Jay Bonansinga: Živí mrtví 6 – Invaze

Z popela zničeného městečka Woodbury v Georgii povstanou dvě skupiny zbědovaných přeživších – a navzájem si jdou po krku. Lilly Caulová se svými ztracenci se snaží vybudovat si nový život pod zemí, v bludišti prastarých chodeb a důlních šachet. V srdci i v hlavě jí však pořád doutná tajné odhodlání – zbavit milované Woodbury nákazy oživlých mrtvol.

 

Ale kdesi daleko v pustině zdevastované krajiny buduje reverend Jeremiáš Garlitz svou armádu stoupenců, vyzbrojenou ďábelskou tajnou zbraní. Je pevně odhodlaný zničit Lilly a její skupinu, která způsobila zkázu jeho oveček. Má už prostředky, jak se obyvatelům podzemních tunelů pomstít…

Střet mezi skupinami přeživších uvolní z otěží nepředstavitelnou zbraň, vytvořenou z obrovských hord nemrtvých, dovedenou k dokonalosti šílencem a nasáklou krví nevinných.

 

Info o knize:
Vydá: Baronet, říjen 2016
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 304
Cena: 329 Kč

 

Ukázka z knihy:

1. kapitola

„Pro lásku boží vás prosím, NECHTE ASPOŇ NA CHVIL KU TOHO HROZNÉHO FŇUKÁNÍ!“ Vysoký muž za volantem se snažil nesjet s obitým vozem za silnice a udržovat rychlost, aniž by vrazil do dalšího vraku kamionu nebo do shluku živých mrtvých, motajících se po okrajích dvouproudové cesty. hlas už mu z toho křiku ochraptěl a měl pocit, že mu hoří všechny svaly v těle. Do očí mu stékala krev z otevřené rány nalevo na čele. „Řekl jsem vám přece, do svítání seženeme lékařskou pomoc – jenom co se zbavíme téhle podělané bandy!“

„Já jenom, že… nejsem na tom nejlíp, reverende… nezapomeň, že mám propíchnutou plíci!“ Mladý muž na zadním sedadle, jeden ze dvou pasažérů terénního vozu, si opřel hlavu o rozbité zadní okno, zatímco předuněli kolem dalšího shluku otrhaných tmavých postav vlekoucích se po štěrkové krajnici a přetahující se o něco tmavého a vlhkého.

Stephen Pembry odhlédl od okna, zamrkal bolestí, utrápeně sípal, otíral si slzy. Na sedadle vedle sebe měl hromadu zakrvácených hadrů, které si urval ze spodku košile. Ze zubaté díry ve skle proudil na zadní sedadlo vítr, rozfoukával ty obvazy a povlával mladíkovými vlasy slepenými krví. „Nemůžu pořádně dejchat – nemůžu se nadechnout, reverende – no, prostě, jestli brzo nenajdeme doktora, tak jsem v loji.“

„Myslíš, že to nevím?“ Mohutný kazatel sevřel volant pevněji, až mu klouby silných zkroucených prstů zbělely. Jeho široká ramena, pořád oděná v černém, bitvou poničeném kostelním saku, se hrbila nad přístrojovou deskou, zelené kontrolky osvětlovaly dlouhý ostře řezaný obličej s hlubokými vráskami. Byla to tvář stárnoucího pistolníka, poznamenaná a pomačkaná spoustou tíživých zkušeností. „No… podívej… promiň, že jsem se naštval. Poslouchej, bratře, už jsme skoro na hranici. Brzo vyjde slunce, najdeme pomoc. Slibuju. Jenom vydrž.“

„Jen ať je to prosím brzo, reverende,“ zamumlal Stephen Pembry do suchého kašle. Připadalo mu, že vykašle vnitřnosti. Vyhlédl na pohybující se stíny za stromy. Kazatel ujel od Woodbury nejmíň dvě stě mil, a přece byly v krajině pořád znát stopy superhordy.

