J. R. Ward: Prokletý milenec (Bratrstvo černé dýky 13)

Trez, upír z národa Temných, je už mnoho let na útěku. Vzbouřil se proti osudu, který mu v rodném Teritoriu předpověděly hvězdy, a uprchl odtud. Jediný, na koho se může spolehnout, je jeho bratr iAm, jenž mu věrně stojí po boku – oba však vědí, že pronásledovatelům vyslaným královnou Temných nevydrží unikat věčně.

Trez by snad nakonec i přijal povinnost předurčenou hvězdami – jenže je tu láska k Seleně, jíž se nemůže a nechce ubránit. A Selenina nemoc ho v jeho zarputilém odhodlání jen povzbuzuje. iAm je připraven přinést bratrovi nejvyšší oběť, ale i jemu vstoupí do cesty láska. K dovršení všeho hrozí upírům válka s novým nepřítelem.

Série Bratrstvo černé dýky neztrácí dech!

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

TERITORIUM S’HISBE, KRÁLOVSKÝ PALÁC

Šlépěje, které zanechával na bílém mramoru, byly rudé. Rudé jako barmský rubín. Rudé jako jádro plamenů ohně. Rudé jako hněv v morku jeho kostí.

TrezLath krvácel, ale necítil bolest.

V dlani dosud držel vražednou zbraň, kterou právě použil, kuchyňský nůž z ryzího stříbra, asi tak dlouhý jako jeho ruka od zápěstí ke konci prstů a úzký jako ukazováček. Z nože kapala krev, ale ta nebyla zdrojem skvrn, které za ním zůstávaly. TrezLath byl zraněn v boji. Do boku. Do stehna. Možná i do ramene, tím si nebyl jistý.

Chodba byla snad míli dlouhá a vysoká až k nebesům a on nevěděl, co ho čeká na jejím konci. Dveře, modlil se. Musí tam být nějaké dveře – tohle je cesta z paláce, takže musí existovat… východ. A až k němu dojde? Neměl zdání, jak se dostane ven. Ale předtím také neměl tušení, jak zabít jiného živého tvora, a přece to před pouhými několika minutami udělal.

Co víc, neměl žádný plán ohledně toho, co se bude dít za zdmi paláce, ani jak se dostane za hradby ohraničující Teritorium. Neměl představu, kam se vydat, co dělat. Věděl jen, že v té cele už dál nevydrží. Byla celkem přepychová, s hedvábnými prostěradly na péřovém lůžku, s lázní a vlastním bazénem a s osobním kuchařem, který mu vařil. Měl k dispozici knihy sepsané mistry Temných a kompletní tým specializované péče, od léčitelů přes lázeňské až po trenéry. A oblečení? Jeho roucho, nyní potrhané, bylo posázené drahokamy z pokladnice, diamanty a smaragdy a safíry.

A přesto bylo jeho tělo považováno za daleko cennější komoditu než ta okázalá nádhera, která ho halila.

Trez byl posvátné vykrmené obětní tele, výstavní plemenný hřebec, muž, jehož horoskop zrození označil za zploditele příští generace královen.

Ještě nebyl povolán k sexuální službě. To přijde časem, až princezna, s níž se má spojit, dosáhne astrologické dospělosti.

Trez se ohlédl přes rameno. Nikdo ho nepronásledoval, ale to se změní, jen co se najde bezvládné tělo strážného, kterého přemohl – a to bude zanedlouho. Vždycky se někdo díval.

Jen kdyby dokázal…

Před ním se otevřely posuvné dveře zapuštěné do zdi a přímo do cesty mu vstoupila mohutná postava zahalená v černém.

s’Ex, královnin popravčí, měl na sobě drátěnou košili s kápí, tvář zakrytou kovovým pletivem. Pohled do jeho obličeje byl však zbytečný.

