Seanan McGuire: Armagedon ve slevě

„V NEW YORKU JEŠTĚ NIKDY NEBYLO TAKOVÉ HORKO…“
Vítejte ve světě, v němž žádné monstrum není pouhým mýtem!

Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl humoristické urban fantasy série InCryptid: Armagedon ve slevě.

Pro Verity Priceovou je takový svět realitou. A zároveň životním posláním. FANTOM Print uvádí novou urban fantasy sérii InCryptid v tradici bestsellerových sérií Mercedes Thompson a Kate Daniels.

Verity Priceovou, hlavní hrdinku Armagedonu ve slevě, si nelze nezamilovat. Rebelská duše, černočerný smysl pro humor a nezlomná schopnost přitahovat potíže jsou atributy literární hrdinky, která čtenáře chytí za srdce a nemilosrdně ho protáhne bahnem svého divokého života.

Rodina Priceových je sympatická banda podivínů, vedle nichž i ta nejšílenější famílie vypadá zcela krotce. Kdo z nás se taky může pochlubit dědečkem uvězněným v neznámé dimenzi Říše mrtvých, babičkou, která čtyřicet let prohledává Peklo ve snaze svého manžela najít, sestrou, jejíž záliba ve zbraních hraničí s úchylkou nebo sestřenicí, která nejenže není člověk, ale navíc dokáže číst myšlenky? Ruku na srdce… asi nikdo.

Verity je stejně jako její sourozenci již od narození předurčena jak k životu samozvaného nadpřirozeného šerifa, tak k nekonečnému skrývání a útěku před Úmluvou svatého Jiří. Verity se ale její předem nalinkovaný osud nijak nelíbí, a proto se vydá do New Yorku, kde hodlá následovat své sny o profesionálním tanci. Život s ní má však jiné plány…

 

Anotace:
O příslušnících rodiny Priceových by se dalo říct mnohé, rozhodně ale ne to, že jsou obyčejní. Již celé generace studují monstra tohoto světa, takzvané kryptidy, a snaží se mezi nimi a nic netušící lidskou populací zachovávat mír a rovnováhu.
Verity Priceová ví, jakou zodpovědnost s sebou rodinné řemeslo nese, přesto by se však místo nahánění strašidel, ghúlů a démonů věnovala raději tancování. Proto se také přestěhovala do New Yorku, aby si mohla splnit sen a dosáhnout kariéry v profesionálním tanci dřív, než se bude muset nadobro ponořit do profese kryptozooložky a samozvané ochránkyně kryptidů.
Možná by se jí to i podařilo, kdyby se zároveň nemusela potýkat s kolonií mluvících myší, geniální telepatickou sestřenkou, ohnivzdornými modelkami a profesionálním zabijákem, kterého do New Yorku vyslala Úmluva svatého Jiří, organizace, která její rodinu pronásleduje desítky let.
A aby toho nebylo málo, místní kryptidi se začnou podezřele ztrácet, v kanálech se prohánějí zmutovaní lidoještěři a kolují zvěsti o tom, že v podzemí spí drak. Na tohle léto Verity nejspíš nikdy nezapomene…

 

Info o knize:
Autor: Seanan McGuire
Originální název: Discount Armageddon
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Petra Kubašková
Formát: brožovaná vazba, 145×205 mm
Počet stran: 240
Cena: 239 Kč

 

O autorce:
Seanan McGuire
Seanan McGuire se narodila v Kalifornii, je autorkou urban fantasy sérií October Daye a InCryptid a několika samostatných knih. Zároveň píše pod pseudonymem Mira Grant, skládá vlastní hudbu a kreslí. Ve volném čase se věnuje procházkám, sledování filmů a psaní svého blogu. Žije na farmě v severní Kalifornii, kterou sdílí se svými kočkami Alicí a Thomasem, děsivou sbírkou panenek a hororových filmů. V roce 2010 získala cenu Johna W. Campbella za nejlepšího nového autora a její novela Feed (publikovaná pod pseudonymem Mira Grant) byla zařazena do žebříčku nejlepších knih roku 2010 podle Publishers Weekly.

 

Ukázka z knihy:

Prolog
„Myslím, že bys opravdu neměla strkat ruku do mantikory, zlatíčko. Nevíš, kde všude se toulala.“
– Enid Healyová

Malá osada přeživších asi hodinu cesty automobilem na východ od Portlandu, stát Oregon
Před šestnácti lety

Verity tančila v kruzích po obýváku a její amatérské piruety a vratké výskoky doprovázel nadšený jásot hordy chytromyší, usazených na opěradle gauče. Pokaždé, když se jí podařilo odlepit obě nohy od země a znovu přistát a neupadnout při tom – což bylo málokdy –, dosáhlo myší povykování vrcholu. Veritin bratr vzhlédl od knihy, odfrkl si a pokračoval v učení. V devíti letech se Alexander cítil nad mladší sestry, jakož i nad jejich tendenci chovat se absolutně pitomě při sebemenší příležitosti, povznesen.

Evelyn Priceová stála opřená o oblouk v předsíni s nejmladší dcerou v náručí a sledovala Veritin tanec. Ucítila na rameni ruku. Vzdychla, aniž by se otočila. „Já už nevím, Kevine. Myslíš, že ji někdy přesvědčíme, aby brala to učení trochu víc vážně?“

„Vždyť je jí šest. Já v jejím věku taky učení moc nedal.“

Evelyn se zasmála. „Mám se na to zeptat myší, nebo se rovnou přiznáš, že to není pravda, a ušetříš nás toho kázání?“

„Říkám jen, že když jí dáme trochu času, srovná si to v hlavě. Slibuji, Evie. Však ona na to přijde.“ Kevin Price přistoupil ke své ženě. Tříletá Antimony k němu natáhla ručičky a on ji vzal matce z náručí a vyzdvihl si ji na ramena. Zahihňala se. „Tak co zase Verity odmítla dělat?“

„Hrát na schovku,“ řekla Evelyn.