Reverend Jeremiáš Garlitz za volantem vzhlédl do pavučiny rozbitého zpětného zrcátka. „Bratře Reesi?“ Zapátral ve stínech na zadních sedadlech, zkoumal dalšího mladíka něco přes dvacet, zhrouceného u protějšího rozbitého okna. „Jak se držíš, synu? Jsi v pořádku? Řekni něco. Jsi pořád s námi?“

Chlapecká tvář Reese leea hawthornea se na okamžik objevila v oranžové záři ohně v dálce, míjeli právě farmu nebo les nebo malou komunitu přeživších, všechno to plálo, míli dlouhý požár chrlil do vzduchu sněhové vločky popela. Reese v tom poblikávajícím světle vypadal jako v bezvědomí, buď usnul, nebo omdlel. Zničehonic otevřel oči a škubl sebou na sedadle, jako by ho zasáhl elektrický proud. „Uf – já jenom – bože můj – já měl strašnej sen.“ Pokoušel se vzpamatovat. „Jsem v cajku, jsem dobrej… už to nekrvácí… Ale kristepane, to byl teda sen.“

„Povídej, synu.“

Nic.

„Pověz nám o tom snu.“

Pořád nic.

***

Chvíli jeli mlčky. Skrz zakrvácené čelní sklo sledoval Jeremiáš, jak reflektory osvětlují ubíhající bílé čáry oprýskaného asfaltu, nekonečnou pustinu konce světa, úhor zdevastované venkovské krajiny téměř dva roky po vypuknutí nákazy. Stromy jako kostlivci po obou stranách silnice splývaly před kazatelovýma pálícíma uslzenýma očima. I jeho svírala bolest s každým pohybem trupu, až se mu nedostávalo dechu – možná měl zlomená žebra, možná něco horšího, co utrpěl při bouřlivém střetu mezi svými ovečkami a lidmi z Woodbury.

Předpokládal, že lilly Caulová a její stoupenci podlehli obřímu davu živých mrtvých, kteří přinesli městečku zkázu, probourali se bariérami, převraceli auta, pronikali do domovů a budov, likvidovali nevinné i vinné a zničili Jeremiášovy plány na uspořádání velkolepého rituálu. Že by jeho úchvatný plán Pána urazil?

„Mluv se mnou, bratře Reesi.“ Jeremiáš se usmál na odraz ztrhaného mladíka ve zpětném zrcátku. „Co kdybys nám povyprávěl o té noční můře? Přece… máš tu zaujaté posluchače, ne?“

Chvíli se ještě táhlo to nesnesitelné ticho, jejich mizérii provázel jen hypnotický šum větru a bubnování pneumatik. Následoval dlouhý stísněný nádech a pak mladý muž na zadním sedadle konečně spustil tichým sípavým hlasem: „Já nevím, jestli to bude dávat smysl… ale byli jsme zase ve Woodbury a… a chystali jsme se to všechno skončit a odejít společně do ráje, jak jsme plánovali.“

Pauza.

„Hm-mm.“ Jeremiáš povzbudivě přikývl. V zrcadle viděl, jak se Stephen snaží ignorovat své rány a poslouchat. „Tak dál, Reesi. Jde to dobře.“

Mladík pokrčil rameny. „No… byl to ten sen, co se občas zdají, víte… takový živý, jako že si člověk může sáhnout a dotknout se ho. Byli jsme tam v tý aréně – všichni nachystaní na ten rituál.“ Shlédl a těžce polkl, snad z bolesti nebo z úcty k tak úchvatné chvíli, možná z obojího.