Z hlasu, hlubokého a zlobného, zaznívala čirá hrozba. „Zabils jednoho z mých mužů.“

Trez se šouravě zastavil, roucho, které vlekl po zemi, znehybnělo. Pohlédl na nůž ve své ruce a pochopil, že ta titěrná „zbraň“ mu proti Temnému, jemuž nyní čelí, nebude nic platná. Stříbrná čepel byla určená ke krájení hrušek a jablek, nestačila ani na libové maso.

A popravčí nebyl jako ten strážný.

„Pokoušíš se odejít.“ s’Ex neudělal ani krok, ale stejně jako by se přiblížil. „Což je nejen nepřijatelné z mého hlediska, ale i proti zákonu.“

„Tak mě ztrestej smrtí,“ řekl Trez unaveným hlasem. „Roztrhej mé tělo a pohřbi mě v kusech za hranicemi Teritoria jakožto zrádce, jímž jsem.“

„To bych rád udělal. V odvetu za to, žes připravil o život mého strážce.“ s’Ex si založil mohutné paže na široké hrudi. „Ale už jen tep tvého srdce a dech v tvých plicích jsou božské. Takže tahle cesta je uzavřená pro mě – i pro tebe.“

Trez krátce zavřel oči. Jeho rodiče byli kdysi nadšeni zprávou, že jeden z jejich dvou synků se narodil přesně v ideálním okamžiku, v předem daném, hvězdami předurčeném zlomku vteřiny, který změní poměry celé rodiny – pro ně to znamenalo požehnání, bohatství a společenské postavení; pro něj kletbu, která ho připravila o život, i když ještě nezemřel.

„Ať tě to ani nenapadne,“ pronesl popravčí.

Trez zvedl víčka a shledal, že si nevědomky přiložil nůž k hrdlu. Ruka se mu silně třásla, ale přesto přitlačil na čepel tak, až prořízla pokožku nad tepnou.

Krev, teplá a vláčná, mu pohladila zaťatou pěst.

Trezův smích zněl i jeho vlastním uším šíleně. „Nemám co ztratit, leda rozsudek smrti za zločin, že jsem se narodil.“

„Ale já myslím, že máš. Ne, neodvracej se – tohle musíš vidět.“

Popravčí ukázal na otevřené dveře, odkud někoho vystrčili…

„Ne!“ zařval Trez, jeho hlas se rozlehl chodbou na všechny strany. „Ne!“

„Takže ho poznáváš.“ s’Ex uvolnil paže a vyhrnul si rukávy, naschvál předvedl zkrvavené klouby. „Navzdory mé práci. Ale na druhé straně, vy dva jste spolu byli – jak dlouho?“

Trezův zrak se zamžíval a zase zaostřoval, hledal bratrovy oči. Nebyl v nich pohled, s nímž by se mohl setkat. iAm nebyl při vědomí, hlava mu visela ke straně, obličej měl rozbitý a tak napuchlý, až si vůbec nebyl podobný. Tělo měl spoutané rukávcem z odřené kůže, sahajícím od podkolení až k ramenům a upevněným systémem mosazných přezek. Hnědé řemení potemnělo starými i novými skvrnami, které připravily o lesk i kovové součástky.

„Dejte mi ho,“ nařídil s’Ex.

Popravčí popadl pouta zezadu a zvedl iAmovo bezvládné tělo do výše s námahou na první pohled ne větší, než kdyby zvedal láhev vína.

„Prosím…“ žadonil Trez. „On za to nemůže… pusť ho…“

Kdovíproč vnímal s odpornou zřetelností bratrovy svěšené nohy. iAm měl jenom jednu botu, o druhou přišel někdy během únosu a mučení. A obě chodidla byla zkroucená směrem dovnitř, palce se dotýkaly, jeden kotník byl zřejmě zlomený, protože se křivil v nepřirozeném úhlu.

