František Kotleta: Vlci

Nakladatelství Epocha vydává 47. svazek edice Fantastická Epocha: Vlci.
Novinka Františka Kotlety přináší příběh Gerharda z Bratrstva krve.

 

Pamatujete si na Gerharda, obávaného válečníka, který se stal jednou z nejvýraznějších a nejoblíbenějších postav trilogie Bratrstvo krve? V novele Vlci, která právě vychází, se seznámíte s jeho minulostí. Temnou a krvavou, ale i akční, čtivou a zábavnou, napsanou ve stylu autorových kultovních prvních knih.

 

Anotace:

Nechal si říkat Gerhard. Dřív ho však nazývali jinak – Radegast. Slavný válečník. Obávaný protivník. Postrach Avarů, Keltů i Římanů. Na vrcholu své slávy zmizel, aby se stal členem Bratrstva krve. Germánský upíří klan se vyhřívá v paprscích moci. Vládne rozsáhlým územím nejen v krajích ovládaných Germány, ale i v lesích patřících odnepaměti Bojům, kam nedávno přitáhli Slované. Jsou jako lovná zvěř. Kmen bez ochránců, snadná kořist pro vampýry i lykany. Ale časy se mění. Zítřek přinese zradu a krev…

Knihu si můžete se slevou zakoupit přímo na stránkách nakladatele: www.epocha.cz

Knihu můžete zakoupit i v elektronické podobě, například na: www.palmknihy.cz

 

Info o knize:
Autor: František Kotleta
Nakladatel: Nakladatelství Epocha, prosinec 2015
Obálka: Piotr Cieśliński (obraz) a Lukáš Tuma (grafická úprava)
Formát: měkká vazba 110×180 mm
Počet stran: 192
Cena: 199 Kč

 

O autorovi:
František Kotleta (*1981)
Rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Po několika neúspěšných pokusech rozvíjet Mistrovo dílo (kterýžto nápad mu posléze ukradl Martin Moudrý) se rozhodl vstoupit na trnitou cestu originální tvorby a hned jeho prvotina byl jednoznačný zásah do černého. Trilogie Bratrstvo krve je dílo plnokrevné, sofistikované, avšak zároveň neoddiskutovatelně zábavné, a okamžitě se v české literatuře stalo kultem, který nemá obdoby. Drsný, ale emotivní příběh několikasetletého upíra Jana Bezzemka, který je nucen společně s dalšími krvesaji bránit Zemi před invazí zlovolných mimozemšťanů, obsahuje všechny potřebné ingredience, aby překonal úzké mantinely žánrové tvorby a stal se plnohodnotným uměleckým dílem, takzvanou vysokou literaturou vhodnou pro intelektuály i pro normální slušné čtenáře. V roce 2013 a 2014 autorovi vychází do dvou částí rozdělený román Perunova krev. V roce 2014 vyšly Kotletovi ještě dvě knihy – samostatná Příliš dlouhá swingers party a audio verze Hustýho nářezu. I letošní rok je bohatý na novinky – v létě vyšli Lovci a nové vydání Hustýho nářezu a nyní, těsně před Vánocemi, se do prodeje dostává novela Vlci, která je prequelem trilogie Bratrstvo krve.
V roce 2016 se těšte na novou knihu Františka Kotlety, volné pokračování Příliš dlouhé swingers party, které pod názvem Velké problémy v Malém Vietnamu vydáme na jaře.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Dveře se prudce rozletěly a z temnoty uvnitř vyběhli dva lykani s velkou sítí.
„Past,“ zavrčel Radegast a rozběhl se jim naproti.
Zastihl je mezi futry, která nebyla tak široká, aby se do nich statní lykani vešli oba. Proti prvnímu bodl mečem, který snadno pronikl do břicha, jež chránila jen medvědí kožešina. Rychlý švih a lykanovy vnitřnosti se vyvalily ven. Druhý lykan nečekal, že se ten před ním zastaví, a jak byl rozběhnutý, vrazil do něj a srazil ho na zem. Sám při tom ztratil rovnováhu a padal i se sítí na umírajícího lykana.
Radegast udělal krátký oblouk mečem a sekl jej do lebky. Úder směřoval na krk, ale když lykan ztratil rovnováhu, třískl mu Germánův římský meč o lebku a udělal v ní hlubokou prohlubeň. Kost zapraštěla a do okolí se rozlétly drobné úlomky lebky.
Dusot nohou oznámil útok z druhé strany.
„Vššš!“ proťalo vzduch ostří Adalbertovy sekery. Upír jí unikl jen o vlásek. Rychlými krátkými úskoky se dostal z jeho dosahu a získal čas na to, aby levačkou hmátl do vaku s framejemi. Vytáhl z něj krátký oštěp a mrštil jím po útočníkovi.
Lykan uhnul. Ne však dost rychle. Ostří jej škráblo do boku.
Kolem Adalberta se prohnal Sukra. A nebyl sám. Z domu se totiž vyvalili další tři lykani. Ať už Farkus zosnoval léčku z jakéhokoliv důvodu, rozhodně germánského vampýra nepodcenil.
Meč zazvonil o Sukrovu sekeru.

