě zastavila, sehnula se ke mně a dala mi ten nejhlubší polibek, jakého byla schopna, a potom mi těma svýma tmavohnědýma očima řekla, že mě miluje.

Té noci jsme se milovali, a než jsem se nadál, už si ke mně stěhovala tu velkou nadýchanou postel.

*

Nedlouho poté jsem Koblihu znovu potkal. Pořád mi nadával do nácků, i když měl přes svůj oranžový svetr natažený můj kabát za dvě stě dolarů. Nedokázal jsem se na něho přestat usmívat. Znovu na mě zařval „Sieg Heil!“ a já se na něho jenom usmál. Poznal jsem, že ho to ještě víc naštvalo, protože mi pohrozil, že ze mě vymlátí duši, ale já byl toho dopoledne tak šťastný, že mě nemohlo nic rozházet.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Carcosa, duben 2018
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Ed Mironiuk
Vazba: brožovaná
Počet stran: 192
Cena: 229 Kč