Podpořte „Hordy“ Jana Pavlase na Startovači

Hordy právě přicházejí! V České republice vypukla zombie apokalypsa. Pravá nefalšovaná zombie apokalypsa. Přišla jako blesk z čistého nebe a uvrhla celý svět do zmatku a beznaděje. Svoji zombie apokalypsu má už leckdo. Američané, Britové, Němci, Francouzi, Číňané, a dokonce i Korejci. Tak proč bychom ji konečně neměli i my, Češi.

 

Zombie apokalypsa po česku…

Co můžete čekat? Dynamický děj plný překvapivých zvratů. Spoustu akce, napětí a černého humoru. Hektolitry krve a vyhřezlých vnitřností. Retardované kanibaly. Hordy nakažených rozsévající šílenství a zmar. Ale také nezlomné a odhodlané hrdiny. Lásku a naději, kterou nezardousí ani ty nejhnilobnější spáry smrti.

Převážná část příběhu se odehrává na Hořovicku a v okolí Plzně. To však nevylučuje překvapivý závěr. Čtenář si bude muset sám odpovědět na otázku, zda jsou horší ti živí nebo ti mrtví.

Zombie apokalypsa… to se musí každý spoléhat především sám na sebe. Já se tudíž rozhodl, že se poprvé ponořím do zatuchlých vod crowdfundingu.

Co nabízím? 300 stran zábavy, humoru a morbidity. První ryze český zombie masakr. Trička s nejlepší dostupnou kvalitou potisku, který bude jedinečný svým zpracováním a přežije i zombie apokalypsu. Plakáty s ilustrací od D. Gorecrafta.

Hororový román Hordy je mým splněným snem. Snem, který se mi díky stovkám hodin práce podařilo tento rok uskutečnit. Přesně tak. Kniha již byla dokončena. Zbývá poslední krok. Tím je vypuštění „hord“ do světa. Mým přáním je dát románu Hordy podobu profesionálně zpracované knihy. Neváhal jsem investovat nemalou finanční částku do profesionálně zpracované obálky, korektury textu a sazby. Čtenáři se tak dostane do rukou plnohodnotná kniha. Pevně věřím, že crowdfunding je pro Hordy správnou cestou. A to především proto, že kniha tak, provedením i obsahem, zůstane plně v mé režii a vyjde v takové podobě, která naplní nejen mé očekávání. Jelikož jde o sen, který se stává skutečností, mělo by tomu tak být.

 

Ukázka 1:

Vládu nad ložnicí převzalo šero. Po cestě do postele jsem skrze žaluzie vyhlédl z okna. Ulice vypadala klidně. Co jiného by se dalo v pokročilou noční hodinu čekat. Pouliční lampy osvětlovaly přeplněné parkoviště a jejich svit dodával lesk mokrému asfaltu. Přes den pršelo a bylo pořád ještě zataženo. Koncem března bývalo počasí prostě takové.

Najednou jsem koutkem oka mezi auty na parkovišti zaznamenal pohyb. Potácela se tam dvě podivná individua.

„Ti feťáci berou čím dál tím větší svinstvo.“

„Neřeš to a pojď ke mně.“

„Pojď se podívat. Tohle jsi ještě neviděla.“

Zvědavost je prostě zvědavost. A o té ženské by se dal napsat celý román. Denisa – tak se moje životní láska doopravdy jmenovala – vstala z postele, přitiskla se ke mně a podívala se ven.

Feťáci jakoby vůbec nevěděli o světě. Naráželi do aut a zmítali se v nekoordinovaných křečovitých pohybech. Spíš než o rajský únik z tíživé reality šlo o pěkná muka. Jakoby jim v žilách kolovalo samotné peklo. I když jsme bydleli v nejvyšším osmém patře, i přes zavřené okno bylo slyšet přidušené chrčení pronikající tichem nočního sídliště. Bylo to vážně odporné. A navíc divné.

„Lásko, viděl jsi někdy takhle sjeté lidi oblečené jako důchodce?“ zeptala se mě Denisa.

Ti dva skutečně vypadali jako páreček důchodců, kteří svůj šatník neobměnili snad od období normalizace.

„Tak tohle je sakra divný,“ poznamenal jsem.

„Neměli bychom jim zavolat sanitku? Co když si vzali nějaké prošlé nebo pořádně neotestované léky a takhle to teď s nimi mává.“

„Počkej ještě chvilku…“

Najednou se zpoza rohu vyloupl mladík, který kráčel domů po bujarém večeru stráveném na nějaké oslavě. Pobrukoval si a ležérně se blížil k místu, kde se potáceli ti dva zfetovaní důchodci. Všimli si ho. Jako smyslů zbavení se začali s maximálním možným úsilím belhat jeho směrem. Jejich pohyby byly trhavě nepřirozené a vydávali sípavé skřeky, které byly čím dál tím hlasitější.