Většina dětí považuje schovávanou za hru. Tento podivný přístup nepřestával Priceovic děti šokovat a pohoršovat od chvíle, kdy dozrály do školního věku a začaly chodit na místní základku, kde se měly socializovat. Schovávanou braly jako vážnou věc, při níž se učily předvídat zákeřné léčky, hledat pravděpodobné únikové cestičky a taky je umět odříznout. Alex při téhle hře utrpěl svůj první otřes mozku. V té době mu bylo pět let. Kevinovi připadalo, že nikdy předtím, ani potom nebyl jeho syn na sebe tolik pyšný.

Verity byla ve schovávané mnohem lepší než bratr, tudíž si na ni většinou chtěla „hrát“ co nejčastěji; proto bylo poněkud znepokojivé, že ji teď bojkotovala. „A co chtěla dělat místo toho?“

„Tancovat,“ řekla Evelyn a dívala se, jak Verity krouží po pokoji jako malý blonďatý derviš. „Jen tancovat. Nic víc.“

 

1. Kapitola
„Pravá láska střílí vždycky najisto.“
– Alice Healyová

Noční klub v centru Manhattanu
Současnost

Hudba v klubu pumpovala z reproduktorů a tříštila se, až z ní zbylo jen dunění basů, mezi kterým tu a tam probleskla nějaká ta nota. Dokonalá taneční muzika, která člověka nutí nejen bezděčně podupávat do rytmu, ale rovnou vstát a hýbat se. I moje nohy sebou netrpělivě škubaly, ale poručila jsem jim přestat. Ještě na to bude dost času, ale prozatím mi nezbývalo nic jiného než čekat.

A já čekání nenávidím.

Sarah se podařilo zabrat půlkruhový box, ve kterém jsme byly jen my dvě. Nikdo jiný neměl šanci se sem dostat. Netuším, jestli si vůbec uvědomovala, jak obdivuhodné to je. Otráveně jsem se rozvalovala na sedadle, popíjela svůj nealkoholický „Cosmopolitan“ – koktejl ze sodovky a grenadiny, ozdobený třešní maraschino –, sledovala taneční parket a snažila se při tom vypadat nenuceně.

„Prozraď mi, Verity… hledáš našeho milého padoucha, nebo si jen poměřuješ konkurenci?“ prohodila Sarah mírně, avšak já v té otázce dobře vycítila varovný podtón.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a provinile odtrhla oči od parketu.

„To ty vždycky.“ Sarah seděla uprostřed boxu. Zaprvé proto, aby se mohla ležérně rozvalovat na vínovém vinylovém polstrování, zadruhé proto, aby mi nepřekážela, kdybych musela rychle ven. Její pozice měla ještě jednu výhodu: od zbytku klubu ji dělil celý stůl. Sarah nesnášela doteky, a to k velké nelibosti mužské populace kteréhokoli města, kde se zrovna nacházela. Byla klasickou ukázkou černovlasého irského typu: bledá pleť, hustá černá kštice, téměř dokonale ledově modré oči. K tomu štíhlá postava a jemné rysy, takže nebylo divu, že musela chlapy odhánět klackem.

Většina z nich by sice nejspíš neskousla fakt, že má čirou krev a netluče jí srdce, ale co, mezi přáteli se troška nelidskosti snese, ne? Sarah patří do rodiny, i když je adoptovaná. A když honíte toulavé kryptidy po nejvyhledávanějších manhattanských klubech, je velmi užitečné brát si s sebou telepatku. Bez ní bych se především vůbec nedostala dovnitř.

Pořád mě propichovala očima. „Plně se soustředím na práci,“ ujistila jsem ji a vzala si třešničku ze svého drinku. „Fakt. Přísahám.“

„M-hm.“ Sarah povytáhla obočí. „Mám ti znova připomenout, že telepatkám se nemá lhát? Nakonec proč ne, nezabere to moc času. Já řeknu: ‚Nelži telepatce, nemá to cenu‘, ty mě zpražíš pohledem a půjdeš si najít něco, na čem se můžeš vybít.“

„Najít něco a vybít se na tom – to mám přesně v plánu.“ Koukla jsem na parket a strčila třešeň do pusy. Mmm, potravinářské barvivo a cukr. „On se ukáže. Doposud postupoval podle stejného vzorce a tohle je další zastávka na jeho trase.“

„No, nevím, jestli ti budu něco platná. I za těch nejlepších podmínek je těžké rozeznat mysl ghúla od lidské. Mezi tolika opilýma a nadrženýma lidma budu ráda, když vůbec najdu sériového vraha, natož ghúla.“

„Když uvidíš sériového vraha, dej mi vědět. Z toho sezení už mě svrbí nohy.“ Ještě horší věci mi působily moje boty, ale to mám za to, že nosím osmicentimetrové jehlové podpatky. Měly sice praktické využití – bez nich bych těžko zvládla dobře odtančit salsu –, pohodlné však vážně nebyly. Když půjdu tancovat, nebudu aspoň myslet na to, jak se mi v nich div nebortí klenba.

