Matt Ralphs: Dcera ohně

Dobrodružství plné magie, dobrodružství a tajemné atmosféry, která tě pohltí!
Hazel až do svých dvanácti let neopustila kouzlem chráněnou mýtinu, kde žila se svou matkou – čarodějkou. Jednoho dne se tam však zjeví nebezpečný démon a matku unese. Dívka se vydává matku hledat. Cestou se přidá k pochybnému lovci čarodějnic a jeho učedníkovi Davidovi.

 

ANOTACE:
Hazel až do svých dvanácti let neopustila kouzlem chráněnou mýtinu, kde žila se svou matkou – čarodějkou. Jednoho dne se tam však zjeví nebezpečný démon a matku unese. Dívka se poprvé ve svém životě vydává za hranice mýtiny s nelehkým úkolem matku najít. Cestou se přidá k pochybnému lovci čarodějnic a jeho učedníkovi Davidovi. Ti netuší, že Hazel je také čarodějka. Její schopnosti se začaly projevovat až po šoku z matčina únosu a i ona sama je z toho pěkně vyděšená. Dokáže dívka matku najít a vysvobodit ji ze spárů zlého démona? Co se stane, až David zjistí, že Hazel umí kouzlit s ohněm? Vždyť jeho úkolem je čarodějnice chytat a přivádět je před soud!

 

UKÁZKA:

PROLOG

Čaroles, Anglie 1656

Dvanáct let po skončení čarodějnické války

Mary Applegateová se probudila a v krku jí vězel knedlík. Knedlík strachu.

Někdo je v mém pokoji.

Ležela bez hnutí, tušila něčí přítomnost – spíš přítomnost nějaké věci – a byla si jistá, že ji ta věc pozoruje. Avšak slyšela jen šepot listí v korunách stromů a vzdálené houkání sovy. Nervy měla napjaté, ale nedokázala si ten tísnivý pocit nijak vysvětlit. Snad jen tím, že ucítila slabý pach železa podobný pachu teplé krve.

Nadzvedla se na loktech, až jí v nich luplo, a posadila se na posteli. „Bláznivá stará bábo,“ zabručela si pro sebe. „To se ti jen něco zdá.“

Chladný vzduch ji zastudil. S brbláním si přehodila přes ramena deku, s námahou se vyškrábala z postele a belhala se ze schodů. Staré kosti ji při každém opatrném kroku bolely.

Domovní dveře zavrzaly v pantech, dovnitř pronikl závan vůně deště a mokrého listí. V duchu se podivila, že před spaním nezamkla. Zavřela dveře a zasunula zástrčku.

Kulhala po kuchyni ke krbu, prsty šátrala po nahrubo omítnuté dřevěné stěně. Rozhrábla uhlíky, přihodila několik polen a oheň se rozhořel.

„Ach, Housere,“ vzdychla a ohřívala si prokřehlé ruce nad plameny, „kdybys tu tak byl, ty starý hlupáčku.“

Od smrti jejího služebníka Maryin neradostný život ještě víc posmutněl. Tolik jí chyběl Houserův hlas a jeho společnost! Někdy se jí zdálo, že za sebou na prkenné podlaze slyší plácání jeho pařátků spojených plovací blánou, ale byla to jen ozvěna blednoucí vzpomínky.

Zavrtěla hlavou, pověsila na hák nad ohništěm kotlík okořeněné medoviny, posadila se a čekala, až se ohřeje. Její sladká vůně brzy naplnila kuchyň a ukolébala ji do neklidné dřímoty.

Probudilo ji zuřivé bouchání na dveře. Trhla hlavou směrem, odkud hluk přicházel, a srdce se jí rozechvělo jako lapená můra. Nikdo ji už nenavštěvoval, obzvlášť v takovou pozdní hodinu.

„Kdo je tam?“ zavolala a obezřetně se plížila ke dveřím. „Co chcete?“

Žádná odpověď.

Zhluboka se nadechla, odsunula závoru a na škvíru pootevřela dveře. Vzduch voněl mrazem, ptáci šramotili ve větvích stromů, jejich křídla šustila jako papír.

„Dnes je zima jako v hrobě,“ ozval se jakýsi mužský hlas, tichý a hluboký jako pohyblivý písek. „Smím dál?“

Nečekal na odpověď a protlačil se kolem Mary dovnitř.

„Kdo jste?“ vykřikla a spěchala za ním.

„Jen pocestný, který se chce ohřát. Polekal jsem vás?“ Stál tak blízko, že Mary cítila na tváři jeho dech.

