Radka Strejciusová: Lovec Andrea – Královská krev

Při nočním honu na svou osobu se Andrea rozhodne, že svou kůži vlkodlakům, ani upírům nedá lacino. Ale nepřežila by bez pomoci někoho dalšího. V jediné chvíli se její zaběhlý život nočního Lovce převrací naruby a nabírá rychlost i směr úplně jinou cestou, než předpokládala. K tomu s překvapením zjišťuje, že nevládne jen ostrému meči a pistoli se stříbrnými kulkami, ale také magii. Plány se mění a Andrea se vydává do přímého boje, který má zastavit vraždy dalších jí podobných – dědiců Staré krve. Naštěstí na to není sama…

 

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Protáhnu se na posteli. Ještě v polospánku zkontroluju zaplácnutého budíka a zjišťuju, že jsem ho kupodivu nezapomněla nastavit. Bezva, čas akorát se najíst, převléct a vyrazit na noční lov. Slunce se pomalu kloní k západu a noční stvůry se chystají vyrazit do ulic. Vstanu a obleču si teplý župan z mikrovlákna. Hodí se, protože venku už je pěkně studený psí počasí a teplárny topí jen tak, aby se neřeklo. Slunce nevylezlo zpoza mraků asi týden. Aspoň, že si v bytě můžu přitopit přímotopem.

Kafe, potřebuju kafe. Naštěstí tu mám ještě něco málo rozpustnýho a bábovku. Prostě jsem měla včera odpoledne náladu v rámci relaxace péct. S hotovou večeří si sednu na malou lodžii s pěkným výhledem na západ slunce. Je nádherný, ale od jisté doby ho nesnáším. Je to předzvěst nočních hlídek a bojů. Nikdy nemám jistotu, že to přežiju. Zatracená práce Lovce, zrovna já k tomu musím mít vlohy.

Vidím to jako dnes. Do dětského domova přišla skupina pěti lidí akorát v den, kdy jsme měli sportovní hry. Milovala jsem je. Vyhrávala jsem krátké sprinty, dobře skákala do dálky a střílela puškou i lukem na terč. Sledovali nás společně s ředitelkou. Druhý den si mě a další čtyři chovance zavolala do ředitelny, kde nás vzájemně představila s návštěvou. Bylo to Vedení Lovců a vybírali si vhodné kandidáty do řad studentů jejich akademie.

Rozdělili si nás po jednom, mně si vzal nejstarší z nich. Představil se jako Felix a požádal mě, abych ho následovala. Sešli jsme do sklepa, kam nikdo z chovanců neměl povolený přístup. Překvapily mě čisté bílé zdi, nové dveře a plno světla. Zbytek domova rozhodně nebyl v tak perfektním stavu. Vešli jsme do prostorné místnosti, která byla zařízena jako laboratoř. „Uděláme krevní test. Neboj se, jen to trochu štípne,“ usmál se. Vzal mě za prst a píchnul jehlou. Na ploché sklíčko vymáčkl tři kapky mé krve a ránu zalepil náplastí.

„Co budete testovat?“ zvědavě jsem se zeptala.

„Citlivost reakce na jiný druh krve a pak se uvidí, co bude dál.“

„Hm, zajímavý.“

„Neříkej,“ zasmál se a sáhl do kapsy.

Vyndal zazátkovanou zkumavku plnou tmavé až černé husté krve. Otevřel ji a pár kapek nakapal na sklíčko vedle mé. Sklíčko vsunul pod připravený mikroskop a sledoval, co se bude dít. A to jsem teda zírala. I jen pouhým okem bylo vidět, že se má krev doslova vrhla po té druhé černé. Najednou se prostě dala do pohybu. Felix vykulil do mikroskopu oči a udiveně nadzvedl obočí.

„Už jsem ani nedoufal, že najdu přímého potomka Staré královské krve. Těší mě, že jsem tě objevil já a zároveň za to můžeš děkovat Bohu.“

„Co je Stará krev a proč mám děkovat Bohu? Něco je špatně?“

„Špatně vlastně nic, jen naše nejvyšší Vedení věří, že královská linie vymřela. Sami se o to postarali. Co víš o rodičích?“

V ten moment jsem sklopila oči k zemi. Už před nějakým časem jsem se vzdala naděje, že se kdy dozvím cokoliv o svém původu a kdo byli mí rodiče.

