Larry Correia: Okovy války

„KDYŽ JSOU DÉMONI TEN MENŠÍ Z VAŠICH PROBLÉMŮ…“
… je třeba se zhluboka nadechnout a zachránit svět!

Nakladatelství FANTOM Print vydává třetí díl akční urban fantasy série Grimnoirské kroniky: Okovy války.

 

Larry Correia se vrací a servíruje nám třetí díl Grimnoirských kronik. Opět se jedná o nadupanou akční jízdu z alternativní historie odehrávající se ve třicátých letech dvacátého století, v níž se setkáte se všemi starými dobrými (a ano, i špatnými) známými. A každý bude muset přiložit ruku k dílu, protože boj za záchranu světa, který poznal magii, spěje do finále!

Jake Sullivan a jeho přátelé odhalili spiknutí namířené proti Aktivním, nicméně mrtvý kancléř Impéria dál sesílá varování před záhadným Stopařem a ďábelským Nepřítelem, a na svou misi se tak vydává jedna supermoderní vzducholoď. Jake a bývalý Železný gardista Toru hodlají vyrvat Impériu technologii, s níž by dokázali předstihnout síly Zla. Ovšem na tajné vojenské základně odhalí děsivou pravdu, která změní vše…

Mladá Cestovatelka Faye při pátrání po původu svých fascinujících schopností zatím zavítá na místa, kde se z oficiální mrtvoly může velmi rychle stát mrtvola reálná – v Berlíně plném zombií je to rozhodně sázka na jistotu. To v Americe vytáhli do boje politikové a mediální lůza. Jejich cílem je nahnat Aktivní na jedno místo, kde nebudou dělat problémy a budou pod dohledem. A každý, kdo s tímto úžasným plánem nesouhlasí, je zrádce a nepřítel národa…

Larry Correia opět dokazuje, že z autora svižných akčních příběhů vyrostl ve velkého vypravěče skutečně epických rozměrů. Jeho mix gangsterky, superhrdinských komiksů, šestákových dobrodružných románů a klasické fantasy zabodoval po celém světě a nyní mají i naši čtenáři díky nakladatelství FANTOM Print možnost přesvědčit se, jaký osud Correia jejich oblíbeným hrdinům a celé Grimnoirské společnosti přichystal…

 

Anotace:
Spojené státy americké – Bradford Carr, strůjce spiknutí proti Aktivním, je mrtvý, ale jeho sen o podřízení magie státu žije dál. Prezident Roosevelt se snaží prosadit Zákon o registraci Aktivních a v cestě mu stojí jen Grimnoir, který se neochotně stává mluvčím všech mágů v zemi.
Francie – Sally Faye Vierrová se stále snaží pochopit kouzlo, které z ní udělalo jednoho z nejmocnějších mágů v historii. Ví, že coby Provázaná se stala zbraní, ale otázkou stále zůstává, proti komu se její síla nakonec obrátí, protože poslední nositel této kletby skončil jako masový vrah.
A kdesi nad Pacifikem Jake Sullivan velí vzducholodi plné grimnoirských rytířů a pirátů, kteří se vydali na svou nejnebezpečnější misi. V japonském Impériu, válečném stroji vytvořenému na obranu lidstva, se k moci dostal podvodník, který si hraje na kancléře a ignoruje všechna varování o blížícím se Nepříteli. Jake Sullivan a jeho spojenci vidí jen jeden způsob, jak Impériu otevřít oči. Musí proniknout do srdce nejmocnější říše světa a zabít údajně nesmrtelného muže, který jí vládne.

 

Info o knize:
Autor: Larry Correia
Originální název: Warbound
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Jakub Mařík
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 352 stran
Cena: 299 Kč

O autorovi:
Larry Correia
Americký spisovatel a fanoušek zbraní. Vystudoval ekonomiku a účetnictví, byl ale také knihkupcem, střeleckým instruktorem či majitelem obchodu se zbraněmi. První román napsal na univerzitě, ovšem spokojený byl až s Lovci monster s. r. o. (Monster Hunter International, 2007), který upoutal pozornost nakladatelství Baen. Kromě zatím pětidílného cyklu Lovci monster má na kontě ještě trilogii Grimnoirské kroniky, z dalších románů jmenujme například Dead Six a Swords of Exodus, které vznikly ve spolupráci s Mikem Kuparim.

