Ta pravá monster párty se koná jedině v New Orleans!

Nakladatelství FANTOM Print vydává pokračování série Paměti Lovce monster: Hříšníci.
Co je lepší než série o Lovcích monster od veleúspěšného autora, jako je Larry Correia? Spin-off té samé série zasazený do osmdesátých let, kde se náboji nešetří a o politické korektnosti skoro nikdo neslyšel. Zvlášť když si na to psaní vzal Correia do tandemu neméně úspěšného Johna Ringa!

 

Bývalého mariňáka, pozdější dočasnou mrtvolu a nyní lovce monster Chada osud (nebo spíš nenechavé ruce a příliš mladé elfky s naštvaným příbuzenstvem) tentokrát zavál do New Orleans, kde místní Hoodoo komando musí za jeden den ulovit víc monster, než v jiném městě za měsíc. Obzvlášť když je úplněk… Taky to ve městě vypadá jinak než v jakémkoliv jiném loveckém revíru – a lovci samotní padají za oběť únavě a chybám rychleji, než noví stíhají přicházet.

John Ringo vzal Correiův svět a už tak adrenalinové příběhy doplnil o vlastní dávku akce, humoru a pořádné muziky. Stejně jako u předchozího dílu Grunge mají i tentokrát lovci i čtenář jen málo času na oddych, protože akce střídá akci a monstra dodržují pauzu na oběd jen v tom případě, že tím obědem jste vy. Od vlkodlaků a upírů přes magické krokodýly až po obří jedovaté žáby – New Orleans má všechno. A umí z toho uvařit skvělou večeři, tedy pokud to někdo stihne včas zabít.

A tím vším prochází Chad se svým věrným Truchlivým mečem a nebývalou volností. Ve městě zaplaveném příšerami a hoodoo totiž ani vládní dozor neumí zahlazovat všechny stopy a každý místní ví, kdy má začít utíkat. Připravte se na koncert vyhnaný na maximum: záplavy nepřátel, nervy napjaté k prasknutí, zbraně opravdu těžkého kalibru a někde ve stínech zlo, které to má všechno na svědomí… v jediném místě na světě, kde lovec může být občas i veřejným hrdinou.

V New Orleans se totiž všechno dělá jinak.

ANOTACE:
Když se New Orleans vymkne kontrole, je jeden z elitních Lovců monster, Chad Gardenier, přeložen, aby trochu píchnul Hoodoo komandu v jeho boji s temnotou.
V New Orleans se každý úplněk objevuje půl tucet nových vlkodlaků, k tomu stínoví démoni, hoodoo nekromanti nebo po dvou chodící patnáctimetroví krokodýli. A upírů je tam více než na koncertě gotiků…
Prostě Orleans v osmdesátkách dává pojmu „Peklo na Zemi“ úplně nový význam. Chad má sice díky tomu příležitost získat astronomické odměny z Fonasilu, ale má to malý háček – pokud si je chce užít, musí hlavně přežít!

INFO O KNIZE:
Autoři: Larry Correia & John Ringo
Originální název: Sinners
Vydal: FANTOM Print, září 2017
Překlad: Jakub Mařík
Obálka: Petr Willert
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304 stran
Cena: 299 Kč

O AUTORECH:
Larry Correia & John Ringo
Larry Correia je americký spisovatel a fanoušek zbraní, který se proslavil prozatím šestidílnou akční urban fantasy sérií Lovci monster a trilogií Grimnoirské kroniky. Zatímco se Correia v současnosti věnuje spíše fantasy projektům, jeho kolega, spisovatel John Ringo, zůstává pravověrným autorem drsné military sci-fi. Z jeho bohaté tvorby znají čeští čtenáři série Zrcadlo, Roger MacClintock či Válka s Posleeny.

Série LOVCI MONSTER:
Bytosti z mýtů, legend a pověstí existují. Ať už jsou to prastaré entity rozvalující se mimo prostor a čas, upíři, vlkodlaci, duchové či nekromanti s nemrtvými služebníky, všichni chtějí ovládnout, zničit, či vyhladit lidstvo. Proti nim ale stojí Lovci monster s.r.o., parta drsňáků a drsňaček, která se rozhodla, že se s paranormálním šmejdem nevyjednává. Mají zbraně, hodně zbraní, a neváhají je použít…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

HELL’S BELLS

Kostelní zvon odbíjel půlnoc, vlhkou jako bažina a horkou jako panty u pekelné brány. Procházel jsem opuštěným hřbitovem. Slyšel jsem svůj trhaný dech, vzdálené hřmění a neustálé bzučení zatracených moskytů. Cikády mlčely, což je vždycky špatné znamení. Nebylo tu skoro žádné světlo, protože měsíc se schovával za nadouvajícími se mračny.