„Ale jdi, Trezi,“ pronesl s’Ex, „snad sis nemyslel, že se ho tvoje rozhodnutí netýká? Říkám ti, odlož ten nůž. Jestli to neuděláš, tak tohle,“ – popravčí zahoupal iAmovým bezvládným tělem nahoru a dolů – „probudím. Víš, jak to udělám? Vezmu tady ten nůž,“ – ve volné ruce se mu zablýskl nůž se zubatým ostřím – „a vrazím mu ho do ramene. Pak jím budu otáčet, dokud nezačne řvát.“

Trez začal mrkáním potlačovat slzy. „Pusť ho. Nemá s tím nic společného.“

„Odlož ten nůž.“

„Nech ho…“

„Mám ti to předvést?“

„Ne! Pusť ho…“

s’Ex bodl iAma do ramene tak prudce, až čepel proťala kůži pout a zaryla se do masa.

„Otočit?“ vyštěkl s’Ex přes iAmův křik. „Ano? Nebo zahodíš tu kudlu?“

Rachot stříbra dopadajícího na mramorovou podlahu nebyl slyšet přes iAmův chraplavý, namáhavý dech.

„Já si to myslel.“ s’Ex vyškubl nůž a iAm začal sténat a kašlat, na podlahu dopadaly kapky krve. „Vrátíme se do tvých komnat.“

„Nejdřív ho pusť.“

„Nejsi v situaci, kdy by sis mohl klást požadavky.“

Ze skrytých dveří se vyrojily stráže, samé černě oděné postavy s drátěnými maskami. Nedotkly se ho. Nesměly. Obklopily ho a vykročily, tlačily na něj svými těly. Nutily ho k návratu tam, odkud uprchl.

Trez bojoval s přílivem, stoupal si na špičky, snažil se zahlédnout bratra.

„Nezabíjej ho!“ křičel. „Půjdu! Půjdu – jen mu neubližuj!“

s’Ex zůstal stát na místě, od vroubkované, zkrvavené čepele se odráželo světlo, jak ji zvedal do výšky. Jako by uvažoval, do kterého životního orgánu ji zabodne příště.

„Záleží to na tobě, Trezi. Jenom na tobě…“

Něco prasklo.

Později, když bílé světlo v Trezově zorném poli uhaslo a vzedmutá vlna ustoupila, když burácení utichlo a podivná bolest z dlaní mu začala stoupat do předloktí, když už nestál, nýbrž klečel, pochopil, že první strážný, kterého té noci zabil, zdaleka nebyl poslední.

Uvědomil si, že holýma rukama jaksi zabil všechny ty, kteří ho obklopovali…

… a že s’Ex tam s bratrem pořád stojí.

Víc než mrtvé, které zabil, víc než hrůzu z toho, že je iAm uvězněn spolu s ním, víc než měděný pach krve, jež byla tak rudá a teď už nezůstávala jen v jeho šlépějích, si měl zapamatovat tichý smích, filtrovaný skrz články drátěného pletiva zakrývajícího obličej popravčího.

Tichý smích.

Jako by ho popravčí za ta jatka chválil.

Trez se nesmál. Začal vzlykat, zvedl k obličeji zakrvácené, rozbité ruce.

„Horoskop nelhal,“ řekl s’Ex. „Jsi mocnost tohoto světa vhodná k rozmnožování.“

Trez se sesul na bok, přistál v krvi, drahokamy zasazené v jeho rouchu se mu zarývaly do masa. „Prosím… pusť ho…“

„Vrať se do svých komnat. Dobrovolně a už nikomu neubližuj.“

„A pustíš ho?“

„Nejsi jediný, kdo umí zabíjet. A na rozdíl od tebe, já jsem cvičený v tom, jak způsobovat živým tvorům utrpení. Vrať se do svých komnat a tvůj bratr si nebude tak jako ty přát, aby se nikdy nenarodil.“

Trez se zadíval na své ruce. „Já o to nežádal.“

„O život nikdo nežádá.“ Popravčí nadzvedl iAmovo tělo ještě výš. „A někdy nežádají ani o smrt. Ty jsi však v situaci, kdy rozhoduješ o smrti tohoto muže. Tak co uděláš? Chceš bojovat proti osudu, který nemůžeš změnit, a odsoudit tohle neviňátko k žalostnému, zdlouhavému utrpení? Nebo splnit posvátnou povinnost vůči našemu lidu, kterou už mnozí před tebou považovali za ohromnou čest?“

„Pusť nás. Nech nás oba odejít.“

„To nezáleží na mně. Tvůj horoskop je, jaký je. Tvůj osud předurčily porodní bolesti tvé matky. Nemůžeš se mu bránit, stejně jako ses nemohl bránit jim.“

Když se Trez konečně pokusil vstát, podlaha byla kluzká. Krev. Krev, kterou prolil. A když stál na nohou, musel se prodírat krvavou změtí těl a překračovat ta, o nichž věděl, že je neměl právo připravit o život.