 

Cyklus GRIMNOIRSKÉ KRONIKY:
Vychutnejte si Correiovu alternativní historii, v níž se lidstvo setkalo s podivnou Mocí, která obdařila vybrané jedince podivuhodnými schopnostmi, a jejím Nepřítelem, jenž chce všechny – nejen obdařené – prostě sežrat. Grimnoirské kroniky jsou jednou z nejzábavnějších sérií široko daleko. A samozřejmě je to i akční jízda!

 

Ukázka z knihy:

PŘEDEHRA

Nemohu přijmout váš kánon, podle kterého bychom měli kouzelníky, papeže a krále hodnotit se shovívavostí, protože oni se nemohou dopustit ničeho zlého. Jeli tu proti držitelům moci nějaký předpoklad, pak naprosto opačný, a měl by se zhoršovat s jejich zvětšující se mocí. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Téměř všichni velcí lidé byli špatní lidé, a i když využívají svůj vliv a ne autoritu, stále se k tomu přidává tendence nebo jistota korupce. Historie dokazuje, že ta největší jména jsou spjata s největšími zločiny.

Lord John DalbergActon
The Rambler, 1885

SINŤIANG, ČÍNA, 1887

Stopař byl blízko.

Okubo ve vzduchu cítil jeho nepřirozenou přítomnost. Brána pevnosti před ním ležela vyvrácená na zemi. Několik jeho zvědů se šlo podívat dovnitř, ale on věděl, s jakým hlášením se vrátí. Nebude tam ani stopa po přeživších. Strážnice, na kterou viděl, vyprávěla až příliš známý příběh – žádná těla, jen zaschlé krvavé skvrny, neidentifikovatelné kusy masa a špinavá látka vlající ve větru.

Kůň pod ním se ošíval, nechtěl se přibližovat k nebezpečnému pachu.

Zdálo se, že zvířata dokáží Nepřítele ucítit mnohem dřív než lidé, i když na tom rozdílu už nezáleželo. Dokonce i ti bez sebemenšího magického talentu by vycítili špatnost toho místa. Celá poušť páchla zkažeností.

Už to nebude trvat dlouho. Jejich štvanice brzy skončí bitvou, u které Okubo doufal, že se stane legendou.

Muž, který jel na koni vedle něj, uctivě poznamenal: „Dnes odpoledne se zdáte být obzvláště napjatý, můj pane.“

„Opět nahlížíš do mé hlavy, Hattori?“

„Jistěže ne,“ odpověděl Hattori. „Pokoušet se zaslechnout vaše myšlenky by bylo urážlivé.“

„Pravda…“ přikývl souhlasně Okubo, který se nijak nebál, že by mu čtenář myšlenek mohl ukrást jeho tajemství. Při nejedné příležitosti jim ukázal, jak hrozivé následky by takový pokus měl. Před pár dny to zkoušel jeden čchingský špeh. V magickém umění byl velmi zběhlý, ale jakmile Okubo ucítil narušení, udeřil na něj svou Mocí tak silně, až špehovi popraskaly cévy v mozku a z uší mu vystříkla krev. „Urážlivé a někdy i smrtící.“

„Jistě, to také,“ uchechtl se Hattori. „Nepotřebuji magii, abych poznal, na co myslíte, když jsou vaše obavy tak patrné na vašem čele.“

„Budu na tom muset zapracovat,“ prohlásil Okubo. Válečník si svou tvář musel na veřejnosti hlídat neustále. Předvádět cokoli jiného než absolutní kontrolu by byla slabost a Okubo slabostí pohrdal. „Ano, Hattori, jen hlupák by neměl obavy. Již brzy toho nájezdníka najdeme a výsledek našeho boje rozhodne o osudu celého světa. Nebojím se smrti, ale odmítám selhání.“

Okubo předal koňské otěže svému podřízenému a s nacvičenou elegancí sklouzl z jeho hřbetu. Poklekl vedle jedné velké rudé skvrny v písku. Protože bojoval v bezpočtu bitev, byl Okubo s krví obeznámen výjimečně dobře a obvykle dokázal odhadnout, kdy byla prolita. „Ztrácíme na ně jen několik hodin.“

