Felix Jonáš a spol. versus bůh. Nové Kladivo na čaroděje je tady!

Nakladatelství Epocha vydává 55. svazek Fantastické Epochy: Bůh strachu.
Jedenáctý díl akční urban fantasy série nyní pořídíte společně se srpnovým číslem časopisu Pevnost. V trafikách a dalších místech s prodejem tisku hledejte verzi Pevnost Plus s knižní přílohou, která stojí 159 Kč.

K nadupanému časopisu pro všechny milovníky fantasy, scifi, hororu a komiksu, knížek, filmů, seriálů či her dostanete plnohodnotný román, který je součástí jedné z nejúspěšnějších českých sérií. A pozor, na Boha strachu se mohou vrhnout i ti, kdo se s Kladivem ještě nesetkali – díly mají epizodní charakter jen lehce provázaný hlavní dějovou linií. Dobrodružství Felixe Jonáše a jeho party svérázných detektivů si tak vychutnají úplně všichni!

Příběhy psané hvězdami i talentovanými nováčky české a slovenské fantastiky vás zavedou do našeho světa, ovšem tak, jak ho neznáte… a vlastně ani netoužíte poznat. Temné přízraků, oživlé mrtvoly, zabijáci, démoni, psychopati, nekrofilové či upíři – s těmi všemi má svérázná parta vyšetřovatelů okolo Felixe Jonáše co do činění, takže pokud potřebujete pomoc tohoto rázu, neváhejte se na ně obrátit. No, nebo raději váhejte, protože jsou to sice hrdinové, ale v uvozovkách – do typických klaďasů mají pořádně daleko.

Série v sobě mísí prvky fantasy, detektivky, hororu, magického realismu a mnoha dalších žánrů. Je šitá na míru čtenářům, kteří mají akční rádi, dobrodružné, lehce vtipné, a především návykově čtivé knihy.

Základní dvě ingredience, z nichž je série namíchaná, se jmenují násilí a humor – a obě z nich jsou v guláši jménem Kladivo na démony obsaženy vrchovatou měrou. Fanoušci ostrých bitek a drsňáckých hlášek si můžou mnout ruce, protože pacifismus zde není dominantní ideologií. Očekávejte svištění kulek, duté nárazy tříštících se kostí a tiché šeptání zaklínadel. – Marek Dvořák, Mfantasy.cz

Velkou výhodou Kladiva je, že ačkoliv jsou díly provázané hlavní dějovou linkou, v každém dostanete samostatný epizodní příběh – do série tak můžete naskočit v jakémkoliv okamžiku, jakoukoliv knihou. Každý autor přitom přináší něco nového – někdo klade větší důraz na detektivní prvky, někdo na humor a hlášky, někdo na hororovou atmosféru a akci… Čtenáři si tak přijdou na své, ať už preferují cokoliv.

Trápí vás děsivý poltergeist v ložnici, ohnilý zombík ve sklepě či zapomenutý kostlivec ve skříni? Potom by vaší rozumnou volbou rozhodně neměl být tým Felixe Jonáš. To už situaci jistí spíš polstrovaná cela v Bohnicích. Tam alespoň budete vědět, na čem jste. Což se o té první variantě říct vážně nedá. – Wojta Běhounek, časopis Pevnost

 

Anotace:
Když Prahou začnou kolovat části tajemného magického artefaktu, křehká příměří jsou porušena a začíná nelítostný boj. Felix Jonáš se svým týmem ani tentokrát nemůže zůstat stranou, i kdyby chtěl sebevíc. Namísto prastarého zla, monster a démonů se musí postavit něčemu mnohem horšímu – své minulosti. Ta vrhá příliš nebezpečné stíny a starý přítel se snadno změní v nového nepřítele. Zejména, když se rozhodne stát bohem a změnit svět v lepší místo – ať to stojí cokoliv…

 

Info o knize:
Autor: Jan Hlávka
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 192
Cena: 159 Kč (cena knihy a časopisu)
Bůh strachu vychází jako příloha časopisu Pevnost 8/2016, samostatně bude v prodeji od podzimu 2016.