Šlépěje, které zanechával na mramoru, byly rudé. Rudé jako barmské rubíny. Rudé jako jádro plamenů ohně.

A ty, které po sobě zanechával nyní, vedly rovnoběžně s první řadou stop a vzdalovaly se od úniku, po němž tak zoufale prahl.

Dodalo by mu zmužilosti, kdyby tušil, že za dvacet let, tři měsíce, jeden týden a šest dní od tohoto okamžiku získá volnost a dost dlouho si ji udrží.

A k smrti by ho vyděsilo zjištění, že nějakou dobu poté se dobrovolně vrátí do paláce.

Popravčí mluvil tehdy v noci pravdu.

Osud působí na každého stejně lhostejně a neodvratně jako vítr na prapor, zmítá tkaninou existence jednotlivce sem i tam, jak se mu právě zachce, a neptá se, co si dotyčný praporec přeje.

Ani oč se snad modlí.

 

Kapitola první

NOČNÍ KLUB TEMNOTA, CALDWELL, NEW YORK

Klepání se neozvalo. Dveře kanceláře se prostě jen rozlétly, jako by do nich vrazilo auto. Nebo spíš dodávka. Nebo…

Trez „Latimer“ vzhlédl od papírů na svém psacím stole. „Velký Rob?“

… dělová koule.

Zástupce velitele ochranky koktal, mával všelijak rukama a Trez se přitom ohlédl skrz jednosměrné zrcadlo o rozměrech tři krát šest metrů, tvořící stěnu jeho velitelské centrály, která by dělala čest i vesmírné lodi. Nový klub praskal ve švech, lidé se hemžili v prostoru přestavěného skladiště, každý z těch ujetých chudáků představoval nejmíň dvě stě dolarů zisku – podle toho, jakou trpěl neřestí a co všechno potřeboval, aby se rozparádil.

Dnes měl noční klub teMnoTa poprvé otevřeno a Trez čekal problémy.

Jenom nečekal, že budou takové, že se kvůli nim ostřílený vyhazovač začne chovat jako dvanáctiletá holka.

„Co se kurva děje?“ otázal se, vstal a vystoupil zpoza stolu.

„Já… ty… já… ten chlap… on…“

Koukej se rychle vzpamatovat, nařizoval mu v duchu Trez. Nebo to z tebe vymlátím, hochu.

Konečně ze sebe vyhazovač vypravil: „To musíš vidět sám.“

Trez následoval Velkého Roba ven a seběhl po schodech dolů. Jeho kancelář byla samozamykací – ne že by tam ukrýval nějaká tajemství. Měl tam nicméně pár pěkných kožených pohovek a nejlepší videokamerové zařízení, které se dalo koupit přes eBay – a taky z principu neměl rád, když mu někdo lezl do jeho prostor.

„Tichej Tom hlídá, aby to nevyteklo,“ křičel Velký Rob, aby ho bylo slyšet, když se ocitli v přízemí.

„Jako že jde o únik chemikálií?“

„Já nevím, co to je.“

Skladba T. I. „About the Money“ řvala tak hlasitě, až působila téměř hmatatelně, a Trez se skrz ni musel probíjet, když se ubírali kolem chlapíka z ochranky, střežícího vstup do chodby k salonkům.

Stejně jako v druhém klubu, Železné masce, i tady musel mít pro zákazníky neviditelná místečka. Bylo dost těžké provozovat v caldwellu ve státě New York síť prostitutek, aniž by něco proniklo na veřejnost.