„Skoro nic,“ zamumlala jsem.

„Našli mě prý před dveřmi kláštera jako mimino se vzkazem, že se jmenuju Andrea a že se mají o mě sestry postarat. Prý bych s nimi v momentální situaci nebyla v bezpečí. Víc nevím. Proč se Vedení postaralo o vymření té královské linie?“

„To je na delší vyprávění a mimo jiné o tom rozhodně nesmíš nikde mluvit, jestli chceš zůstat naživu. Během týdne se přestěhuješ do naší akademie a po normální výuce tě budu osobně trénovat. Budu se těšit Andreo a říkej mi Felixi,“ usmál se a podal mi ruku. Přijala jsem ji s přímým pohledem do jeho světlých teplých očí. V obličeji měl plno vrásek a mírně prořídlé šedé vlasy mu sahaly pod ramena, ale jeho stisk byl pevný bez stařeckého třesu.

Za tři dny jsem si už balila a loučila s přáteli z domova. Připraveným BMW jsme odjeli dva, já a Kamil, který byl o dva roky starší. Nijak zvlášť jsme se nemuseli, ale v té chvíli jsme na sebe beze slova vysílali pohledy plné otázek.

Konec nostalgického vzpomínání, už je čas pustit se do práce. Ve skříni mi visí samé černé hadry. Do čeho jiného se taky oblékat, když vás v noci nesmí být vidět?! Miluju bílou a světle modrou, ale ta se opravdu na noční honitbu za příšerami nehodí. Legíny, vysoké kožené boty s bytelnou podrážkou, rolák na tělo a přes to dlouhý černý plášť se speciálními kapsami na nutné vybavení, to je moje uniforma. Tmavě hnědé vlasy střižené do půlky krku běžně nosím zastrčené za uši. Je lepší, když mi nelezou při boji do očí.

Japonský meč jsem pořídila přes specialistu na černém trhu Josepha. Ten, který dodal, mi padl do rukou jako ulitý a od té doby mi velmi dobře sloužil. Pár upírů a vlkodlaků jsem jím poslala na konečnou věčnost. A nesmím zapomenout na nezbytnou pistoli se stříbrnými kulkami. Bez těchto zbraní bych nebyla párkrát přežila.

Doufám, že tomu tak bude i dnes, ale cítím se nějak divně. Felix mě upozorňoval, že Stará krev v královské linii mě dělá výrazně citlivější a měla bych jí naslouchat. S padajícím soumrakem jsem nezvykle nervózní. Je to asi půl roku, co jsem měla podobný pocit a málem jsem se z výpravy nevrátila.

Upírská omladina se domluvila a v počtu šesti výtržníků si na mě počkala u hřbitova. Nakonec to dopadlo celkem dobře. Čtyři jsem zabila a dva zranění stihli utéct. Od té doby jsem je neviděla. Tenkrát jsem se sotva dobelhala k léčitelce, která bydlela nedaleko, což bylo jediné štěstí, protože jinak bych nepřežila. Zmetci!

Dnes je tento pocit silnější, musím si dát pozor. Zkontroluju si pečlivě vybavení a vyrazím ven. Na ulici, kde houstnoucí tmu narušuje pouze světlo pouličních lamp, je jako téměř vždy klid. Normální lidé jsou zalezlí ve svých domovech a bojí se vystrčit nos. Nebo jsou v barech či v klubech až do rána. Jen sem tam občas vidím potácet se opilce, kteří riskují, že se stanou snadnou kořistí. Nejradši bych to nechala být, ať si každý zodpovídá sám za sebe, ale bohužel jsem tu povinna dohlížet, aby se nikomu nic nestalo. Moc lidí o Lovcích neví, jen sem tam něco zaslechnou a neví, co je pravda. Nemusí všichni vědět všechno.