„Já se jen tak něčeho neleknu. A už vůbec ne nějakého nočního návštěvníka,“ zabručela a maskovala svůj strach tím, že se zamračila.

„Opravdu?“ poznamenal neznámý pobaveně. Usadil se ke stolu, židle pod ním zavrzala. „Páni, takový krásný oheň!“ Mary se v duchu rozzlobila. Přijít k někomu bez pozvání, navíc takhle v noci, durdila se. Taková drzost!

„Co to tu tak voní?“ začichal. „Medovina? Dal bych si šálek na za­hřátí.“

V Čarolese bylo zvykem pomáhat potřebným, a to v kteroukoli denní či noční dobu. Mary zaťala zuby. „S radostí,“ utrousila.

„Předpokládám, že nemíváte moc často hosty, když bydlíte takhle hluboko v lese.“

„V tuhle hodinu opravdu ne.“ Mary opatrně postavila kotlík s medovinou na stůl, sundala z police dva šálky a posadila se ke stolu naproti muži. „Tak vy jste zabloudil?“

„Zabloudil?“ Muž se zasmál. „Ne. Vím přesně, kam mám namířeno. S dovolením nám naleju.“ Naplnil šálky a medovina příjemně zavo­něla.

Rozhostilo se ticho, Mary to ale dlouho nevydržela a vyštěkla: „Tak kam máte namířeno?“

„Do Rivenpiku.“

„Na to hrozné místo? Tam nic nenajdete, leda tak stíny a duchy.“

„Nu což, přesto tam mířím.“ Muž poposedl. „Ačkoli jsem si udělal malou zacházku, abych vás mohl navštívit… Mary Applegateová.“

„Odkud víte, jak se jmenuju?“ vyhrkla, div se nezalkla douškem medoviny.

„Och, já o vás vím všechno. Vím, proč tu žijete sama. Vím, kdo vás tenkrát oslepil a proč to udělali. Vím přesně, kdo a co jste zač.“

Mary se sevřelo hrdlo strachy. „Vy jste… lovec čarodějnic?“

„Naopak.“ Muž se opět krátce zasmál. „Vy mě opravdu nepoznáváte po hlase? No, je pravda, že je to už nějaká řádka let.“

Mary pátrala ve vzpomínkách… jeho hlas jí opravdu připadal povědomý. „Ne,“ vydechla nevěřícně. „To není možné. Nicolas?“

„Ano, jsem Nicolas Murrell, ministerský předseda čarodějnictví na­šeho bývalého krále.“

„Ale…“ Mary nechápavě kroutila hlavou, „já myslela, že vás tenkrát zajali a uvrhli do Toweru.“

„Tak, tak, Mary, to je pravda. A tam jsem si užil péče lorda Cromwel­la déle, než mi bylo milé. Ale uprchl jsem a teď právě probíhá hon na mou osobu.“ Pak s uspokojením dodal: „Jste hostitelkou nejhledanějšího muže v Anglii.“

Mary vstala a nohy se jí div nepodlomily. „Žádám vás, abyste o-odešel,“ vykoktala. „Ihned.“

„Ale vždyť jsem sotva přišel. Posaďte se, prosím.“ Klepl klouby prstů o stůl. „Sednout.“

Vyděšená Mary jako ve snách uposlechla.

„Tak mi povězte, Mary, proč jste se schovala tady v Čarolese?“

„Uprchla jsem, když jsme prohráli čarodějnickou válku,“ odpověděla a nervózně si pohrávala se stříbrným náramkem na ruce. „Ten les je teď jediné místo, kde jsem v bezpečí.“

„Už dlouho nebudete. Lovci čarodějnic roztahují své sítě. Cromwell vás chce vymýtit, a to jednou provždy. Už neexistuje žádné místo, kde by byli čarodějové a čarodějnice nebo ti, kdo s nimi sympatizují, v bezpečí.“

Mary zvedla třesoucími se prsty šálek. „Slyšela jsem, že Třináctka se brání a bojuje na severu.“

„To ano, ale už jí docházejí síly.“

„Modlím se za její úspěch,“ hlesla Mary.

„A přesto jste se nepřidala?“

V hlase mu zaznělo takové pohrdání, že se Mary úplně scvrkla. „K čemu bych jim byla? Kromě toho už jsem zažila tolik válek, že by to vydalo na celý život. Nechci s tím už nic mít.“

„A co tedy chcete?“ zeptal se Murrell.