Ani jedna z nás nebyla oblečená komfortně. Sarah tu dnes byla za znuděnou fiflenu, proto musela chtě nechtě zvolit odpovídající „uniformu“: sukni, jen trochu širší než pásek do kalhot, stříbrný cípatý top s holými zády a kožené kozačky ke kolenům. Cloumala mnou touha pořídit telefonem několik fotek a poslat je našemu bratranci Artiemu. Z toho by mu zaručeně vybouchla hlava.

Zdálo se, že Sarah hodně trpí. Bylo to ovšem úplně fuk: mohla se tvářit jakkoli, protože její telepatie zařídila, že všichni, kteří se podívali naším směrem, viděli přesně to, co vidět chtěli. Pomohlo i správné oblečení a správné drinky, díky kterým jí to přesvědčování nedalo tolik práce.

Já měla trochu delší sukni, ale jen proto, že je absolutně nemožné nacpat stehenní pouzdro pod mikromini. Svou nechutnou cudnost jsem odčinila krvavě červeným, náležitě skandálním sametovým korzetem, který měl především ocelové výztuže, díky nimž jsem mohla ukrýt pět strategicky umístěných vrhacích nožů. S nimi, dále také s ocelovými špičkami na podpatcích a flakonkem svěcené vody v kabelce, jsem byla vyzbrojená jako na medvěda. V mém případě na ghúla. Tenhle lovil v centru města, což se ale fakt nedělá, a najisto jsme věděli, že už zabil patnáct dívek. Obětí však mohlo být daleko více. To nebylo dobré.

„Jestli tu někde je, tak na parketu,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo nenápadně.

Ze Sařina výrazu jsem poznala, že mi na to neskočila, ale její telepatická etika jí nedovolila říct to nahlas. Opět povytáhla obočí, pak vzdychla a mávla k parketu. „Tak běž. Uleví se ti. Kdybych ho zahlédla, dám výstražné znamení.“

„Jsi prostě nejlepší!“ Téměř okamžitě jsem opustila sedadlo, pití nechala na stole, a vzala to rovnou čárou mezi hemžící se masu těl. Když si potřebujete prorazit cestu, jsou podpatky s ocelovými hroty naprosto ideální, zvlášť pokud nemáte problém šlápnout „omylem“ několika lidem na špičky. Pach potu, rozlitého alkoholu a stovek různých parfémů mě udeřil do nosu tak silně, až se mi zamotala hlava. Vnořila jsem se do davu.

Tajemstvím dobré klubové muziky jsou zvučné basy. I ten nejhorší tanečník na světě se aspoň chvílemi chytne, když to kolem pořádně pumpuje, a dobrý DJ umí pracovat s lidmi jako s dalším hudebním nástrojem. Tenhle DJ nebyl extra třída, ale nebyl ani nejhorší, a to mi stačilo. Propracovávala jsem se vnější vrstvou tanečníků, kterou tvořili opilci, přešlapovači zelí a týpci, co je víc bavilo vynalézat nové speciální druhy „tance“, než bojovat o místo ve středu parketu. Poddala jsem se rytmu a nechala tělo, ať si samo najde cestu. Ano, byla jsem tu kvůli tomu, že někdo zabíjí návštěvníky klubů ve městě, jež momentálně nazývám domovem, ale na tom teď nezáleželo. Ani na tom, že moje oblečení je ošetřené proti krvavým skvrnám, nikoli proti potu. Bylo dokonce jedno, že mě vychovali spíše v duchu společenského tance. Teď jsem tančila. Všechno bude v pohodě.

Přirozený puls dobrého tanečního parketu znamená, že se nejlepší tanečníci automaticky stahují doprostřed a rytmus je neúprosně pohání skrze řady těch, kteří se méně snaží nebo to neumějí. Během prvních pěti minut jsem vystřídala půl tuctu partnerů. Všichni se mě pokoušeli zaujmout a natřásali se, jak to jen šlo. Znali pravidla parketu, takže když viděli, že mému tempu nestačí, vzdali to a galantně mě nechali jít dál.

Zasekla jsem se na místě tam, kde už byli tanečníci namačkaní jako sardinky, a dělila se o to kýžené místo se třemi dalšími páry, dvěma samotnými ženami a jedním mužem asi v mém věku, kterému zřejmě vyhovovalo tančit bez partnerky a mezitím si očíhnout možnosti. Už to vypadalo, že se rozhodl pro jednu z žen – vysokou hubenou brunetu v těsných bokovkách –, ale vtom jsem vpadla do hry já. Okamžitě se zaměřil na mě a blýskl očima jako predátor.

Svobodný mladý běloch hledá svobodnou mladou bělošku za účelem… čeho vlastně? Než se ke mně dostal, stihla jsem si ho prohlédnout, ale zamaskovala jsem to koketním zamrkáním. Měl tmavé oblečení z látky, která se zdála přirozeně odolná vůči skvrnám. Žádné jizvy, žádná tetování ani šperky; takový klasický hezoun jako z tendenčního filmu. Typ, se kterým si s chutí chvíli zatancujete, a když máte náladu na něco víc než jen tření se o sebe boky, možná se s ním svezete i domů.

„Ahoj,“ řekl a musel překřikovat hudbu. „Ještě jsem tě tu neviděl. Seš dobrá.“

„Ty taky,“ zařvala jsem.

