Lauren Magazinerová: Horší než čarodějnice jsou už jenom králíci

Rupert bydlí ve městě, kde se to čarodějnicemi jen hemží. I když mu maminka i nerudná třídní učitelka zakazují, aby se k nim přibližoval, nemůže si pomoct. Prostě ho fascinují! Když pak narazí na inzerát, že se hledá čarodějnický učeň, neváhá, a okamžitě odpoví.
Čarodějnice, která ho vezme do učení, je pěkné nemehlo, popleta a nešika k tomu. Všechna kouzla většinou zkazí. Čekají ji čarodějnické zkoušky, a jestli s tím Rupert rychle něco neudělá, rupne u nich tak, že z té rány všem ve městě popraskají ušní bubínky!

 

Info o knize:
Vydá: Fragment, září 2016
Vazba: vázaná
Cena: 229 Kč

 

Ukázka z knihy:

Tajemství, tajemství, to není žádná legrace

Uháněli Blekotavou ulicí a zastavili se až před Rupertovým domem. Tam se vyčerpaně opřeli o zábradlí verandy a prudce oddychovali.

„To bylo o fous!“ vydechl Rupert.

„A nikdo si té naší králičiny nevšiml!“

Rupert zavrtěl hlavou: „To už raději řekni skopičiny. Slovo králičina se neujme,“ řekl. „Ale poslyš, kdo byla ta holka? Ta čarůdka Čtyřka?“

Čarůdka Dvojka zbledla a začala koktat: „No, víš, ehm, ech, uf…“

„Byla hrozná. Zlý sen. Tak proto se nechceš připravovat na zkoušku s ostatními čarůdkami? Proto sis mě najala, je to tak?“

„Ne, já si ve skutečnosti myslela, že mi budeš užitečný právě tím, že nemáš kouzelnou moc…“

„Řekni mi pravdu.“

„No tak dobrá,“ odhodlala se čarůdka Dvojka. „Víš, já s ostatními čarůdkami moc nevycházím. Určitě sis všiml, že jsem trochu… jiná, a ony se mi za to posmívají. A já byla taková… taková… taková…“

„Osamělá,“ doplnil Rupert.

Čarůdka Dvojka přikývla.

Rupert ten pocit dost dobře znal.

Až na to, že se v té chvíli, poprvé po dlouhé době, necítil vůbec osamělý. Když se podíval na Čarůdku Dvojku a pomyslel na všechny ty jejich potřeštěné patálie, bylo mu naopak mnohem lépe než dřív. A třebaže ji neznal moc dlouho, přestože byla trochu praštěná, a i když se spolu neměli kamarádit, byla tou nejlepší kamarádkou, jakou Rupert kdy měl.

Dveře se sítí proti mouchám se rozletěly a na verandu vpadla maminka, v každé ruce misku zmrzliny. „Ahoj, děťátka! Dáte si? Nebo jestli nechcete zmrzlinu, můžu něco šoupnout do mikrovlnky!“

Čarůdka Dvojka přimhouřila oči a nakrčila nos. „Co to je?“

„Mňamkova pravá domácí mrkvová zmrzlina!“

Čarůdka Dvojka otevřela údivem pusu a zatvářila se naprosto zděšeně. „Mrkvová?“ opakovala. „Mrkvová zmrzlina?“

„Ano, miláčku. Ochutnej lžič –“

„KRÁÁÁÁÁÁÁLÍÍÍÍÍÍÍK!ÁÁÁÁÁÁÁ!“zaječela a dala se na úprk, uháněla, jako by jí za patami hořelo, celou ulicí až k Handrkovacímu soudu, kde jim pak zmizela z dohledu.

„Ta tvoje kamarádka je ale číslo!“ poznamenala maminka.

Rupert pokrčil rameny.

Maminka se usadila na horní schůdek a Rupert se vtěsnal vedle ní. Začali pojídat zmrzlinu, nemluvili, jen si užívali teplého sluníčka, tichého šumění moře a svěžího vzduchu provoněného solí.

Ale Rupert neměl moc velký hlad a po několika lžičkách misku odložil. To, že seděl vedle mámy, mu připomnělo, co viděl v čarodějnickém doupěti – to hrozivé zjištění, že teď patří čarodějnicím, a to kvůli něčemu, co jeho máma provedla někdy hodně dávno.

„Mami… co jsi ukradla čarodějnicím?“ Ani nevěděl, jak mu ta slova vyletěla z pusy, vždyť to vůbec nechtěl říct.

Mámě vyletěla lžička z ruky, běžela ji zvednout. „Cože?“ řekla. „Co jsi říkal?“

„Tak co jsi ukradla?“

„Jak ses něco takového dozvěděl?“ zašeptala.

Rupert ztuhl. Jak mohl být tak hloupý? Ovšem, že máma bu de chtít vědět, odkud to ví… ale nemohl jí říct o čarůdce Dvojce ani o jejich výpravě do čarodějnického doupěte.

Maminka postavila misku na zem. „Ruperte?“ Když neodpověděl, oči se jí zalily slzami.

Začala plakat, přitáhla si Ruperta blíž k sobě a pevně ho objala. On ji taky objal a snažil se ji utěšit, ale bylo to těžké, když nechápal, proč brečí.

Když se uklidnila, zkusil to znovu: „Co jsi vzala, mami?“

Objala si kolena a hleděla dolů na moře. „Toto je důležité – se kterou čarodějnicí jsi mluvil, Ruperte?“

„Se žádnou! Čestné slovo!“ A byla to pravda. Přísně vzato, čarůdka Dvojka nebyla žádná čarodějnice… ještě. Rupert se zhluboka nadechl. „Šel jsem kolem Žížalí ulice a zaslechl jsem dvě čarodějnice, jak si povídají,“ řekl a odmlčel se.

„Ale nemluvil jsem s nimi, ani jsem nebyl v čarodějnické ulici.“

„Ale potloukal ses kolem?“ Vzala ho za ruku. „Už to víckrát nedělej,“ pokárala ho, ale vyznělo to spíš jako prosba.

„Kolikrát jsem ti říkala, aby ses té části města vyhýbal!“

„Proč?“ ptal se Rupert. „Proč se mám vyhýbat čarodějnicím? A co jsi ukradla? A proč jsi to udělala? A proč bydlíme v Košťatově, když tak nesnášíš čarodějnice? A proč je to všechno tajemství?“

Vstala a přešla k houpacímu křeslu, které stálo na verandě. „Snažím se tě chránit, Ruperte.“

„Já o to nestojím. Já chci jen odpovědi.“

Když bylo jasné, že se máma o čarodějnicích už bavit nehodlá, Rupert odešel dovnitř. Několik hodin poslouchal, jak se máma houpe ve svém křesle na verandě. Když šel konečně spát, pořád se houpala.