Alex Drescher: Zrození adepta (Světla v temnotách 2)

„Proč chodit do řeznictví pro krvavou flákotu, když je tu Lovec?“
Mrtvé město u Černobylu ožívá v boji o dávné artefakty!

Nakladatelství Fantom Print přichází s dalším dílem série Světla v temnotách: Zrození adepta.

 

Lovcův odkaz pokračuje. Jen toho světla v temnotách je čím dál méně. Prokop Koutný s krví Lovce po otci a vlkodlaka po matce sice může hovořit o štěstí, že má na své straně ebenovou vyjku Kyru, která chápe, jak důležitá je sounáležitost smečky a bere ji do důsledku, ale za chlopní jurty to vypadá o poznání hůř.

A tím není myšleno jen vyhrocení vztahů Unie s Ruskoasijskou federací, která považuje eskalaci násilí v Záporoží za unijní provokaci v horké oblasti Ukrajiny, o kterou se obě strany přetahují. Brzy i Federace pozná, že Temní Záporožci si dají obyčejné lidské vojáky jako jednohubku. Jsou totiž zvyklí na nelidská sousta daleko hrubšího zrna.

Anomálové míří k Černobylu
Tisíce táhnoucích brutálních Záporožců mají jeden cíl: Pripjať, mrtvé město u černobylské elektrárny. Ačkoli terčů je víc. Kromě Prokopa, který v sobě díky jedné šeredné stařeně se zrezivělou pilkou objeví schopnosti Adepta a jeho hodnota v boji tím vyletí raketově nahoru, je tu ještě jeho matka, vlkodlačí královna Světlana, která s Prokopovým otcem kdysi odhalila tajemství předlidské lemurijské hrobky. Padouch Regnis to ví. Proto je mu – s jeho schopností osídlit jakékoli tělo – tak dobře v řadách Temných Záporožců, kteří s radostí kladou na oltáře vyříznutá lidská srdce. Regnis totiž ví, že pozřít srdce nepřítele je nejlepší cestou k moci. Až se zbaví i Světlany s Prokopem, kteří mu stojí v cestě za lemurijským dědictvím, může se stát skutečným pánem světa a Unie s Federací si mohou sbalit fidlátka.

Lemurijské artefakty mezitím svým přesvědčivým vnitřním hlasem vnikají do hlav vlkodlaků, vábí a vyčkávají, aby se mohly nasytit krví toho, kdo jim nedokáže odolat.

Nakladatelství Fantom Print přichází s dalším dílem série Světla v temnotách. Svět Prolnutí tentokrát ožívá v románu s názvem Zrození Adepta a jméno Alex Drescher se může bez váhání stát synonymem geniálně poskládaného příběhu plného sarkastických hrdinů a nemilosrdných scén. Kapesníček na slzy si nechystejte, čajíček si nevařte (Drescher vám do něj přihodí máslo), zato se připravte na trhliny v realitě otevírané pomocí krvavých rituálů, zmizelá města, putování bezčasím a v neposlední řadě na nějaké ty anomály, s nimiž byste na večeři raději nezašli, protože byste skončili na talíři.

 

ANOTACE:
Boj o prastaré nelidské artefakty vrcholí. Násilí v Záporoží graduje. Temní Záporožci se houfují, jsou jich tisíce, všichni míří k Černobylu, konkrétně do mrtvé Pripjati, města duchů, a cestou s chutí skládají krvavé oběti Temným bohům. Je třeba varovat královnu vlkodlaků Světlanu Griškinovou, která zná tajemství lemurijské hrobky. Její syn Prokop Koutný, v jehož krvi po otci koluje nadání Lovce, se s neúmyslným přičiněním skřetí šamanky iniciuje Adeptem. Tímto se mu otevírají nedozírné schopnosti a znalosti a není třeba po nich ani natahovat ruku: má je všechny v hlavě. Stačí zalistovat… Přijdou mu vhod, stejně jako pomoc horkokrevné ebenové vyjky Kyry. Kromě elfského knížete, který si pro mladého Lovce nechává poslat, ho totiž – a nejen jeho – čeká mimo Záporožců i uvítací výbor složený ze strig, ghúlů a zombií. Ti všichni hladoví po krvi a mase přinejmenším stejně, jako temné síly po lemurijských artefaktech.

 

O AUTOROVI:
Alex Drescher se narodil 10. května 1972. V Ostravě byla toho dne bouřka. Jiná nebeská znamení se ale nekonala. Taky k jeho postýlce nedorazili ani tři králové, ani sudičky. Ve třech letech ale viděl četu sovětských vojáků pochodovat kolem svého domu. Ovlivnilo ho to zřejmě víc, než si hodlá kdy připustit. V pionýru byl kronikářem, ale ztratil kroniku. Pak z něj udělali brigádnického referenta, ale neodpracoval pro dobro všech ani hodinu. Podle dnešních měřítek tedy zřejmě byl příslušníkem třetího odboje. Psát začal na gymnáziu a první román dopsal na vysoké. Zabral mu tři roky a existuje ve dvou exemplářích. Rozhodně si myslí, že by to tak mělo i zůstat. Psaní je pro něj tou největší zábavou na světě. Tedy hned po střílení, lovení ryb, klábosení s přáteli, čtení knih, vaření, lepení modelů, boxu a havanských doutnících kombinovaných s irskou whisky.