Kvůli horku a situaci, ve které jsem se ocitnul, mi po obličeji stékal pot. Zbroj mě dusila, ale neodvážil jsem se stáhnout ruku ze zbraně na tak dlouho, abych se stihl napít ze své čutory.

Byl jsem úplně sám a naháněl mě vlkodlak, který už zabil půl tuctu lidí.

Obklopovaly mě nadzemní hrobky, blokovaly mi výhled. Mohl jsem se spolehnout jen na své uši a nos a stál jsem proti dravci, který měl oba smysly desetkrát citlivější.

Potom ticho narušilo zavytí loup-garoua, neartikulovaný řev napůl lidský, napůl zvířecí a dohromady hodně špatná zpráva.

Už mě to unavovalo. Unavovalo mě horko. Unavovali mě moskyti. Unavovalo mě, že on loví mě a ne naopak. Patřím k nejlepšímu, co můžou Lovci monster nabídnout. Proto jsem tady. Jednou jsem vlkodlaka dostal jen v běžeckých šortkách s pistolí M1911. Jsem zatracenej Ironhand a žádnej podělanej ďábelskej vlk nedostane moje srdce, co tu buší ve tmě na tomhle podělanym hřbitově.

Vyskočil jsem na jednu nižší hrobku a pak jsem přeskočil na další vyšší.

Z hrobky jsem se mohl rozhlédnout po okolí. Ale loup-garou byl mazaný. Ten se přede mnou producírovat nebude. Zahlédl jsem odlesk měsíčního světla na tmavé srsti a vypálil jsem tím směrem dávku. Tlumič na uzi výstřely ztišil na nevýrazné thup,thup,thup.Kulky se odrážely hlasitěji, než byly vystřeleny.

Bez přemýšlení jsem nabil a otočil se kolem dokola. Ten parchant kolem mě kroužil a mohl přijít odkudkoliv. Metr a kus vysoká hrobka ho nezastaví. Takový skok je pro loup-garoua brnkačka. Ale možná ho odsud zahlédnu.

Ne, plížil se mezi hrobkami. Vycítil, že i já jsem dravec. Možná za to mohl můj tep, protože všem těm nevinným lidem, které zavraždil, srdce bušilo jako o závod, ale ten můj byl pomalý a pravidelný. Mě by slovem nevinný nikdo nepopsal.

Už mě to unavovalo. Rozhodl jsem se trochu přitlačit.

Zvedl jsem hlavu k měsíci v úplňku a zavyl jsem. Na vlkodlaka jsem to vytáhnout nedokázal, ale pro představu to stačilo. Vyzýval jsem ho. Vylez a bojuj.

Zaslechl jsem zaskřípání drápů na kameni a v poslední chvíli jsem se otočil, když loup-garou proletěl vzduchem a narazil do mé levé paže. Nějak se dokázal dostat za mě. Jeho zuby se mi zabořily do zbroje na hranici rukávu a vesty, skrz však neprošly. Ale drápy, tyzatracené drápy. Na těch nebylo nic přirozeného, měl je dlouhé jako dýky a pocuchal mi s nimi zbroj a nohu tak těžce, že jsem spadl z hrobky.

Na uzi byl příliš blízko. Vytáhnul jsem svou M1911, vrazil jsem mu hlaveň mezi žebra a vypálil jsem sedm plus jednu ránu v jednolitém thud, thud, thud.

Pustil mě a odvalil se, kňoural a olizoval si poraněný bok. Tím se dostal na správnou vzdálenost pro uzi. Upustil jsem M1911, stiskl spoušť uzi a přejel jsem mu dávkou po hlavě, pěkně z jednoho konce na druhý.

Automaticky jsem vyhodil zásobník a zarazil nový, než jsem sebral M911, přebil ji a vrátil do pouzdra.

„Hodnej pejsek.“

Loup-garou se po smrti vrátil do lidské podoby. Ten chlap byl hubený jak lunt, asi závislák na cracku. No, jeho problémy právě skončily. Absťák je svinstvo, ale on teď mířil do nebe, kde je všechno zelené, teplota ideální a možná tam, nevím, dostane crack zdarma a nebude mít žádné vedlejší účinky.

„Běž za Bohem, kluku,“ řekl jsem mu. „Všechny tvoje hříchy jsou určitě odpuštěný. Bůh kletby chápe. Spoustě jim dovolil existovat.“

Nebyl jsem pokousaný, ale poškrábal mě. Přes škrábance se většinou nenakazíte, jen u kousanců je to tutovka. Odepnul jsem čutoru a pořádně jsem si loknul mešního vína. To by mělo pomoct zabránit lykantropii, nebo to možná byly jen povídačky starých babek, ale určitě to neuškodí. Potřeboval jsem si obvázat nohu a zavolat koronera.