„Dáme tanec?“

„Jasně!“ Tím skončily zdvořilostní fráze a pan Záhadný přešel rovnou k věci. Namáčkl se na mě jako teplem naváděná střela, chytil mě za boky a podřídil se mému rytmu. Na prvním rande by to možná bylo trochu nevkusné, ale na první tanec to bylo tak akorát. Už jsem tančila tango s muži, kteří si můj zadek pletli s gumovou pískací hračkou. Ve srovnání s nimi byl pan Záhadný ještě zdvořilý.

Jak jsme se kroutili uprostřed kroužku, prohlédla jsem si ho důkladněji a zamračila jsem se. Zuby měl bílé, trošičku křivé, ale roztomilým způsobem, a hlavně: normální. Ghúl to být nemohl. Kousat lidské maso není jen tak a ghúlové trhají maso rovnou od kosti, což se hodně podepíše na jejich chrupu. Kdyby můj partner byl ghúl, který se vydává za člověka, musel by mít buď perfektní korunky, nebo by musel mít pořád zavřenou pusu. Tohle nebyl náš muž. Přepnula jsem řízení těla na autopilota a rozhlížela se kolem.

Obvyklý příliv a odliv tanečníků pokračoval, lidé odpadávali únavou, nebo je to tlačilo vpřed, když chytli druhý dech. Pouze vnitřní kroužek se v podstatě neměnil. Zdůrazňuju v podstatě, protože jeden z párů byl právě na odchodu. Dáma se smála a muž jen lehce zvedal koutky s křečovitě zavřenými rty, takže nebylo vůbec vidět zuby.

A do prdele.

„Jejej, asi jsem to nějak přehnala s martini. Jdu blinkat,“ řekla jsem, odtáhla se od vykuleného pana Záhadného a probojovávala se za odcházejícím ghúlem a ženou, která se měla stát jeho další obětí. Dostat se pryč bylo snazší než probourat se dovnitř hlavně proto, že mnoho tanečníků s radostí zaujalo mé místo a ochotně mě strkali ke kraji parketu. Zachytila jsem pohled svého bývalého tanečního partnera, který se mezitím začal věnovat zrzce v třpytivém tílku bez ramínek a na mě už si ani nevzpomněl. No a co. Zas takový krasavec to nebyl.

Komu jsem věšela bulíky na nos? Byl strašně sexy a já si s nikým pořádně nezatančila od chvíle, kdy jsem dorazila do New Yorku. Míněno „nezatančila“. Měla jsem tu však ženu v bezprostředním ohrožení života, a tak nebyl čas řešit vlastní milostný život. Postupovala jsem dál. Kolem mě byla taková tlačenice, že Sarah neměla nejmenší šanci postřehnout mé mlčenlivé tísňové volání, a i kdyby ji měla, stejně by nic nezmohla. Sarah není bojovnice. Umí jen v klidu sedět a maskovat se, dokud krize nepomine.

Dál jsem se prodírala z parketu a zastavila se, abych se porozhlédla po své kořisti. Konečně jsem je uviděla u hlavních dveří: pomáhal jí do kabátu a ona se usmívala od ucha k uchu. Ach, jaký džentlmen. Jenže jakmile budou venku a sami, všechny ty dobré mravy půjdou stranou.

Stranou… Popadla jsem nejbližší servírku za rameno, předstírala paniku, jak nejlíp jsem mohla, a udýchaně na ni vychrlila: „Pingluju u Davea. Dneska v noci jsem se hodila marod, a teď sem přišel náš debilní asistent vedoucího. Nemáte tu nějaký jiný východ?“

Její úvodní podrážděnost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, protože jsem uhodila na strunku číšnické solidarity. „Za dýdžejem je únikovej východ,“ řekla. „Kdyby měl kecy, tak řekněte, že vás posílá Liz.“

„Díky, díky!“ pustila jsem ji a rozběhla se k dýdžejovi. Když sebou hodím, možná to stihnu dřív, než půjde do tuhého.

A jestli tam má téct krev, tak podle mého.

***

DJ byl tak zabraný do práce, že ani nezvedl oči, když jsem kolem něj proběhla, ramenem otevřela požární nouzový východ a ocitla se venku, v horké manhattanské noci. Klub byl v suterénu, takže požární žebřík byly vlastně ocelové schůdky vedoucí nahoru na ulici za klubem. Byla tak úzká a špinavá, že by ji nikde jinde na světě nepovažovali za ulici, spíš jen za úzký průchod mezi domy, ale na Manhattanu není prostoru nazbyt.

Chytila jsem se zábradlí, pořádně se ho držela a opatrně našlapovala, aby se podpatky nedotýkaly schodů. Nenápadnost nepatřila k mým silným stránkám, byla však důležitá. Naštěstí jsem se nemusela moc snažit: hudba v klubu hrála tak nahlas, že duněla i přes zeď a po ulici se rozléhalo tradiční tuc tuc.

Ulička za klubem spojovala dvě větší ulice. Viděla jsem, jak ghúl kráčí po chodníku a za ruku si vede svou dámu, kterou si za chvíli hodlá dát k večeři. Ztuhla jsem, málem jsem se za nimi rozběhla, ale nestihla jsem to. Žena zatáhla ghúla za paži, zřejmě v reakci na něco, co řekl, a začala ho vláčet přesně do té uličky, v níž jsem čekala já.

