Rozhovor s Lukášem Pokorným, kapelníkem skupiny Druga
Skupina Druga nedávno vydala druhý maxisingl, k tomu má za sebou dva videoklipy. Jejich skladby jsou inspirované českými pověstmi a slovanskou mytologií. Většinu písní má na svědomí kapelník Lukáš „Vořech“ Pokorný. Vyzvedá v nich poetiku starých národních pověstí a slovanské mytologie vonící pohanskou tradicí.
Samotný název skupiny vznikl volným překladem ze staroslověnštiny při hledání slova odpovídajícího významu slova „přátelství“. Styl Drugy spojuje úcta k folku, z kterého skupina vychází svým převážně akustickým stylem hry, a k rocku, z kterého si bere temnější polohy. Některé písně se objevují ve vysílání nebo hitparádách Radia Proglas, Country rádia a Rádia Samson.
Začneme pěkně od kořenů, kdy jsi poprvé zauvažoval o vlastní kapele?
Někdy na střední škole mne přesvědčil spolužák z nižšího ročníku, abychom spolu založili kapelu. Jenže ani jeden z nás předtím v žádné kapele nehrál, a tak se z prvních společných krůčků staly horké i hořké chvíle. Drugu jsem už zakládal s jasnější vizí a taky zkušenostmi. Na české hudební scéně mi chyběla kapela, která by hrála akustickou muziku odvozenou od českých pověstí, slovanské mytologie a pohanství. Mám ke starým příběhům blízko. Narodil jsem se v porodnici pod Vyšehradem a většinu života jsem prožil v pražských Nuslích, které jsou se starými pověstmi hodně provázané.
Co ovlivňuje vaši hudbu více, příroda, či historie?
Jako autora většiny našich písní mne inspirují místa, která navštívím, a mnohdy i lidé, které potkám. Písnička Ovčák a panenka z naší starší desky Tři písně je o klukovi, který na beskydských stráních pásával ovce a čas si krátil výrobou fujarek. Přes zimu pak vařil lidem čaje v jedné čajovně ve Frýdku-Místku. Potkali jsme se jen jednou, a to v době, kdy Druga ještě neexistovala. Když mi asi před rokem naše akordeonistka Romča vyprávěla o svém kamarádovi čajovníkovi z Plzně, co vyrábí fujraky a přes léto pase ovečky, mile mne překvapilo, kam toho ovčáčka dovedly jeho vlastní cesty.
Na letos vydané desce Pramenům a vílám máme zase píseň, k jejímuž napsání mne inspiroval skalní pramen v kapli sv. Barbory vyvěrající nedaleko Nového Města nad Metují. Všiml jsem si, jak křesťané staví kaple kolem léčivých pramenů, a uvědomil jsem si, že v pohanských dobách lidé navštěvovali takové prameny se stejnou úctou. I pro ně byl pramen posvátným místem a víly jeho ochránkyněmi.
Aby ale taková píseň mohla vzniknout a mít v sobě kousek dávných časů, musím o té době vědět i něco odbornějšího. Mám doma knihovnu plnou knih od různých archeologů, historiků, ale i kronikářů a sběratelů pověstí. Je to tedy provázané.
Položím svoji tradiční otázku: máte raději tvůrčí proces, nebo živá vystoupení?
Obojí má svoje. Během zkoušek nás netlačí čas a nutnost být v mnoha ohledech dokonalí a mít všechno správně poladěné a poštelované. Můžeme prostě tvořit a nebo si jen povídat. Koncerty zase přináší tu radost z dávání. Když se koncert vydaří a na divácích je vidět, že jsme je pobavili, tleskají třeba do rytmu, je to pro nás o to silnější.
Jakou posloucháte hudbu, případně našla by se skupina, která vaši tvorbu nějak inspirovala?
Tohle je vlastně zvláštní dotaz, protože teprve dnes objevuji kapely, které mi před léty měly být vzory. Po civilní službě jsem začal psát recenze a články o muzice pro jeden internetový portál. Českou hudební scénu jsem tak měl velmi dobře zmapovanou, a tak mi úplně ušlo, že v okolních zemích vznikají první pagan folkové kapely jako Faun nebo Omnia. I ten náš Tomáš Kočko byl tehdy známý hlavně na Moravě a v Praze byl rád, že mu na koncert dorazilo deset posluchačů. A já hledal kapely, které by hrály hudbu inspirovanou pohanstvím a mýty. Ano, mohl jsem poslouchat Vladimíra Václavka s jeho šamanskou tvorbou, nebo řadu svých přátel věnujících se alikvótnímu zpěvu a chantům, nehledal jsem však duchovní hudbu, ale písničky pro obyčejný poslech a ty tu chyběly. Samozřejmě, že na metalové scéně to tak chudé nebylo, ale mě lákal akustický zvuk, který mi k hudbě odvozené od čehokoliv středověkého přijde přirozenější než přebuzený zvuk metalových kytar.