„Tady,“ řekl Velký Rob.

Tichý Tom stál jako lidská hradba před zavřenými dveřmi třetího salonku v řadě. Trez však nemusel ani nahlédnout dovnitř, aby si dal dvě a dvě dohromady. Na tenhle výpočet mu stačil nos.

Odporně nasládlý puch bezduchého se vznášel chodbou a překonával pach potu a sexu lidí, kteří byli všude kolem.

„Kouknu tam,“ řekl chmurně.

Tichý Tom ustoupil stranou. „Ještě se hýbe. Ať je to, co chce.“

Jo, zabiják se patrně hýbal. Tihle šmejdi se museli zabít určitým konkrétním způsobem, jinak prostě pořád drželi – i když byli na kusy.

„Budeme muset zavolat sanitku,“ ozval se Velký Rob. „To jsem udělal já. Nechtěl jsem…“

Trez zvedl ruku. „To nic. A devětsetjedenáctku nevolej.“

Otevřel dveře, zašklebil se přes nával smradu a pak vstoupil do místnůstky tři krát tři metry. Stěny i podlaha byly černé, strop zrcadlový, shora měkce zářilo jediné zapuštěné osvětlovací těleso. Zabiják byl stočený do klubíčka v protějším rohu pod zabudovaným šukacím kanapátkem, sténal a vytékal z něj mastný sliz, páchnoucí jako přejetá zdechlina v kombinaci s čerstvě upečenými ovesnými sušenkami a dětským zásypem.

Odporné. A navíc mu to připomnělo kupované sušenky, které mu nechutnaly – a děti, o které nestál.

Podíval se na hodinky. Půlnoc. Xhex, šéfka ochranky, si užívala vzácný volný večer se svým mužem, Johnem Matthewem – a Trez ji musel donutit, aby si tuhle pauzu udělala, protože to bylo tenhle týden jedinkrát, co její hellren neměl službu s Bratrstvem černé dýky.

Bude to muset vyřešit sám.

Trez se vrátil na chodbu. „Tak jo, co se stalo?“

Velký Rob diskrétně ukázal hrst malých celofánových balíčků obsahujících nějaký prášek a žvanec bankovek. „Našli jsme ho, jak to prodává. Otevíral si na nás hubu. Praštil jsem ho a on se bránil – byl jak ďábel, a když vytáhl nůž, došlo mi, že jsem v maléru. Udělal jsem, co jsem musel.“

Trez zaklel, protože symbol otištěný na pytlíčcích s heroinem poznával. Nebyl lidský – a viděl ho už podruhé.

Byl to symbol ve Staré řeči upírů – a i tentokrát měl to svinstvo u sebe bezduchý? Tentokrát v roli dealera?

Vzal drogy a strčil si je do kapsy. Prachy nechal vyhazovači. „Měls štěstí, že tě nezabil.“

„Povím to poldům. Všechno je nahrané na kamerách.“

Trez zavrtěl hlavou. „Policajty do toho tahat nebudeme.“

„Nemůžeme ho tam nechat.“ Velký Rob pohlédl na svého němého parťáka. „Umře.“

Překonat lidskou mysl – obě lidské mysli – bylo dílem okamžiku. Jakožto Temný se Trez podobal všem ostatním upírům, byl schopný vniknout do mozkové kůry a přerovnat tam myšlenky a vzpomínky, jako by šlo o křesla a pohovky v obývacím pokoji.

Nebo je třeba taky úplně vystěhovat z domu.

Tělo Velkého Roba se okamžitě uvolnilo; přikývl. „No jasně. Můžeme tu zůstat. Beze všeho, šéfe – a žádný strachy, jestli nechceš, aby tam někdo lezl, ať je po tvým.“

Trez ho plácl po zádech. „Na tebe je vždycky spoleh.“

Vracel se zpět do své kanceláře a nepřestával v duchu nadávat. Už před několika měsíci oslovil bratry, hned když poprvé natrefil na bezduchého, který měl u sebe tohle svinstvo. A měl v úmyslu to s nimi nadále řešit. Ale ledacos se do toho připletlo, jako třeba že po něm šli chlapci s’Hisbe, a pak tu byla Selena…

Už pouhá myšlenka na Vyvolenou ho přiměla zavřít oči a zpomalit krok na schodech.