Vždycky potěší, když vám pronásledovaná kořist sama vběhne přímo do rány. Čekala jsem, až se přiblíží dost na to, aby mi určitě nemohl utéct. Přestala jsem se snažit být nenápadná a naopak začala schválně dupat ve snaze nadělat co největší hluk. „Tak tady jsi, ty prasáku!“ vykřikla jsem a namířila prst na jeho hruď. „Cindy mi říkala, že tě tady viděla, ale já myslela, že už si ze mě zase dělá prdel. Jak se vůbec opovažuješ?!“

Ghúl na mě zíral tak překvapeně, že mi to až udělalo radost. Naopak jeho noční objednávka jídla s sebou od něj odskočila, jako by náhle vzplál. Což nebyl špatný nápad. Bohužel jsem neměla sirky. „Ty máš přítelkyni?“ vyjekla a dívala se jen na něj, mě si nevšímala.

„Přítelkyni?“ zopakovala jsem a vrazila ruce v bok. „Zlato, on je ženatý.“

Víc jsem říkat nemusela. „Ty hajzle,“ řekla drsně a vrazila mu facku. Pak se otočila a odkráčela, plna opilého rozhořčení. Za deset minut bude zpátky na parketu a bude lovit chlapa, který nikoho nepodvádí. Tyhle typy žen znám. Byla jsem totiž jednou z nich – tedy, když jsem zrovna nepracovala.

Ghúl se za ní díval a jeho šokovaný výraz se pomalu měnil ve vztek. Trhnul ke mně hlavou a přimhouřil oči. „Právě jsi udělala velkou chybu, holčičko. Na blondýnku jsem dneska večer nebyl naladěnej.“

„Ajaj, máš to ale smůlu,“ usmála jsem se přihlouple a strčila ruce za záda v rádoby roztomilém gestu, které bylo ve skutečnosti vytahováním nožů ze zadní části mého korzetu. „Tak heleď se. Dneska večer to proběhne následovně: já ti řeknu, ať vypadneš z města, a to co nejrychlejc, a ty se mnou budeš souhlasit. No řekni, nebude to švanda?“

„Mám lepší nápad,“ řekl ghúl, usmál se a otevřel při tom ústa. Byl to příšerný pohled. Většinu zubů měl zčernalých a ulámaných, některé až k dásni. Zanedlouho mu dorostou nové – v tomhle se ghúlové podobají žralokům, kteří nikdy nepřijdou o chrup –, ale v tuto chvíli se dalo říct, že svoje oběti užužlal dásněmi k smrti. To není hezký konec. „Postarám se o tvoje tělo tak, že tě nebude moct identifikovat ani tvoje rodina.“

„Vsadím se, že tohle říkáš každé.“ Nebyla to nejoriginálnější věta na světě, ale když jsem v terénu, je pro mě originalita vedlejší; hlavní je nenechat se sežrat. Vytáhla jsem ruce zpoza zad a zaujala uvolněnou výchozí pozici, připravená vrhnout nože. „Pojď, chlape. Zatančíme si.“

Došlo mu, co dělám, a v očích měl na chvíli úlek. Ten však hned zase zmizel a ghúl se po mně vrhl.

Jeden by myslel, že predátoři celého světa jednoho dne pochopí, že není dobré útočit na někoho, kdo si nosí do tanečního klubu nože. Jenže: kdyby na to byli dost chytří, docvaklo by jim i to, že žrát lidi není dobrý nápad. Když potřebujete maso, skočte do steakhousu. Máte-li chuť na syrové, zajděte na sushi. Jestli si ale někdo myslí, že místní noční klub je to pravé místo, kde sehnat laciné jídlo, měl by počítat s tím, že za to zaplatí.

Můj první nůž ho trefil do předloktí v půlce skoku. Druhý nůž se mu zabodl do vnitřního stehna, kousek nad levé koleno, čímž ghúl přišel o poslední zbytky setrvačnosti.

Padl jak podťatý.

Ghúlové jsou děsní machři, když si troufají na přiopilé, neozbrojené ženské, co se jdou večer někam pobavit. Jak ale narazí na někoho, kdo ví, co dělá, jsou v koncích. Pořád se nemohl rozhodnout, jestli se má držet za koleno, za paži, nebo za obojí, ale to už jsem ho pořádným kopancem do žeber převrátila na záda. Hned jsem mu přišlápla prsní kost a přidržela si ho hezky u země.

„Nazdárek,“ řekla jsem, vytáhla ze stehenního pouzdra pistoli a namířila mu ji do obličeje. „Ani jsme se pořádně neseznámili. Já jsem Verity a ty jsi na odchodu.“

„Co seš zač? Patříš k Úmluvě?“ zavrčel.

„Ještě hůř,“ řekla jsem a přišlápla mu hrudník celou svou vahou. Ocelová špička podpatku se mu zaryla do kůže. „Patřím k Priceovým. Narušuješ můj ekosystém. Máš dvě možnosti, kamaráde. Buď zmizíš z města a odstraníš lidi z jídelníčku, nebo poputuješ do kanálu jako potrava pro bezdomovce. Co bys radši?“

Pochopitelně si zvolil život a přísahal, že se už nikdy nedotkne lidského masa. Ještě nikdy jsme se s ním nezapletli a rodinný kodex v takovém případě říkal, že ho mám pustit s důrazným varováním. Jestli se ještě někdy doslechneme, že jen pomyslel na lidské maso, zatočíme s ním tak, že si nestihne ani uprdnout, a pošleme ho na pravdu boží. Cítila jsem se velkoryse a on mě naštěstí nepotřísnil krví. Řekla jsem mu, že má osmačtyřicet hodin na to, aby nadobro opustil New York.

Jmenuji se Verity Priceová. Jsem kryptozooložka. A tohle je důvod, proč si nikdy nemůžu domluvit rande na sobotní večer.