 

INFO O KNIZE:
Autor: Alex Drescher
Vydal: FANTOM Print, říjen 2017
Obálka: Andrew Dobell
Formát: 145×205
Počet stran: 416
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.kapitola

Jednička pohlédl na Inkvizitora a plivnutím se pokusil zbavit nechutného cementového prachu v ústech.

„Omlouvám se,“ zamumlal. „To ten prach. Není v tom nic osobního.“

„Rozumím,“ odtušil Inkvizitor a chrchlavě si odkašlal. „Jsem na tom podobně.“

Další dávka očesala hromadu suti, za kterou se ukrývali.

„Jestli se zvedneme, je po nás. Měli jsme zmizet s tím mladým Lovcem, dokud to šlo.“

Věnoval znechucený pohled skřetímu šamanovi, který neúnavně bušil do svého bubnu.

„Únikový tunel je stokrát lepší než nějaké skřetí hokus pokusy. Kdyby ty jejich bubínky byly aspoň trochu hlasitější, mohly by odvést pozornost.“

„Nevěříte na šamanskou magii?“ zeptal se ho Jednička zvědavě.

Inkvizitor pokrčil rameny. „Profesionální deformace.“

„Vy přece taky používáte magické rituály a artefakty.“

„Posvěcené předměty, modlitby a exorcismy. Nic víc vám oficiálně nepotvrdím,“ odtušil Inkvizitor.

V koutcích Jedničkových úst maličko zacukalo. Pak se oba rozesmáli.

„Musíme odtud. Magie nemagie,“ pronesl následně Jednička a sáhl do kapsy saka pro komunikátor. „Všem sanačním týmům, opakuji, všem sanačním týmům: Spusťte to!“

„Raději se také spojím se svými lidmi,“ sdělil Inkvizitor a do komunikátoru implantovaného pod kůží na předloktí zavelel: „Zahajte očistu. Pro všechny služebníky Boží, nepřáteli našeho Pána jsou půlelfové. Opakuji –půlelfové. Skřety nechte jít. Spolupracujte s agenty a sanačními týmy. Jsou to spojenci!“

Jednička spokojeně pokýval hlavou. „Jsem rád, že jste se k požadavku přijďte sám a neozbrojený postavil stejně jako já.“

Pak sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní dva sáčky. „Dehydrovaná zmrzlina. Po zrušení evropského vesmírného programu jí máme plné sklady. Znáte to –umělá vanilka, umělé barvivo a umělá chuť. Je ale překvapivě dobrá.“

„Děkuji,“ odvětil Inkvizitor a přijal jeden z nabízených balíčků. „Dobrá zmrzlina je dnes opravdová vzácnost.“

Za valem sutě, kde si zařídili svůj vlastní malý gurmánský svět, vybuchlo několik minigranátů, a pak se rozrachotily dávky z desítek samopalů a útočných pušek.

„Naši,“ konstatoval Jednička zamyšleně, zatímco pocucával obsah zmrzlinového sáčku. „Slyším empé patnáctky a útočné pušky Hekler-Koch. A teď, teď, slyšel jste to? Přidaly se i naše minimi. Já ty holky uštěkaný fakt miluju. Ty divné třaskavé zvuky, to jsou vaši?“

Inkvizitor se zaposlouchal, a pak přikývl. „To je útočná puška Rozhřešitel. Nový model Mk. 5 v ráži jedenáct milimetrů se speciální, posvěcenou, beznábojnicovou municí. Po výměně hlavně je z ní obstojný lehký kulomet.“

„Použili jste do nábojů i výluh ze jmelí a koloidní stříbro?“

„Primárně jsme sice proti jakémukoliv esoteričnu, ale když to funguje…“

„I my jsme pragmatičtí, to byste nevěřil,“ odvětil Jednička chápavě.

„Myslíte, že už je to vyřízeno?“ ozval se po nějaké době prodchnuté srkáním a mlaskáním Inkvizitor.

„Už po nás nikdo nestřílí. To bych bral jako důkaz…“

„A co plánujete teď? Ten Lovec je bůhví kde a ta dohoda… Upřímně, mám určité pochybnosti…“

„Souhlasím,“ přitakal Jednička. „Pripjať je anebo v nejbližších pár dnech bude pěkně horké místo. Asi to celé byla chyba.“

„Navrhuji vyčkat, jak se události vyvinou.“

„A co ta dohoda? Nebude to problém? Jako že astrální, karmický, a tak podobně…“ zamyšleně pronesl Jednička a chytil za lem řízy skřetího šamana, který nepřestával ani na okamžik bušit do bubnu, a přitáhl si ho k sobě.

„Poslouchej, dobrý muži. Ta dohoda uzavřená vašimi předky, jaké to má účinky?“

Skřetí šaman se ošil. „To záleží, jak se k ní postavíte. Jestli se ji budete snažit dodržet, tak žádné. Vopačném případě to může být špatné.“

„Jak moc špatné?“

„Hodně moc špatné,“ odtušil skřet. „Vystavíte se hněvu předků, a to se pak může stát opravdu cokoliv. Pamatujete si na požár frankfurtské burzy ve třiadvacátém?“

Oba váhavě přikývli.