Mary sebrala odvahu, naklonila se dopředu a pronesla: „Mít svatý pokoj.“

„To bohužel nepůjde.“ Murrellův hlas jí kapal do uší jako sladký sirup. „Chci, abyste mi pomohla.“

„Jak může stará slepá čarodějnice pomoct někomu, jako jste vy?“

Murrell jí položil svou studenou ruku na její. Mary sebou trhla, když ucítila, že muž má místo palce jen krátký pahýl.

„Chci informaci,“ pronesl a stiskl jí prsty.

„Proč bych vám měla něco říkat?“ zašeptala Mary a přála si, aby dokázala ovládnout svůj třesoucí se hlas.

„Protože vám výměnou taky něco dám.“

Židle zaskřípala, jak Murrell vstal. Pak dlouhými kroky obešel stůl a postavil se přímo za Mary. Úplně ztuhla, když ji oběma rukama popadl za hlavu a konečky prstů jí tiskl víčka. Něco si při tom brblal pod vousy a Mary v lebce vyšlehla prudká bolest jako bílý plamen.

„Přestaňte,“ zachrčela a snažila se mu odtrhnout ruce. „Co to dě­láte?“

„Dávám vám dárek,“ odpověděl Murrell a pustil ji. „Otevřete oči.“

Mary zamžourala. Před zraky se jí začaly míhat barvy a slepota, která ji trápila několik desítek let, zvolna mizela. Už viděla i obrysy věcí kolem, zostřovaly se: jídelní stůl se skvrnami na desce, jasné plameny ohniště, police se sklenicemi zavařenin, hrnci a měděnými kotlíky.

„Co jste to udělal?“ vykřikla a přála si, aby měla odvahu otočit se a pohlédnout mu do tváře. „Vždyť vy přece nejste obdařený kouzelnou mocí – neměl byste umět čarovat. Co je to za nečisté čáry?“

Murrellův stín se nad ní tyčil. „Myslím, že víte.“

„Ďábelské čáry?“ zalapala Mary po dechu. „No ne… Vy jste byl vždycky lehkomyslný, Nicolasi, ale spolčit se s démony…“

„V dnešní zlé době je to nutnost.“

„Démonovi přece nemůžete věřit – víte stejně dobře jako já, že vás zradí během mrknutí oka. Přiznejte se, čeho jste se zřekl, abyste získal tuhle kouzelnou moc?“

„Jsem odhodlaný obětovat cokoli, abych zachránil naše lidi,“ prohlásil Murrell. „Na rozdíl od vás.“

Mary se zhluboka nadechla, snažila se zpomalit splašený běh srdce.

Podívala se na své ruce. Kůží tenkou jak papír jí prosvítaly klikaté žíly a obrysy kostí. „Vypadám tak staře,“ pronesla.

„Čas není tak milosrdný jako já,“ zdůraznil Murrell. „A abych vám to dokázal, umožním vám konat pokání.“

„Za co se mám kát?“

„Za to, že jste opustila svoje lidi a vzdala jste boj proti lovcům čarodějnic,“ upřesnil. „A teď, Mary, něco za něco. Chci se vás zeptat jen na jednu jedinou věc. Když mi odpovíte po pravdě, dám vám pokoj. Ale jestli budete lhát –“

„Ušetřete si ty výhrůžky,“ zarazila ho Mary odvážně, i když v ní byla malá dušička. „A k věci.“

Murrell se sklonil, až se jí ústy div nedotýkal ucha.

„Kde je?“

Mary pevně stiskla víčka. Věděla, na koho se Murrell ptá. To ne, pomyslela si. To ti nemůžu říct.

Stisk Murrellových rukou ještě zesílil, opřel se jí celou svou vahou o ramena. „No?“ pobídl ji.

„Kde je kdo?“ zeptala se naoko nechápavě.

„No tak, Mary, nedělejte ze mě hlupáka. Moc dobře víte, koho hledám.“

„Vůbec netuším, na koho nebo na co se ptáte,“ sykla vztekle. „A vypadněte z mého domu. Nikdo vás sem nezval.“

„Doufal jsem, že to nebude třeba,“ vzdychl Murrell. „Ale myslím, že je načase, abych vás představil vašemu druhému hostu. Syrohlave, vylez a pozdrav naši hostitelku.“

Dveře kumbálku pod schody se se skřípěním otevřely a zavanul odtam­tud stejný železitý pach krve, jaký Mary předtím cítila ve své ložnici.

„Pojď sem, Syrohlave,“ poručil Murrell. „Posaď se tady ke stolu.“

V kumbálku se pohnul nějaký stín a za okamžik se odtamtud vyno­řila smrtelně bledá hlava, hladká a bez výrazu, až na dvě zející nosní dírky. Osvítily ji záblesky ohně z krbu. Potvora bez kůže, s obnaženým masem a šlachami doklusala po čtyřech ke stolu, černými drápy škrábala o prken­nou podlahu.