Zaskřípaly drápy a z temnoty vyběhl druhý loup-garou.

V ruce jsem neměl žádnou zbraň. Vlkodlak už letěl vzduchem. Upustil jsem čutoru, víno se rozlilo. Ustoupil jsem mezi dvě hrobky, Mo No Ken, Truchlivý meč, vyskočil z pochvy a sekl dolů. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Prostě jsem jednal. Což je asi důvod, proč patřím k nejlepším z nejlepších a proč jsem přežil všechno, co na mě tohle zatracený město poslalo, zatímco moji kamarádi umírali skoro každej zatracenej den.

Vlkodlakovo tělo pokračovalo další tři metry a jeho hlava se kutálela ještě dál, zastavila se až o hrobku.

Švihnul jsem mečem, abych čepel zbavil krve, vzal jsem původně bílé hedvábné plátno, které jsem dnes v noci už použil, a pečlivě jsem s ním Mo No Ken otřel. Pak jsem z levé kapsy vytáhl další plátno a opatrně jsem čepel namazal svatým olejem, který požehnali rabíni z Jeruzaléma.

Když jsem rituál dokončil, počkal jsem, jestli ze tmy nevyběhne další loup-garou. Asi ne. Cikády se vrátily ke svému vytrvalémucvrlikání. Podělaný brouci, podělaný vedro, podělaná vlhkost vzduchu. Podělaný město podělanejch nemrtvejch. New Orleans jsem miloval a nenáviděl. Miloval jsem jídlo. A opravdu jsem miloval místní kulturu.

Místní mu říkají Big Easy, ale jedinou snadnou věcí ve městě je smrt. Vpolovině případů vás pak čeká přesčas jako zombie nebo ghúla.

Znovu jsem vylezl na hrobky, s pocuchanou nohou to bylo trochu těžší, a rozhlédl jsem se. Několikrát jsem zavyl. Přísahal bych, že jsem viděl pohyb, ale žádný další loup-garou se neukázal. Posadil jsem se a obvázal si nohu tak dobře, jak jen to s mou malou lékárničkou šlo. Až se dostanu k Honeybearovi, budu to muset ještě převázat.

Slezl jsem dolů a zamířil ven z bludiště hrobek. Někde tu byla cesta vedoucí hřbitovem k bráně.

Konečně jsem obojí našel, odemkl jsem bránu velkým klíčem, co mi dali, a zamířil jsem k autu NOPD, co stálo před branou.

„Hotovo!“ zakřičel jsem přes vytažené okno. Policajt ho neměl vytažené jen kvůli lépe fungující klimatizaci. Neotvíral ho, protože v NOPD se k smrti báli loup-garouů. Při podobných akcích přišli o příliš mnoho policistů. Z auta nevylezou, dokud nebude jisté, že Hoodoo komando oblast vyčistilo. „Zavolejte koronera! Rozumíte?“

Polda ukázal zvednutý palec a natáhl se k vysílačce. S trochou štěstí sem za chvíli dorazí i Tim. Dokud koroner pro speciální incidenty (KSI) okresu Orleans neskončí se svou prací, nekončím ani já – součástí našeho kontraktu s okresem a městem je i jejich ochrana, což je jenom rozumné. Úřad koronera tu přicházel o lidi i při vyzvedávání mrtvol.

Dobelhal jsem se k Honeybearovi, to je 1977 Cutlass Supreme, co jsem si sám přestavěl, otevřel jsem kufr, prohrabal jsem ho, vytáhl velkou lékárničku a dokončil jsem obvazování svého stehna. Zasranej loup-garou. Vduchu jsem si udělal poznámku, že mám zavolat do nemocnice, ať mi tam připraví můj hrnek s kafem. Pak jsem zapsal pár fyzických poznámek o dnešní akci, odkulhal jsem k týmovému autu a zjistil jsem si číslo incidentu.

Ještě jednou jsem se napil, doplnil jsem čutoru a zásobníky, zavřel jsem kufr Honeybeara a odbelhal jsem se zpátky na hřbitov.

Znovu jsem začal hledat těla. Další procházka bludištěm.

Obešel jsem hrobku a hned jsem věděl, že jsem na místě útoku, protože tu byla hromada ghúlů, co prvního loup-garoua rvali na kusy. Ten bez hlavy už byl kompletně pryč. Opřel se do mě poryv větru, jak k hřbitovu dorazila bouře, nebesa se otevřela a z oblohy se valil déšť. Ghúlové se otočili, syčeli na světlo a vstávali od večeře.