 

O autorovi:
Jan Hlávka (* 1979)
Jeden z nejtalentovanějších autorů mladé generace se narodil v roce 1979. Debutoval v časopisu Ikarie sci-fi povídkou Devatenáctka (2002). Prvním románem se stal příspěvek do české fantasy a sci-fi série Agent JFK Zatmění (2007). Do stejného světa zasadil ještě dvoudílnou Odplatu (2009), Zpěv lamie (příběh z paralelní série Agent X-Hawk) a dvě povídky. V roce 2010 vydal spolu s Janou Vybíralovou fantasy román Dračice a společně se pak pustili i do ambiciózního projektu Algor, čtenáři i kritiky vysoce ceněnou space operu, z níž zatím vyšly dva díly. Hlávka je dvojnásobným vítězem soutěže Ikaros pořádané časopisem Ikarie (nyní XB-1).

 

Vyjde:
Jiří Pavlovský: Poslední stadium (Kladivo na čaroděje 12)
Magie umírá.
Veškeré způsoby, jak ji zachránit, přišly vniveč. Teď už zbývá jen jedna možnost. Spolehlivá, snadná a jistá. Bohužel však obnáší vyhlazení téměř celého lidstva. Ovšem co by člověk pro trochu magie neudělal…
Parta Felixe Jonáše však má své – krajní – meze, a tohle je už přece jen kapku přes čáru. A tak se, jak jinak, ocitne v přední linii konfliktu přímo globálního. Stojí mezi všemocnými mágy a zhmotněním všepožírající smrti.
Finální díl první sezóny příběhů ze světa městské fantasy. Nastává Poslední stadium Kladiva na čaroděje!
Kniha vyjde v první polovině roku 2017

 