Mladík se zastavil a pohleděl směrem k nim. Bylo zřejmé, že vůbec netušil, jak by měl reagovat. Snažil se jim pomoci a oni se na něho sápali. O několik vteřin později se podivné divadlo změnilo ve smrtelný zápas. Jeden z penzistů začal tahat mladíka za ruku. Ten ho od sebe s křikem odháněl. Mezitím se druhé kreatuře podařilo pověsit se mu na záda. Teenager řval jako pominutý, poněvadž jeho hrdlo a obličej zaplavovala krev. Bezmocně mával rukama kolem sebe a po chvíli klesl na kolena. Důchodci se chovali jako šílení. Byli na něm přisátí a požírali ho zaživa. Tělo mladíka už leželo na mokré zemi a potůčky krve se vpíjely do dešťové vody. Řev ustal. Jeden z útočníků rval chlapcovo hrdlo na cáry a druhý se pustil do jeho bezvládného těla. Maso, krev a vnitřnosti opouštějící rozervaný hrudní koš stupňovaly jejich zuřivost a dodávaly jim nelidskou sílu. Celé to morbidní představení vypadalo jako scéna z nějakého hodně špatného hororu.

Chudák Denisa vedle mě zbledla.

„Zavolej policajty,“ špitla roztřeseným hlasem.

A já? Najednou mi to došlo. Tohle bude masakr. Šílenej masakr.

*

Ukázka 2:

Usmál jsem se a pevně sevřel volant. Byl jsem si vědom toho, že jsem měl z pekla štěstí.

Pokračovat do nitra brdského vojenského prostoru se mi nechtělo. Bylo pravděpodobné, že tam armáda pořád bude držet pozice. Bylo mi jasné, že za stávající situace by byl náš osud v rukách velícího důstojníka. Na to jsem měl moc pěkné auto a spoustu lákavých věcí, bez kterých bych se obešel jen velmi nerad.

Místo pokračování rovně na Jordán jsem zabočil vpravo na asfaltovou cyklostezku vedoucí do Strašic. Pootevřel jsem přední okýnko a vnímal libé vůně lesa. Nasládle kořeněná vůně jehličí byla jako živá voda omlazující duši. Tyhle lesy jsem miloval. Konečně jsem si zase vychutnával svět. Do tichého šumění větru zpívali ptáci a větve stromů si pohrávaly se slunečními paprsky. Jel jsem pomalu a užíval si klidu. Úzká lesní cyklostezka měla kvalitní povrch a pozvolna stoupala na jeden z hřebenů brdské vrchoviny. Nahoře se cesta lámala a sestupovala směrem na Strašice. Znal jsem to tu dobře, poněvadž jsem tudy s oblibou jezdil na kole.

Denisa na zadním sedadle pořád ještě spala. Škoda, že přicházela o tak nádhernou projížďku.

Sjel jsem dolů na okraj obce Strašice. Po pravé straně jsem mezi vzrostlými borovicemi spatřil první domy. Strašice byly malé městečko, respektive velká vesnice. Podobných osídlení bylo v této oblasti několik. Žilo tam relativně dost lidí, byla tam příšerná nuda a vůbec nic na práci. Ani teď mě nenapadal jediný důvod, proč bych tam měl zavítat. Chtěl jsem najít nějaké menší a odlehlejší místo.

Zabočil jsem tedy vlevo do hloubi lesa. Pamatoval jsem si, že se tam nacházelo několik hájoven a samot. Jedna z nich by mohla být tím pravým místem, kde bychom se mohli na několik dní ukrýt, dát se psychicky do pořádku a s chladnou hlavou zosnovat nějaký smysluplný dlouhodobější plán. Myšlenka na pár dní v klidu pod ochranou lesa se mi zamlouvala. Denisa bude jistě mít také radost. Vůně léta a barvy přírody byly dozajista příjemnější než betonová šeď a pach smrti.

Pokračoval jsem necelých pět kilometrů do nitra lesa a pak ze silnice odbočil vpravo na kamenitou lesní cestu. Po několika stech metrech tam měla stát malá hájovna, která splňovala moje požadavky na dočasný úkryt. Asi dvakrát jsme tudy projížděli na kole a to místo se nám líbilo tak, že nás přimělo snít o pěkné chatě na romantickém místě hluboko v kopcích. Nikdy by nás nenapadlo, že se dočkáme za takhle podivných okolností.

 

Zaujalo vás to? Podpořte projekt na Startovači.