„Já a Anthony jsme nesli to posvátný pití, šli jsme chodbou na plochu a viděli jsme na konci tunelu obloukový světlo a slyšeli jsme tvůj hlas, silnějc a silnějc. Říkal jsi něco, jako že tyhle obětiny představují tělo a krev tvého jediného syna, který se obětoval, abysme my mohli žít ve věčným míru… a pak… a pak… jsme došli do arény a tys stál tam na pódiu a všichni naši bratři a sestry v řadě před tebou, před tribunama, chtěli vypít to posvátný pití, který nás všecky mělo poslat do blaženosti.“

Na chvilku se zastavil, aby se dal dohromady, oči se mu leskly hrůzou a trápením. Znovu zhluboka nabral vzduch do plic.

Jeremiáš ho pozorně sledoval ve zpětném zrcátku.

„Pokračuj, synu.“

„No, a tady to začíná bejt trochu divný.“ Popotáhl a škubl sebou, jak ho prudce zabolelo v boku. Během chaosu ničení Woodbury se vůz převrátil a jeho osádku to těžce pomlátilo. Reeseovi se pohnulo v páteři několik obratlů. Teď se snažil tu bolest ignorovat. „Jeden za druhým začali pít, co měli v těch kelímcích –“

„Víš, co si myslím?“ přerušil ho Jeremiáš najednou hořkým a posmutnělým tónem. „Že ten starý balík Bob vyměnil tu tekutinu za vodu. Ale věřím, že teď už sám čichá ke kytkám zespodu. Nebo se možná proměnil a ti ostatní taky. Včetně té ulhané Jezábel, té lilly Caulové.“ Jeremiáš si odfrkl. „Já vím, že to není zrovna křesťanská věc, tohleto říkat, ale ti lidé dostali, co si zasloužili. Všeteční… zbabělci. Pohani, všichni do jednoho. Já říkám, zaplaťpánbůh, že jsou pryč.“

Následoval další okamžik ticha a pak Reese chabě a monotónně pokračoval: „Zkrátka… co se stalo pak, v tom snu… nemůžu ani… je to tak hrozný, že to ani nemůžu říct.“

„Tak to nedělej,“ houkl Stephen ze tmy na druhé straně sedadla s větrem povívajícím dlouhými vlasy. Se svou úzkou fretčí tváří, umazanou od krve, vypadal v šeru skoro dickensovsky, jako kominík, který trčel moc dlouho v komíně.

Jeremiáš vydechl. „Nech toho mladíka mluvit, Stephene.“

„Já vím, že je to jenom sen, ale bylo to úplně opravdický,“ tvrdil Reese. „Všichni naši lidi, co už je teď po nich, každej se napil a já viděl, jak jim tmavnou obličeje, jako když se zatáhne roleta na okně. Zavřeli oči. Sklonili hlavy. A pak… a pak…“ Skoro se nedovedl přimět, aby to ze sebe dostal. „Pak se všichni… proměnili.“ Snažil se potlačit slzy. „Jeden po druhým, všichni ti dobrý lidi, se kterýma jsem vyrůstal… Wade, Colby, Emma, bratr Joseph, malá Mary Jean… najednou otevřeli oči a už to nebyli lidi… byly to oživlý mrtvoly. Viděl jsem v tom snu jejich oči… bílý, mléčný, lesklý… jako rybí. Chtěl jsem křičet a utýct, ale pak jsem uviděl… uviděl jsem…“

Najednou zase umlkl. Jeremiáš znovu střelil pohledem do zrcátka. Vzadu bylo moc tma, neviděl, jak se mladík tváří. Ohlédl se přes rameno. „Jsi v pohodě?“

Ustrašené přikývnutí. „Ano, prosím.“

Jeremiáš se zas obrátil dopředu. „Tak dál. Řekni nám, cos viděl.“

„Mně se asi nechce.“

Jeremiáš si povzdechl. „Synu, zlé věci se někdy smrsknou, když je řekneš nahlas.“

„Neřekl bych.“

„Přestaň se chovat jako děcko –“

„Reverende –“

„PROSTĚ NÁM VYKlOP, COS VIDĚL V TOM PODĚLANÉM SNU!“ Jeremiáš sebou škubl, ten výbuch vyvolal bodavou bolest v hrudi. Olízl si rty a chvíli zhluboka oddechoval.