„Věřím, že máte pravdu.“ Ani Hattorimu nebyla díky jeho zločinné minulosti krev cizí, většinou ji proléval nožem v temných zapadlých uličkách Eda. Hattori býval bezectný a násilný vymahač dluhů, ale Okubo mladíka do Temného oceánu naverboval i tak. Okubovi nezáleželo na tom, do jaké společenské třídy se jeho válečníci narodili, jeho zajímala jen jejich užitečnost a Hattori byl velice užitečný. „Ztrácí náskok. Doháníme je.“

Okubo zaslechl své bojovníky, vracející se z pevnosti. Byli potichu jako duchové, ale Okubo bez potíží slyšel i duchy. Nevzhlédl. „Je to stejné jako v ostatních?“

„Žádná těla,“ hlásil velitel zvědů Širojuki. „Stejně jako v každé vesnici, kterou prošel. Chybí celá posádka, přinejmenším stovka vojáků. Ze zbrojnice si odnesli pušky a munici.“

„Soudě podle stop, které zanechal v ostatních vesnicích, ten tvor naverboval nejméně tisíc mužů,“ odhadoval Hattori.

Okubo přikývl. Hattori však zapomněl na ženy a děti. Stopařovi na tom nezáleželo. On uměl formovat každé maso.

„Ubohost,“ prohlásil další zvěd Saito. Stejně jako Okubo býval příslušníkem kasty samurajů a kdysi zastával post důstojníka šogunátu. Na oblečení měl přišité nové záplaty v místech, kde dříve hrdě nosil insignie svého klanu. Někteří členové Temného oceánu toho obětovali hodně, když následovali Okubovu velkou vizi. „Verbováním vesničanů za pár dní žádnou armádu nepostaví. Mě rolníci neděsí.“

„Oni už nebudou rolníky,“ zavrtěl Okubo hlavou. Jeho muži byli stateční, nemohli však pochopit strašlivé věci, které Okubo spatřil, když se to stvoření naposledy procházelo po Zemi. „On přetvoří jejich maso a ovládne jejich mysli. Pro tu bestii jsou pouhými nástroji. Možná na nich ani nepoznáme, že bývali lidmi.“

„Lord Okubo má pravdu,“ potvrdil Širojuki. „Jejich stopy jsou divné.

Obzvláště ty od bosých nohou, které jako by se při chůzi měnily. Ty po prvních unesených vesničanech vypadají spíš jako zvířecí –“

Okubo zvedl ruku, aby válečníka umlčel. „Před ostatními o tom nemluv.“

„Ale muži z Temného oceánu se ničeho nebojí!“ vykřikl Saito.

„To je pravda. Vybral jsem si vás, protože jste nejsilnější, a pomohl jsem vás zesílit ještě víc. Není třeba se před bitvou znepokojovat. Lidé nebo ne, Nepřítelovi otroci stále mohou zemřít. Na ničem jiném nezáleží.“ Okubo si upravil zbroj a vytáhl se zpátky do sedla. „Pokud pojedeme rychle, můžeme tu stvůru dohnat dřív, než se dostane k Jiningu.“

Saito se podíval na oblohu. Moc denního světla nezbývalo. „Je moudré bojovat s ním za tmy?“

Okubo se zamračil. „Bojovat s cizím bohem není moudré nikdy, ale to na naší povinnosti nic nemění.“

Saito si uvědomil, že se právě dopustil hrubého porušení etikety, když zpochybnil rozkaz svého nadřízeného, a hluboce se uklonil.

Okubo opatrnost svého podřízeného chápal, ale čím víc životů Stopař pohltí, tím silnějším se stane, obzvláště pokud najde další magií obdařené jedince, které obrátí proti nim. Posledního tvora dokázal porazit jen díky tomu, že dorazil do řídce obydlené oblasti. Pokud mu dopřejí více času, životů a přístupu k dalším formám Moci, mohlo by to skončit katastrofou. Ostatní zcela nechápali šílenství, které na ně čekalo, pokud ten tvor dostatečně zesílí a pošle zprávu svému pánovi.

