Luke Scull: Meč severu (Temné bratrstvo 2)

Mezi Pekelnými horami a Rozdrcenými královstvími vzkvétala tři bohatá a mocná města. Každé z nich chránil jeho Magelord a každého Magelorda chránilo prastaré příměří. Ale to už neplatí. Přístav stínů byl zaplaven. Šedoměsto zotročeno. Hranice mezi světy byly probořeny a pouze Bílá paní, Magelordka vládnoucí Městu věží, stále žije, aby chránila svůj lid. Až do příjezdu slepého tuláka. Muže, který si říká Vrána…

 

Info o knize:
Vydal: Host, listopad 2015
Obálka: Dorothea Bylica
Překlad: Ladislav Václavík
Počet stran: 487
Vazba: vázaná
Cena: 349 Kč

 

 

Ukázka z knihy:

PŘED ŠESTATŘICETI LETY

Slyšel, jak se za ním ostatní řítí mezi stromy. Napůl klouzal posvahu dolů a jeho poničené boty se jen stěží zachytávaly na zmrzlém sněhu. Chladem necítil nohy a připadal si jako to mrtvé jehně, které se mu divoce zmítalo na rameni. Zvířeti z proříznutého hrdla vytékala krev a prosakovala špinavými hadry, které měl mladík na sobě.

Jeden z jeho pronásledovatelů zaklel a poté ze sebe vyrazil vzteklý řev. Prchající si nadhodil mrtvolu na rameni a ušklíbl se. Unikal jim, a to i přesto, že nesl náklad. Viděl, že několik z nich už to vzdalo. Byli to většinou staří muži. Dobře přes třicet.

Získá nějaký náskok a najde si úkryt. Chvíli se bude schovávat a pak si rozdělá oheň. V žaludku mu mocně zakručelo; připomnělo mu to, že letošní zima byla zoufalá. Drsnější než všechny, které pamatoval.

Přeskočil přes spadlý strom a jen tak tak udržel rovnováhu na zamrzlé louži za ním. Vzápětí slyšel žuchnutí a vzduchem se rozlehla nová sprška nadávek — měl za to, že jeden z jeho pronásledovatelů o kmen klopýtl a natáhl se jak široký tak dlouhý.

Pomyslel na to, co se asi stalo s Listem a Rudouchem — nebo lépe Hluchouchem, jak se rozhodl, že bude svému nešťastnému příteli říkat. Rudouch měl zůstat na stráži a on s Listem plenili statek. Právě když podřízli první jehně, někdo spustil poplach. Ukázalo se, že Rudouch byl stejně zoufalý na stráži jako v kuchyni. Nikdo nechápal, jak se mu podařilo přežít ve Skarnově bandě tak dlouho.

Konečně stromy ustoupily. Teď viděl řeku. Až se dostane nadruhý břeh Ledovice, ti tvrdohlaví parchanti už to určitě vzdají, říkal si. Běžel dál a od úst mu v rychlém rytmu odletovala oblaka páry — když se však přiblížil ke břehu, uvědomil si, že je na tom zle. Ledovice ještě nebyla zcela zamrzlá. Vzdouvající se proudy hnětly obrovské kusy ledu, které do sebe narážely s takovou silou, že by rozdrtily dospělého muže. Tu rozběsněnou vodní masu neměl sebemenší šanci přeplavat.

Poslouchal, kde jsou jeho pronásledovatelé, pak zabočil prudce stranou s úmyslem vydat se po proudu a vrátit se oklikou zpět do lesa.

Z lesa vyběhli dva muži a zastoupili mu cestu.

„Zašels příliš daleko, hochu.“ Muž, který k němu stál blíž, lapal po dechu, ale jeho chmurně rozhodný hlas nenechával nikoho na pochybách. Ani ledově blyštivá ocel u jeho pasu.

Neztrácel čas s odpovědí. Místo toho vyrazil kupředu a udeřil muže čelem do obličeje. Slyšel, jak praskají kosti, jak se pod silou nárazu bortí chrupavky. Okamžitě se otočil, setřásl jehně ze zad a zvedl ho jako nouzový štít. Druhý muž z dvojice se rozmáchl, meč mu uvízl v boku zvířete, a než se útočník stačil zatvářit překvapeně, utržil tři rychlé údery a svalil se k zemi.

Zloděj se shýbl k jehněti a začal z něj vytahovat meč, když vtom do něj kdosi zezadu vrazil a povalil ho na zem s takovou silou, až mu meč i tělo zvířete vyletěly z rukou.

Otočil se, aby na muže, jenž se nenadále objevil na scéně, zaútočil. Byl to nebezpečný protivník, vysoký stejně jako on a o dost těžší. I když byl mladý zloděj na svůj věk neobyčejně silný, nemohl toho druhého dostat na lopatky a pořádně udeřit. Mladík už od něj utržil ránu do obličeje, takže plival krev. Muž ho chytil rukou pod bradou a tlačil ho k zemi. Zloděj se v zoufalém pokusu vzepřel a jen tak tak se vyhnul skále, o kterou mu chtěl protivník roztříštit lebku.

V souboji s mužem z Východního sáhu mladík naprosto ztratil pojem o čase. Když se navzájem tloukli na břehu řeky, mohla uběhnout minuta nebo hodina, a ani jeden nebyl schopen toho druhého přemoct. Nakonec se od sebe odtrhli, obránce udělal krok dozadu a ztěžka oddychoval.

Mladý zloděj si pozvolna uvědomil, že je někdo sleduje, a otočil se. Hledělo na ně asi tucet tváří. Jednu dobře znal, podlitiny změnily její chlapecké rysy v bezbarvou masku. List.

