Markus Heitz: Oneiros

„OSM, DEVĚT, DESET, STÁT – NIKDY NECHOĎ SPÁT…“
Je těžké nezamhouřit oka, když kolem obchází smrtící kletba!

Nakladatelství FANTOM Print vydává temný thriller Oneiros.

 

Na začátku byla jedna fatální letecká nehoda, při níž počet obětí převýšil počet pasažérů. A pozor – toto číslo zdaleka není konečné…

Jednalo se o dokonale promyšlený teroristický útok, nebo je v tom něco víc? Tragická událost propojí osudy jednoho funebráka, jedné fanatické vědkyně a jednoho muže na útěku. Všichni se snaží přelstít zubatici s kosou, avšak každý po svém a z různých pohnutek. Ale proč se kolem nich pořád vrší hromady mrtvol?

Konstantin, majitel vyhlášeného pohřebního ústavu, platí za špičku v oboru. Zná totiž smrt jako žádný jiný – uléhá s ní dnes a denně, a důvodem zdaleka není jen jeho povolání. Když přijímá zakázku v Paříži kvůli mladé modelce, jež cestovala ve zříceném letadle, netuší, do čeho se pouští. Rutinní cesta se mění v zoufalou honičku, při níž by celá Evropa mohla usnout – navěky.

Zatímco Konstantin přísně dbá na etiku práce, smrtí posedlá vědkyně z Minsku je při svých krutých a tajných experimentech ochotna obětovat hodně, především životy druhých, jen aby dosáhla svého cíle: vypálit smrti rybník. A po Evropě mezitím cestuje časovaná bomba v podobě muže na útěku. Je těžké oddat se klidnému spánku, neboť stačí jediná chvilička nepozornosti a probudí se smrtící kletba…

Německý bestsellerista Markus Heitz v románu Oneiros, který vydává nakladatelství FANTOM Print, potvrzuje, že je nejen svrchovaným vládcem nad říší trpaslíků, ale rovněž špičkovým tvůrcem temných thrillerů. Vynikající ústřední nápad, nervy drásající děj, pochmurná atmosféra a trojice nekonvenčních postav dělají z této knihy naprostou nezbytnost pro všechny milovníky temnoty.

 

ANOTACE:
V Lipsku střeží majitel pohřebního ústavu strašlivé tajemství, v Minsku provádí bezohledná vědkyně smrtící experimenty, v Paříži narazí airbus do letištního terminálu…
Vyšetřování neštěstí začíná okamžitě – výsledky jsou ovšem záhadné. Všichni cestující byli mrtví už předtím, než letadlo zasáhlo budovu. Co policie ale nezjistí, je skutečnost, že existuje jeden přeživší – muž, jenž v sobě nosí vražednou kletbu…
Konstantin Korff, majitel pohřebního ústavu z Lipska, přichází tomuto pasažérovi rychle na stopu, stejně jako vědkyně z Minsku – neboť tito tři lidé v sobě nosí stejnou kletbu. Kletbu, která z nich činí hrozbu pro každého v jejich okolí.

 

INFO O KNIZE:
Autor: Markus Heitz
Originální název: Oneiros
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Svatava Kretková
Obálka: Dorothea Bylica
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 400
Cena: 369 Kč

 

O AUTOROVI:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Mezi hvězdy německé fantasy Heitze katapultovala pětidílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2015), na niž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008), trilogie Jidáš (2007–2010) či Oneiros (2012).
Německý bestsellerista Markus Heitz je nejen autor vynikající epické fantasy ságy Trpaslíci, ale rovněž tvůrce špičkových temných thrillerů. V nich využívá řadu klasických hororových motivů (vlkodlaci, upíři, nemrtví apod.), které se zručností zkušeného spisovatele variuje a zároveň zasazuje do mnohdy netradičního prostředí, jako je například Francie osmnáctého století a starověký Řím (dvojice knih Ritus a Sanctum), nebo současnost, avšak poněkud temnější, než ji známe (trilogie Jidáš či samostatné romány Krvavé brány a Oneiros).

