J. D. Rinehart: Ztracené království (Koruna tří 2)

Nakladatelství Host vydalo druhý díl dobrodružné fantasy trilogie Koruna tří – Ztracené království.

Strhující fantasy o síle osudu a touze po moci.

 

ANOTACE:
Země je ve válce. Jedinou naději představují trojčata Tarlan, Elodie a Galf, jimž osud předurčil vládnout v míru. Pokud přežijí…
Vzkříšený král Brutan a jeho armáda nemrtvých ovládají město Idilliam, zatímco Elodie s Tarlanem se snaží zachránit Galfa, který zůstal uvězněn uvnitř hradeb.
Galf se však tajným tunelem dostal do ztraceného království pod městem, kde ke svému obrovskému překvapení potkává svou matku. Jenže ona si na něj nevzpomíná! Zapomene i Galf v podivné říši na ty, které má rád?
Mezitím se Tarlan a čarodej Melchior vydávají na výpravu za obnovením kouzelníkovy moci a Elodii s vojskem zanechají strážit Idilliam. Netuší však, že ani celé vojsko neochrání Elodii před zradou…
Toronijský trůn je vzdálenější než kdy předtím a sourozenci budou potřebovat všechny svoje schopnosti, pokud chtějí přežít, natož vládnout.

 

O AUTOROVI:
J. D. Rinehart je pseudonym spisovatele Grahama Edwardse. Kromě psaní rád objevuje hrady, sleduje filmy a vyráží na túry do přírody se svou dogou Sirem Galahadem. Od té doby, co se ujal opuštěného mláděte sokola, je vášnivým sokolníkem. Žije v Nottinghamshire v Anglii.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, listopad 2016
Překlad: Romana Bičíková
Vazba: vázaná
Počet stran: 383
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

„Utíkej k poterně!“ zavelel kapitán Ossilius. „To je naše jediná šance.“

Máchl mečem a setnul hlavy dvěma nemrtvým válečníkům naráz. Galf se kolem něj prosmýkl a kopl nejdřív do jednoho a pak do druhého těla, takže se skutálela dolů po strmých kamenných schodech a rozrazila přibíhající nepřátele jako kuželky.

„Aspoň jsme získali trochu času,“ oddychoval. „Co je to poterna?“

„Naše poslední šance.“

Galf a Ossilius společně vyšplhali na vrchol schodiště, přeběhli po cimbuří a vrhli se po prudce se svažující rampě na malé, stísněné nádvoří.

Teprve tam se zastavili, opřeli se jeden o druhého a lapali po dechu. Galf se vedle rozložitého, šedovlasého kapitána cítil malinký a přemítal, jestli bude vždycky tak hubený jako teď.

Je mi jedno, jestli nebudu velký, pomyslel si a masíroval si rozbolavělý křivý krk. Kéž bych ale vyrostl rovně.

„Takže, kde je ta tvoje poslední šance?“ zeptal se a odtáhl se od svého společníka, který pořád nemohl popadnout dech. Ossilius si prohrábl šedivé vlasy a odvedl Galfa k díře ve zdi.

„Podívej se,“ vymáčkl ze sebe udýchaně a ukázal mezi rozvaliny směrem k podsadité věži v městských hradbách.

„Vidím tam něco, co vypadá jako dveře,“ řekl Galf. „Co to mají po stranách? Sochy?“

Ossilius přikývl. „To je zadní brána, říká se jí poterna.“

Galf si skepticky prohlédl pruh země, který je dělil od jejich cíle. Řadami vyděšených obyvatel města si razily cestu hordy nemrtvých válečníků a celou scénu halil hustý kouř, takže nebylo vidět, co se tam přesně odehrává. Křik ale Galf slyšel velice dobře.

Obyvatelé Idilliamu chtěli uprchnout, ale kdykoli se pokusili o útěk, nemrtví bojovníci je lapili a udělali z nich další nemrtvé. To bylo na téhle bitvě nejhrůznější: nepřítel vás nezabil.

Nepřítel z vás udělal sám sebe.

„Vždycky když přijdeme o dalšího vojáka, oni jednoho získají,“ špitl Galf. „Jak tohle můžeme vyhrát?“

Kouř halící nedalekou věž se na kratičký okamžik rozptýlil, takže se jim naskytl pohled na samého krále Brutana. Byl vyšší a urostlejší než všechny ostatní postavy na bitevním poli, klestil si cestu mezi živými a vítězoslavně ryčel. Z kostí mu viselo maso, krví potřísněné šaty měl rozedrané na cáry, oči mu planuly rudým ohněm.