 

2. Kapitola
„Normální život neexistuje. Některé životy jsou zkrátka pouze zajímavější než jiné, a neměli bychom odsuzovat lidi za to, že žijí nudně.“
– Evelyn Priceová

Téměř legální podnájem v Greenwich Village
Druhý den ráno

Skrz stěnu ložnice a přes útržky mého vědomí pronikl jásot a přetrhl mi opravdu krásný sen o tom, jak učím Christiana Balea tančit sambu. Zakňourala jsem, převalila se a přikryla si hlavu polštářem. Jásot neustával.

„Ach jo,“ zamumlala jsem a snažila se zavrtat hlouběji do matrace. Stačilo by mi deset minut. Jen deset minut a šance dotáhnout Christianovu výuku do konce a naučit ho, kam položit ruce…

Skandování dosahovalo vrcholu, takže už to nešlo ignorovat. Strhla jsem z hlavy polštář, podepřela se na loktech a křikla: „Jestli mě donutíte tam jít, tak budete…“

Něco bouchlo.

„… litovat.“ Svalila jsem se zpátky na matraci, zůstala ležet jako placka a snažila se splynout s postelí, ale nepomáhalo to. „To bude dobrý, Very,“ utěšovala jsem se a pokoušela se napodobit matčin věčně optimistický tón. „Vždyť je to jen maličká kolonie. Skoro ani nepocítíš, že je máš v bytě. Kromě toho víš, že tě milují. Jak by jim asi bylo, kdyby ses sebrala a opustila je?“

Další rána. Další nadšený povyk. Vzdychla jsem a již svým obvyklým, hlubším hlasem jsem si sama odpověděla. „Pravděpodobně líp, než mně, až mi roztřískají všechno nádobí.“

Budík na nočním stolku ukazoval skoro sedm večer. Nespala jsem ani šest hodin a bylo to dost znát. Nejdřív tři hodiny v klubu, pak rvačka s ghúlem, další dvě hodiny v klubu, pak jsem šla do studia na ranní cvičení a hodinu rumby, a to všechno se mnou pořádně zamávalo, takže jsem teď zoufale toužila nacpat si vatu do uší a ukradnout pro sebe ještě pár hodin spánku.

Možná bych to i udělala, kdyby to šlo. Jenže bylo skoro sedm a já měla být do devíti v práci. To mě naučí prohazovat si služby s Kitty.

Vylezla jsem z postele a vyrazila do chodby. „Za tohle mi někdo zaplatí životem,“ prohlásila jsem a patřilo to komukoli, kdo mě uslyší. Výskání z vedlejšího pokoje pokračovalo. Nikdo mě neposlouchal.

Najít slušný byt v Greenwich Village za plat společenské tanečnice a číšnice v koktejlovém baru se nejprve zdálo jako neuskutečnitelný sen, ale pak zasáhla matinka. Zatahala na nitky a našla Saskvočku, která se zrovna chystala na roční pobyt u nějakých kanadských bratranců. Saskvočka se nebránila tomu přenechat mi byt, když jsem jí slíbila, že pozvu do koupelny instalatéra a že se nebudu dotýkat její sbírky figurek Precious Moments. Jako bych snad o to stála.

Ale za šest stovek měsíčně plus poplatky to byl pěkný byt na dobrém místě, a to je v New Yorku jev tak vzácný jako stádo jednorožců – možná ještě trochu vzácnější. Nechat opravit trubky v koupelně nebyl takový problém, i když z těch chuchvalců chlupů, které instalatér tahal z odpadu ve sprše, mám dodneška noční můry. Chránit křehké panenky však znamenalo zabalit je do krabic a uložit až úplně vzadu v šatníku, kde se mi je, doufám, podaří pomocí výhrůžek, úplatků a úpěnlivých proseb ubránit před dotěrnými malými tlapičkami.

Mohla jsi odmítnout, řekla jsem sama sobě a vešla z chodby do kuchyně.

Další výbuch radosti.

„ARBOREÁLNÍ KNĚŽKA PŘICHÁZÍ! SLÁVA!“

Opět jsem zaúpěla – od prvního zajásání snad už podesáté.

Kdyby do téhle maličkaté, téměř klaustrofobické kuchyňky vstoupil někdo cizí, asi by zase rychle vycouval. Někdo s fobií z hlodavců by pravděpodobně couvání vynechal a rovnou by se dal s křikem na úprk z bytu, protože kredence po obou stranách byly zaplaveny vzdouvajícím se mořem chlupatých, různobarevných tělíček. Myších tělíček.

Tedy – technicky vzato byla myší, nebo alespoň po taxonomické stránce to tomu bylo nejblíž. Dalo by se namítnout, že většina domácích hlodavců nenosí roztrhané domorodé oblečení vyrobené z cárů kožešin a látky. Dalo by se i namítat, že většina domácích hlodavců nadšeně nemává zbraněmi nad hlavou, když do místnosti vejdou lidé. Pokud je mi známo, tak to svědčí pouze o nedostatku kreativity u většiny domácích hlodavců.