Nic zvláštního neslyším, střechy se zdají být klidné. Je fajn umět se skrytá pohybovat ve stínech na ulici, ale proč mám, sakra, pocit, že mě někdo sleduje?! Zastavím ve stínu za popelnicí a hledám. Za křižovatkou v úzké ulici vedoucí ke starému hřbitovu se něco hnulo. Už zase? Nejhorší je, že jakýkoliv podezřelý pohyb v noci se nesmí nechat bez povšimnutí, nesnáším předpisy.

V těle mi vibruje snad celý krevní oběh. Stará krev varuje jako o život, ale zalézt si do teplé postele a pokud možno s nějakým pěkným chlapem, nejde. Provádět noční kontroly je součást mé práce a z toho se nevykroutím. Někdy bych to vyměnila za teplé místečko v kanceláři, kde bych s koncem pracovní doby vypnula počítač a pak vyrazila na pokec s kámoškami nebo ukazovat své vnady do fitka. A o randění nemůže být taky řeč. Ne, že bych ve svých dvaceti osmi letech byla panna, to ani omylem, ale prostě stálého chlapa doma mít nemůžu. Vzpomenu si na Kamila, kterého mi před třemi roky zabili. Ani pomsta mi nepomohla zacelit tu ránu. Jen čas pomalu léčí.

Čím víc se blížím ke hřbitovu, tím víc mi krev tepe ve spáncích a celé tělo mám jako v ohni. Ještě nikdy jsem varování necítila tak silně. Něco je tuto noc hodně špatně. Raději zapnu lokátor, který by se měl okamžitě spojit s centrálou, aby věděli, že mají na místo poslat posilu. Zelená dioda svítí, takže spojení je navázáno. Fajn, do deseti minut by měla dorazit pohotovostní jednotka. Snad se moje krev nemýlí, jinak budu mít průšvih kvůli zbytečnému výjezdu.

Schovám se za pár naházených beden u menšího domu na dohled hřbitovu. Ne, na něj opravdu nemám dobré vzpomínky. Kouknu na hodinky. Kde do háje jsou?! Už je skoro patnáct minut pryč a pomoc nikde. Na vedlejším domu je žebřík na střechu, která je naštěstí plochá, takže bych se měla bez problémů udržet a prozkoumat okolí. Rozhlédnu se a pak se rozběhnu k žebříku. Zvládnu se dostat skoro až nahoru, když zaslechnu zavytí vlkodlaka. Sakra, to vůbec není dobrý. Raději běžím po střeše dál a skokem se dostanu na vedlejší dům. Mám ráda střechy s většími komíny, dá se tam obstojně schovat.

Výhled na hřbitov mám perfektní. Pohybují se na něm stíny, což je normální, ale je jich nezvykle moc.

„Kohopak to tady máme?“ zachechtá se někdo pár metrů ode mě.

Kurva, to jsem se lekla. Jsem snad tak rozhozená, až mi selhávají smysly? Vyskočím na nohy a zároveň tasím meč.

„Samotná slečna Andrea nás dnes přišla navštívit. Holka, zkus se pomodlit, protože za chvíli už nebudeš.“

„Leone, přestaň žvatlat a vysyp, co tu dneska děláte za manévry a proč lezeš upírům na území?“

„Tobě se nelíbí, že se vlkodlaci občas přátelí s upíry? To mi je líto. A tu pistoli nech, kde je, nebo ti moji kámoši prostřelí tu tvou krásnou hlavu.“

„Ok bobane a co teda jako dál?“ ušklíbnu se, ale moc dobře vím, že jsem v háji. Tomuhle se říká fatální selhání a zkurvená zásahovka se asi fláká na pivu. Je to pouhá náhoda?

„Půjdeš s námi navštívit naše upírské kolegy. Všichni s tebou máme nějaké nevyřízené účty a oni si velmi rádi hrajou!“ Leon se přiblíží tak, že vidím jeho malé žluté oči a vyčuhující spodní tesáky. Je šéfem místní frakce vlkodlaků a jak to tak bývá i nejmohutnějším a nejsilnějším z nich.