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

„… vám přejeme dobrou chuť k snídani. Zhruba za dvě hodiny, kolem 10:45, přistaneme na pařížském letišti Charlese de Gaulla, přibližně za hodinu postupně zahájíme nalétávací fázi a začneme klesat. Později vám poskytnu další informace. Pokud máte nějaké otázky či přání, jsem vám se svým týmem kdykoliv ráda k dispozici.“ Christine ukončila hlášení, pronesené francouzsky a anglicky s roztomilým přízvukem. Poté uvolnila místo svým kolegyním, které právě začínaly roznášet jídlo.

530 pasažérů ve vždy třech třídách na dvou palubách toužilo po snídani. Hlavní letuška doufala, že jídlo zlepší náladu na palubě. Měli dvě hodiny zpoždění, protože personál na letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku byl přetížený. Nebo nestíhal. Nebo byla tamější technika příliš zastaralá. A nestalo se to poprvé.

Christine přejela pohledem kolem sebe. Let AF023 se sedadlo za sedadlem probouzel k životu.

Měla ráda ranní atmosféru. Většina cestujících se už zpola probrala, někteří si dosud zakrývali oči spacími maskami, sedadla sklopená, podřimovali nebo měli na uších sluchátka. Jinde se už někdo koukal na film; vzduchem se neslo tiché ševelení hlasů, kdesi se ve světlem zalité kabině smály děti. Musela se usmát, protože si vzpomněla na svého syna. Olivier, sedm let.

„Dohlédneš, prosím, na sedadlo 81?“ pošeptala jí Marlene, zatímco tlačila z kuchyňky první servírovací vozík. Kolem se linula vůně čerstvě uvařené kávy, smažených vajec, housek a croissantů a pomalu se rozlévala Airbusem A380-862.

„Co je s ním?“

„Ten chlap je otravný. Popíjí už čtvrtou whisky, předtím vysedával u baru a stěžoval si, že má z večeře průjem.“

„Co jedl?“

Marlene zakoulela očima a zůstala stát. „Nejdřív polévku, pak lososa s citrónovou rýží, šafránem a salátem, potom další plátek lososa a dva croissanty s čokoládovou náplní. Dva sáčky buráků, jedno balení brambůrků. S ostrým dipem. Aspoň pokud jsem si všimla. Claire tvrdí, že mezitím spořádal i několik snacků zdarma. Jo, a vyzunknul půl lahve ginu. To by můj žaludek taky neustál.“

„Postarám se o něj.“ Christine ji pokývnutím poslala dál, aby roznesla snídani na hlavní palubě, kde seděla většina pasažérů nejnižší cenové kategorie. U Air France je nazývali trochu tajuplně voyageurs, což znělo lépe než „třetí třída“. V dlouhých řadách za sebou a vedle sebe zde nalezlo útočiště 340 mužů, žen a dětí. Premiere, první třída, se nacházela v přední části letadla, přísně oddělená od zbytku.

Christine rychle vyrazila, aby mohla co nejdříve vypomoci s podáváním jídla. Postavení hlavní letušky s sebou neslo větší zodpovědnost a o nic menší pracovní vytížení. Aby se dostala k sedadlu 81 a jeho vzpurnému pasažérovi, musela ovšem nejdříve vystoupat na výše položenou palubu. Zde cestovalo 106 dalších voyageurs spolu s 80 aff aires z obchodní třídy.

Christine využila nejbližší schodiště a ocitla se na horní palubě; kráčela podél řad aff aires a snažila se dostat dál dozadu. Kolem ní se rojili kolegové a kolegyně, podávající cestujícím vpravdě luxusní snídani. Povzdechla si. Zrovna v největším shonu musí jeden z passagiere dělat problémy.

Cestou zdravila pokývnutím letušky, které už začaly servírovat jídlo a tichým bonjour jemně vytrhávaly ze snů poslední spáče.