Skřet se plácnul přes stehno. „Tak to byl jeden z těch případů, kdy došlo k porušení dohody…“

„Jak vám mám věřit, že je tam nějaká spojitost?“ namítl Jednička pochybovačně.

Skřet se ušklíbl. „Dobře. A co třeba požár Národního divadla v Pragu? A co požár Reichstagu, co pak hodili na komunisty?“

„Vaši předci se nějak vyžívají v ohni, co?“

Skřet pokrčil rameny. „Je to účinné, ale mohl bych poukázat i na pár případů překvapivých závalů či sesuvů půdy. Pár neochotných smluvních stran se také utopilo nebo zmrzlo. Raději ale poukazujeme na ty efektnější případy, je to výchovnější…“

Jednička pohlédl na svého společníka. „U nás už hořelo. Jak jste na tom ve Vatikánu s pojištěním proti živlům?“

*

Muž s heknutím narazil do zdi. Vápenný prach z prasklé sádrokartonové desky mu v okamžiku prošedivěl vlasy. Nezdálo se ale, že by ho to vyvedlo z rovnováhy. Dokonce ani jeho nesouhlasný výraz ve tváři se nezměnil.

„Nět!“ pronesl znovu a sundal si elegantní sluneční brýle, jejichž zprohýbané nožičky se mu po nárazu svezly z uší.

Další úder jím smýkl přes celou místnost. Stranou odletěl malý plastocelový stolek, překotil i obě židle a rozházel po podlaze stránky spisu, kterým muž předtím listoval.

Ani tentokrát se nenechal vyprovokovat a očima připomínajícíma dva kusy ledu se vpíjel do tváře zuřícího medvědího šamana.

Nikdo mu už celá léta neřekl jinak než Urs. Dokonce ani jeho syn neznal jeho dřívější jméno. Jméno, které dostal v dobách, kdy byl ještě člověkem.

Znovu si tím připomněl, že jeho jediný syn je mrtvý. Jediným skokem překonal vzdálenost, která ho od muže dělila, s výhružným vrčením ho chytil za límec a přirazil ke zdi.

„Já chci to vízum! Mám dohodu s Woznillem.“

Oslovený muž si poupravil vázanku a zkontroloval, zda mu oblek dokonale sedí v ramenou. Teprve pak odpověděl: „Pan Woznillo si cení spolupráce s vámi, ale obává se, že se chcete pomstít, a protože vašeho syna zabili agenti pana Kruppa, považuje za evidentní, že půjdete po něm. Poslední, co teď potřebujeme, je diplomatický incident.“

„Na to vám seru!“

„Nět!“ zněla nekompromisní odpověď. „Mám své rozkazy.“

„Ana tebe taky seru, agente!“ zařval medvědí šaman a povolil uzdu proměně.

„Dost!“ ozval se v tu chvíli ze dveří rezolutní hlas.

Oba se zastavili uprostřed pohybu a překvapeně se otočili k příchozímu.

Šedovlasý mohutný muž v jednořadém, dokonale padnoucím obleku z prvotřídní anglické střižní vlny s jemným, takřka neznatelným proužkem, stál zapřený v zárubních dveří a nespokojeně na ně hleděl.

„Odejděte, hned!“

Agent se prudce vypjal v pozoru. „Ano, pane,“ řekl pak jen a kvapně opustil výslechovou místnost.

Medvědí šaman si příchozího znechuceně změřil. „Timoteji, je to už let, co?“

Blahobytně vyhlížející muž přikývl. „Máš pravdu, Ursi. Jsou to už celé věky. Kdy jsi vlastně odešel?“

„Po bojích o Ukrajinu. Pamatuješ, když se začaly používat defolianty a bakteriologické zbraně? Duchové země tehdy křičeli tak strašně, že jsem nemohl zůstat.“

„Dezertoval jsi,“ zkonstatoval Timotej Woznillo s unaveným povzdechem. „A my tě tehdy tolik potřebovali.“

Šaman pokrčil rameny. „Země mě potřebovala taky. Strávil jsem deset let v Zónách a mám pro tebe jedinou informaci –země je tam mrtvá. Je bez magie a živloví elementálové byli zabiti buď chemií a atomem, nebo zmizeli. Půda tam bude planá do konce světa.“

„To je užitečná informace. Chystal jsem se totiž investovat do Federálního úřadu pro kolonizaci. Asi to neudělám. Pokud v následujících deseti letech ukrajinští kolonisté nepošlou do Moskvy alespoň sto tisíc tun obilí, je mi taková investice k ničemu.“

„Na všem se vydělat nedá, starý příteli.“

„Chránil jsem tě,“ zareagoval muž výčitkou.

„Já vím, Timoteji. Život si s námi zahrál divnou hru. Přátelé a nyní… nyní… nemohu přijít na to správné slovo.“

„Co třeba nepřátelé?“

„Možná… Nevím… Svět se tolik změnil. Už se v něm nevyznám. V tajze je život mnohem jednodušší…“

„Je mi líto, co se stalo tvému synovi. Když jsem zjistil, že emigroval, dal jsem jeho složku utajit. Myslel jsem si, že je zbytečné, aby pykal za hříchy svého otce.“

„Chci ho pomstít!“

Timotej Woznillo, nekorunovaný vládce Ruskoasijské federace, přikývl. „Rozumím ti, ale nevím, komu se chceš pomstít.“

Medvědí šaman pohodil rezavou hřívou a zasmušile si zatahal za vousy.