UKÁZKA Z KNIHY:
„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus, omnis satanica potestas, omnis incursio infernalis adversarii, omnis legio, omnis congregatio et secta diabolica, in nomine et virtute Domini Nostri Jesu Christi, eradicare et effugare –“
„Chcípni, zmrde!“
Felix Jonáš rychle uskočil stranou, takže mu plivanec objemem odpovídající tubě zubní pasty prolétl vedle ucha, pleskl na plakát třetího dílu Stmívání a malebně přizdobil obličej Edwarda Cullena.
„Merde!“ ohradil se Walter Semerád, kterého Felix při úhybném manévru málem porazil na stolek s naaranžovanými plyšovými medvídky. Vincenc na opačné straně se při pohledu na vylepšený plakát naopak zachechtal.
„Hele, teď mu to konečně sekne! Vypadá jak Predátor, když mu Arnold rozbil tlam–“
„Psst!“ zasyčel Felix a ukázal ke dveřím za svými zády. Zhluboka se nadechl a silným hlasem důstojně pokračoval.
„Vade satana, inventor et magister omnis fallaciae, hostis humanae salutis. Da locum Christo, in quo nihil invenisti de operibus tuis; da locum Ecclesia Uni, Sanctae, Catholicae, et Apostolicae, quam Christus ipse acquisivit sanguine suo.“
Z rituálu Velkého exorcismu tím sice přeskočil asi dvě třetiny, ale začínal mít té komedie plné zuby, a navíc usoudil, že čím víc zmínek o Satanovi na druhé straně dveří uslyší, tím líp.
Dívka na posteli před ním se napnula jako luk, opřená jen o paty a temeno. Začala vřískat hlasem, který málem rozdrnčel okenní tabulky. Současně Vincenc udělal krok, popadl židli stojící vedle postele a pořádným rozmachem ji poslal proti dveřím. Ubohý kus nábytku se rozletěl po celé místnosti, za dveřmi se ozvalo vyjeknutí a žuchnutí.
Vincenc se zazubil. „Šmíráky nesnáším!“
Dívka dopadla zpátky na postel, chrčivě popadala dech a koulela očima, až se její pohled zastavil na Vincencovi. Když promluvila, hlas připomínal pokus zasloužilého souchotináře o operní árii.
„Tvá máma dělá děvku v pekle!“
„Chudáci čerti,“ zamumlal Walter, ale Vincenc ho naštěstí neslyšel. Jeho úsměv se rázem vytratil.
„Že ti seřežu prdel do fialova!“
Začal se rozhlížet po čemkoliv, čím by výhrůžku změnil v čin, a Felix usoudil, že je nejvyšší čas skončit.
Kývl a Walter si rychle odkašlal.
„Deus kálí, Deus terč, Deus Angelo, Deus Arachnorum, Deus pastafariánum, Deus Vometárum, Deus Aplaus, Deus Moribundus…“
Felix zavrtěl hlavou – Walterova latina byla ještě lepší než jeho francouzština –, ale nekomentoval to a přistoupil k posteli. Kateřina Velebová, třináctiletá dcera majitele druhé největší cestovní kanceláře v Praze, se na něj zadívala krvavýma očima, tentokrát ovšem naprosto tiše.
Felix vytáhl z kapsy černý fix a rychle si na levou dlaň načrtl symbol – nic složitého, jen prosté Osvobození. Doprostřed nasypal špetku soli, rychle dlaň otočil a přitiskl ji Kateřině na čelo.
„Padej a nevracej se!“ zavrčel.
Kateřininým tělem proběhla křeč – ve srovnání s předchozím gymnastickým výkonem skoro nepostřehnutelná. Pak se její tělo uvolnilo. Dech se zpomalil, oči zavřely. Felix pro jistotu položil prsty na její krční tepnu, ale všechno bylo v pořádku.
Vrátil se a rychle převzal slovo, než Walter do rituálu zařadí i recept na paprikovou bujabézu nebo míry nějaké svojí modelky, která to přehnala s koksem. I Vincenc se znovu ponořil do role a mával kropenkou vody nabrané z kaluže před domem tak nadšeně, až bylo za chvíli mokro i na záclonách a stropě.
Felix si umínil vydržet ještě patnáct minut, než konečně s naprosto nefalšovanou úlevou vyslovil poslední Amen.
Walter otevřel dveře a vyšel z ložnice. Felix Jonáš si za ním teatrálně utřel čelo.
„Dokonáno jest!“ oznámil Walter tónem evangelického kazatele. „Zlý duch byl vypuzen silou našeho Pána Ježíše Krista!“
Vincenc se při těch slovech zašklebil, ale Felix mu varovným pohledem připomněl přísný zákaz mluvit nebo cokoliv rozbíjet – tu židli se rozhodl přejít.
Otec Kateřiny, který vystrašeně přešlapoval za dveřmi a třel si rudnoucí bouli na čele, vydechl úlevou.
„Díky Bohu, otče Jonáši! Já… Byli jsme se ženou zoufalí, nevěděli jsme, na koho se obrátit. Až… až ta… tedy ten démon začal mluvit o vás…“
„Ďábel zná své nepřátele,“ ujistil ho Walter. „Ví, koho se má obávat, i když je naše kongregace jen malá. Také poslední dobou trpí, žel bohu, značnou nouzí.“
Walter přesně věděl, jaký přízvuk v poslední větě použít, a Jiří Veleba ze své praxe pro změnu přesně poznal, kam míří. To ušetřilo část trapného dohadování. Dva balíčky bankovek z naditého domácího sejfu se přesunuly do Walterovy kapsy a po pár minutách díků ve jménu Božím všichni tři konečně vypadli z domku.
Venku vládl sychravý konec února. Žádný sníh, jen holé stromy, lezavý vítr a bláto, zatažená obloha a pachuť smogu v krku. Felixova předchozí úleva se začala rozplývat jako pára nad hrncem.
Mrzutě si uvolnil kolárek na límci, sundal ho a vstrčil do kapsy. Vincenc stáhl z ramen modrou štólu, vysmrkal se do ní a zahodil ji i s kropenkou do příkopu u silnice, Walter tu svoji pečlivě sroloval do kapsy.