Mezi hrobkami se blížili další. Jejich obrysy odhalovaly blesky, které do Big Easy bušily jako Thorovo kladivo.

Byl jsem zraněný, sám, trčel jsem tu v bouři a obkličovali mě ghúlové. Pak další zatracený loup-garou, stěží slyšitelný přes hukot větru, zavyl svou výzvu na měsíc…

Možná se divíte, jak jsem se do téhle ošemetné situace dostal. Já z toho viním elfky od karavanů a vynálezce tílka bez rukávů.

Jmenuji se Oliver Chadwick Gardenier. Říkejte mi Ironhand.

Tohle je můj život. Jsem Lovec monster.

 

Poznámka:

Tohle je druhá část Chadových starých deníků, co jsme našli v archivu. Na těchhle stránkách je spousta užitečnejch informací, takže je předávám dál.

Upřímně, tohle je pro mě těžký. Ztratili jsme tam hodně dobrých lidí. Hodně z nich jsem znal osobně, patřili k nejstatečnějším mužům a ženám, co jsem kdy poznal. Objevilo se zlo a oni drželi linii.

Osmdesátky byly v New Orleans divoký. Do města přitáhlo něco strašnýho a v rozpoutání pekla na zemi tomu zabránilo jen Hoodoo komando.

Chad hrozně rád vypráví přehnaný historky, a některý věci, co budete za chvíli číst, jsou vážně šílený, ale já tam byl. New Orleans bylo plný monster. Pár fonasilovejch rekordů, co tenkrát Hoodoo komando udělalo, se drží dodnes.

Jen bych chtěl říct, že když došlo na mě, tak Chad hrozně přeháněl. Takovej pitomec jsem nikdy nebyl. Vždycky jsem byl ten pohodář, jakým jsem i dnes.

Milo Ivan Anderson
Lovci monster s.r.o.
Cazador, Alabama

 

1. kapitola

REBEL YELL

Jak jsem mohl vědět, že je jí čtyřicet? Tvrdila, že je jí devadesát!

Asi bych měl začít tím, že v porovnání se mnou byl Casanova nesmělý chlapík. Pokud je dotyčná žena a je atraktivní, tak to na ni zkusím. Mohl bych z toho vinit svého otce, protože ten zatím nepotkal studentku, které by za jedno ložnicové číslo nezlepšil známky. Doktorka Nelsonová – má přítelkyně Joan – tvrdí, že si tím vyřizuji účty se svou nenáviděnou matkou.

Mou omluvou je, že Lovci by neměli navazovat vážné vztahy. Umíráme příliš často a snadno. Jednorázovky s občasným zajiskřením jsou jediný způsob, jak to může fungovat. Když použiju jedno nové populární úsloví – Takhle to válím já.

Když jsme podpláceli elfy od karavanů kvůli informacím, zapovídal jsem se s jednou elfkou jménem Cheyenne.

Páni, ta byla rozkošná. Vysoká tak metr šedesát. Štíhlá. Kudrnaté zrzavé vlasy a já mám pro zrzky slabost. A pak ty hluboké modrémandlové oči, za kterýma planul oheň. Šortky, brýle Candies a tílko bez rukávů napnuté na hranici možností.

Jak se zpívá v té písničce, měla oči Beth Davisové.

Vypadala jako malý křehký andílek a na sedadle mého cutlasse mě málem zlomila na dva kusy. Kdybych nebyl v tak dobré formě, tak by mě asi zabila.

A já se jí předem zeptal, jak je stará. A ona mi tvrdila, že je jí devadesát, což je podle lidských i elfských měřítek dospělá. Chci říct, že to bylo legální v obou ohledech.

Šlo o to, že jí bylo čtyřicet. Dobře, osmatřicet podle jednoho jejího bratrance, se kterým jsem se porval.

Tím jsem si to u elfů dost pohnojil. Snažil jsem se namítnout, že jsem nebyl první, kdo se za cílovou čáru dostal. Neobměkčilo je to.

Její bratři, bratranci a další elfové z parkoviště karavanů, cosní byli spříznění jen vzdáleně, se mi rozhodli natrhnout prdel.

Nechápejte mě špatně, já už si poradil se spoustou hnusnejch věcí. Její chudozubí bráchové by nebyli žádný problém.

Ale celý gang? Pár těch chlapů bylo na elfy dost velkých a všichni měli klacky se zatlučenými hřebíky. A její máma prskala kletby na všechny strany.

Nastal čas vypadnout ze Seattlu, dokud trochu nevychladnou. Což znamená asi tak na sto let. Elfové mají hodně dlouhou paměť a zášť si hýčkají jako poslední pivo v ledničce.