„Žijeme v divné době, Ursi. Co bych dal za ty dávné, ehm, nepřehledné asymetrické konflikty. Dnes jsou naši nepřátelé mnohem záludnější. Agentura Alberta Kruppa mlčí. Mí informátoři mi posílají jen své hypotézy a odposlechnuté klepy, ale něco se z nich dá vytušit – centrála Agentury v Ženevě je v troskách a muž, který za to může, je pryč. Jmenuje se Regnis. Poměrně známé jméno, abych byl přesný. Máme ho v archivech i my a domnívám se, že pokud je to ten, kdo si myslím, že je, pak stojí i za současnou eskalacínásilí v Záporoží.“

„Slyšel jsem.“

„Nevím, kolik jsi toho slyšel, ale v mé centrále se mi v počítači hromadí asi stovka zpráv, rešerší, hlášení a analýz. Poslední dva dny nedělám nic jiného, než že krotím moskevskou generalitu, aby nevyskočila na koně a nezavelela ke šturmu.“

„A co Putin?“

„Hm, jeho poslední klon se mnou odmítá hovořit. Vzkazoval mi přes tajemníka něco o zasahování do státní moci, suverenitě, oligarších a tak podobně. Moc jsem mu nerozuměl. Naštěstí mám na výplatní listině tři čtvrtiny kremelského úřednictva, takže mi výhrady opakovaně doživotního prezidenta nevadí.“

„Pošleš mě do Unie?“

Timotej Woznillo zavrtěl hlavou. „Ne, protože Kruppa právě teď potřebujeme. Pokud bys ho zabil, evropská část Lóže se rozpadne. Radecki umírá na kletbu a mocenského vakua by okamžitě využili další členové Lóže. Bojím se čínské rodiny, ale Daneziové z Tangeru jsou stejně nebezpeční, a to ani nehovořím o Janovanech. Jednou je přestane bavit kšeftovat jen s Vatikánskou bankou…“

„Já ale chci svoji pomstu!“ zavrčel Urs hrdelním hlasem, kterého by člověk neměl být nikdy schopen.

„Nejprve splň svoji povinnost. Až se tak stane, zprostím tě tvých závazků. Teď ale potřebuji, aby ses zaměřil na Temné Záporožce.“

„Nevěřím ti,“ vyštěkl Urs.

„Klidně mohu přísahat na Prolnutí, jestli chceš. Až to celé skončí, pošlu tě za zeď třeba s diplomatickým pasem, jestli to bude nutné… Teď ale pojď se mnou. Mám daču v Krasnom Selju a u ní je kruh. Poslední v celé centrální Rusi. Nikdo se jeho kromlechů nesměl ani dotknout. Chtěl bych, abys v něm provedl Velký obřad, a ocením, když se pak se mnou podělíš o své vize.“

„Pane?“ ozval se v té chvíli hlas asistenta, vyhlížejícího ze dveří. „Máme problém… v Moskvě.“

„Jde o prezidenta?“ zeptal se ho Woznillo.

„Ne, o Záporoží. Vzbouřili se generálové…“

*

„Bude to o fous,“ zaječel Hubert Schneider na Vojtka Krzyczka, vztekle zápolícího s řízením UAZu, který se skřípěním a sténáním poskakoval po cestě, na niž by se rozumný pasák bál poslat i kozy.

„O fous, kurva?“ zaječel Krzyczek vztekle. „Jsme v prdeli jak Baťa s dřevákama!“

„Atámhle jsou další!“ zaječel v tu chvíli Roch Kowalski na týmové frekvenci a jeho kulomet se rozštěkal se zběsilou naléhavostí.

Hubert Schneider se znepokojením pohlédl na svůj kulomet umístěný na druhém boku obstarožního terénního vozidla. Neustálé otřesy a snahy o zacílení na další a další cíle už téměř zničily narychlo zbastlený závěs, kterým nějaký kutil připevnil zbraň k postranici. Hlaveň už dávno potřebovala zchladit, nebo ještě lépe, vyměnit, a bylo mu jasné, že pokud to brzy neudělá, riskuje její ohnutí s následnými nepříjemnými efekty, jako je její roztržení se současným vytržením a zaražením závěru do vlastního mozku.

Poslední dvě hodiny nedělali nic jiného, než že odráželi další a další skupiny Záporožců, jež se jim připletly do cesty. Nejhorší na tom ale bylo, že všechny mířily k Pripjati…

Musíme projet, pomyslel si ještě, zatímco se chápal pistolové rukojeti minimi a do mířidel dostával další sbírku individuí navlečených do zbytků všemožné kořistní vojenské výstroje doplněné o kožešiny, hedvábí, lebky a koňské žíně povlávající z čehokoliv, co bylo dostatečně dlouhé nebo vysoké.

Stiskl spoušť a zbraň začala znovu v krátkých dávkách chrlit svůj smrtonosný obsah. Prostor kolem auta se v okamžiku vyprázdnil. Řvoucí vůz bezohledně srazil trojici kozáků, kteří nedokázali dost rychle uhnout.