„Musíme Stopaře dostihnout, než se dostane do města. Musíme ho zastavit za každou cenu. Pokud při tom zemřeme, budiž, ale ať následující generace na naši oběť vzpomínají s úctou.“

Okubo již podobnému tvoru čelil během desítky let trvajícího období, které si zvykl nazývat putovní léta.

Byl prvním, koho si Moc vybrala jako svou schránku na tomto světě, a jeho náhlé a nekontrolovatelné schopnosti vyvolaly politické pozdvižení. Byl vyhnán ze své rodiny a zbaven jména Tokugawa. Když opustil svou vlast, na počest svého přítele, který i přes značné osobní nebezpečí vystupoval proti jeho zavržení, přijal jméno Okubo. Coby bojovník bez pána cestoval po celém světě, nejprve napříč Asií, pak do Evropy a Afriky a nakonec i do vzdálených Amerik, kde své schopnosti pronajímal malicherným diktátorům, co mu učinili nejlepší nabídku.

Putovní léta mu pomohla prozkoumat jeho zvláštní novou magii a seznámila ho s dalšími, kteří nosili stejné břímě. Jak roky plynuly, Moc si vybírala nové schránky a Okubo nacházel další lidi jako on, ne tak silné, i když někteří se tomu blížili, a ode všech se naučil mnoho užitečných věcí.

Na cizího tvora narazil během jedné z mnoha nevýznamných malých válek, kterých se účastnil. Pro tento svět byl stejně cizí jako Moc. Nově příchozí tvor v Okubovi skrze jeho magii probouzel instinktivní strach.

Tajemnou Moc ten tvor upřímně děsil. Byl to dravec a za kořist považoval všechny, kdo vládli magií.

I přes svou působivost a nebezpečnost však byl pouhým zvědem mnohem mocnější bytosti. Pokud by nebyl rychle zneškodněn, upozornil by svého pána na přítomnost magie na tomto světě. Okubo o něm začal uvažovat jako o Stopaři, který pro svého pána hledá kořist. Až za ním jeho pán přijde, všichni s magií padnou za oběť jeho nenasytnému hladu a Moc z našeho světa uprchne, jako to udělala už mnohokrát předtím. Nepříteli zůstane Země, kterou promění v prázdnou skořápku bez života.

Existence tak vážné hrozby dala Okubovi Poutníkovi nový smysl života a on se stal Okubem Lovcem. Když Stopaře našel v ruinách odlehlé vesnice v srdci Afriky, byl sám a nepřipravený. Málem ho to stálo život, ale vyšel z toho mnohem zkušenější a s jistotou, že v budoucnu dorazí i další tvorové jako Stopař.

První střet prokázal, že je nejsilnějším válečníkem v historii, ale v počtu se skrývala ještě větší síla, a proto začal budovat armádu. Okubo byl charismatický vůdce a válečný mág, kterému nebylo rovno. Někteří ho následovali, protože pochopili důležitost jeho úkolu, a další kvůli slávě, moci nebo penězům. Na jejich důvodech nezáleželo. Nyní měl Okubo malou armádu čtyř set padesáti mužů, které si pečlivě vybral kvůli jejich magii, dovednostem a odvaze. Naverboval je během svého putování, většinou šlo o jeho krajany, neodmítal však ani barbary. Měl čínské následovníky, hrstku zápaďanů a dokonce i mladého svatého muže z Ruska. Mohli mu sloužit, dokud budou užiteční. Do jednoho byli fanaticky oddaní jeho věci. Okubo ty válečníky pojmenoval Genjoša, Bratrstvo Temného oceánu.

Stopu nového Stopaře sledovali celé týdny skrz hluboké lesy, zrádné hory a vyprahlé pouště. Protože většina členů Temného oceánu pocházela z Nipponu, čínská armáda je považovala za žoldácké nájezdníky a pokoušela se je zastavit. Ti hlupáci za to pokaždé zaplatili životem, ale každá potyčka s nimi je zdržovala a poskytovala Stopaři víc času k zesílení, což znamenalo, že bude mnohem silnější než jeho předchůdce.

Pokud Okubu život něco naučil, byla to skutečnost, že přežijí ti nejsilnější.

Armáda Nepřítele připomínala zanícenou ránu v poušti. Zmrzačené, pokroucené a přetvořené zvrácenosti si udržely jen vzdálenou podobu s člověkem. Ta stvoření byla urážkou smyslů. Okubo jejich existencí hluboce opovrhoval. Cítil v sobě svou magii, jak se v přítomnosti hladového Stopaře kroutí strachem.