Démon, pomyslela si Mary. Pozoroval mě, když jsem spala. Byl celou dobu tady!

Murrell zvedl šálek ke rtům. „Výborná medovina. Velice osvěžující.“

Mary namířila třesoucí se ukazováček na démona. „Ve jménu mocné měsíční královny ti nařizuji, abys odešel z tohoto místa.“

Démon zívl a odhalil řady ohavných zubů. Vymrštil hadí jazyk, třepotal jím a ochutnával vzduch.

„Tvá ubohá zaklínadla nebudou na Syrohlava vůbec účinkovat,“ posmíval se Murrell. „Měla by sis uvědomit, jaké máš štěstí, ježibabo. Jen málo lidí má možnost vidět tak mocného démona, a ještě méně z nich se dožilo dnešní doby, aby o tom mohlo vyprávět.“

Mary ucukla dozadu, když se k ní bestie naklonila a ovanula ji horkým dechem z hnusných nozder. „Vyvolávání démonů je porušováním zákonů čarování.“

„Já se rozhodl, že na ně už nebudu dbát.“

„Nemáte na to právo. Co když zaklínadlo, kterým ho ovládáte, selže? Co když zemřete a tato… ohavnost se bude moct volně potulovat bez pána, který by ji krotil?“

„Jsme ve válce, Mary. Potřebujeme zbraně, s kterými budeme bojovat. A teď k věci. Kde… je… ta…?“

„Nevím, o kom mluvíte,“ opakovala zatvrzele Mary.

„Lhářko.“

Mary upřeně hleděla do stolu, rty pevně semknuté.

„Syrohlav má hlad,“ poznamenal Murrell. „Možná začne od vašich nohou.“

Démon zacvakal uslintanými čelistmi a stará čarodějnice raději zavřela oči.

„Dávám vám poslední možnost, Mary Applegateová,“ pokračoval Murrell. „Kde najdu Hecate Hooperovou?“

*

1.

ČAROMÝTINA

Čarodějnice jsou moudré i mazané, rozumí bylinkám a léčitelství. Ty nejzručnější, kterým se říká vládkyně kouzel, ovládají kouzlo, s jehož pomocí mohou čarovat a zaklínat.
– Dr. Neil Fallon: Poznámky o čarodějnictví a démonologii

Čaromýtina v Čarolese o tři dny později…

Hazel Hooperová se procházela v sadu, tiše si pohvizdovala a libovala si, jak jí slunce hřeje záda. Jeho paprsky se prodíraly korunami stromů a prosvětlovaly třešňové kvítky, až jejich okvětní lístky vypadaly jako plátky zlata. Na Čaromýtině byl nádherný letní den. Čaromýtina byla jejím domovem, jediným, který v životě poznala. Sáhla do košíku pro jablko a pořádně se do něj zakousla, šťáva jí stékala po bradě. Jsou tak akorát na koláč, pomyslela si.

Najednou se v půli sousta zarazila, protože na cestičku před ní vy­běhlo něco velkého a zrzavého. Byl to Zrzek, nevrlý kocour její mámy, s nímž Hazel nepřetržitě válčila. V tlamě držel něco malého a chlupatého, tělíčko jen bezvládně viselo.

„Zrzku!“ křikla Hazel. „Co to máš? Ty zlá potvoro – vždyť je to jen malý plch. Chudáček!“ Rozzlobila se a ze všech sil po kocourovi mrštila nakousnutým jablkem. Přeletělo mu nad hlavou a rozprsklo se o nedaleký strom. Lepkavá dužina nezbedníka postříkala.

„Ulov si něco stejně velkého, jako jsi ty!“ křikla. Kocour myšku pustil a s pronikavým zamňoukáním zmizel v křoví.

Hazel odložila košík a co nejopatrněji bezvládné tělíčko zvedla. Drže­la chvějící se myšku v dlaních. Zavřela oči, zapátrala v paměti po léčivé zaklínací formuli, kterou se pečlivě naučila z máminých čarodějných knih, a pak zamumlala:

„Magia-mus-sanaret.“ Jako obvykle se nic nestalo.

„Vydrž, myšičko,“ povzbuzovala ji a potlačila zklamání. „Máma tě dá do pořádku.“ Pelášila ze sadu do dobře udržované zeleninové zahrádky. Na konci pěšiny stála chaloupka s prohnutou doškovou střechou, kolem dveří bujely nejrůznější květiny. Hazel bez dechu vrazila do kuchyně. „Mami, podívej se, co jsem –“

Nedopověděla, protože ji do nosu udeřil silný puch. Hecate, její matka, stála v oblaku mastné páry u sporáku, skoro ji nebylo vidět. Hleděla do hrnce, v němž něco pobublávalo, jednu ruku v bok, druhou si zamyšleně mnula bradu.