Reese lee hawthorne se vzadu třásl a nervózně si otíral pusu. Vyměnil si pohled se Stephenem, ten pak sklopil oči a neříkal nic. Reese upřel zrak do kazatelova temene. „Promiň, reverende, omlouvám se.“ Spolkl doušek vzduchu. „Viděl jsem tě… v tom snu jsem viděl tebe.“

„Tys viděl mě?“

„Ano, bratře.“

„No a…?“

„Byl jsi jinej.“

„Jiný – myslíš proměněný?“

„Ne, bratře, ne proměněnej… byl jsi jenom… jinej.“

Jeremiáš se kousal zevnitř do tváře a uvažoval o tom. „Jak, Reesi?“

„Ono se to těžce popisuje, ale nebyl jsi už člověk, obličej… se ti změnil… proměnil se na… ani nevím, jak to říct.“

„Tak ven s tím, synu.“

„Já ne –“

„Byl to podělanej sen, Reesi. Nebudu ti to vyčítat.“

Po dlouhé pauze Reese hlesl: „Byl jsi koza.“

Jeremiáš ztuhl. Stephen Pembry se narovnal a zvedl oči. Jeremiáš vydechl, znělo to trochu jako zasmání, trochu jako nevěřícné heknutí, ale jinak reagovat nedokázal.

„Nebo kozí člověk,“ pokračoval Reese. „Něco takovýho. Reverende, byl to pitomej horečnatej sen, nic neznamená!“

Jeremiáš se znovu podíval do odrazu zadního sedadla v zrcátku, ulpěl pohledem na Reeseově zastíněné tváři.

Reese stísněně pokrčil rameny. „Když o tom tak uvažuju, vlastně ani nevím, jestli jsi to byl ty… podle mě to byl ďábel… Rozhodně to kurva nebyl člověk… V tom snu to byl ďábel. Napůl člověk, napůl koza… s velkejma zahnutejma rohama, žlutejma očima… a když jsem se na něj v tom snu podíval, došlo mi…“ Zarazil se.

Jeremiáš se podíval do zrcátka. „Co ti došlo?“

Velice tiše se ozvalo: „Došlo mi, že teď to celý řídí Satan.“ Chraplavý hlas plný strachu zněl tiše jako šepot. „A byl v pekle.“ Malinko se otřásl. „Došlo mi, že jsme teď v posmrtným životě.“ Zavřel oči. „Tohle je peklo a nikdo si tý změny ani nevšiml.“

Na druhé straně sedadla se Stephen Pembry obrnil a čekal na nevyhnutelný výbuch muže za volantem, ale slyšel zepředu jen tiché oddechování. Nejdřív si pomyslel, že kazatel supí, možná utrpěl nějaký srdeční záchvat. Stephenovi přejel po rukou a nohou mráz, chladná hrůza mu sevřela krk, když zjistil, že ty funivé a sípavé zvuky jsou počínající smích.

Jeremiáš se chechtal.

Zničehonic zaklonil hlavu a rozesmál se – plnokrevným řehotem, který oba mladé muže naprosto zaskočil – a stále narůstal. Reverend vesele házel hlavou, plácal rukama do volantu, řičel a chichotal se, bez zábran, zdravě nevázaně, jako by právě slyšel ten nejsměšnější vtip na světě. Právě se začal lámat v pase neovladatelnou hysterií, když uslyšel nějaký zvuk a vzhlédl.

Dva muži vzadu vykřikli. Reflektory vozu osvítily tlupu otrhaných postav šinoucích se jim přímo do dráhy.Jeremiáš se jim pokusil vyhnout, ale jel příliš rychle a těch tvorů bylo moc.