xxx

Švih sekery dalšího lykana jen o kousek minul upírovu hlavu. Germán se totiž zhoupl v bocích, čímž poklesl přesně o tolik, aby mu rána mířící na krk prošla nad hlavou. Využil energii celého těla, kterou tím získal, a použil ji při svém výpadu proti neznámému vlkodlakovi. Silný úder způsobil, že špička meče prošla hladce hrudní kostí a pronikla skrz lykana. Ten bolestí zařval a vší zbývající silou sebou trhl doprava a vzad. Radegast přitom přišel o meč, který v něm zůstal uvězněn. Přetahovat se se zraněným lykanem, kterému vězel v břiše, se mu nechtělo. Ztratil by tím čas a mohl skončit se sekerou v zádech.
Tou na něj totiž dotíral Sukra. Zběsile švihal ostřím ze strany na stranu. Čtyřem útokům Germán uhnul, pátý jej lehce zasáhl do levého ramene.
Radegast skočil k zemi. Dopadl na ruce, vyhodil pravou nohou do vzduchu a trefil se Sukrovi přímo do kolene. Křuplo a lykan se skácel k zemi. Další kop mu skončil v čelisti. Zvuk praskající kosti oznámil, že Sukra v nejbližší době žádné filozofické disputace nepovede.
„Čas zmizet,“ pomyslel si udýchaný Germán a vyskočil zpátky na nohy.
Přitom si ale nevšiml letícího kopí, které se mu zabodlo do ledvin.
„Ááááá!“ zařval a otočil se k domu. Jeden z lykanů, kteří na něj číhali v temnotě stavení, svíral v ruce další kopí a mrštil jej po něm.

xxx

Upír se kopí těsně vyhnul. Pravačkou vytáhl z vaku framej. Neměl v úmyslu ji hodit. Držel ji v pravačce před sebou a snadno jí odrazil další vržené kopí.
„Proč?!“ vykřikl směrem k Farkusovi.
Ten se místo odpovědi jenom usmál, sklonil se k těžce raněným lykanům u dveří a připravil je o síť. Byla mazlavá od krve. Po kapkách z ní odpadávala a značkovala cestičku bojištěm, kterým Farkus kráčel. Jasným gestem hlavou ostatním naznačil, aby se na upíra vrhli naráz a nečekali ve strachu o život, až si s ním poradí ostatní.
„Ááááá!“ hrdla čtyř lykanů se rozeřvala a všichni se rozběhli ke Germánovi, kterému ze zad stále trčelo kopí.
„Všš,“ zasvištěla framej a skončila v břiše prvního z útočníků. Ten zařval bolestí, ale pořád se hnal k upírovi.
„Ááááá!“ řev patřil tentokrát Radegastovi, který si ze zad vytrhl lykanské kopí i s kusem masa a mrštil jej po dalším útočníkovi. Tentokrát minul, ale to už neviděl. Mohutně se odrazil, a přestože mu ze zad tryskala krev, přeskočil ohrazení a skončil mezi slepicemi. Pernatci se s kdákáním rozběhli na všechny strany. Při letmém pohledu na ně Germánovi došlo, že jsou extrémně vyhublí. Někdo je nenakrmil celé dny.
Další přeskok a mezi Radegastem a koňmi už nestála žádná překážka.
Jen těsně jej v běhu minulo letící kopí, a když pak naskočil na svého koně, jedno se mu zavrtalo do zad.

xxx

Popohánět koně k trysku nebylo třeba. Jedno z vržených lykanských kopí totiž zasáhlo i jízdní zvíře a to zběsile vyrazilo napříč vesnicí.

xxx

„Sívá!“ rozlehl se okolím Farkusův zoufalý výkřik. Tohle slovo znamenalo „přeměna“. Radegast se neohlížel; věděl, že teď jsou za kopyty jeho oře nejméně čtyři velcí vlci.

xxx

Kůň se propletl mezi domy a vyrazil do lesa. Jezdce i jeho zvíře pohltila tma. Radegast si ovšem nedělal žádné iluze, že by se díky ní mohl pronásledovatelům ztratit. Zanechával za sebou krvavou stopu, stejně jako jeho kůň, a pro čich dravce není nic lepšího než právě krev. Naštěstí kopí, které skončilo v jeho zádech, se nedostalo příliš hluboko. Vypadlo z rány díky poskakování jeho těla během zběsilé jízdy a upíří organismus si s touto ranou dokázal poradit. Radegast se ovšem cítil špatně. Zmáhala jej únava, slabost a z míst, kde měl pořád ještě otevřené rány, mu do celého těla vystřelovala bolest. Jeho zvíře na tom bylo ovšem mnohem hůř. Kůň sice cítil za svými zády krvežíznivé šelmy, což jej hnalo dopředu, ale nedostávalo se mu sil. Kopí vězelo hluboko v mase ušlechtilého zvířete a z rány crčela krev.