I přes moře rozjuchaných myší jsem si všimla rozbitého skla a gumových medvídků rozsypaných po celé podlaze. „Copak jsme o tomhle nemluvili?“

„SLÁVA!“

„To není odpověď.“ Dala jsem ruce v bok. „Měly jste nějaký důvod k tomu, abyste shodily gumové medvídky z linky? Říkali vám snad, že mají sebevražedné sklony? Moment, rozmyslela jsem si to,“ zvedla jsem ruku dlaní od sebe, „neodpovídejte na nic. Jestli ty bonbóny mluví, tak to nechci vědět.“

„Ta dóza bránila Svatému procesí naší dnešní oslavy!“ oznámil jeden z mladších duchovních. Na kožíšku na hlavě měl nabarvené jasně modré pruhy, znak modernistů, příslušníků třídy duchovních, kteří věřili, že je nutno přizpůsobit svaté Učení nové generaci. Bohužel se to někdy zvrhlo v rozbíjení věcí. „Bylo nutné to přizpůsobit!“

„Jo, jo, ale nemusíte mě tím budit.“ Toužebně jsem se dívala na lednici. Dělilo mě od ní moře skleněných střepů a já nevěděla, kde jsem nechala boty. Asi zase pod postelí… „Myslela jsem, že dnes žádné oslavy nejsou.“

„Dnes nejsou žádné každoroční oslavy, kněžko,“ odvětila samička s hnědým kožíškem a v honosném oblečku. Alespoň měla v sobě dost slušnosti na to, aby to řekla pokorným tónem. „Dnešní oslava se koná jednou za osm let a připomíná sjednocení Hlučné kněžky s Bohem věcí, o nichž je rozhodně lepší nevědět.“

„Ach, do háje,“ zhroutila jsem se na zárubně dveří a zoufale si zakryla oči rukama. Myši to však neumlčelo. „Vy slavíte den, kdy se babička s dědečkem dali dohromady, že?“

„SLÁVA!“ potvrdily myši.

„Skvělé.“

Moje maminka si kdysi vedla v kalendáři pečlivý seznam chytromyších církevních významných událostí, kde vyznačovala všechny oslavy, svátky a slavnosti, jakož i dny smutku. Nikdy jsem nepochopila, proč si s tím dává takovou práci. Až život s mou vlastní malou kolonií mě naučil. Nebylo to chorobné puntičkářství, co matku přimělo k vedení toho kalendáře. Byl to pud sebezáchovy.

Chytromyši dokážou ze všeho – absolutně ze všeho – udělat náboženský svátek. Jakmile se tohle stane, drží se toho, dokud kolonie nezanikne. Hlavní jádro současné kolonie přetrvává v mé rodině po sedm generací. Jednotlivé chytromyši přicházejí a odcházejí, ale kolonie má velmi, velmi dlouhou paměť.

„Jak dlouho vlastně trvá tahle konkrétní oslava?“ zeptala jsem se a předem se děsila odpovědi.

„Jen od chvíle, kdy se opustil původní domov, až do příchodu na hřbitov, kněžko,“ řekla hnědá myš.

„Vy myslíte rodinu tam v Michiganu?“

„Ano, kněžko.“

„Bože.“ To mohlo znamenat hodinu, nebo taky tři dny. Cokoli delšího než tři dny už by znamenalo slavnosti a ne oslavy, ale není to pevné pravidlo. Narovnala jsem se. „A víte, co se stane teď?“ Chytromyši mě sledovaly se svou typickou pozorností jako kongregace maličkých chlupatých tělíček, která mi visela očima na rtech. Kdybych na to už nebyla zvyklá, snad by to bylo i strašidelné. „Půjdu se osprchovat.“

„Sláva sprchování!“

„Až se vrátím, budou tyhle střepy uklizené, protože jestli půjdu do práce hladová, vážně začnu uvažovat o tom, že si seženu kočku. A ne proto,“ zvedla jsem opět ruku, „abych donesla maso na další slavnosti, jasné?“

„Ano, kněžko,“ řekl myšák s modrými proužky za přizvukování půl tuctu dalších. To by mělo stačit. Nebylo v mé moci té oslavě zabránit – jakmile jednou chytromyši přikročí ke svým náboženským rituálům, zastaví je jedině atomová válka –, ale chápaly, že si to nesmějí rozházet u svých kněžek. Než se vrátím, bude podlaha v kuchyni uklizená.

Život té, kterou si kolonie myších kryptidů vyvolila jako svou kněžku, se dá popsat mnoha způsoby, ale určitě není nudný.

***

Ve srovnání s koupelnou vypadala kuchyně prostorně a já byla hluboce vděčná za ohebnost, získanou díky rokům tvrdého fyzického tréninku. Pravděpodobně jsem jednou z mála na světě, která nemá problém sprchovat se na jedné noze a špičkou druhé nohy mířit ke stropu. Při utírání bylo nutno stát obkročmo nad poloviční vanou a modlit se, abych neuklouzla. Z toho všeho začne člověk snít o nějaké lidské alternativě čistírny, a taky si láme hlavu, jak se přerostlá původní nájemnice do tohoto chlívečku vůbec mohla vecpat.

Zamlžené zrcadlo přede mnou milosrdně srkývalo obří pytle pod očima, které budu muset zlikvidovat silnou vrstvu makeupu, abych nevypadala jako chodící mrtvola. Mám pleť farmářské holky, která se rychle opálí, ale snad ještě rychleji bledne, což znamená, že díky svému momentálnímu nočnímu režimu vypadám pořád jako po dlouhém tahu. I tohle je součástí rodinné genetické zátěže, spolu s myšími kryptidy a neustálou hrozbou krevní msty táhnoucí se po několik generací. Dvanáctá verze Priceovic holky, nyní ještě navíc tančící salsu. Měřím metr šedesát, mám modré oči, popelavě blond vlasy a úsměv roztleskávačky – prostě normální holka od vedle, tedy pokud vaše sousedka ovládá sedmnáct způsobů, jak zabít člověka. Což znamená dost zajímavé sousedství, kam většina lidí snad raději ani nepáchne.