Každý, kdo kdy srazil autem živého mrtvého, vám řekne, že nejhorší je na tom ten zvuk. Samozřejmě je to hrozný obrázek a vůz obalí nesnesitelný puch, ale do paměti se zapíše ten zvuk – série mastných křupnutí, připomínajících žuchnutí sekery protínající zetlelé, mravenci prolezlé dřevo. Ta strašlivá symfonie pokračuje, jak vůz mačká mrtvé na kaši pod podvozkem a koly – rychlé série tlumených ran a lupnutí, orgány a měchýře se rozmačkávají, kosti se mění v řezanku, lebky se lámou a drtí – a milosrdně tak končí mučivá pouť oněch netvorů.

Tenhle ďábelský zvuk byla první věc, kterou zaznamenali dva mladíci na zadním sedadle otřískaného zastaralého Cadillaku Escalade.

Stephen Pembry a Reese lee hawthorne hlasitě vyjekli leknutím a odporem, přidrželi se pevně sedadel, zatímco terénní vůz vyhazoval, otřásal se a smýkal po kluzkých ostatcích. Většina nic netušících mrtvol padla jako dominové kostky, rozdrcené třemi tunami řítícího se detroitského kovu. Některé části těl se svezly po kapotě a zanechaly po sobě na čelním skle přízračné stopy zkažené krve a tělních tekutin. Další tělesné ostatky to odmrštilo do vzduchu, rozletěly se nočním nebem.

Kazatel zmlkl a nahrbil se, zatínal zuby a upíral oči na silnici, svalnatými pažemi zápolil se vzpouzejícím se volantem. Mohutné vozidlo přešlo do smyku, motor zvýšil otáčky, reagoval na ztrátu trakce, skučení obřích radiálních pneumatik dodávalo ke všeobecnému rámusu. Jeremiáš trhl volantem opačně, aby zvládl smyk a auto se nevymklo kontrole. Vtom si všiml, že něco uvízlo v otevřeném okně vedle něj.

V rozeklaném otvoru rozbitého skla, jen kousek od Jeremiášova levého ucha, se zachytila oddělená hlava živého mrtvého s otevřenou pusou tiše cvakajících zubů a teď tam klapala a skřípala zčernalými řezáky na kazatele, upírala na něj stříbřité oči. Byl to tak příšerný, tak strašlivý a současně tak neskutečný obrázek – vrzající čelisti chňapající naprázdno jako panák břichomluvce –, že ze sebe Jeremiáš vyrazil další bezděčné uchechtnutí, podobné smíchu, ale temnější, vzteklejší, podrážděnější, zasažené šílenstvím.

Škubl sebou a odtáhl se od okna. Ve zlomku okamžiku zaznamenal, že tu oživlou lebku odtrhl od těla náraz do vozu a teď, pořád nedotčená, dál sleduje svůj cíl pátrat po živém mase, neustále hledat, věčně žvýkat, polykat a konzumovat a nikdy nenalézt výživu.

„POZOR!“

Ten výkřik se ozval z poblikávající tmy zadních sedadel a Jeremiáš ve všem tom vzrušení nedokázal identifikovat zdroj – zda je to Stephen nebo Reese –, ale na tom nezáleželo, kazatel stejně nepochopil smysl výkřiku. Ve zlomku vteřiny, během něhož jeho ruka vyrazila a zalovila ve změti na vedlejším sedadle, prohrábla mapy, obaly od sladkostí, provaz a různé nástroje, horečně pátrajíc po glocku ráže devět milimetrů, předpokládal, že ten varovný výkřik je upozornění, aby si dal pozor na chňapající čelisti amputované hlavy. Konečně sevřel ruku na zbrani, bez váhání, jediným plynulým pohybem máchl k oknu a vypálil naslepo do nadočnicového oblouku groteskní uvízlé tváře.

Hlava se rozprskla ve vodotrysku růžové mlhy, rozpadla se jako meloun a postříkala Jeremiášovi hlavu, než odletěla po větru. Uprázdněným místem v rozbitém okně hlasitě zahučel vítr.