Galf zavřel oči a pokoušel se vybavit si, jak Brutan vypadal, dokud byl ještě naživu. Ale jediné, na co si vzpomněl, byl výraz bolestné zrady, který se rozhostil v králově tváři, když mu Galf na hlavu položil otrávenou korunu.

Netušil jsem, že tě zabije, pomyslel si Galf. Nikdy bych si nedokázal ani představit, že se z tebe stane takové monstrum. Pak zavrtěl hlavou a v duchu se opravil. Ne — ty už jsi monstrum byl, že ano?

Brutan sevřel levou rukou krk muže z Idilliamu a pravou chytil nebohou venkovanku. Zvedl je oba do vzduchu a zmáčkl je kostnatými prsty. Jeho oběti se ještě chvíli vzpouzely, ale brzy zavřely oči a jejich těla ochabla. Kůže jim zbledla a maso se propadlo do sebe.

Když se jejich oči znovu otevřely, zahořel v nich rudý plamen.

Galf to zděšeně pozoroval. Během jejich překotného úprku přes bitevní pole už ten výjev viděl mockrát, přesto v něm stále vzbuzoval odpor. Nejhorší na tom všem ale bylo vědomí, kdo král Brutan doopravdy je.

Jsi víc než jen nějaké monstrum. Jsi můj otec.

Z prolomené zdi se vyvalila další vlna obyvatel města. Obyčejní lidé z Idilliamu utíkali se svými taškami, krabicemi a neforemnými balíky. Galf sevřel okraj rozbité zdi a tiše je poháněl vpřed. Dumal, kolik z ubohého majetku se jim podařilo posbírat a kam si myslí, že utečou.

„Oni nevědí o tom mostu,“ zhrozil se Ossilius.

Když první uprchlíci doběhli k okraji propasti, Galf zadržel dech. Propast se táhla kolem celého Idilliamu jako příkop kolem hradu — až na to, že tenhle příkop byl bezedný. Jeden muž dovedl svoje děti na samý okraj srázu a zastavil se s pohledem omráčeně upřeným na trosky mostu, který dřív město pojil se zbytkem Toronie… a který byl zničený.

„Nemají kam jít!“ zaúpěl Galf. „Není odsud úniku. Jsou tu uvěznění. Všichni jsme tu uvěznění.“

Zvedl zlatou korunu, kterou pronesl bitvou. Prsty měl křečovitě zkroucené z toho, jak pevně ji svíral. Teď, když korunu měl, si nedokázal představit, že by se jí vzdal — i když část jeho já toužila prostě ji hodit do bezedné strže.

„Ještě dnes ráno ji na hlavě měl Nynus,“ řekl a otřásl se při vzpomínce na to, co všechno Nynus udělal, aby se té koruny zmocnil — a aby si ji udržel. Lží Galfa přiměl, aby zabil krále Brutana, a pak přišel se šíleným plánem zbořit most a oddělit Idilliam od zbytku říše. „Nynus nebyl o nic lepší než jeho otec,“ prohlásil. „Náš otec.“

„Galfe, Nynus je mrtvý.“

„Ale ta koruna tu pořád je! Mohla za to ona? To ona ho donutila dělat tak strašné věci, Ossiliusi? Co se stane mně, když si ji nasadím na hlavu? Když se pokusím vládnout? Proroctví říká, že jsem jedním ze tří, že vládnout Toronii je můj osud. Co když se ze mě ale stane stejná zrůda jako z Brutana a Nynuse?“

S vytřeštěnýma očima a korunou v dlaních se zadíval na Ossiliuse. Ten mu vážný pohled opětoval.

„Je to jen koruna, Galfe. Jen kus kovu. Co s ní uděláš je zcela na tobě, je to tvoje rozhodnutí.“

Galf zíral na zlatý kruh. Co na tom teď vůbec sejde? Těsně poté, co Nynus zemřel, když Ossilius korunu zvedl a podal mu ji, věřil, že se všechno v dobré obrati. Jenže Idilliamu se zmocnili mrtví a už tu nebylo nic, čemu by mohl vládnout.

„Musíme jít,“ vyzval ho Ossilius. Jemně sundal jednu Galfovu ruku z koruny a položil ji na jílec svého meče. „Jsi připravený?“