Okubo bitevní rozkazy válečníkům Temného oceánu shrnul do tří slov. Všechny je zabijte.

A pak zaútočil.

První vlna vojáků Nepřítele okamžitě padla, jejich maso se škvařilo a svaly se stahovaly v nekontrolovatelných křečích, když jejich řadami přeskakovaly jiskřící blesky. Okubo sám se na ně vrhl vzápětí, katanu v každé ruce, otáčel se a sekal po každé stvůře dost bláhové, aby se mu postavila do cesty. Většina lidí požehnaných magií měla přístup jen k malé oblasti Moci, Okubo si však dokázal instinktivně vybírat z mnoha druhů, a když se jeden vyčerpal, mohl si zvolit další. Druhá vlna vojáků vybuchla v plamenech, třetí zmrzla na kost a tříštila se pod jeho údery.

Muži Temného oceánu ho následovali, byli však pouhými smrtelníky. Nedokázali s ním držet krok, ale jak se Okubo prosekával armádou, Temný oceán uklízel chaos, který zůstával v jeho stopách.

Čtvrtá vlna usměrňovala ukradenou magii, snažili se zaštítit před jeho zuřivostí. Ti nebozí otroci kdysi bývali Aktivními. Okubo si rychle vybral jiné místo v pokroucené geometrické mase Moci, ohnul prostor a objevil se za nimi. Další posun a náhle měl sílu deseti mužů, jeho meče přesekávaly končetiny jako stébla trávy.

Pátá vlna měla pušky. Čas jako by se zpomalil, když padající těla kolem něj zkropily kulky. Moc odpověděla na jeho žádost, zatvrdila jeho maso v kámen a kulky se od něj odrážely a znovu zasahovaly znetvořené rolníky kolem. Okubo zaútočil, pohyboval se rychleji, než mohli střelci mířit. Jeden z mečů se zlomil při přesekávání pánevní kosti, proto sebral upuštěnou mušketu a střelil vojáka, než ji použil jako kyj a další čtyři s ní ubil.

Šestá vlna. Tento Stopař byl manipulátorem živého masa a neomezoval se jen na lidi. Mohutné bestie patrně byly býky a koňmi a tyčily se nad ním jako oni z příběhů, kterými se strašily děti, ale hořely stejně jako všichni ostatní.

Proběhl ohněm. Sedmá vlna. Okubo své tělo proměnil v mlhu a prošel štítovou hradbou. Vypustil ze sebe telekinetickou vlnu a odhodil vojáky stranou. Zbývající meč uvízl v lebce bestiálního býčího muže a z mušketového kyje zbyly jen třísky, proto ze země sebral oštěp, než se vrátil ke své práci.

Krok. Seknutí. Výpad. Blok. Zopakovat. Moc byla živou bytostí a stejně jako všichni živí tvorové si po tak velkém vypětí potřebovala odpočinout a nabrat síly. Okubo se proto rozhodl chvíli spoléhat jen na své přirozené schopnosti. Kopí se změnilo v rozmazanou šmouhu, probodávalo srdce a otvíralo hrdla. Tančil mezi čepelemi, využíval léta výcviku proti neohrabaným, ale neskutečně silným útokům bojovníků Nepřítele. Krok.

Seknutí. Výpad. Blok. Zopakovat.

Žádný válečník, bez ohledu na kvalitu jeho výcviku, by však v této bouři oceli a olova nedokázal přežít dlouho. Obkličovali ho. Nepřátelské výpady se mu dostávaly stále blíž k tělu. Jeho paže se unavovaly, ale Moc si odpočinula. Okubo sáhl do svého nitra a přinutil energii samotného vzduchu, aby se soustředila a explodovala.

Nezbyly žádné vlny, jen rudý kruh uprostřed Stopařovy armády. Svět byl masakrem. Poušť zvlhla krví. Okubo byl jejím králem.

„Postav se mi, zbabělče!“ zařval Okubo.

Objevil se samotný Stopař.

Válečník Okubo se připravil na nejtěžší boj svého života.