Do boků terénního automobilu v odpověď udeřilo několik kulek a s chechtavým vytím se odrazilo pryč, do lesa. Než se Záporožci vzpamatovali, byli pryč.

Poděkoval Bohu za nápad obložit vůz ocelovými plechy. Možná se tím snížila jeho rychlost, ale tady, na konci světa, nebyla rychlost tím správným kritériem.

„Nejsou to čelní odřady,“ pronesl pan Trojka zamyšleně, „spíše jen boční zabezpečení. Hlavní voj podle mě táhne severněji. Možná ještě natrefíme na zvědy nebo netrpělivé harcovníky, ale měli bychom už být z nejhoršího venku.“

Hubert Schneider se ušklíbnul. „Z nejhoršího budu venku, až mi přijdou první prachy z mý starobní penze.“

Vůz se skřípěním odbočil na omlácenou asfaltku a nabral rychlost.

„Ta rachotina děsně skřípe,“ ozval se Hubert Schneider, „i když už jedem po silnici. Bojím se, že se ti rozpadne pod rukama a nám pod nohama.“

Vojtek Krzyczek se ušklíbl. „Tak to jsme dva. Posledních padesát kilometrů jedeme naprosto děsnou rychlostí naprosto děsným terénem. To auto na to není stavěné. Navíc je příšerně přetížené. Pokud s ním dojedu do cíle, dám ho do muzea… ale jen proto, že se už nebude hodit ani na náhradní díly…“

„Bude tam ta Světlana Griškinová mít pevnost, nebo alespoň hrad?“

„Ne. Nic takového. Pripjať je jen útočiště. Prázdné město, se squaty proměněnými na pelechy. Jsou tam jen základní obranná postavení. Ve starých panelácích jsou kulometná hnízda, sehnali jsme nějaké protipěchotní i protitankové miny. Hlavní jsou magické ochrany našich Starších. Díky nim je město neviditelné pro většinu nepřátel.“

„Udrží se ale proti Záporožcům?“

Vlkodlak jen pokrčil rameny. „Nevsadil bych na to ani kopějku. Kozáci a vlkodlaci berou svůj letitý spor osobně. Bude to dlouhé, krvavé a až na dřeň. Rozum půjde stranou; ustupovat se nebude…“

„Támhle je!“ zakřičel náhle Roch Kowalski a ukázal před sebe. Na horizontu se mezi bujnou vegetací, složenou z náletových dřevin enormní velikosti, ukázaly hranaté šedočerné siluety panelových domů.

„Dokázali jsme to,“ hlesl Hubert Schneider nevěřícně.

„Ještě nás čekají Starší,“ odtušil Krzyczek ponuře. „Pokud nám uvěří, dostanete se ke Griškinové, jinak skončíte na talíři jejích podřízených…“

*

Na první hlídku zakopanou u cesty v postavení sestávajícím z pytlů písku, dvou lehkých kulometů a tří RPG-7 narazili za necelých třicet minut.

Poslušně zastavili před zarostlým a roky nemytým mužem v obnošené výsadkářské uniformě, ze které mu na hrudi a předloktích vyrážely husté chomáče černých chlupů.

„Kampak, kampak, lidičkové?“

Vojtek Krzyczek se na strážného vyzývavě zahleděl.

„Takže našinec a v doprovodu smrtelníků,“ zkonstatoval lykantropický výsadkář. „Copak, vezeš nám menáž do kantýny?“

„Musíme mluvit s královnou,“ odvětil Krzyczek. „Jde o Záporožce. Město je v ohrožení.“

„Myslíš ty kozácké drbany, co krouží kolem jako prašivé lišky?“ pronesl strážný posměšně a zhnuseně si odplivnul. „Potulují se tu už nějakou dobu. Chtějí naše kůže. V Saraji za ně prý platí zlatem.“

„Musím okamžitě mluvit s královnou. Je to mnohem, mnohem horší!“

Na Krzyczkově rameni spočinula dlaň Huberta Schneidera. Ten ho pomalu a mírně odsunul stranou a sám se postavil před vlkodlaka. „Jsem Hubert Schneider, člen sanačního komanda Agentury. Patřím k Lóži a podléhám přímo Albertu Kruppovi. Slyšel jsi o něm? Ne? A o Lóži jsi už slyšel?“ Na moment zavládlo mezi přítomnými mlčení. „Takže jsi o ní už slyšel. Jsme tady, protože máme zprávy pro vaši královnu, a ta je musí dostat co nejdříve. Za den, možná za dva budete až po krk ve sračkách. Pak se možná Griškinová začne ptát, kdo byl ten idiot, co k ní nepustil posly od šéfa celé Unie…“

Vlkodlak se zamyšleně poškrábal ve vlasech. „Dobře, vezmu vás ke Starším,“ pronesl pomalu. „Oni rozhodnou.“

*

Schůzka byla svolána chvatně a co nejdiskrétněji. Poslední patro hotelu Pankrác Silver Tower bylo zamluveno jenom pro ně. Aktuálně přihlášení hosté byli s omluvami a štědrými kompenzacemi přemístěni do jiných hotelů. Okolí vysoké skleněné věže, přilehlé ulice a dokonce i blízké obytné sektory habitatu byly neprodyšně uzavřeny a podrobeny nepřetržitému dohledu veškerých policejních složek.