Tak jsem zavolal na základnu. Díky Bohu mi to místo Earla zvedl Ray IV. Ray ve městě zůstával kvůli Susan, která byla v posledním trimestru. Týmu teď šéfoval Earl a naštěstí byl na výjezdu. Earl je v podobných věcech nepříjemně staromódní.

„Lovci monster s.r.o., u telefonu Raymond Shackleford Čtvrtý.“

Ray tu čtyřku dodávat musel. Jeho táta, Ray III., byl pořád prezidentem společnosti, i když loni při boji s lichem přišel o rukuamálem uhořel.

Raymond „Bubba“ Shackleford Lovce monster založil v roce 1895. Společnost stále vlastnila jeho rodina a LM patřili k nejlepším loveckým společnostem na planetě. Ray IV. bude jeho nástupce, až se Ray III. jednoho dne rozhodne odstoupit. Což v nejbližší době udělat nehodlal. Do té doby se Ray III. spolu s Earlem Harbingerem věnovali operaci Manager, kdy řídili každodenní běh společnosti.

Nikdy jsem se Raye nezeptal, jaký je to pocit, když mezi vámi a vrcholem stojí tolik lidí, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Ahoj, Rayi,“ pozdravil jsem s úlevou. „Tady Chad.“

„Chade, chlape.“ Jeho úsměv jsem slyšel i přes telefon. Přestože patřil k rodině vlastníků, během výcviku jsme se v posilovně spřátelili. „Rád tě slyším, kámo. S Jessem mě to mrzí. Vím, jak to bolí.“

„Ztracení přátelé,“ řekl jsem a pokrčil rameny, i když to nemohl vidět. „Je na lepším místě. Já už tam byl.“

Před pár měsíci jsme málem přišli o celý tým Ohnivých divočáků kvůli odule, obří pavoučí matce, a její kolonii dětiček velkých jako pohovka. Tělo oduly bylo větší než slon, a kdyby roztáhla nohy na Broadwayi, dosáhly by z jednoho okraje ulice na druhý. Střetli jsme se s ní v servisním tunelu starého rezervoáru a ona ho skoro komplet vyplnila. Připravili jsme si pro ni a její mrňata výbušnou past. Sklapla hodně těsně. Málem nás dostali.

Mého nejlepšího přítele Jesseho Masona kousli do břicha kousek pod zbrojí. Vstříkli do něj „jen“ paralytický toxin, ne plnou dávku trávících enzymů, ale ve směsi jich trocha byla taky, což znamenalo, že se jen bude rozpouštět déle. Neexistoval žádný lidský nebo mystický lék, co by ho mohl zachránit. Čekaly ho týdny agónie, kdy se mu vnitřnosti budou pomalu rozpouštět ve sliz.

Tak jsem mu splnil jeho poslední přání, střelil jsem ho pětačtyřicítkou do brady a vystřelil jsem si mozek nejlepšího přítele na svůj klín a hrudník.

Na oficiálním úmrtním listu stálo „smrt následkem kinetického traumatu (automobilová nehoda)“. Oficiálně jsme nikdy neumírali tak jako ve skutečnosti.

Jesseho smrt a poslední okamžiky bitvy týmem, a především mnou, trochu otřásly. Ale tohle jako svou výmluvu použít nemíním.

„Jo,“ řekl jsem. „Dost to se mnou zamávalo. Jak se má Susan?“

„Pěkně zakulacená a neustále si stěžuje, jak moc je ošklivá.“

„To dřív zamrzne peklo.“ Nebudu se srovnávat s Lancelotem, ale do manželky svého přítele a skorošéfa jsem se zamiloval až po uši. Susan byla vážně kočka. I kdyby přibrala padesát kilo bez těhotenství, stejně bych ji kvůli chroupání sušenek z postele nevyhodil. Ne že by to hrozilo. Susan patřila k těm ženám s úžasnou schopností shodit každý gram těhotenského tuku během pár týdnů. Stejně jako její manžel byla workholik.

O Susan jsme později přišli a o Raye svým způsobem taky. Ale to je jiný příběh.

„Nikdy nezavoláš, nikdy nenapíšeš,“ začal Ray. „Takže to bude obchodní.“

„Trochu. Podívej, než se k tomu dostaneme, já se jí na věk zeptal. Tvrdila mi, že je jí devadesát.“

„Ale ne,“ povzdechl se podrážděně Ray. „Fey, nebo elfka?“

„Elfka,“ zamumlal jsem. „A jako vážně? Fey? Je odpornost a feyodpornost! Vždyť oni mají… chapadla a další věci.“

„No, kdyby to byla ta feyská princezna, tak na Zemi není místo, kam bychom tě před její mámou mohli uklidit. Aco jsem ti říkal o laškování s elfkama od karavanů, Chade?“

„Nedělej to,“ povzdechl jsem si.