„Co tu tak smrdí?“ Hazel zalapala po dechu, měla pocit, že se udusí. „Další odpuzovač duchů?“

„Mmm, potřebuje to něčím ochutit, to jo,“ zabručela Hecate. „Buď tak hodná a podej mi trochu šípku, ano?“

„Hned, mami. Ale nejdřív se podívej, co Zrzek provedl.“ Hazel jí ukázala myšku. „Ten tvůj ochočený služebník nejraději mučí zvířátka, která jsou menší než on. Je to takový trapič!“

„Sice to je můj služebník, ale to neznamená, že pořád nemá své zví­řecí pudy,“ poučila ji Hecate. Svraštila obočí a podívala se na myšku. „Má zlomenou pacičku a je v šoku, ale myslím, že mu dokážu pomoct.“

Hazel jen kulila oči a s obdivem sledovala, jak její matka zamumlala zaklínadlo „Magia-mus-sanaret“, pak se dotkla rty plchova čumáčku a vydechla obláček stříbrné mlhy. Za okamžik myška otevřela oči, posadila se a čistila si zhojenou pacičkou vousky.

„Já to zkoušela, ale nešlo mi to,“ povzdychla si Hazel.

„Určitě ses snažila,“ chlácholila ji Hecate a přikryla bublající kotlík pokličkou. „Asi bychom tu měly vyvětrat…“

„Ale neměla bych už taky umět čarovat? Vždyť už jsem dost velká, ne?“

„No to ano. Ale… vždyť jsme o tom přece už mluvily, Hazel. Není moc velká šance, že se staneš vládkyní kouzel. My jsme takový vzácný druh.“

„Ale já chci být jako ty,“ trvala na svém Hazel. „Mít svého kocoura služebníka, umět léčit a…“

„Já vím, že chceš.“ Hecate vzdychla. „Ale věř mi, že bude mnohem bezpečnější, když zůstaneš obyčejná holčička, která nebude umět čarovat.“ Pohladila Hazel po rozcuchaných zrzavých vlasech. „Mohla by ses česat častěji. A vidím, že jsi zase v těch hezkých šatech lezla po stromech. Podívej, tady je máš rozpárané.“

Kéž bys se mnou už nejednala jako s malým děckem, pomyslela si naštvaně Hazel.

„Brzy nás navštíví Mary,“ dodala Hecate a přetrhla tím Hazeliny myšlenky. „Přinese mi tu knihu o bylinkách, o které jsem ti povídala.“

Hazel zvedla oči ke stropu. „Bezva,“ zabručela.

„Je v ní velice poučná kapitola o muchomůrkách, kterou by sis podle mě měla přečíst,“ dodala Hecate a významně povytáhla obočí.

„Už jsem říkala, že mě mrzí, že jsem nasbírala ty špatné,“ naježila se Hazel. „Nechtěla jsem nás tím slaným koláčem otrávit.“

„Já vím,“ usmála se Hecate. „Říkám to jen z legrace.“

Hazel se dívala, jak myška cupitá k míse s ovocem, a snažila se zahnat svůj nával zlosti. Venku bylo tak krásně a kazit si den hádkou by byla škoda. „Je to pravda, že Maryin služebník minulý měsíc pošel?“

„Houser už byl starý, nadešel jeho čas,“ vysvětlila Hecate.

„Takže je teď úplně sama?“

„Vždyť má přece nás.“

„Ale bydlí sama. Musí jí být moc smutno!“ Plch se snažil vyškrábat do mísy s ovocem, Hazel mu pomohla. Podepřela mu zavalitý zadeček a on se překulil dovnitř.

„Mary je soběstačná ženská a je zvyklá být sama.“

„Jenže je slepá a už stárne, mami. Myslím, že je to smutné – nikdo by neměl být pořád sám.“

Hecate se posadila ke stolu a vzala Hazel za ruku. „Ty máš určitě jako obvykle nějaký nápad, co s tím udělat, že?“

„No… co kdybych k ní na pár dní šla a dělala jí společnost? Až k nám přijde na návštěvu, mohla bych s ní pak odejít a –“

„Víš, že nemůžeš z Čaromýtiny odejít,“ připomněla jí Hecate.