Nikdo neměl nejmenší šanci narušit průběh téhle schůzky. Islámští radikálové měli dost svých starostí na Středním východě, zelení a euroskeptikové nedisponovali dostatkem financí ani zbraní, aby mohli ohrozit cokoliv jiného kromě sebe samých. Těch pár teroristických buněk, co zůstávalo ve hře, dostalo možnost zaútočit na jiné, méně chráněné cíle a některé se kvůli tomu přestaly chránit úplně…

Albert Krupp mohl být spokojený, ale nebyl. Nebyl to totiž on, kdo na této schůzce trval. On ji musel pouze uspořádat, objednat a zaplatit. Zájemci o její svolání pouze těsně před jejím začátkem přiletěli soukromým nadzvukovým letadlem, doprovázeni dvěma letkami stíhaček. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nešlo o stíhačky Ruskoasijské federace a schůzka se nekonala na území Unie.

S Timotejem Woznillem se pozdravili úklonou. Mírnou tak akorát, aby ji nešlo považovat za urážku. Měli mezi sebou příliš mnoho nevyřešených záležitostí a zapíraných konfliktů, ale byli natolik profesionální, aby to nepovažovali za překážku.

„Tohle je generál Kravčenko. Zástupce generálního štábu a stávající velitel moskevského vojenského okruhu,“ představil Timotej Woznillo oprýmkovaného a medailemi ověšeného mužíka s pleší neuměle překrytou zbytkem vlasů honěným napříč hlavou, od jednoho ucha k druhému, zvaným přehazovačka. Proti ostatním, včetně smečky servilních důstojníků vlastního štábu, byl o hlavu menší, ale nedostatek výšky kompenzoval zavalitým obvodem pasu.

„Zdrástvujtě,“ pozdravil ho představený generál a Albert Krupp přikývnul. Ruce si nepodali. V době nanobotů a kontaktních jedů se zpožděným účinkem to nebylo v módě.

Pak se rozesadili kolem stolu. Ten nebyl kulatý, protože tady nikdo nevěřil, že stůl bez rohů zajistí rovnost zasedajících. Rokující strany si prostě sedly naproti sobě. K překvapení Alberta Kruppa se ale naproti němu neposadil Timotej Woznilo, nýbrž generál Kravčenko.

Upřel na Timoteje Woznila tázavý pohled, ale ten ho odvrátil naprosto netečným výrazem člověka, kterého se to netýká.

„Přejděme rovnou k věci,“ začal tedy Albert Krupp věcně. „Sešli jsme se zde na vaši žádost. O co jde?“

Generál kývnul na své asistenty, kteří před Kruppa položili několik černobílých satelitních fotografií.

„Porušujete Bonnskou dohodu. Zóny jsou považovány za demilitarizované pásmo. Přesto v nich nyní probíhají vojenské akce, a to dokonce v nebývalém rozsahu. Máme pochybnost jen o jediném – zda jde o provokaci, nebo o akt čiré agrese. Záporoží lehlo popelem a jeho obyvatelstvo nyní míří do běloruské radiační zóny. Kolik jste jim zaplatili?“

„Zaplatili?“ zopakoval Albert Krupp závěr položené otázky nevěřícně. „Jsou to Temní Záporožci. Těm nikdo platit nemusí. Jsou to fanatici toho nejhoršího ražení. Anomálové, které bychom na území Unie nikdy netrpěli…“

„Záporoží je součástí Zóny, ale nevím, o jakých anomálech hovoříte. Znám asociály i pacifisty, ale anomálové mi nic neříkají. Pro mě je ale podstatné, kolik jste těm, jak jim to říkáte…“

„Temní Záporožci,“ napověděl mu Timotej Woznillo.

„… ano, Temní Záporožci, kolik jste jim zaplatili?“

„Za co?“ zeptal se ho Albert Krupp překvapeně.

„Za zničení našich osad a zabití kolonistů. Za zničení našich snů o opětovném připojení Ukrajiny k Velké Rusi.“

„Nejste poněkud patetický?“ zeptal se ho Krupp trpce. „Sny o Velkém čemkoliv nejsou nic pro mě.“

„To mě nepřekvapuje,“ odvětil generál temně. „Vám jde přece jen o zisk, ne? Ty zločinecké bandy ale míří k černobylské jaderné elektrárně. To nemůže být z jejich hlavy. Co by tam asi tak mohli chtít? Nic tam není! Takže co máte v plánu, ukrást uran, nebo odstřelit sarkofág a poslat Zóny do doby kamenné? Nebo ještě lépe – naši Federaci?“

„Proč bychom to měli chtít udělat? Ajak vás proboha napadlo, že za tím stojíme zrovna my?“

Generál se vítězoslavně ušklíbl, vytáhl z nabídnutého pořadače osamocený list papíru a udeřil jím o stůl. „Toto je hlášení naší rozvědky. Poslali jsme do Záporoží naše komisaře a behaviorální korektory, ale ani jeden se nám už neozval. Je jasné, že byli zabiti, a kdo by to udělal? Byli to cvičení specialisté. Takže je jasné, že v Zónách operuje někdo jiný – vy!“

Zamyšleně se podíval na Timoteje Woznilla, ale ten jen pokrčil rameny. Letmý pohyb jeho očí byl ale výmluvný. Mířil ven z místnosti…

Albert Krupp si netrpělivě přetřel dlaněmi stehna, a pak se nejistě usmál na generála. „Omluvte starého prostatika. Musím si odskakovat častěji, než mi je milé, to mi věřte. Hned jsem… zpátky…“ dodal ještě, když se zvedal z křesla.