Ale pak se na to vykašlal, protože jinak by se zřítil střemhlav do černé díry. Dobrá zpráva? Během posledních devíti měsíců trávil spoustu času snahou odpoutat svou mysl, emoce i duši od problému zvaného Selena.

Takže byl na tuhle dřinu zvyklý.

Naneštěstí se mu pořád vtírala do myšlenek, jako by měl zvýšenou teplotu, která vás pronásleduje bez ohledu na to, jak moc toho naspíte a jak moc se snažíte správně stravovat.

A někdy to nebylo jen pouhé vtírání – a právě proto musel občas opustit sídlo Bratrstva a přespat ve svém bytě v budově commodore.

Koneckonců, vázaní muži bývají nebezpeční a skutečnost, že s ní není – a nemůže být – v tomhle ohledu vůbec nic neměnila. Zvlášť když krmila bojovníky, kteří z nějakého důvodu nemohli pít ze žil svých družek.

Bylo to úplně šílené.

Byla ctnostnou služebnicí Stvořitelky a on byl napravený závislák na sexu, jemuž nad hlavou visel rozsudek čehosi na způsob doživotního vězení – a přesto mu pták i koule tvrdily, že právě tohle je recept na věčnou lásku.

Jo. Náramně samolibé výpočty.

Panebože, málem se mu ulevilo, že mu v jednom z pokojíčků na sex krvácí zabiják. Aspoň má nad čím přemýšlet – což je lepší než civět do anonymního davu cizinců holdujících vlastním závislostem díky ženským a chlastu, jimiž je zásoboval právě on.

Zatímco čekal, až dopadne další rána.

Z rukou s’hisbe.

 

Kapitola druhá

DOUPĚ, SÍDLO BRATRSTVA

Rhage zamračeně zíral přes horní okraj Caldwellského denního kurýra. Ze stanoviště na kožené pohovce měl až moc dobrý výhled na Lassitera, nahého do půl těla, jak si hraje sám se sebou.

Tedy fotbálek.

Padlý anděl obsluhoval Vishousův stůl jako profík, kmital ze strany na stranu – a sám sebe zahrnoval urážkami.

„Dotaz,“ zamumlal Rhage a přesunul si poraněnou nohu. „Uvědomuje si některá z tvých osobností, že jsi schizofrenik?“

„Tvoje máma je tak blbá,“ – Lassiter se odhmotnil a znovu se zjevil na druhé straně stolu, přičemž zběsile kroutil rukojeťmi tyčí – „že neumí ani zavolat 911, protože nemůže najít na telefonu jedenáctku.“

Vishous se ozval: „Tomu se říká mnohačetná osobnost, Hollywoode. Ne schizofrenie.“

Bratr položil kožený váček s tabákem a hromádku cigaretových papírků na stoh Sports Illustrated – právě když Lassiter vyrazil vítězný pokřik.

„A vida,“ poznamenal Vishous polohlasem. „Ten idiot konečně vyhrává.“

Rhage zasténal, jak se snažil najít pro svou nohu vhodnější pozici. On i Vishous by byli venku a bojovali – nebýt toho, že ho jeden bezduchý zasáhl zrezivělým nožem a Vishous utrpěl průstřel levého ramene.

Aspoň že budou do čtyřiadvaceti hodin zase oba schopní provozu, především díky Seleně. Kdyby se tak štědře nedělila o svou žílu, nebyli by schopni tak rychlého uzdravení – zvlášť vzhledem k tomu, že ani jedna z jejich životních partnerek nebyla schopna vyhovět tímto způsobem jejich stravovacím potřebám.

Ale byla to hrůza, takhle tu vysedávat jako párek mrzáčků.

A pak tu byl faktor Lassiter.