„Jak stará byla?“ zeptal se Ray.

„Čtyřicet.“

„Čtyřicet?“ ujistil se Ray. „Čtyřicet? To je kolik, sedmnáct elfskejch let?“

„Nevypadala na čtyřicet! Aurčitě se nechovala na čtyřicet! Místní elfové jsou pořádně nakrknutý.“

Ray si znovu povzdechl. „Dobře, dobře. Ohnivý divočáci o dalšího ranaře přijít nemůžou, obzvlášť teď ne, ale náhodou jsem se ti zrovna chystal volat.“

„Ano?“ Do prdele. Kdybych pár dní počkal, tak by mi možná něco nabídl a já bych nemusel s pravdou ven.

„Pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli nechceš bejt v mym týmu?“

„Tým Smajlík beru,“ vyhrkl jsem okamžitě. Ďábelský smajlík byl logem společnosti a honosil se jím náš elitní tým. Velel mu Earl Harbinger, a když byla Susan mimo, Ray III. se o ni staral a Ray IV. hlídal krám, chápal jsem, že budou potřebovat výpomoc.

Poprvé jsem to odmítl, protože nenávidím horko. Smajlík působí v celých Státech i za hranicemi, byli naší posilou při boji s lichem, ale většinou se soustředí na Jihovýchod a Jižní Ameriku. Já jsem v létě prošel Parris Islandem a naučil jsem se tam nenávidět hmyz, horko a vlhkost tropických a subtropických pásem. Pocházím z Kentucky, kde občas bývají parná léta, ale upřímně není moc krásnějších věcí než kentucké léto.

Léto v Alabamě a v Mississippi už tak pěkné není.

Ale pořád to bylo lepší než klacky s hřebíky a elfské kletby. Elfové vám dokázali vycucnout duši a poslat ji do jiné dimenze. Na krku jsem nosil hromadu maskovacích amuletů, ale nevypadalo to, že by fungovaly. Cheyennina přehnaně ochranářská máma mě každou chvíli našla i tak. Pak na parkoviště vjel pickup plný vidláckých elfů v tílkách se zatraceně velkými klacky a já musel vyskakovat zadním oknem. Zase.

„To ti nenabízím,“ zarazil mě Ray. „Máme větší problém a já myslel na důvod, proč jsi mě minule odmítnul. Mluvíme tu totiž o New Orleans.“

Slyšel jsem zvěsti, co kolovaly společností. V New Orleans teď bylo větší horko než v termálních lázních. Říkalo se, že tamní tým měl posledních pár měsíců nezvykle napilno. Fonasil dojili o sto šest, ale měli taky velké ztráty.

Mně na odměnách z Fonasilu nezáleželo. Nemám čas utrácet peníze, co mám teď. Když došlo na lovení monster, byl jsem trochu workholik. Pauzu jsem si dával jen tehdy, když jsem se zotavoval ze zranění.

Ale to horko. Vlhkost. Brouci.

Zubaté dimenze. Velké klacky.

Slyšel jsem, že tam mají sexy holky. Tomu městu se Big Easy nepřezdívá bezdůvodně.

„Beru to. Teď bych klidně zametal i v Hádu. Musím se stěhovat z hotelu do hotelu, abych se vyhnul kletbám její mámy. Apár těch elfů jsou vyložený monstra.“

„Zabal si,“ řekl Ray. „Míříš do New Orleans.“

*

Všechny nezbytně nutné věci jsem měl v kufru Honeybeara. Oblečení, svou zbroj, spoustu různých střelných zbraní, munici, sečnézbraně a další drobnosti, co se hodí při lovení monster. Když bylo jasné, že jsem v Seattlu skončil, pověřil jsem doktora Lucia dohledem nad stěhováky z Allied Van Lines, kteří odvezli i věci z mého bytu. Univerzitní čtvrť mi bude chybět. Měl jsem rád tamní jídlo, atmosféru a holky, navíc jsem tam navázal i spoustu kontaktů.

Velké klacky s hřebíky. Alternativní dimenze plné zubatých věcí.

Na cestu jsem vyrazil bez ohlédnutí.

Je to dlouhá… zatraceně dlouhá… cesta ze Seattlu do New Orleans. Avypadá to, že většina z ní vede nejsuššími oblastmi světa. Azatracenými horami. Myslel jsem, že ty zatracené hory nikdy neskončí. Pak přišly pláně a mně se po horách začalo stýskat.

Na té cestě jsem míjel Jesseho rodné město Yumu v Coloradu. Jeho máma tam pořád žila. O manžela přišla při „nehodě na lovu“ (vlkodlak) a nejstarší syn zahynul při „automobilové nehodě“.