Toaleta byla hned vedle konferenční místnosti. Zapadl do ní a pečlivě za sebou zamknul. Ocitl se v malé předsíňce s umyvadly, ze které vedly další dveře k toaletám. Tam, u zdi s pisoáry, stál malý a už od pohledu nevýrazný muž s tak tuctovou tváří, že to nemohl být nikdo jiný než agent.

„Jsem Gumilov, ředitel FSB,“ představil se Kruppovi klidným a melodickým hlasem. „Pan Woznillo mě požádal, abych vám vysvětlil jistá specifika, jež nyní ovlivňují jeho konání.“

„Co je to za panáka?“

„Myslíte generála Kravčenka? Je to šéf kliky, která je nyní v Kremlu u moci. Neoficiálně, samozřejmě, ale pan prezident občas nechá frakce, jež se ve Federaci derou k moci, provádět své malé špinavosti, aby uvolnil tlak, který by náš stát jinak roztrhal na kusy. Máme v Dumě konzervativce, liberály, separatisty, unionisty, islamisty, pravoslavné, teokraty, byrokraty, elitáře, rovnostáře. Prostě na koho si vzpomenete. Snad už jen ti satanisti nám tam chybí ke štěstí…

Kravčenko se dokázal zalíbit příliš velké spoustě lidí. Duma mu zobe z ruky, stejně jako generalita. Stačí jeden jeho pokyn, a na Moskvu vyrazí tři tankové divize. Získal prostě příliš mnoho moci, a co je nejhorší, jeho štáb ve dne v noci hlídá výsadková divize Černomořské flotily. Moc se o tom nemluví, ale její příslušníci jsou lepší než hoši ze Specnazu. Proto se nám ho nedaří odstranit konvenčními metodami, jako je jed, garotta nebo řízená diskreditace. Ten chlap nešoustá, nechlastá, nekrade a zřejmě ani nekleje. Jeho jedinou nectností je, že baží po moci jako můra po světle.“

„A prezident?“

„Ten odmítá hovořit s panem Woznillem a cokoliv panu Woznillovi vadí, je automaticky považováno za dobré. Ta animozita bude zřejmě na buněčném základu, protože ani předchozí Putin ho neměl zrovna v lásce.“

„Klonování je sice hezká věc,“ podotkl Krupp, „ale mezitělní přenos vědomí má evidentně své stinné stránky.“

Ředitel tajné služby přikývnul.

„Takže tu máme chlápka, který strká nos do příliš mnoha věcí, a starý brach Timotej má teď svázané ruce.“

„Přesně tak. Nemůže si dovolit reagovat přímo a jednoznačně. Problém je, že Kravčenko a jeho suita nemají prověření B+, a tudíž nemají ani potuchy o anomálech, Prolnutí, a tak podobně.“

„A co Kravčenkovci plánují?“

Ředitel se zachmuřil. „Domníváme se, že ráznou akci. Zóny přímo vybízejí k vojenskému řešení situace a ještě žijící občané Federace, kteří se vydali tamní divočinu kolonizovat, volají po ochraně. Záporoží sice formálně není součástí Federace, ale po posledním hladomoru se území mezi Donem a levými přítoky Dněpru považuje za liduprázdné, což velice vábí dobrodruhy z našich přeplněných habitatů. Vypadá to tak lákavě, a najednou se tam objeví skupina lidí nerespektující orgány Federace, ani nedotknutelnost Zón. Co si mohli asi tak pomyslet? Řekl bych, že nalézt viníka jim netrvalo dlouho.“

„Záporožci s námi ale nemají nic společného. Chceme je zničit stejně jako vy. Jsou to anomálové toho nejhoršího ražení a vede je člověk, nebo raději řeknu bytost, která se dopustila nepřátelského aktu vůči Lóži.“

„Tak to byl Regnis, kdo vyhodil do vzduchu vaši centrálu?“ zavýskl ředitel překvapeně a neubránil se radostnému udeření pěstí do dlaně druhé ruky. „Omlouvám se, ale já našim analytikům odmítl uvěřit.“

„Máte u nás dobré informátory,“ odtušil Albert Krupp nevzrušeně.

„Vy u nás taky,“ odvětil ředitel.

„Možná bychom mohli naši informační výměnu posunout na vyšší, jak se říká, level.“

„A přijít tak o všechnu legraci?“ namítl ředitel.

Oba si vyměnili pobavené úšklebky.

„Myslím, že už mě budou shánět,“ pronesl Krupp. „I výmluva na prostatu má své meze.“

„Máte pravdu. Snad se rozhodnete správně,“ dodal ještě ředitel Gumilov. „Mám na příští týden plánovanou dovolenou…“

Když se Krupp vrátil do zasedací místnosti, přivítalo ho nepřátelské mlčení panující mezi přítomnými.