„Promiňte!“

Christine sebou trhla, když její zápěstí sevřely chladné prsty a přiměly ji zastavit.

„Mohu, prosím, dostat konvičku obzvlášť silné kávy?“

Sklopila zrak a zahleděla se na muže před sebou. Zhruba čtyřicet, oblečený do úplně průměrného, nikterak drahého oděvu. Christine dokázala velmi dobře odhadnout ceny oblečení. Ačkoliv si zjevně mohl dovolit letenku v obchodní třídě, nestály jeho šaty víc než sto eur, včetně bot: džíny, károvaná košile, šátek kolem krku. Rádoby kovboj, ačkoliv soudě podle přízvuku v jeho angličtině nejspíš pocházel ze Skandinávie. Měl nepěstěné, blonďaté vlasy, řídké a rozcuchané, a pod světle modrýma očima tmavé kruhy. Vypadal, jako by se už dlouho pořádně nevyspal. „Monsieur, informuji své kolegyně.“

Muž ji nepustil, jeho oči hleděly pronikavě. Nehybně. „Prosím, vyřiďte jim, že musí být velmi, velmi silná,“ zašeptal chraplavě a přejel si volnou rukou po bledé tváři. Vysoké čelo mu pokrývala tenká vrstvička potu.

Christine si všimla, že na jeho sklopeném stolku stojí čtyři prázdné plechovky od energetických nápojů, a nahnědlé kruhové stopy na jinak čistém umělohmotném povrchu prozrazovaly, že kávu už určitě pil. „Hned to bude, monsieur. Mohl byste mě, prosím, pustit?“

„Silnou! Je to důležité!“ V očích mu zaplálo, pak je sklopil a upřeně se zadíval na plechovky. „Promiňte,“ zašeptal a uvolnil sevření Christininy paže. Potom se schoulil, což nejspíš mělo sloužit jako jakýsi druh omluvy; slovům, která vzápětí zamumlal, nerozuměla.

Christine pokračovala v cestě a předsevzala si, že jakmile se vrátí, vyhledá si mužovo jméno na seznamu pasažérů. Jeho chování nebylo normální. Kromě toho nevypadal, že patří do obchodní třídy. Nakonec ještě bude mít co do činění s feťákem, který nezvládne abstinenční příznaky a začne krátce před přistáním vyvádět. Nebo během něj.

Upravila si za chůze kostýmek v barvě námořnické modři, doplněný o něco světlejší šátek a brož se symbolem Air France, a vkročila do prostoru voyageurs, kde pasažéři seděli vedle sebe v systému 2-4-2, aniž by se mačkali. Jaký rozdíl v porovnání se starými stroji. Sedadlo 81. Muž, dokonale vzhůru, v mizerné náladě a se sáčkem na zvracení v ruce. Hučel do svých sousedů, mladé ženy se synem po pravici a orientálce po levici, kteří přikyvovali, ale nezmohli se na odpověď, protože mluvil bez ustání. Gestikuloval. Rozčiloval se.

Christine ho bleskově odhadovala. Přízvuk: italský. Ošacení: kolem pěti set eur, bez zlatých šperků. Kategorie: lakomý obchodník, chvastoun a cazzo.

„Monsieur?“ Vycenila zuby a předvedla úsměv typu „Ty mně můžeš“, který nezbytně patřil do repertoáru každé dobré letušky. Urážka, která žádnou urážkou nebyla.

Prudce k ní otočil hlavu s černými kudrnami, lehce dvojitá brada se mu zahoupala. Bylo mu nanejvýš pětatřicet, ale jako bella figura rozhodně nevypadal. Obklopoval ho nevýrazný alkoholický opar. „Si?“

„Monsieur, kolegyně mi říkala, že se necítíte dobře. Co vám mohu nabídnout ke zmírnění vašich potíží? Tablety černého uhlí nebo…“

„Porca miseria! Je mi na zvracení, protože jsem jedl to francouzské žrádlo!“ vyhrkl anglicky a doprovodil svá slova velmi italským mávnutím ruky, které naznačovalo: S Alitalia by se mi to nestalo. „Navíc máme zpoždění,“ dodal, jako by zdržení letu nějak souviselo s jeho stavem.