K naší práci patřilo, že rodiny jen zřídka zjistily, čím si jejich synové, dcery, otcové a matky vydělávají na živobytí. Věděl jsem, že Jesse domů posílá peníze. Stejně jako já vydělával víc, než kolik mohl za svůj krátký život utratit. Taky jsem věděl, že se jeho máma vyptávala, čím se ve skutečnosti živí. Jednou mi pověděl, že jí namluvil, že pracuje v Microtelu. Tam jsme jezdili tak často, že to skoro byla pravda. Tolik peněz se nevysvětluje snadno, když máte jen maturitu.

Mám se tam zastavit a otevřít starou ránu? Pochybuji, že toho o mně moc ví. Netuším, jestli se o mně Jesse vůbec zmínil. Našehovory se většinou točily kolem žen, pití a zabíjení monster. Mám porušit federální zákon a povědět jí pravdu? Věřila by mi vůbec?

Adresu jsem měl. Myslím, že nakonec to bylo sobecké rozhodnutí. Hledal jsem způsob, jak to uzavřít. Byla to pitomost, ale co jsem měl dělat.

Yuma je malé městečko na velkých coloradských pláních, jen kousek od hranic s Kansasem. Naprostá rovina. Po dvou letech v Seattlu, kdy jsem pracoval v Kaskádovém pohoří a Tetonských horách, byl rovný obzor dezorientující. Byla to tady větší placka než v okolí Lejeune a to je co říct. Nebo za to mohla naprostá absence stromů.

Také tu panovalo pekelné sucho. Podobně vypadaly některé suché svahy ve státě Washington. Jen nebyly tak placaté. Spousta nezastavěných míst byla holá. Na většině z nich nerostla ani tráva.

Domy tu měli pořádně sešlé. Hádám, že je tak asi upeklo slunce a neustálý vítr. Městem procházely dvě mezistátní silnice, ale většina postranních cest byla jen uježděná hlína.

Nikdy jsem nepřišel na to, čím se lidé ve městech jako tohle živí.

Dům byl jednopatrový a postavený ve stylu Cape Cod. Zelený dvůr se pravidelně zaléval a udržoval, dům nedávno nově natřeli. Okna byla čistá.

Na dvorku stál růžový plameňák. Vevteřině, kdy jsem v křoví zahlédl i červenou čepici, jsem se na sedadle sehnul a sáhl po zbrani. Ale byla to jen plastová socha. Asi.

Nebo to možná byl trpaslík. To poznám, až přijdu blíž.

Spíš socha. Kdyby byl skutečný, Jesse by toho parchanta na jedné ze svých návštěv doma už dávno sejmul.

Zastavil jsem na okraji ulice. Motor i klimatizace běžely a já sbíral odvahu. Na příjezdové cestě stál potlučený pickup. Jesse sezmínil, že doma u mámy stále bydlí několik bratrů a sester.

Někdo vykoukl z předního okna. Všimli si mě. Mohl bych zbaběle utéct, bylo by to snadné, nebo vystoupím a postavím se osudu.

Vystoupil jsem a šel k předním dveřím. Prošel jsem kolem pečlivě posekaného trávníku.

Zvonek vyváněl melodii There’s No Place Like Home.

Snažil jsem se nerozplakat.

Dveře otevřela pěkná náctiletá holka. Blond vlasy, asi tak šestnáct, v jejích očích a lícních kostech jsem viděl Jesseho.

„Můžu vám pomoct?“ zeptala se nejistým tónem.

Můj výraz byl asi hodně výmluvný.

„Hledám paní Janet Masonovou, slečno,“ řekl jsem formálně. „Je doma?“

„Dojdu pro ni,“ řekla a zabouchla dveře.

O pár minut později se dveře znovu otevřely a ven vykoukla žena středního věku. Ruce si otírala hadrem na nádobí.

„Ať už prodáváte cokoliv –“ začala přísným tónem.

„Pracoval jsem s Jessem,“ zarazil jsem ji. „Projížděl jsem kolem a zastavil jsem se, abych vám vyjádřil svou soustrast.“

„Och,“ vyhrkla překvapeně. „Já…“

„Chad.“ Natáhl jsem ruku. „Oliver Chadwick Gardenier, madam.“

„Chade!“ rozzářila se. „Jesse mi o vás tolik vyprávěl! Pojďte dovnitř, pojďte…“

*

Jesse o mně mluvil. Jeho matka a zbytek rodiny věděli, co dělal. Věděli o pravé příčině smrti jejich manžela a otce, ale o té Jesseho ne. „Bylo to rychlé?“ byla hlavní otázka paní Masonové. Seděla na pohovce ve formálním obývacím pokoji, a když se mě zeptala, mnula si ruce. Naservírovala čaj a sušenky. Zeptala se, jestli chci něco silnějšího. Odpověď by zněla ano, ale řekl jsem ne.