Moc dobře vím, co mě čeká, pokud se dostanu do spárů upírům. Jednou jsem jim takové hrátky v kryptě překazila, ale pro chudáka oběť už bylo bohužel pozdě. Ležela nahá, za ruce i nohy připoutaná ke kamennému podstavci, pokousaná, poškrábaná, napůl vysátá a právě s ní jeden upír souložil. Bůh ví, kolikátý v řadě byl. Podle mě tam holka sloužila za hračku dva až tři dny. Nic příjemného, co bych chtěla zažít.

Po zvážení možností se rozhodnu pro útěk a následný pravděpodobně marný boj, když se mi nepovede rychle zdrhnout. Dům má jen jedno patro, takže bych se pádem neměla zbytečně zranit. Pokud ovšem neskončím ve skleníku nebo něčem podobném. V zahradě je pár stromů, relativně nízký drátěný plot a za ním další zahrada. Snad to zvládnu. Světla tam moc není, což mi je k ničemu, protože obě rasy vidí v noci jako já ve dne.

„Na to zvysoka kašlu,“ ušklíbnu se a rozběhnu se ke kraji střechy směrem do zahrady. Leon nelidsky zařve. Naštěstí dopadnu nohama na pevnou zem. Hurá, pád do skleníku nebo pařníku se nekonal. Kolem mě se míhají stíny. Je jich tu jako na vojenských manévrech. Nemám čas nad tím přemýšlet, protože už jsem jednomu stínu musela v běhu useknout hlavu. Snažím se prosekat si cestu k plotu. Jeden hajzl mě škrábne nožem na rameni, docela to pálí.

Podaří se mi skokem dostat přes plot do další zahrady. Když oběhnu dům k brance a překonám plot do ulice, mohla bych se schovat v nějakém z nočních klubů, které jsou nedaleko. Mám pocit, že mi Leon funí za krk. Ten to nevzdá, na to ho znám dost dobře. Strhne mě za rameno k zemi v momentě, kdy si myslím, že mám vyhráno. Na osvětlené ulici nikdo není, ale brzy se začínají objevovat vlkodlaci. Upíři tu zatím nejsou. Vždycky se považovali za vlkodlakům nadřazenou rasu, tudíž jim zřejmě přenechali špinavou práci.

Dopad je tvrdý. Odvalím se kousek stranou a v rámci možností se co nejrychleji postavím. Bolí mě zraněné rameno a taky už cítím záda. Je jich na mě moc, což mi na jednu stranu lichotí, ale na druhou stranu jsem v průseru. V rukách mají jen meče nebo nože. Střelné zbraně schovali, takže předpokládám, že se mě pokusí dostat živou. Zcela nežensky si uplivnu a popadnu meč oběma rukama. Leon si založí ruce na prsou a pobaveně na mě kouká. Nedivím se mu. Nemám šanci, ale pár jich do horoucích pekel snad pošlu. Že já jsem se dneska na to radši nevykašlala a nezůstala doma. A štve mě ta zásahovka. To je normální podraz!

Není čas dál přemýšlet nad tím, co všechno se děje špatně. Vlkodlaci zaútočí. Oháním se mečem jako naprogramovaný stroj. Tu letí vzduchem useknutá hlava, tu některá z končetin, ale moje krev z přibývajících ran pomalu kape na zem. Nepříjemně to pálí, nejhorší jsou rány na trupu. Najednou s řevem padám na zem. Nůž bodnutý do levého boku mě ochromil. Svíjím se bolestí, meč mi cestou k zemi vypadl z rukou a je mimo dosah.

Jako v agónii vnímám výkřiky a hluk boje. Snažím se neztratit vědomí, ale cítím, že ztráta krve je značná. Jen nejasně vidím bojující postavy. Kde se vzaly, netuším. Nemám pojem o čase. Najednou zvuk boje utichne. Pootevřu oči, na víc nemám sílu. Vidím mužskou postavu, která se ke mně sklání. Bolest je příšerná, přeju si umřít, abych měla klid.

„Zaplaťpánbůh, žije,“ slyším mužský hlas. Z posledních sil zachrčím: „Ty nejsi ze zásahovky! Dokonči to!“

„Na to zapomeň, holubičko. Nepřišel jsem tě zachránit, abych tě pak dodělal.“ To už neslyším, omdlela jsem.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Databook Publishing, září 2017
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 476
Cena: 129 Kč