xxx

Germán sáhl do vaku pro framej a konečně se ohlédl. Nejbližší vlkodlak byl sotva na tři koňské délky za ním. Jen díky tomu, že upír nejel rovně, ale nepředvídatelně kličkoval mezi vzrostlými borovicemi, lipami, duby, buky a jírovci, jej vlkodlak ještě nedostihl. Vrhl framejí po lykanovi, ale ta se neškodně zasekla do paty kmene letitého stromu.
Už jen dvě koňské délky dělily zpomalujícího koně a vytrvalého vlka. Radegast nemohl poznat, který z Farkusových mužů to je, ale podle očí občas se zalesknoucích v odrazu měsíčního svitu si byl jistý, že je to Adalbert. Oči zůstávaly lykanům lidské i po přeměně. Ani tak by si ale proměněného lykana s vlkem nikdo nedokázal splést. Proměněnému vlkodlakovi se sice mezi upíry běžně říkalo vlk, ale vypadal spíš jako kříženec vlka a koně. Tělo měl oproti vlkovi dvojnásobně velké a trojnásobně silné. Obrovské tlapy měly tvrdé drápy, které snadno dokázaly roztrhat i nejlepší římská brnění své doby. V téhle podobě se z každého lykana stávala smrtící stvůra.
„Zatraceně, měl jsi být zraněný,“ zaklel Radegast a hodil po vlkovi framejí.
Kopí dopadlo na lykana ve špatném úhlu. Jen se svezlo po jeho srsti a zmizelo.

xxx

„Vaúúúúú!“ zavyl Adalbert, aby ostatním pronásledovatelům oznámil svou polohu. Byla to chyba. Měl si šetřit dech a skočit po jezdci, protože další framej konečně trefila svůj cíl.
„Kňňň,“ zapištěl bolestí vlkodlak, když se mu kopí zarylo hluboce do levé přední nohy. Tlapa mu vypověděla poslušnost a Adalbert spadl tlamou k zemi.
Jenže o pár úderů srdce později se nohy podlomily i koni. Zachrčel a sletěl i se svým jezdcem do mechu rozprostírajícího se na přirozené mýtince kdesi hluboko v lese. Upír včas vytáhl nohy ze třmenů a krátce před dopadem se odrazil, aby neskončil pod mohutným tělem koně. Dopadl na obě nohy, ale neustál rychlost. Sletěl na bok a udělal několik přemetů, až narazil bokem do kmene stromu.
Ochromila jej strašlivá bolest. Do očí mu vyhrkly slzy a svíjel se bolestí v listí, mechu a vysoké kapradině. Kůň nedaleko něj chrčel a frkal. Umíral. Do agonie bolesti dvou tvorů se vedral další zvuk.
„Vaúúúúúú!“ vlčí zavytí za jeho zády oznámilo smečce, že kořist neutekla daleko.

xxx

Radegast sáhl do vaku, ale nezůstala v něm jediná framej. Zbývající kopí se vysypala při jeho pádu z koně.
„A ty jsi který, vlčku?“ usmál se bolestivě na dalšího lykana, který proti němu vyšel z temnoty lesa na měsícem ozářenou mýtinu.
Zvíře cenilo zuby, skrz které mu odkapávaly sliny, jazyk vystrčený, jak se ochlazovalo po dlouhém běhu. Srst mělo plnou listí, hlíny, trnů a kousků kapradí. Honička lesem musela být skutečně náročná. Radegastovi to přišlo jako okamžik, ale od vesnice mohli dost dobře uběhnout stejnou vzdálenost, jakou by opěšalý člověk ušel za půlden.
Upír se podíval zvířeti do očí a hned věděl, že to není Adalbert, kterého zasáhl během honičky, ani Sukra. Jejich pohledy by poznal. Ani Farkus to být nemohl. Ten se ve vlka neproměňoval. Šlo o některého z lykanů, kteří na něj čekali v liduprázdné vesnici.
„Nirchá,“ odpověděl mu lykan. Ve vlčí podobě se mu špatně mluvilo a dost možná jeho jméno znělo jinak, než upír slyšel.
„Vaúúúúúú!“ oznámil znovu zbytku smečky svou polohu, až se Germánovy uši zachvěly bolestí. Vytí šlo lykanovi mnohem lépe.
Radegast vstal. Zamotala se mu hlava, tak se opřel o kmen nejbližšího stromu. To, že byl raněný a vyčerpaný, neměnilo nic na jeho odhodlání bojovat. Zatnul ruce v pěst, rozkročil se, přenesl těžiště dozadu a připravil se na lykanův útok.
Vlk znovu zavyl a rozběhl se proti němu.