Rozhovor se Siri Pettersenovou

Překladatelka knihy Ódinovo dítě Jitka Jindřišková se autorky románu ptala na to, jak dlouho nosila příběh v hlavě, jaká kniha v ní zažehla lásku k žánru fantasy, v čem jsou si s hlavní hrdinkou Hirkou podobné a kterou svoji postavu má nejradši.

Tu noc, kdy se Siri Pettersenová narodila, zalila oblohu polární záře. Děvčeti byla do vínku dána osobitá a bujná fantazie. Brzy začala psát a kreslit ty nejfantastičtější příběhy. Svoji první povídku napsala na zadní stranu dědečkova dopisu z pojišťovny, který pak přišpendlila na jednu ze svých knížek. Byla to pohádka o plačící princezně. Psaní druhého příběhu musela přerušit, neboť zjistila, že v Africe neexistuje půlnoční slunce. Její představivost však odolávala všem pochybnostem okolního světa. Dnes je Siri Pettersenová odbornicí na útěky a libuje si ve všech druzích médií: designu, webu, komiksu, filmech i textu. Zkrátka má ráda dobrý příběh.

Kdy se vám v hlavě zrodil svět a příběh trilogie Havraní kruhy a jak dlouho trvalo, než jste ho uvedla v život?

Od prvních nápadů uplynulo už skoro deset let. Některé věci pochopitelně za tu dobu uzrály, tolik času by ale nebylo třeba, kdybych dřív nepracovala na plný úvazek jako grafička. Až když jsem si před třemi lety vzala tříměsíční volno, mohla jsem se na psaní první knihy dostatečně soustředit. Potřebovala jsem se do toho úplně ponořit.

Věnovala jste první knihu všem, kdo mají rádi hry na hrdiny. Patříte k nim?

Přesně tak, hry na hrdiny pro mě byly nesmírně důležité a nepochybně moji tvorbu hluboce ovlivnily. Z té doby také pochází už tehdy rudovlasá Hirka. Na rozdíl od mé literární postavy tu původní Hirku provázely dvě vrány, ne havran. A měla pahýl ocasu, který naznačoval, že přece jen není tak úplně člověk. V Ódinově dítěti je to poněkud jinak – Hirka je člověk, který se ocitl ve světě, kde jsou lidé pouhými mytickými a notně obávanými stvořeními.

Vzpomínáte si na své první setkání s žánrem fantasy?

Ano! Jako úplně první kniha plná fantazie se mi vybavuje Nejmilejší sestra od Astrid Lindgrenové. Zbožňovala jsem ji, ale rozčilovalo mě, jak příběh končí. Copak jde ztrátu sestry nahradit štěňátkem? Nakonec mě příběh přiměl vzít do ruky tužku a napsat konec podle svého gusta, dalo by se říct, že to byly takové mé spisovatelské začátky. Později jsem si zamilovala Trůn z dračích kostí od Tada Williamse, který pro mě představuje totéž, co pro jiné Pán prstenů. Od té doby jsem taky chtěla něco takového napsat.

Ve vašich knihách se vyskytuje hodně odkazů na severskou mytologii. Jaký máte k této mytologii vztah a četla jste například i související staroislandské ságy?

O mytologii jsem se vždy hodně zajímala. Nejen o tu severskou, i když ta má v mém srdci speciální místo. Spíš než ságy jsem však četla faktografické knihy o rozličných bozích a dalších postavách. Mám toho ale celkově načteného dost a vím, že kulturní dědictví je celek, kde se všichni inspirují navzájem.

Domnívám se, že za úspěchem vašich knih do velké míry stojí zdařile vykreslené postavy. Z textu vyloženě čiší, že Hirka, Rime nebo Ramoja patří k vašim oblíbeným postavám, přestože i oni čas od času chybují. Kterou postavu máte nejraději?

Mám je ráda všechny, obzvlášť hlavní postavy. Nejdůležitější je pro mě asi Rime, dědic stolce z rodu AnElderinů. Má v sobě tolik vzteku a opovržení vůči tomu, že se narodil jako vůdce a spasitel Ymslandy, a neví, jak se s tím vypořádat. Proto se chová vyloženě sebedestruktivně a záměrně si pro sebe zvolí nejhorší možnost. Ale hluboko uvnitř pochybuje. Řítí se do záhuby, ale není si toho vědom. Zachrání ho dvě skutečnosti – vůle jednat a Hirka.

Hirka má rudé vlasy jako vy. Je vám podobná i v jiných ohledech?

Všechny mé postavy mají něco ze mě, ale i tak se mi Hirka moc nepodobá. Má silnou morální integritu, která by se mi taky zamlouvala, obě rády pijeme čaj a chceme pomáhat ostatním. Hirka je ovšem mnohem víc okouzlující než já. Je drobné postavy a roztomilá. Taková já nejsem. (smích)

Velmi zajímavou postavou je Rimeho babička Ilume. Dopustila se hrůzných činů, ale neochvějně věří tomu, že koná ve prospěch jedenácti ymslandských říší. Co pro ni znamená pravda a posvátný havran zvaný Vidoucí, který v Ymslandě zastává funkci boha?

Vidoucí a pravda pro ni nejsou ničím víc než nástrojem, jak ve světě udržet mír a pořádek. Není vyloženě zlá, ale slepě se řídí svým přesvědčením. Některé její činy jsou proto dobré, jiné špatné, nebo přinejmenším diskutabilní. Myslím, že s podobnými dilematy jako ona by se potýkalo mnoho z nás, kdyby mělo vést větší skupinu lidí, nebo dokonce celou říši.

Vaše knihy se hemží vymyšlenými slovy a neobvyklými výrazy. Spolupracujete se svými překladateli? Zajímá vás, jak se s tím popasovali?

Vždy překladatelům říkám, že ráda zodpovím jejich otázky, a to právě proto, že mnoho slov jsem si vymyslela či je pozměnila. Překlad je pochopitelně velmi důležitý pro zachování významu a pochopení děje. Jednotlivé jazyky jsou někdy hodně odlišné, takže se pak vynořují nečekané možnosti a výzvy. Zatím se všichni překladatelé poctivě ptali.

Vypadá to, že Havraní kruhy uvidíme na filmovém plátně. Budete se na natáčení podílet?

Realizace ještě nějakou dobu potrvá, ale je to vzrušující. S psaním scénáře nemám žádné zkušenosti, takže ho přenechám profesionálům. Jsem ale grafička, a tak mě velmi zajímá vizuální stránka, při které bych ráda měla zásadní slovo.

 

Autorka v ČR

Středa 11. května – Noc literatury v Praze

18.00–23.00
Z knihy Ódinovo dítě Siri Pettersenové čte Jana Stryková Autorka přítomna v 19.00
Negrelliho viadukt – sběrné suroviny, Prvního pluku

20.00–20.30
Siri Pettersenová na společné autogramiádě
Karlín Studios, Křižíkova 34

 

Pátek 13. května – veletrh Svět knihy v Praze

11.00–11.50
Norská literatura pro děti a mládež
Beseda se Siri Pettersenovou a dalšími severskými autory Velký sál (střední hala)

12.00–12.25
Autogramiáda Siri Pettersenové a dalších autorů
Severský stánek S 201 (střední hala)