Jeden z mužů držel Listovi pod krkem dlouhou dýku. Dva další napínali luky s šípem založeným v tětivě. Ten, který vypadal nejhrozivěji, potřásl hlavou a odplivl si na sníh. „Kde máš ostatní?“

„Ostatní?“ Věděl, o kom ten muž mluví, nebo si to alespoň myslel. Také věděl, že v tom případě to má spočítané.

„Vaše banda. Celej rok už plundrujete osady poblíž Příkrajiny. Povraždili jste jednu rodinu, když spali, matku i s dětma, všecky.“

Mladík sebou při té vzpomínce trhl. Přejel si hřbetem ruky po tváři a podíval se na krvavou skvrnu, která mu na něm ulpěla. Podíval se nahoru. Nebe ztmavlo jako stará podlitina.

„Čekám na odpověď, hochu.“

Zloděj přimhouřil oči a zahleděl se na mrtvé, rozseknuté jehně ležící na břehu řeky. „To jsem nebyl já. Ani List ani Rudouch.“

„Ty mi tu budeš tvrdit, že vy tři jste práskli do bot, když začalo zabíjení?“

„Je to tak.“

Vůdce bojovníků z Východního sáhu si opět odplivl. „Takže to uděláme po zlým.“ Pokynul muži, který držel Lista. „Utop ho. A pěkně pomalu. Dáme tady přítelíčkovi čas, aby si rozmyslel, jestli nám náhodou nemá co říct.“

Když Lista vlekli k řece, začal se vzpírat. Mladíkův přítel sotva odrostl dětským střevícům a nebylo snadné dívat se, jak se snaží vymanit ze sevření, avšak mladý zloděj neuhnul očima. Ani tehdy když Listovi násilím ponořili hlavu do zpěněné vody.

„Kolik ti je?“ zeptal se velitel, když Listovi opět vytáhli hlavu z vody.

„Šestnáct,“ odpověděl zloděj na břehu. Viděl, jak List drkotá zuby. Vytáhlý chlapec měl co dělat, aby se nadechl, a jeho kůže nabrala ošklivě modrý odstín.

„Hm. Seš skoro ještě kluk a už jsi odrovnal dva moje chlapy. Zmasakrovat tu ženskou a její děcka, to musela být hračka.“

Začínala mu docházet trpělivost. „Už jsem vám řekl — já to nebyl! Jenom jsme kradli zvířata, nic víc. Opustili jsme Skarna a celou jeho bandu, ještě než dorazili do Východova.“

List opět putoval pod vodu. Když byl znovu nad hladinou, oči měl obrácené v sloup. Už se nevzpouzel.

Velitel ukázal na mátožnou postavu. „Je hotovej. Doraz ho a tělo hoď do vody.“

Projela jím vlna vzteku. Měl Lista rád, byl to bystrý kluk, od přírody veselý, i když podřízl hrdlo strýci, aby nemusel strávit další noc v jeho posteli. Když se mladý zloděj přidal ke Skarnovu gangu, List si ho vzal pod ochranná křídla; zachránil ho před nejednou krvavou šarvátkou, vyprovokovanou jeho přehnanou hrdostí.

„Utopíš ho a zabiju tě.“

Muži s luky se mírně pohnuli, šípy na tětivách připravené k výstřelu. Jejich velitel se ošklivě uchechtl a kývl hlavou na muže, který Lista držel. „Utop ho.“

Mladík vyrazil útoku.

Než se nadál, ležel na zemi a hleděl na olověné nebe. Poletující sněhové vločky mu tály na obličeji. Sáhl si na koleno a ucítil, že mu z něj trčí šíp. Objevila se nad ním tvář.

„To bylo hloupý. Statečný, ale hloupý. Chlapi!“

Cítil, jak ho vlečou sněhem ke hřmotné, prudce tekoucí vodě. Hrubě ho otočili a podrželi nad řekou. Díval se přes Ledovici a viděl, jak se Listovo tělo kroutí a točí právě jako list, než se konečně ponořilo pod hladinu. Pak jeho samého někdo chňapl za vlasy a vtlačil mu hlavu dolů, dolů do mrazivého ledového malströmu…

„Počkejte!“

Jeho katové zaváhali a podrželi mu hlavu těsně nad vodou. Civěl do její divoké hlubiny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hlas. Byl hluboký a mocný, zdálo se, že se obrací přímo k odsouzenému. Ten nepatrně natočil hlavu a viděl, že k němu mluví onen hromotluk, se kterým se předtím rval.

„Záleží na tom?“ Velitel byl viditelně rozmrzelý. „Je to loupežník. Zabte ho a zbavte se ho.“

„Ten kluk má v sobě oheň. Oheň a ocel. Mohli bysme z něho něco kloudnýho ukout. Duchové vědí, že v Tvrzi potřebujeme bojovníky.“

„Je to chladnokrevný zabiják. Vrah dětí. A navíc právě schytal šíp do kolena. Z takovýho zranění se dostane jen málokdo.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Zadržel dech, pod ním běsnila rozbouřená Ledovice.

Téměř něžně na něj sáhla čísi silná ruka a otočila jej. „Ještě jsem se nesetkal s klukem, kterej se umí prát tak jako ty. Zvlášť když je polomrtvej hlady. Zeptám se tě znovu: Jak se jmenuješ, hochu?“

Hleděl na svého zachránce. Mužova tvář nesla několik menších šrámů z dřívějších půtek, ale jeho oči neprozrazovaly žádný zlý úmysl ani vztek. Jen jakousi zvědavost.

„Jmenuju se…“ řekl mladík pomalu a snažil se neomdlít bolestí. Setřásl si sníh z víček. „Jmenuju se…“ řekl znovu.

„…Kayne.“