Pasažéři v jeho řadě kouleli očima, chlapec si znuděně hrál s barevnou tužkou s malou světelnou diodou. Před orientálcem stála kyslíková láhev, z níž mu pod košili vedla průhledná hadička, aby se znovu objevila u krku. Její dva tenké konce mu vězely v nosních dírkách.

Christine se sklonila k muži. „Monsieur, vaše situace mě velmi mrzí. Kapitán už udělal vše, co bylo v jeho silách, aby minimalizoval časové zpoždění.“ Christine vrhla omluvný pohled na Italovy sousedy za to, že zrovna oni musí snášet takového spolucestujícího. „Pokud jde o jídlo, kolegyně mě informovaly, že jste toho smíchal příliš mnoho dohromady. Smím vám navrhnout…“

Zamračil se. „Vy tvrdíte, že si já sám můžu za to, že zvracím a že mě střeva nutí běhat každých pár minut na záchod?“ Osmdesát jednička vyhodila ruce do vzduchu; na pravém zápěstí tiše zacinkal zlatý řetízek a zableskl se ve světle lampičky na čtení. Vyrytá italská slova nedokázala Christine přečíst. „To si nenechám líbit! Zaplatil jsem spoustu peněz a vy mě tady za to trávíte!“

Christine se zhluboka nadechla a narovnala se. Její úsměv se ještě rozšířil a nabyl na pohrdavosti. „Monsieur, prosím, uklidněte se. Slibuji vám…“

„Chci zpátky polovinu svých peněz,“ zvolal, útočně si ji změřil a současně tlumeně říhl. „Ne, raději plné vrácení ceny letenky, jinak Air France zažaluju.“ V tmavých očích mu blýskalo a ruce si založil na hrudi. „Pokud to bude nutné, odeberu vzorek svého průjmu a nechám ho vyšetřit.“ Pak se prudce zvedl, prosmýkl se kolem sousedů a hlavní letušky a spěchal na toaletu.

Christine pochopila, proč ji Marlene prosila o pomoc. Tentokrát sklidila ona lítostivé pohledy pasažérů. „Musím se vám za tento incident omluvit, messieurs dames,“ oslovila je.

„To je v pořádku,“ odvětil namáhavě dýchající orientálec s hustým černým plnovousem a v tradičním rouchu. Christine si ho pamatovala, protože při odbavování předkládal zvláštní povolení na svou kyslíkovou láhev.

„Tady názorně vidíte, jak se člověk při cestování vzdělává. Můj syn se naučil víc italských sprostých slov, než bude kdy potřebovat,“ dodala mladá žena ironicky. Chlapec se dál lhostejně věnoval své svítící tužce.

Christine vděčně kývla. „Děkuji vám za pochopení, messieurs dames. Zjistím, zda bych mohla zjednat nápravu.“ Neupřesnila, zda tím myslela stav jednaosmdesátky nebo jestli hodlala muže usadit na jiné místo, aby už dál nepokoušela trpělivost a nervy ostatních cestujících. Dvě hodiny vedle profesionálního šťourala se mohly pořádně protáhnout. V tu chvíli se na konci chodbičky znovu vynořil Ital, tiskl se ke stěně kabiny vedle toalety a kradmo na ni mával.