„Kdes vzal tu kropenku?“ zadíval se na Vincence. „Neříkej, že sis jí kvůli téhle akci koupil!“
„Blbneš? Štípnul jsem jí v kostele cestou. Hele, nekromrde, přiznej se, že jsi měl chuť na ní skočit, když na tý posteli tak cvičila? Vypadala skoro jako ta tvoje poslední.“
„No dovol,“ Walter udělal pohoršený obličej. „Nejsem pedofil, Marii už bylo osmnáct. Teda, bylo by jí, kdyby nespadla z toho koně. A neříkej mi nekromrde.“
„Proč, nekropichu?“
Walter se otočil na Felixe, ale ten ho přerušil, než u něj mohl začít hledat zastání.
„Jděte napřed. Doženu vás, pak se rozdělíme.“
„Jasně, ale pospěš si. Mám dneska ještě nějakou práci.“
Vincenc a práce, to byla zvláštní představa, ale Felix jenom mávl rukou, na vyptávání dnes neměl náladu.
Zahnul do postranní ulice. Už chvíli se rozhlížel okolo a teď se mu zdálo, že našel, co hledal: osamělou postavu na lavičce u autobusové zastávky, třebaže autobus právě odjížděl. Felix šel blíž. Penzista měl na sobě kabát a čepici, které nejspíš pamatovaly invazi spřátelených vojsk zemí Varšavské smlouvy. Mezi koleny svíral hůl, ale jinak seděl nehybně jako socha, jen civěl do prázdna.
„Seš idiot, Bubáku!“ Felix spustil, ani se neobtěžoval lusknout mu prsty před očima.
„Ektoplazma s IQ šedesát!“
Penzista pomalu otočil hlavu, trochu strnulým pohybem, jako by si ještě nezvykl, jak to dělat správně.
„Promiň, Felixi,“ promluvil monotónním, přesto zřetelným hlasem. „Když já si chtěl zas jednou skočit na pěknou holku. Zajít do kina, trochu zapařit, ta zima mi už leze na mozek.“
„Jo, a vybereš si blbou třináctku, co má pokoj vytapetovanej fotkama svítících upírů. Určitě se jí po nocích zdá, jak jí to tam některý vrazí, a chce to tak moc, že když padne na pravýho démona, nemůžeš se z ní pak dostat ven. Už jsem ti to říkal minule, drž se bab a dědků!“
„Když s těma je nuda. A nenadávej mi, nevíš, jak dlouho jsem musel dělat ty skopičiny z Exorcisty a chrchlat tvoje jméno, než ti fakt zavolali. Co kdyby mě strčili někam do cvokárny, víš, jaký by to bylo?“
„A co kdyby padli na někoho od Rashila? Až tě nacpe do nějaký štětky, se kterou natočí parádní snuff a zbytek zahrabe s magickým obojkem někde na hnoji, budeš padesát let očumovat akorát krtky a žížaly. Navíc nezapomeň, že tě má VVK pořád na seznamu.“
„Ne, Felixi, to ne!“
Důchodce se vyděšeně schoulil, hůl zarachotila o asfalt. Nebylo divu. Bubák byl výsledkem starého pokusu VVK dostat z někoho démona nekrvavou cestou. Vyšlo to napůl: Cíl se sice zotavil, ale ze skoro mrtvého démona zbyl odhmotnělý démon schopný posednout skoro kohokoliv třeba pouhým dotykem. To rozhodně nebylo bráno za uspokojivý výsledek, ale zdrhl, než ho stihli dorazit, a Felix pověřený tenkrát jeho vypátráním, žalostně selhal. Nebo spíš – začal mít toho chudáka maličko rád.

„Že ti to stojí za to, Bubáku,“ Felix už klidněji zavrtěl hlavou. „Flákáš se tu už dvanáct let. Proč se nevrátíš domů?“
„Víš, jak je to tam otravný? Tady si aspoň můžu užít. Neboj, už budu dávat bacha. Hele, myslíš, že tenhle dědek nedostane infarkt, když s ním zaskočím do bordelu?“
Felix důchodce přelétl pohledem.
„Zůstal bych u sexu po telefonu – ale jak myslíš. Tohle je naposled, co tě tahám z bryndy, zapamatuj si to.“
„Jasně, Felixi, a moc díky! Já ti to jednou oplatím, uvidíš!“
Felix místo odpovědi jenom něco zavrčel.