Od prvního střetu s mrtvými neuběhlo ani deset vteřin, ale Jeremiáš už viděl pravý důvod, proč jeden z mužů vzadu vykřikl to varování. S oživlou hlavou nemělo nic společného. To, kvůli čemu křičeli – to, na co měl dát Jeremiáš pozor –, se tyčilo na druhé straně silnice a rychle se blížilo zprava, zatímco oni dál neovladatelně klouzali po mrtvolách.

Jeremiáš cítil nápor gravitace, jak prudce stočil vůz, aby se vyhnul pomačkanému vraku Volkswagenu Brouka. Přehnal se po štěrkové krajnici a vřítil se po strmém náspu do tmavého neznáma háje stromů. Borové větve a jehličí škrábaly a plácaly do předního skla auta rachotícího po svahu. hlasy na zadních sedadlech začaly horečně skučet.

Jeremiáš cítil, jak se země vyrovnala, a povedlo se mu udržet vládu nad vozidlem, až našlo oporu v bahně. Šlápl na plyn a escalade vyrazil kupředu vlastní silou.

Mohutná mřížka a obrovské pneumatiky se draly houštím, popadanými stromy, vůz požínal divoký porost a prodíral se křovinami, jako by nebyly víc než kouř. Po zdánlivě nekonečné minuty ta kodrcavá jízda svírala Jeremiášovu páteř a hrozila, že mu protrhne slezinu. V rozmazaném výhledu ve zpětném zrcátku na okamžik zahlédl dva zraněné muže přidržující se zděšeně sedadel, aby nevypadli ven. Předek vozu se střetl s kmenem a ten náraz Jeremiášovi málem rozdrtil zadní stoličky.

Asi tak minutu se nazdařbůh řítili mezi stromy.

Když v náporu hlíny, listí a prachu konečně vyrazili ven, viděl Jeremiáš, že se čirou náhodou dostali na další neznámou dvouproudovou cestu. Dupl na brzdy, až oba pasažéři vzadu praštili hlavami do sedadel.

***

Jeremiáš vteřinu jen tak seděl, zhluboka dýchal, nabíral zas do plic vzduch. Rozhlédl se. Muži vzadu zasténali, zabořili se do sedadel, drželi se rukama za břicho.

Motor hlučně běžel naprázdno, rachocení přešlo do tichého burácení, při tom nečekaném terénním dobrodružství se zřejmě uvolnilo ložisko alternátoru.

„No,“ pronesl kazatel tiše. „Vzali jsme to zkratkou.“

Vzadu vládlo ticho, jeho dvěma mladým stoupencům došel humor.

Temná obloha nad nimi právě začala světlat fialovou září před svítáním. V tom kalném fosforeskujícím světle viděl Jeremiáš dost na to, aby si uvědomil, že přistáli na výpadovce a že lesy přešly v mokřady. Na východě viděl silnici vinoucí se mlžnou kalnou krajinou – nejspíš okrajem močálu Okefenokee – a na západě uváděla zrezivělá cedule Státní Silnice 441 – 3 míle. Po živých mrtvých kolem ani stopa.

„Podle tamté cedule mi to připadá, že jsme zrovna přejeli hranice Floridy a ani jsme o tom nevěděli,“ řekl kazatel.

Zařadil rychlost, opatrně vůz obrátil a rozjel se západním směrem. Motor sice zvonil a stěžoval si, ale původní plán – pokusit se najít útočiště v některém z větších měst podél citrusového pásu severní Floridy jako třeba lake City nebo Gainesville – připadal kazateli pořád schůdný. Při tom prodírání se lesem se v autě něco uvolnilo a Jeremiášovi se ten zvuk nelíbil. Měli by najít místo, kde by se zastavili, podívali se pod kapotu, prohlédli si zranění a ošetřili je a snad i našli nějaké zásoby a palivo.