Posadil se na své místo a pohlédl na členy své výpravy. Zalitoval, že mezi nimi není Jednička, který musel řešit jiné záležitosti a poslal proto za sebe jako náhradu Dvojku. Muže sice zkušeného, ale nikoli zběhlého v podobných záležitostech.

Urovnal si vázanku a pohlédl na generála. „Nechceme odstřelit černobylský sarkofág ani nic podobného. Nechceme ohrozit Federaci ani ovládnout Zóny a už vůbec nemáme nic společného s akcemi asociálních anomálů v oblasti demilitarizované zóny.“

„Nevěříme vám,“ odtušil oprýmkovaný generál.

„To je váš problém, ne můj.“

Nadechoval se k další větě, ale přerušilo ho diskrétní zavrnění komunikátoru.

„Promiňte,“ pronesl a přijal hovor.

„Ano… Rozumím… To je nemilé… Samozřejmě je dobře, že jste tu dohodu uzavřel. Pokusíme se ji splnit… I s Inkvizicí? Hm… Nevím, jestli je to výhra, ale co se dá dělat.“

Ukončil hovor a pohlédl na generála. Pomalu přešel pohledem po jeho suitě a pak se vrátil zpět k onomu ometálovanému mužíkovi, který proti němu seděl, jako by spolkl pravítko.

„Právě jsem dostal informace o zničení unijních kolonií, jež měly padnout v plen stejné skupině živlů, která stojí za zničením kolonií Federace,“ pronesl ledově chladným hlasem. „Situace se tudíž změnila. Lóže ctí své závazky, které ji nutí nyní vstoupit na území Zón a provádět zde vojensky zaměřené akce. Chceme zničit ty zatracené zločinecké bandy, ale jestli se nám postavíte do cesty, pustíme se i do vás.“

„Hovoříte i za generální štáb v Bruselu?“

Pohled Alberta Kruppa nabyl na tvrdosti. Jestli se předtím do generála Kravčenka vpíjel, nyní se do něj vbíjel.

„Gaspadin generál, u nás v Evropě není zvykem ptát se generality, co si přeje udělat. My dáváme rozkazy a ona je plní.“

Kravčenko sebou trhnul, jako by mu uštědřil políček. „Jak se opova…“

„Mlčte,“ uťal ho Albert Krupp hlasem, který měl vyčleněný pro vzpurné poslance Europarlamentu. „V Zónách se bojuje, a my se k tomu přidáme. Co uděláte vy, záleží jen na vás. Pokud se k nám přidáte, budeme spojenci. Pokud se nám postavíte, budeme bojovat se Záporožci i s vámi!

Unie to ještě nezapomněla a náš prezident mi dluží za spoustu dobrodiní, jež potkalo jeho rodinu. S radostí pošle do Zón jednotky, které považuje za kanónenfutr – Čechy, Slováky, Poláky nebo Maďary. Jejich armády mám k dispozici, pokud lusknu prsty, a když budu chtít Němce, Francouze nebo Angličany, prostě pošlu do Bruselu pár milionů a lusknu dvakrát.“

Generál Kravčenko otřeseně pohlédl na členy svého štábu a pak, když se od nich nedočkal pomoci, na Timoteje Woznilla.

Ten se ušklíbl a pronesl: „Když jsme se posledně rvali o Ukrajinu, vy jste ještě po dvorku tahal gumového kačera, generále. Pan Krupp v té době ze svých zdrojů vypravil jednu divizi, a když Unie dobyla Kyjev, osobně velel druhé. Není to úředník, ani oligarcha, jaké známe z Matičky federace. Dám vám jedinou radu – pokud řekne, že něco udělá, pak mu věřte.“

„Já… já…“ začal generál, ale pak, jako by ze sebe shodil nějakou tíži, se narovnal, „si přesto myslím, že nám tu lžete. Pokud vpadnete do Zón, odpovíme na tu agresi silou!“

Albert Krupp se postavil a ukázal na dveře vedoucí ze zasedací místnosti. „Myslím si, pane generále, že co mělo být řečeno, bylo řečeno, a nyní je načase, abych vás jako hostitel vyzval k odchodu. Tento hotel jsem si pronajal na příliš krátkou dobu na to, abych ji ztrácel s někým, jako jste vy.“

„Pánové,“ řekl pak ke členům svého doprovodu, „doprovoďte pány z Federace k východu a ať se nám tady něco neztratí…“

Generál už neřekl ani slovo a během pár okamžiků Albert Krupp v zasedací místnosti osaměl. Natáhl se k broušené křišťálové karafě, ve které vrhala odlesky dvacet let stará irská whiskey, jeho oblíbená. Nalil si do sklenice na dva palce té zlatavé a po rašelině vonící tekutiny a na jeden zátah ji do sebe obrátil.

Pak se podíval z okna na nic netušící, osvícené noční město. Měl rád Bonn, Berlín a dokonce i Brusel. Dobře se cítil i v Ženevě,byť místní považoval za studené čumáky. Prag ale byl nejen na periferii Unie, ale i na periferii jeho vlastních zájmů. To město mělo svůj půvab, ale zatím se s ním pojilo příliš mnoho problémů a dnešní den na tom nic nezměnil.

Zadíval se na osvícenou siluetu sídla eurokomisaře a chrám, který k němu přiléhal, a zavřel oči.

„Kurvafix,“ bylo jediné, co mu uniklo přes sevřené rty.