„Ale vždyť by to bylo jen na pár dní…“

„Ne, Hazel. Ne. Nemůžeme za Hraniční plot. Už jsme o tom přece mluvily.“

„Nemluvily. Teda ne pořádně.“ Hazel odtáhla ruku.

„Řekla jsi mi sice, že tam nemůžeme, ale nikdy jsi mi nevysvětlila proč.“

„Jsi ještě moc malá na to, abych –“

„Brzo mi bude dvanáct!“

Hecate klepla prstem o stůl. „No právě.“

„Já chci jen vědět, proč mě tu držíš jako vězně!“

„Ale… tohle je přece náš domov.“ Hecate posmutněla. „Myslela jsem, že to tu na Čaromýtině máš moc ráda.“

„Mám,“ souhlasila Hazel. „Ale za celý svůj život jsem odsud nevytáhla paty. Chci vidět i zbytek Anglie. A poznat další lidi než jen tebe a Mary. Copak to nechápeš?“

Zoufale si popotahovala pramen zrzavých vlasů. „To mě tu opravdu chceš držet zavřenou do smrti?“

Hecate se dívala na své sepjaté ruce. „Ty nevíš, jak to tam za hranicemi vypadá.“

„Tak mi to řekni! Chci se jen dovědět pravdu. To si snad zasloužím, ne?“

„Moje holčička už není tak malá,“ usmála se smutně Hecate a pohladila Hazel po tváři.

„To se ti právě snažím říct, mami.“

„Možná nadešel čas, aby ses to dozvěděla.“ Hecate vytáhla vystrašeného plcha z mísy. „Pustím toho tvorečka na svobodu a smočím se v jezírku, abych si vyčistila hlavu. Až se vrátím, tak si promluvíme.“

*

2.

DÉMON U DVEŘÍ

Démoni jsou příšerné bytosti v té naprosto nejohavnější podobě.
– Velký mág David Ellefson: Postřehy z podsvětí démonů

Hazel otevřenými domovními dveřmi pozorovala, jak Hecate pře­brodila jezírko a pustila myšku pod vrbu na břehu.

Co se to v Anglii děje, že se máma tak bojí?, vrtalo jí hlavou. Pomyšlení, že se to už brzy dozví, v ní vyvolávalo radostné očekávání i strach.

Ve vzduchu poletovaly padáčky se semínky pampelišek a vlaštovky lovící mouchy se míhaly nad jezírkem a střemhlav se vrhaly až k třpytící se hladině.

Hecate se ve slunci leskly vlasy, byla už po pás ve vodě. Do kuchyně zavanula vůně zimolezu s příchutí čehosi železitého, jehož původ Hazel nedokázala rozpoznat.

Když ten pach zesílil, vyvolal v ní takový pocit strachu, až se jí sevřel žaludek. Vstala a narazila přitom nohou do stolu. Mísa s jablky se převrátila, jablka se rozkutálela a se zaduněním dopadala na podlahu. Hazel doběhla ke dveřím právě včas, aby viděla, že se něco odrazilo od břehu jezírka a pod vodou klouzavě zamířilo směrem k matce.

Pod hladinou projel nějaký tvor s vypouklou bledou hlavou bez očí. Už se vynořil – napjatý a přichystaný ke skoku, tlapy s černými drápy připomínaly modlící se kudlanku připravenou zaútočit.

Hazel se konečně uvolnilo stažené hrdlo a vykřikla, ale Hecate se ani nestačila rozhlédnout. Ten tvor vyrazil vpřed, chytil ji za krk a kolem pasu a vyzvedl ji z vody. Hecate sebou zmítala a zápasila s ním, kopala kolem sebe, až z jezírka vystřikovaly gejzíry vody, ale zrůda ji v pevném sevření vlekla k protějšímu břehu.

Matčin pohled se na krátký okamžik setkal s dceřiným. „Uteč, Hazel – uteč !“

Ale Hazel se ani nepohnula. Popadl ji takový vztek, jaký dosud nikdy nepocítila, vyšlehl jako plamen a spálil její strach. „Nech mou matku na pokoji!“ zaječela a okolní svět zrudl.

Vzduch úplně praskal energií, jak jí srdce pumpovalo do žil tolik čarovné moci, až se jí zdálo, že se jí rozletí lebka na dvě půlky. Vykřikla, prudce vymrštila ruce a vyslala horkou vlnu ohně, která se valila přes zahradu k jezírku.

Tvor se otočil a použil Hecate jako štít. Nevydal ani hlásku, i když mu oheň přeběhl po zádech a spálené maso se odlouplo.