„Hej! Koukněte! “ ozval se Reese ze tmy zadního sedadla a ukázal na jihozápad. „Na konci tamtý parcely.“

Jeremiáš ujel ještě sto metrů a zastavil na štěrkové krajnici. Vypnul motor a ve voze se rozhostilo ticho.

Zpočátku nikdo nic neříkal, jen zírali na nedaleký poutač u cesty. Byla to jedna z levných průsvitných tabulí z bílého laminátu, posazená na kolech, s velkými snímatelnými plastovými písmeny – obvyklá poblíž venkovských bleších trhů i stanových shromáždění – a stále nesla slova:

B-A-P- -I-S-T-I-C-K-Á C-Í-R-K-E-V K-A-L-V-Á-R-I-E

V-Š-I-C-H-N-I V-Í- -Á-N-I

N-E-D-Ě-L-E 9 – 11

Skrz vytáhlé cypřiše a sloupy borovic podél silnice viděl Jeremiáš jasný bílý štěrk opuštěného parkoviště. Dlouhý úzký plácek vedl k předku propadlé budovy. Rozbitá okna měla částečně zatlučená prkny, na jedné straně se tyčila pokřivená věž, spálená, jako by ji poničil bombový nálet. Jeremiáš na tu stavbu zíral. Obrovský ocelový kříž na vršku věže, pokrytý patinou či rzí, se uvolnil ze svého kotviště.

Teď ležel převrácený, visel na zbývajících prorezlých drátech.

Jeremiáš na to mlčky hleděl, na ten poničený, vyvrácený kříž – znak zásahu Satana –, ale ta symbolika byla jenom začátek. Uvědomil si, že to může být znamení, které tu pro ně zůstalo, a tohle je Vytržení a svět je teď jejich očistec. Musí se popasovat s tím, co zbylo, jako psi ze smetiště, jako hmyz prohledávající potápějící se loď. Musí ničit, nebo budou zničeni.

„Připomeňte mi…,“ začal Jeremiáš nakonec, jakoby pro sebe, aniž odtrhl zrak od budovy v dálce. Z jednoho z oken vzadu vycházela tlumená žlutá záře, komín chrlil tenký proužek kouře do jasnícího se nebe. „Kolik munice se vám podařilo sebrat, než jsme odjeli z Woodbury?“

Muži na zadních sedadlech si vyměnili pohled.

Reese řekl: „Mám jeden zásobník s třiatřiceti střelama pro glock a krabičku se dvěma tuctama tři sta osmiček, a to je všechno.“

„To je víc než já,“ postěžoval si Stephen. „Já mám z munice jenom to, co je v mossbergu, podle mě tak osm nábojů, možná šest.“

Jeremiáš sebral ze sedadla glock a počítal, kolikrát vypálil od té doby, co vyjeli z Woodbury. Zbylo mu šest střel. „Dobrá, pánové… Vezměte veškerou výzbroj, mějte ji nabitou a připravenou.“ Otevřel dveře. „A tvařte se jako živí.“

Jeho společníci vystoupili z auta a připojili se ke kazateli ve zlatém světle svítání. Něco bylo špatně. Reese si všiml, jak se mu třesou ruce, když vkládal nový zásobník do pistole. „Reverende, já to nechápu,“ řekl nakonec. „Na co se tak chystáme? Pochybuju, že tam něco bude, akorát vyjukaný lidi z kostela. Co to děláme?“

Kazatel už vykročil k opuštěnému svatostánku, glock svíral pevně v mohutné dlani, ruka se mu klátila u boku. „Máme tu Vytržení, chlapci,“ zamumlal nenuceně, jako by je informoval o státním svátku. „Nic takového jako ‚církev‘ už neexistuje. K mání je všechno.“

Mladíci se na sebe okamžik dívali a pak spěchali za kazatelem.