„Dost rychlé. On… nezemřel v bolestech.“

„Co ho dostalo?“ zeptala se s napjatým obličejem jeho sestra Dauphine.

„Obří pavouk. Bylo to hnízdo. Velký. V chodbě jsme připravili výbušnou past. Spousta směrovaných min a kulomety. Počáteční střelba poškodila odpalovací okruh. Nakonec se nám to spustit podařilo, ale to už se dostali k naší pozici. Jesseho kousli. Bylo to rychlý. Jed je z větší části paralytickej. Skoro to necítil.“

Nechystal jsem se jim říct, jak jsem mu prostřelil hlavu.

„Zamořili by celej Portland. Zemřely by tisíce lidí. Zemřel stejně, jako žil. Jako hrdina.“

„Už je na lepším místě,“ řekla paní Masonová. Poznal jsem na ní, že to neřekla jen pro forma.Byla věřící. Přesto jsem v jejím hlase zaslechl náznak pochyb.

„To je, madam,“ zdůraznil jsem. „Sám jsem tam byl. Je to tam pěkný. To jsou prakticky poslední slova, co jsem mu pověděl.“

„Vy jste byl v nebi?“ zeptal se pochybovačně mladší bratr Bobby.

„Já zemřel, Bobby,“ řekl jsem věcným tónem a podíval jsem se mu do očí. „Během bombovýho útoku na kasárny mariňáků v Bejrútu. Během rybaření jsem mluvil se svatým Petrem. Dostal jsem na výběr –pokračovat, nebo se vrátit. Bůh řekl, že pro něj mám něco udělat, něco důležitýho, pro co jsem byl ten nejlepší kandidát. Atak jsem tady. Pochyboval jsem o tom, ale on se zmínil o znamení, já ho později našel a to mě zavedlo k Lovcům monster. Takže… mise od Boha.“

„Amadam.“ Vzal jsem ji za ruce. „Od Jesseho vím, že jste dost… fundamentální. Věřte mi, když říkám, že Ježíš odpouští mnohem víc než průměrnej kazatel z malýho městečka. Jesse je na lepším místě. Stejně jako váš manžel. To my trčíme v…“ Před tou ženou jsem podělaná díra říct nemohl. „… v tomhle slzavém údolí. My všichni ho brzy znovu uvidíme. A já budu s velkou pravděpodobností první,“ dodal jsem s úsměvem.

„Vypadáte tak…“ Dauphine se zamračila. „Jako byste se s tím smířil.“

„Měla jsi Jesseho ráda?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ přikývl Dauphine a do očí jí vyhrkly slzy.

„Vtom případě pro něj chceš to nejlepší. Avěř mi, že nebe je lepší než tohle místo. I když rybaření začne brzy nudit. Ryba prostě připlave, vyplivne háček a vrátí se zpátky, abyste ji mohli znovu chytit.“

„Teď vím, že žertujete,“ řekla Dauphine.

„Je to pravda, jako je Bůh nade mnou,“ zapřísáhl jsem se. „Aje to tam tak zelený.Bože, to byla zeleň. Jesse mi chybí. Bude se mi po něm stýskat, co budu žít. Ale on je ten šťastnej. Měl jsem ho rád jako bratra a přál bych si, aby jím opravdu byl. Aproto jsem šťastnej za něj a on by určitě chtěl, abych pokračoval dál. Takže pokračujudál. Truchlení je sobecká emoce.“

„Kam pokračujete?“ zajímalo paní Masonovou.

„New Orleans. Dostávají tam pěkně zabrat. Podle tamní aktivity monster se s Jessem asi uvidím opravdu hodně brzo.“

Na noc ani na večeři jsem nezůstal. O tom jsem se rozhodl dřív, než jsem tu zastavil. A když jsem uviděl Dauphine, tak jsem se tuplem musel zpátky na cestu vydat co nejrychleji.

Ujistil jsem se, že má paní Masonová dost peněz. Jesse peníze neposílal jen domů, on je na moje naléhání i investoval. Než zemřel, vydělal slušný balík. Poznal jsem na ní, že s nimi bude nakládat uvážlivě, ale i tak jsem měl v plánu posílat jí další. Já je potřebovat nebudu.

Pak jsem se vrátil na dálnici a zamířil do Kansasu.

Kansas byl jak Yuma vynásobená tisíckrát a nabuzená steroidy. Kansas vám dopřeje až moc času na přemýšlení.