Mimochodem – sedmnáct způsobů zabití je průměr. Třeba když zrovna vylezu ze sprchy, zůstává mi jich jen šest, a to jsem v tomto ohledu pod průměrem. Antimony jich obvykle ovládá šestadvacet, nebo alespoň podle posledních informací.

Moje mladší sestra je výjimečná.

Střepy i bonbóny zmizely dřív, než jsem se oblékla, nalíčila a zkrotila neposlušné vlasy gelem. I když je mám sestříhané nakrátko ve stylu punkpopových zpěvaček, dělají si pořád, co chtějí, což je možná tím, že je často musím strkat pod paruku, když se chci účastnit taneční soutěže. Já mám však s rodiči jasnou dohodu: Verity Priceová nikdy taneční kariéru budovat nebude. Zato Valerie Pryorová může tancovat, jak se jí zlíbí, případně jak jí to její skutečná práce dovolí. Pokud dojde na rozpor „kryptidi versus kankán“, vítězí kryptidi, jinak pomažu zpátky do Oregonu.

S nepořádkem zmizely i myši. Doufala jsem, že svou oslavu přesunuly do komory v předsíni, kam patří. Na co jsem jim upravovala Dům snů panenky Barbie, když ho stejně nechtějí používat? Ten pitomý krám zabíral většinu prostoru v komoře, a to znamenalo, že jsem si musela věšet bundu a polovinu kostýmů na vystoupení na stojan v obýváku, stejně prťavém jako všechno ostatní v bytě. Tu trochu nepohodlí bych snad i přetrpěla, jen kdyby Dům snů sloužil k tomu, k čemu měl, a kdyby se myši trochu krotily.

Z šatníku se ozvalo tlumené provolávání slávy. S úlevou jsem vydechla. Kolonie bude zaměstnaná po – mně neznámou – dobu trvání toho svátku, což znamenalo, že jsem se mohla starat o jídlo a ne o ně.

Lednice byla jasně a zřetelně rozdělená na dvě půlky: mou a myší. Moje přihrádky byly v zásadě prázdné, povalovala se tam jen zpola vypitá lahev značkové coly, balíček okoralých tortill, dvě krabičky s čínským jídlem z minulého týdne a hrouda másla, o níž jsem si byla téměř jistá, že tu je od té doby, co jsem se nastěhovala. Naopak myši tu měly různé dovozové sýry, několik sklenic matčina domácího džemu a také – a to bylo nejlákavější – polovinu čokoládového dortu z pekařství v našem bloku. Čokoládový dort bez mouky s nahořklou nadýchanou polevou.

Roztouženě jsem se na něj dívala, pak jsem tiše zaklela, vytáhla tortilly, čínské jídlo a máslo a přibouchla dveře lednice. Pokud jde o dorty, mají myši šestý smysl. Kdybych se jen dotkla toho talíře, okamžitě by se sem přihnaly. Náboženský obřad by šel stranou, hlavně aby uhájily svoje cukrovinky. Kousek dortu mi nestojí za takový chaos chvíli po probuzení.

Namazala jsem tortilly máslem, nacpala do nich oschlé sezamové nudle a kuře ve sladkokyselé omáčce, a vyrobila tak ucházející, jestli ne přímo bizarní, fajitas. K obědu si dám něco zdravého, slíbila jsem sama sobě, i když jsem předem věděla, že v době, kdy si budu moci udělat „pauzu na oběd“ – neboli někdy mezi půlnocí a druhou hodinou ráno, podle toho, jaký bude v práci frmol –, se spokojím s talířem brambor ve slupce a trochou křidýlek.

„Nápad se cení,“ řekla jsem, strčila druhou polovinu svých „fajitas“ do plastového sáčku, který by snad mohl udržet sladkokyselou omáčku, aby mi neušpinila bundu. Strčila jsem pytlík do kapsy.

A když už jsem byla u toho, tak bych možná měla popřemýšlet o nákupu nějakých potravin. Doma, kde nakupovala mamka a o vaření se staral taťka, to bylo s jídlem daleko jednodušší. Výhody bydlení u rodičů se projevily až ve chvíli, kdy jsem se odstěhovala. Pokřik v šatníku opět zesílil. K těm výhodám patřila například také odhlučněná půda, kterou měly myši samy pro sebe.

„Jdu teď do práce,“ zavolala jsem a otevřela okno v kuchyni. Týden důkladného promazávání a vyvažování zajistil, že nevydrží samo otevřené. Jakmile ho pustím, zabouchne se. „Snažte se dnes už nic nerozbít, ano?“

Zdálo se, že jako odpověď mi bude muset stačit vzdálené skandování.

Mám-li volit mezi riskem a diskrétností, volím to druhé, a tak jsem se vytáhla na okenní římsu a pořád přitom poctivě držela okno. Dolů na neosvětlený dvůr to byla jen tři podlaží, ale díky prozkoumání za denního světla jsem věděla, že je úzký a plný věcí, o které bych se mohla snadno zranit, od popelnic po tak děsně populární „zrezlý pletivový plot“.

Byla taková tma, že jsem ani neviděla okno protějšího bytu. Světlo města sice ozařovalo oblohu, ale do prostoru mezi budovami neproniklo.

Spustila jsem nohy z okna, odrazila se od parapetu a padala do tmy.