Doupě bylo víceméně stejné jako vždycky: plné boxovacích pytlů, stereozařízení a počítačů, fotbálku a televizoru o rozměrech městského parku. Běžel sportovní kanál, kde se mluvilo o vysokoškolském fotbalu v souvislosti s NFL; všude se povalovaly prázdné láhve od Grey Goose; a Butchova garderoba už přetékala až na chodbu. Jo, a z repráků řvala „Hell of a Night“ od Schoolboy Q.

Ale už to nebylo výlučně jen pánské území. Ve vzduchu se vznášel Marissin typický parfém – nějaký chanel? – a na konferenčním stolku ležel lékařský kufřík doktorky Jane. Ty flašky od vodky? Jen za dnešní odpoledne a večer a Vishous je uklidí, než půjde spát. A pak tu byly k vidění taky Journal of American Medical Association a magazín People.

A kuchyně byla uklizená, s mísou čerstvého ovoce a ledničkou plnou jiných věcí než zbytků sendvičů a balíčků porcované sójové omáčky.

Rhage se vrhl do toho ledového království, jen co přišel, a zmocnil se litrového balení mátové zmrzliny s kousky čokolády. To bylo asi před půl hodinou, a už ho zase začínala honit mlsná. Možná je načase vrátit se do hlavní budovy…

Spustil se „Holy Ghost“ od Jeezyho a Lassiter začal rapovat.

Rapovat.

„Proč jsi ho sem zval?“ zeptal se Rhage – právě když Vishous vyplázl jazyk, aby olízl papírek ručně balené cigarety. „A odkdy máš tenhle piercing, sakra?“

„Nezval. Šel za námi přes nádvoří. A od minulého měsíce.“

„Proč sis to udělal?“

Vishous vrhl na protější pohovku zlomyslný úsměv, víčka mu klesla přes diamantové oči. „Jane to má ráda.“

Rhage se vrátil ke svým novinám. „Nemusím vědět všechno, bratře.“

„Jako bys neudělal to samé, kdyby o to Mary stála.“

„Doktorka Jane si o to řekla? Jako by jí nestačilo, že máš kolem tlamajzny bradku? Ale jdi.“

Dočkal se jen dalšího úsměvu.

„Necháme toho…“ Zaměřil se na horoskopy. „Tak jo, v jakém jsi znamení, Lassitere?“

„Jsem pohádka,“ – padlý anděl se bleskem přemístil na druhou stranu – „s východem slunce v polibprdelním kvadrantu. A abys věděl, byl jsem stvořený, nenarodil jsem se, takže žádné datum narození nemám.“

„Ale datum pohřbu ti klidně řeknu,“ ozval se Vishous.

„Co takhle tričko?“ Rhage otočil stránku. „Jenom tričko. Zabilo by tě, kdyby ses zakryl, anděli? Na tohle se nikdo nemusí dívat.“

Lassiter se krátce zamyslel… a pak začal znovu řádit kolem stolu a dal gól, nad nímž orgasticky sténal. Vishous si zakryl oči. „Nikdy mě nenapadlo, že se budu modlit, abych oslepl.“

Rhage zmuchlal noviny a hodil je po Lassiterovi. „Ale no tak, blbečku! chci si taky ještě někdy zahrát…“

Rhageův telefon dostal epileptický záchvat a vibroval mu na zadku jako šílený, dokud se nenaklonil ke straně a nevylovil ho ze zadní kapsy kožených kalhot. „Jo,“ pronesl, aniž se podíval na číslo.

Trezův hlas zněl tlumeně. „Mám problém.“

„Co se děje?“

„Zneškodněný bezduchý u mě v klubu. Vymyl jsem mozky vyhazovačům – zvlášť tomu, co se s ním popral – ale věčně to nevydrží.“

Rhage vstal. „Za pět minut jsem tam.“

„Díky, chlape.“

Rhage ukončil hovor a kývl na Vishouse. „Hele, já vím, že jsme na marodce, ale tohle není bojová situace.“

 

Vydá: Baronet; srpen 2015