Christine se k němu vydala a přitom si všimla, že jí zírá na štíhlé nohy. „Monsieur, co pro vás mohu udělat? Došel toaletní papír?“

Ale jednaosmdesátka se chovala klidně. „Odpusťte mi ten výstup,“ hlesl muž tiše, přesto dál prudce gestikuloval, jako by se rozčiloval. „Nechtěl jsem, aby ten Arab pojal podezření.“

„Monsieur? Arab? Nerozumím vám.“

Muž se natočil tak, aby mu nebylo vidět ze sedadel do tváře. „Celou dobu si četl v Koránu,“ zašeptal, „a něco si pro sebe mumlal.“

„V letadlech Air France není zakázáno číst náboženské knihy, monsieur,“ namítla. Náročný zákazník s paranoiou. To jí ještě chybělo. Moc dobře věděla, kam míří. „Dáma na sedadle 53 si předtím četla Bibli a před jedním z pánů v aff aires ležel Komunistický manifest. Kvůli tomu nemusejí být hned teroristé.“

„Ta láhev s kyslíkem!“

„Monsieur, Air France udělila tomu pánovi zvláštní výjimku. I když bych vám to neměla říkat, tak pro vaše uklidnění: má nemocné plíce a…“

„Ale on si ji vůbec nepustil.“

Christine musela připustit, že na okamžik znejistěla. „Možná nemusí inhalovat celou dobu?“

Vítězoslavně na ni pohlédl. „Od chvíle, kdy jsme nastoupili, ji nepoužil ani jedinkrát. Na indikátoru stojí off. Znám ten model, můj otec dostával podpůrný kyslík. Ten Arab nemá nemocné plíce, na to vsadím svůj zlatý řetízek.“

Teď v ní opravdu vzbudil podezření, ačkoliv se jí nezamlouvalo, že by mohl mít pravdu. „Bon. Monsieur, nechám to povolení znovu prověřit.“

„Ale to už může být pozdě!“ Popadl ji za paži, na stejném místě, kde se jí předtím dotkl ten muž z aff aires se studenými prsty a unavenýma očima. „Máme na palubě jedenáct Arabů. Spočítal jsem je, a jsou na palubách dobře rozmístěni. Předtím spolu postávali u baru a tiše si povídali. Znají se! Ale proč potom nesedí pohromadě?“ naléhal. „Co když patří k sobě a chystají útok? Co když má ten muž u sebe bombu nebo… otravný plyn?“ Rychle se ohlédl přes rameno. „Co budeme dělat?“

„My nebudeme dělat nic, já něco podniknu, monsieur.“ Christine zlobilo, že se jednaosmdesátce definitivně podařilo nakazit ji svým stihomamem. Bylo sice víc než nepravděpodobné, že by se ty italské výplody fantazie ukázaly být něčím víc než pouhou paranoiou, ale bezpečnost byla prvořadá. S více než pěti sty lidmi na palubě nemohla předstírat, že jí nic neřekl. „Vy se vrátíte na své místo, monsieur. Já zkontroluji seznamy pasažérů a mužovo povolení a zahájím bezpečnostní procedury,“ vysvětlila mu rychle, aby ho uklidnila. „Kdybyste si něčeho všiml, předstírejte, že je vám špatně, a já dorazím.“ Christine na něj kývla.

Muž její gesto opětoval a zdálo se, že je hrdý na svůj výkon, pak si na okamžik přitiskl ruku na žaludek. „Vážně mi není dobře,“ dodal. „Ale máte pravdu, můžu si za to sám.“ Navzdory popelavé barvě v obličeji na ni velmi italsky zamrkal a vrátil se na své místo.

Christine už nepřipadal tak úplně nesympatický a spěchala do prostoru pro posádku, aby zahájila prověřování.

„Nezapomeňte na moji kávu,“ ozvalo se naléhavě za jejími zády. „Extra silnou, ano? Jinak hned usnu.“

„Ale ano, monsieur!“ odvětila v chůzi, aniž by se zastavila, což by za normálních okolností nikdy neudělala. Ale teď měla na práci důležitější věci. Ten rádoby kovboj by neměl tak vyvádět. Jako by Air France nabízela mizernou kávu! „Vyřídím to své kolegyni tout de suite.“

Christine dorazila na hlavní palubu, zatímco v airbusu roznášeli poslední porce snídaně. Celá napjatá usedla k počítači, vzala si k ruce seznam cestujících, srovnávala údaje se zasedacím pořádkem a ověřovala informace, které měla k dispozici.