Hazelino prudké kouzlo zaprskalo a odumřelo. Zhroutila se na zem a zvedla hlavu právě ve chvíli, aby ještě zahlédla, jak démon mizí mezi stromy a něžně nese její matku v náručí jako nějaké novorozeňátko.

*

3.

MYŠÁK BRAMLEY

„Největší hrozbou jsou pro nás vládkyně kouzel. Jsou to vždy ženy a dokážou mnohem lépe ovládat kouzla než obyčejné čarodějnice.“
– Matthew Hopkins, generál lovců čarodějnic

Hazel se probudila napůl utopená a lapala po dechu. Ležela na zemi úplně promrzlá, jednu ruku měl nataženou dopředu jako tonoucí, který se snaží zachytit se záchranného lana. Černé mraky na nebi chrlily proudy deště, jejich nafouklá břicha protínaly blesky.

Mami, pomyslela si, kde jsi?

Hrdlo měla jako spálené, trápila ji žízeň. Hltavě se napila přímo z kaluže, v níž ležela. Zkalená voda jí dodala aspoň tolik síly, aby se vratce postavila na nohy. Vybavila si, co se stalo: Démon bez očí odvlekl její zděšenou matku. Ale nejživější vzpomínka byla na kouzelný oheň, který jí tryskal z prstů. Podívala se na ruce. Byla přesvědčená, že je bude mít samý puchýř a kůži dočerna spálenou, ale nikde nic.

Tráva a rákosí kolem jezírka byly sežehnuté dohněda, ve vzduchu bylo ještě trochu cítit síru a kouzlo.

Její kouzlo. V dálce se prostíral les, táhl se jako černá šmouha na mokrém pergamenu až za obzor.

Kdo byl ten… netvor? Proč odvlekl mámu? bzučelo jí hlavou. Pátrala pohledem, jestli je někde nezahlédne. Je máma vůbec ještě naživu?

Odhrnula si z obličeje promáčené vlasy, rozběhla se zpátky do chaloupky a chvatně otvírala zásuvky a skříňky. Do brašny si sbalila chléb, sýr, sušené maso, kapesní nožík, malý váček mincí a pár kousků prádla. Pak se převlékla do suchých šatů, obula si pevné šněrovací boty, jejichž podrážky byly podbité cvočky, přes ramena si přehodila červenou pláštěnku s kapucí a spěchala ke dveřím. Tam se zarazila.

Svět za Čaromýtinou vůbec neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Ale teď, když bylo zoufale potřeba odejít, nedokázala v sobě najednou najít ani špetku odvahy, aby překročila práh a vydala se na cestu. Pátrala v srdci po nějaké naději, ale našla tam jen pochybnosti a strach.

„Tak do toho, Hazel,“ poručila si šeptem a zaťala pěsti. „Zvládneš to.“

„Nechceš doufám nikam jít v tomhle počasí, že ne?“ ozval se pisklavý hlásek.

Hazel se prudce otočila. „Kdo je to?“

„Já.“ Hlásek zněl rozzlobeně.

„Ehm, kdo…? Kde jsi?“

„Copak jsi slepá? Tak se rozhlédni. Tam ne, tady přece.“

Hazel otevřela údivem pusu. Na převrácené míse na ovoce seděl ten malý plch a tvářil se nadurděně, až mu vousky poškubávaly.

„Zavři pusu,“ obořil se na ni. „Vypadáš jako blbeček.“

Hazel se konečně vzpamatovala. „Ty umíš… mluvit?“

„Jak vidíš.“

Sklonila se a vzala ho do dlaně. Měl teplou hebkou srst. „Nemůžu tomu uvěřit.“

Plch stál na zadních nožičkách a rozzlobeně jí pohrozil přední pacičkou. „Jak se opovažuješ? Zvednout mě bez dovolení!“

„Ty opravdu umíš mluvit !“ Hazel na něj kulila oči. „Ale jak to děláš?“

„Pusou, samozřejmě. Vidíš, jak se mi při každém slově pohybuje? I když ti musím říct, že až dosud jsem mohl mluvit jen s ostatními zvířaty.“ Nervózně se rozhlédl.

„Mimochodem, kde je ten hrozný kocour?“

Ve vzduchu zapraskalo kouzlo a Hazel plcha málem pustila na zem, protože mu ze srsti vyšlehly plameny. Celý zazářil a ocásek mu žhnul jako rozžhavený pohrabáč, i když Hazel cítila jen teplé zalechtání. Za pár vteřin plameny pohasly.

„Co to bylo?“ vykřikla.