Hluboce zamyšlený Okubo klečel na skále, tvář obrácenou k vycházejícímu slunci. V bitvě hrdinně padla víc než polovina Temného oceánu, jejich těla byla rozesetá po poušti mezi mrtvolami Stopařovy armády.

Okubova zbroj byla rozlámaná a volně mu visela na těle, oblečení měl roztrhané a umazané lepkavou krví, ale ani jediná kapka nepatřila jemu.

Jeho tělo utrpělo zranění, která by obyčejného muže zabila padesátkrát, Moc ho však zachránila, zatvrdila jeho tkáně před údery a okamžitě zahojila vnitřní zranění.

Moc ho udržela naživu z jediného důvodu… potřebovala šampióna.

Mladého Hattoriho poznal podle zvuku kroků na kamenech. „Smíš přistoupit.“ Okubo neotevřel oči, ale na krví umazané tváři cítil paprsky nového slunce. Prohlédl si mysl čtenáře myšlenek, něco, čeho by ještě před pár hodinami nebyl schopen. „Ne, Hattori. Nepotřebuji ani jídlo, ani vodu, dokonce ani odpočinek.“ Okubo si byl ve skutečnosti téměř jistý, že už je nebude potřebovat nikdy. Stal se nejmocnějším ochráncem, jakého kdy Moc měla. Pochopil, že ho za jeho vítězství odměnila tím, že jej prakticky učinila nesmrtelným.

„Jistě, můj pane.“ Hattori se k němu na skále připojil a prohlížel si bojiště. Okubo cítil jeho zaslouženou pýchu. „Koneckonců jsme to dokázali. Zvítězili jsme.“

„Prozatím.“

„Ale… pobili jsme jeho armádu. Vlastníma rukama jste zabil Stopaře!“ Hattoriho pochybovačný tón by mohl být považován za neuctivý, ale Okubo svého podřízeného chápal a odpustil mu. Žádný válečník by nechtěl být připraven o slávu tak krátce po bitvě.

„Přijde jiný, a pokud vyhrajeme, další budou následovat. Myslím, že nyní už našeho Nepřítele chápu lépe. Tento tvor byl mnohem silnější než jeho předchůdce, a jak bude hlad velkého Nepřítele narůstat, budou i Stopaři, které vysílá, stále zoufalejší.“

„Nerozumím, můj pane.“

Samozřejmě, že nerozuměl. Jak by mohl? Hattori neměl přímé spojení s Mocí jako on. Okubo věděl, že se to bude zhoršovat a že se sílícím hladem Nepřítele bude každý nový Stopař mocnější, dokud Nepřítel nenajde Moc, nebo nezemře hladem. Vše bylo jasné. Kvůli tomuto vítězství Moc poskytla Okubovi větší přístup ke své magii, aby se mohl stát ještě silnějším. I v tuto chvíli cítil, jak se v jeho mysli otevírají nové oblasti a objevují se nová kouzla. Moc nyní věděla, že Okubo je její nejlepší šancí na přežití, a svěřila mu všechna svá tajemství. Již ho nebude nijak omezovat. Umožní mu vzít si vše, co bude chtít a potřebovat, aby zajistil jejich přežití.

Jeho magické dovednosti budou životně důležité. Temný oceán bude muset uspět pokaždé. Stopaři stačil úspěch jediný.

Ne. Okubo bude příště potřebovat něco většího než malé bratrstvo válečníků. Bude potřebovat mocnou armádu. Ne. Bude potřebovat impérium…

Nippon byl uvnitř prohnilý, vycpaný slabostí a ovládaný korupcí.

Nebyl tam nikdo dost silný, aby se postavil jeho vůli. S Temným oceánem po svém boku a přízní Moci bude schopen dobývat a budovat armádu potřebnou k přežití lidstva. Ale proč dobývat jen Nippon? Proč se omezovat? Proč ne celý svět?

Nippon bude začátkem, ale Nepřítele jednou provždy porazí jen sjednocený svět. „Nastal čas, abych získal zpět své jméno.“

„Nerozumím,“ zopakoval Hattori; zněl hrozně vyčerpaně.

„Já jsem jediný, kdo to dokáže plně pochopit.“ Okubo otevřel oči a pohlédl k východu, ke svému domovu. „A na ničem jiném nezáleží.“