Sporní orientálci pocházeli z různých arabských zemí a ona nenašla nic, co by je mohlo stavět do podezřelého světla.

Pak ale svraštila čelo, protože si přečetla jméno pasažéra vedle jednaosmdesátky – Rub al-Chali.

Matně si vzpomínala, že tak nějak se jmenuje poušť v Ománu. Kdysi se v tamější oblasti hodně pohybovala s jinými aerolinkami, proto se tam do jisté míry vyznala.

Bylo možné, že se muž a poušť jmenují stejně, nebo…?

Měla by se asi obrátit na jednoho z členů bezpečnostní služby. Mezi pasažéry se nacházeli čtyři ozbrojení muži, dva na každé palubě, příslušníci speciálního komanda. Air France je nasazovala při letech do New Yorku a zpět, z preventivních důvodů a jako obranu před únosy extrémistů. Nenápadně, oblečené jako normální cestující.

Rub al-Chali.

Polily ji horko a mráz současně, samou nervozitou si třela spánky. Italské výmysly vypadaly čím dál méně absurdně.

„Proč zrovna na mém letu?“ zamumlala Christine. Rozhodla se, že o svém podezření informuje kapitána. To on musí rozhodnout, co bude dál.

*

Tommaso Luca Francesco Tremante se vrtěl na sedadle a nespouštěl Araba vedle sebe z očí. Jeho život se momentálně vyvíjel velmi příznivě a on nechtěl, aby tady skončil.

Vydělal peníze na nemovitostech a nadále v tom pokračoval: prodával bohatým Francouzům za výhodné ceny americké domy, kterých bylo na trhu díky krizi v USA víc než dost. Obchody šly dobře. Poslední, po čem Tommaso toužil, bylo nechat se nějakým extrémistou vyhodit do vzduchu, otrávit nebo proměnit spolu s letadlem v projektil, mířící na nějakou francouzskou budovu. Proto ten teatrální výstup.

Za dvacet minut vyvolali milou matku se znuděným dítětem, protože se podle hlášení zúčastnila na palubě nějaké soutěže a teď vyhrála se svým synem místo v první třídě. Oba se zaradovali.

Po dalších deseti minutách se objevil vysoký, statný muž a pohodlně se uvelebil vedle Araba, protože na něj prý byl na hlavní palubě příliš velký hluk. „Jsem moc rád, že se tady uvolnilo místo,“ prohlásil s úsměvem, otevřel si noviny a pustil se do čtení.

Bella donna, hlavní letuška, mu drobným gestem naznačila, že ten muž patří k personálu. Letecký šerif nebo něco podobného.

Tommasa to trochu uklidnilo, přesto si stále dělal starosti.

Arab si počínal normálně, ukusoval croissant, popíjel kávu a četl si v Koránu; záhadná láhev s kyslíkem zůstávala nadále zavřená.

Tommaso doufal, že letecký šerif Araba okamžitě odpráskne, kdyby se měl chovat jen trochu nápadně.

Pobavilo ho, že muslim s chutí pojídá zrovna croissant. Protože podle legendy byl tento rohlík z listového těsta vyroben poprvé po obléhání Vídně Turky, potažmo tedy vyznavači islámu. Osmané chtěli prokopat tunel pod městskými hradbami, ovšem všiml si jich jeden vídeňský pekař a spustil poplach. Protože vítězství bývala s oblibou spojována s pokrmem, ponižujícím soupeře, vyrobili Vídeňané pečivo ve tvaru tureckého půlměsíce. Tolik pověst.

Tommaso netušil, zda je pravdivá. V každém případě se jeho žaludek zjevně příliš nespřátelil se třemi tučnými půlměsíci, které spořádal k snídani spolu s máslem a nugátovým krémem. Nebo za to mohlo rozrušení kvůli teroristům? Nebo ta extrémně silná káva, kterou mu naservírovali, aniž by o ni požádal? Když se pak na ni zeptal letušky, připustila, že byla nejspíš určena pro jiného cestujícího.