„To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to, když jsem uvízl v tom tvém ohňostroji u jezírka. Jsem celý kouzelný a nelíbí se mi to. Musíš dávat pozor, na koho míříš.“

„To jsem ti způsobila já?“

„Ano.“ Plch znechuceně kroutil hlavou. „Byl jsem u jezírka, dělal jsem si svoje a vtom jsi mě zasáhla tím svým pitomým kouzlem. Žádný z mých kamarádů se mnou teď už nepromluví a já se jim nedivím.“ Rozzlobeně se na Hazel podíval, vousky naježené hněvem. „A to všechno kvůli tobě.“

Hazel nešťastně sklesla na židli a bezradně na plcha hleděla. „To mě mrzí. Až do dneška jsem nevěděla, že dokážu čarovat. Přišlo to tak nečekaně! Ještě štěstí, že nejsi zraněný.“

Plch se pohrdavě ušklíbl. „Hlavně se do toho už víckrát nepouštěj.“

Po chvíli trapného ticha se Hazel zeptala: „Máš nějaké jméno?“

„Samozřejmě že mám jméno. Všechna zvířata se nějak jmenují. Já se jmenuju Bramley, podle odrůdy jablek, která mám nejraději.“ Významně se díval na jablka rozkutálená po zemi.

Hazel ho postavila na stůl, zvedla jedno šťavnaté jablíčko a svým kapesním nožíkem odkrojila plátek.

„Díky,“ zabručel.

„Já jsem Hazel. Hazel Hooperová.“

„Tak dobrá, Hazel Hooperová. Vzhledem k tomu, že jsi mě předtím zachránila před tou kočkou, tak ti asi můžu odpustit.“

Hazel se zadívala otevřenými dveřmi k lesu. „Musím jít,“ prohodila spíš jen tak pro sebe.

„Nesmysl. Podívej se na ten liják. Úplně by tě spláchl.“

„Já ale musím jít.“

„Pak to ale nesváděj na mě, jestli se nachladíš,“ varoval ji Bramley a pacičkami si čistil vousky postříkané jablečnou šťávou.

„Musím najít svou mámu. Ale co zmůžu proti tomu… čemusi?“

Bramley jí skočil do klína a vzhlédl k ní.

„Víc, než si myslíš – přece nejsi jen tak obyčejná holka.“

„Ne?“ Hazel svraštila obočí.

„Umíš čarovat, ne? Takže to znamená, že jsi…?“

„Čarodějnice.“ Když to slovo vyslovila, úplně ji zamrazilo v zádech. „Jsem ohnice, ohnivá čarodějnice.“

„Správně! A já si teď udělám hnízdo v tvých vlasech,“ oznámil Bram­ley. Vyšplhal jí po šatech až na hlavu a šmejdil čumáčkem v jejích tmavo­rudých kudrnách.

„Takže půjdeš se mnou?“

„Jak vidíš.“

Hazel zavrtěla hlavou. „Ale proč?“

„Ach jo. Vidím, že to budu já, kdo bude myslet za nás oba,“ povzdychl si Bramley. „No tak, přemýšlej přece!“

„Aha, už vím! Budeš můj služebník!“

„Konečně ti to došlo,“ zabručel a zahrabával se jí hlouběji do vlasů.

„Ale jak to…?“

„Když jsem byl malý, slýchával jsem příběhy o zvířatech, která zasáhlo nějaké kouzlo, a ona pak začala mluvit s čarodějnicemi. Vždycky jsem doufal, že mně se to nestane.“ Přelezl Hazelinu hlavu a vykoukl nad jejím druhým ramenem. „Aha, tady to asi bude stejné jako tam,“ po­znamenal trochu zklamaně.

„Chápu,“ řekla Hazel. Usoudila, že společnost nevrlého hlodavce bude lepší než nic. „Berme to tedy tak, že všechno zlé je k něčemu dobré, co říkáš? A můžeš si udělat hnízdo v mých vlasech, pokud mi slíbíš, že tam nebudeš trousit bobky.“

„Za koho mě máš – copak jsem nějaká obyčejná krysa nebo potkan?“ Bramley se jí přitiskl teplým kožíškem na kůži. „A teď tedy pojďme, jestli musíme.“

„Já si myslím… já myslím, že tamto, co odneslo mámu, byl démon.“

„Démon?!“ zapištěl Bramley. „Jsou všichni tak šerední jako on?“

„Nevím, ale tak jako tak ho musíme vystopovat.“ Hazel vzala brašnu a vykročila do deště.

„Víš, že jsem měl takový nepříjemný pocit, že to řekneš?“ zabručel Bramley.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, únor 2018
Překlad: Drahomíra Michnová
Vazba: vázaná
Počet stran: 232
Cena: 249 Kč