Hodně mne oslovila výtvarnice a harfenistka Jana Šouflová, s kterou jsem se potkal úplnou náhodou v knihovně v Nuslích v době, kdy s harfou začínala. Už tehdy mne dokázala okouzlit jemnou a citlivou hrou na tento starobylý nástroj a poučila mě o tom, že hudba je o sdílení a sounáležitosti. Další inspirací mi bylo DVD Roberta Planta a Jimmiho Paige, na kterém oba bývalí spoluhráči z Led Zeppelin hrají svoje klasické písně akusticky. Mě to hodně inspirovalo v hledání dalších možností, kam posunout čistý akustický kytarový zvuk.
Jsem odkojený českým folkem, takže textařsky mě ovlivnily kapely hrající historizující folk a mezi nimi zejména Klíč, nebo Ginevra se Strašlivou podívanou. Postupně jsem pak formoval zvuk a melodie vlastních písní, až jsem trochu jinou cestou došel tam, kam před lety zamířily kapely jako Faun, Omnia, nebo Wald-kauz, které poslouchám dnes.
Jaký je tvůj oblíbený filmový a literární žánr?
Mám rád klasickou vědeckou sci-fi od Asimova, Strugackých, Crightona nebo Heinleina. Zrovna letos v létě jsem v Krakowě navštívil hrob svého oblíbeného spisovatele Stanislava Lema. V posledních letech jsem se hodně začetl do fantasy, takže mi neušla série o Černokněžníkovi Roganovi od Juraje Červenáka. Zvláště si pak libuji v knihách Roberta Holdstocka, nebo Neila Gaimana, kteří ve svých příbězích vychází z různých mytologií a kultur.
A dost jsem si odskočil i k poezii Víta Janoty, Justýny Bargielské nebo naší kapelní přítelkyně Jarmily Čermákové. A když si chci vyloženě odpočinout, tak se pustím do některé z knih Petra Heteši nebo Josefa Pecinovského. Nutno dodat, že jsem v posledních dvou letech dostal nabídku, abych s dalšími porotcoval Žoldnéře fantazie, a tak si užívám i povídek začínajících nadějných autorů.
Máte venku maxisingl Pramenům a vílám. Můžeš nám o něm něco prozradit?
Mám rád, když kapela představí desku, která má myšlenku, nebo se skrz ni táhne jako nitka něco, co všechny písně propojí. V první části našeho maxisinglu Pramenům a vílám si lze poslechnout dvě písně o starých rituálech a tužbách našich pohanských předků, s kterými ke studánkám přicházeli (píseň Pramen pod skalou). Víly mám spojené s touhou, s čímsi niterně měňavým a nedosažitelným, přesto jemným a krásně naivním (píseň Víla). Že touha může i pálit, anebo dokonce přinést zhoubu, vypráví třetí píseň naší nahrávky (O věrné lásce). Zpíváme v ní o dívce jménem Alžběta, která tak dlouho čekala na svého milého na hradčanské rampě před Pražským hradem, až ji strážní jednoho zimního rána našli umrzlou pod sochou Panny Marie. Jejího milého jí vlastní otec poslal na vojnu, z níž se hoch nikdy nevrátil. O tom, proč se nevrátil, zpíváme zase v jiné písni, ale to musíte přijít na koncert.
Na závěr maxisinglu jsme natočili irský válečný tradicionál Foggy dew. Místo války je to o dívce a klukovi, kteří se v různých životních etapách setkávají, touží po sobě, ale nakonec se vždy minou. Booklet nám namalovala má přítelkyně Karolína Bendová a několik víl do něj ukryla. Na nahrávce se podílel v roli zvukaře Martin „Doktor“ Čepelík, nebo si s námi na baskytaru zahostoval známý pražský nakladatel Robert Pilch.
Co chystáte do budoucna?
Plánujeme přesně to, co každá kapela. Dát světu vědět, že ta deska existuje, a někoho s ní potěšit. Pak koncertovat a psát nové písničky. Budu-li však konkrétnější, tak bych rád přes zimu a jaro natočil několik videoklipů. Náměty už mám připravené, teď už zbývá jen najít čas na natáčení a hraní si s animací. Taky nás v lednu čeká narození prvního kapelního maskota, kterého si naplánovala naše akordeonistka Romča.
Budete hostovat na letošním ErotiConu. Nač se mohou diváci těšit?
Na Eroticon nás vlákna osudu přivedou v trochu netradičním složení, kdy budeme hrát s několika hosty. Na flétny si s námi zahraje Dominika Kukačková a zazpívá zpěvačka Luned. To nám dovolí zařadit písně, které jinak zpívá naše aktuálně nemocná flétnistka a zpěvačka Terezka. Bylo by škoda diváky ochudit o duet záletného Ctirada a zhrzené Šárky z pověsti o Dívčí válce. Sám jsem na tento koncert zvědavý, protože mne zajímá, jak se naše písně, v nichž se snažím uchovat lechtivý náboj ze starých časů, propojí s náladou a tématy conu. Ostatně, to zjistíme 1. října v Divadle Kámen, kde se Eroticon koná.
Přeji mnoho dalších nadšených posluchačů a děkuji za rozhovor.