Při přistávání si skoro nadělal do kalhot. Proto jakmile se kola airbusu dotkla ranveje a stroj začal zpomalovat, okamžitě si odepnul bezpečnostní pás. V jeho vnitřnostech to vřelo.

„Monsieur, to je nebezpečné,“ upozornil ho Arab přátelsky. „Ještě jsme nezastavili. Kdybychom do něčeho narazili…“

„Zůstaňte sedět,“ přidal se i letecký šerif a káravě se na něj podíval. „Kontrolka připoutání pořád svítí.“

Tommaso ignoroval varování a vysunul se do uličky. „Radši dávejte pozor na toho imbecille vedle sebe,“ vyjel na bezpečnostního agenta. „Určitě si nenaseru do kalhot, když mám záchod jenom pár metrů od sebe. Koneckonců byly drahé.“

Vyrazil, cestou se chytal sedadel, aby neupadl, a blížil se ke spásné toaletě. Airbus dál roloval povážlivou rychlostí po ranveji. Pasažéři ho provázeli pohledem, někteří nechápavě, další se škodolibě usmívali. Přátele si svým malým představením rozhodně žádné nezískal. Přitom je všechny zachránil!

Ještě posledních pár kroků a ocitl se u mísy. Byl také nejvyšší čas. Přísahal si, že se už nikdy nedotkne croissantů, byť by chutnaly sebelépe.

„Monsieur!“ Byl to hlas hlavní letušky. „Okamžitě si běžte sednout!“

„Scusi, nemůžu. Vždyť vy taky chodíte,“ odsekl, zmizel v kabince, zabouchl za sebou dveře a stáhl si kalhoty.

Úleva se dostavila okamžitě a on si šťastně oddechl.

Méně příjemné bylo rozzlobené, káravé klepání na dveře.

„Monsieur, vylezte! Hned!“

Tommaso se zasmál. „Věřte mi, že to byste nechtěla, bella.“ Pohladil si břicho. „Nic se mi nestane. Budu se pořádně držet. Slibuju.“

Další bušení, pak její hlas.

„Monsieur, upozorňuji vás, že neuposlechnout pokyny personálu je zakázáno a plynou z toho sankce.“

Letadlo zlehka zatočilo a odstředivé síly přiměly Tommasa, aby se přidržel umyvadla a postranní stěny.

„To je mi fuk. Zaplatím pokutu. Pořád to vyjde levněji než nové kalhoty,“ zavolal skrz dveře. „Nechte mě v klidu kadit.“ Zaregistroval, jak je v kabince teplo. Zdálo se, že ventilace nefunguje.

„Monsieur, varuji vás…“

V reproduktoru nad ním to zapraskalo, pak se ozval ženský hlas a oznámil, že bezpečně přistáli. Hlášení doprovázel tichý potlesk cestujících. „Prosím, zůstaňte v zájmu své bezpečnosti připoutáni, dokud letadlo nezastaví a nezaujme parkovací pozici.“

Za jeho dveřmi mezitím zavládlo ticho. Už žádné výhružné klepání, žádné příkazy podrážděné hlavní letušky.

„Že teď nepřivedete toho chlapa s bouchačkou?“ Burácení a klokotání v jeho střevech prozatím ustalo, ale stále se necítil dobře. Navíc toaletní papír nepatřil k nejměkčím. Zadek mu už určitě svítí červeně jako paviánovi.

„Děkujeme vám, že jste letěli s Air France…“ ozvalo se z reprobedny zapuštěné do stropu, ovšem hlášení přerušilo pronikavé, nepříjemné praskání jakoby od rušičky.

Tommaso si musel zakrýt uši, vysoké pískání mu trýznilo ušní bubínky a způsobovalo bolest hlavy.

Pak náhle zavládlo ticho.

„Co to bylo?“ Tommaso vstal, spláchl, natáhl si kalhoty a umyl si ruce.

Řev motorů stále neutichal, Airbus A380 dál čiperně ujížděl po letištní ploše a hledal si místo. Zdálo se, že piloti mají naspěch.

Tommaso se na sebe podíval do zrcadla, osušil si obličej a pak na sebe mrkl. Kriticky si promnul masitou bradu. „Už jsem vypadal líp,“ utrousil, odemkl dveře a otevřel kabinku. „Ciao, bella! Pokud mě chcete za každou cenu…“

Skoro klopýtl o tělo u svých nohou a poznal v něm hlavní letušku, ležící bez života. Upadla? Oči měla široce otevřené, žádné zranění ovšem neobjevil. Infarkt? Mrtvice?

„Maledetto!“ Okamžitě se k ní sklonil a snažil se nahmatat puls na krční tepně, ale žádný nenašel. „Pomoc!“ zařval a rozběhl se do uličky mezi sedadly. „Je na palubě nějaký…“ Tommaso ztratil řeč: Cestující seděli na svých místech, údy ochablé, hlavy na prsou či na rameni, někteří viseli přes opěrky. Co se tady stalo? Přece nemohli všichni najednou usnout.

Hrobové ticho.

Tommasa se zmocnila panika, protože si vzpomněl na Arabovu láhev s plynem, a okamžitě zadržel dech. Jedovatý plyn! Tak přece měl pravdu!

Rychle přistoupil k jednomu ze sedadel a začal cloumat krytem nad ním, až jako malým zázrakem odskočil a uvolnil kyslíkovou masku.

Vousatý Arab seděl na svém místě jako všichni ostatní; oči měl otevřené, ruku na tlakovém ventilu láhve, která byla puštěná nadoraz. Její obsah se s tichým syčením rozléval kabinou.

Airbus dál rychle roloval vpřed. V kokpitu si útoku zjevně nepovšimli.

Ozvala se rána a letadlo se otřáslo a rozkymácelo.

Tommaso vyhlédl z okýnka a pochopil, že airbus porazil dvoje naloďovací schůdky. V pronikavém světle reflektorů divoce pobíhal pozemní personál, letadlo doprovázely vozy s otáčejícími se žlutými světly. V dálce zazářily modré majáčky.

V tu chvíli mu na mysli vytanula strašlivá myšlenka, že plyn pronikl až k pilotům! To by vysvětlovalo, proč A380 nebrzdí.

Před ním se vynořily konzoly terminálů.

Nepochyboval o tom, že v kokpitu sedí teroristé a snaží se airbus navést na jednu z budov.

„Porca miseria!“ Před Tommasovým vnitřním zrakem vyvstalo peklo hroutících se hal, vytékajícího kerosinu, výbuchů a plamenů, smrti a zkázy.

Pohled mu padl na mrtvolu leteckého šerifa s jedním okem otevřeným, druhým zavřeným. Levačka mu spočívala na rukojeti poloautomatické pistole, kterou už ale nestihl tasit.

Co by si měl počít? Utéct nebo risknout hrdinský útok na teroristy v kokpitu? A pokud chtěl ven, tak jak? Na nouzové skluzavky a podobné věci mohl zapomenout, dokud byl stroj v pohybu. Ale dveře do kabiny pilotů nebyly vlastně neprorazitelné a nezdolatelné?

Cítil pot, stékající mu po zádech a vsakující se do košile.

Vzápětí byl každého dalšího rozhodování ušetřen, protože čumák airbusu narazil do terminálu 2E, a aniž by zpomalil, zabořil se do konstrukce ze skla a oceli.

Jedna turbína spektakulárně vybuchla, vyrazila z malých, oválných oken v zadní části letadla polykarbonát a vyslala do vnitřního prostoru plápolající ohnivé jazyky.

Tomassa vymrštil náraz dopředu, takže narazil do sedadla a v bezvědomí se zhroutil do uličky. Kolem něj se šířilo peklo, jehož se tak obával.