Maggie Stiefvaterová: Havraní bratrstvo – Osudný polibek

Šestnáctiletá Blue se narodila do rodiny senzibilů a jasnovidců. Ve svém osudu má napsáno, že až políbí svou pravou lásku, dotyčný zemře. Blue se proto rozhodne, že nikdy nikoho líbat nebude. Kluci ji nezajímají a hlavně ne ti z Havraního bratrstva, party bohatých studentů místní elitní školy. S těmi jsou jenom potíže.

Jenže když ve své první jasnovidné vizi spatří Ganseyho, vůdce Havraního bratrstva, který má během příštího roku zemřít, nedokáže ho vyhnat z hlavy. Když se s ním pak setká tváří v tvář, polibek smrti se stane reálnou hrozbou…

Nový román americké spisovatelky a autorky populární trilogie o vlkodlacích (Mrazení, Váhání a Splynutí) je prvním dílem připravované tetralogie.

 

Ukázka z knihy:

Prolog

Lila Sargentová už ani nepočítala, kolikrát ji varovali, že jednoho dne zabije svou životní lásku.

Její rodina se živila věštěním. Věštby to ale bývaly dost všeobecné. Tak třeba: Dnes se vám stane hrozná věc. Mohlo by v tom hrát roli číslo šest. Nebo: Čekají vás peníze. Stačí mít ruku nataženou. Anebo: Máte před sebou důležité rozhodnutí, a to se samo neudělá.

Lidem, kteří přicházeli do malého domku se světlemodrou omítkou na adrese Fox Way 300, neurčitost předpovědí vlastně vyhovovala. Bylo to pro ně jako hra nebo rébus; museli sami přijít na to, kdy nastal ten správný okamžik a proroctví se naplnilo. Když dvě hodiny po seanci do klientova auta narazila dodávka s šesti lidmi uvnitř, mohl ulehčeně pokývat hlavou s vědomím, že věštba byla pravdivá. Když soused nabídl klientce, že pokud by se jí hodila f inanční injekce, rád od ní odkoupí starou sekačku na trávu, určitě si vybavila příslib peněz a prodala mu ji s vědomím, že to tak mělo být. Anebo když jiný klient slyšel, jak mu žena připomíná, že už se o něčem musejí konečně rozhodnout, uvědomil si, že to samé mu říkala Maura Sargentová nad tarotovými kartami, a hned byl ztělesněná rozhodnost.

Neurčitá povaha proroctví jim však poněkud ubírala na váze. Klidně byste je mohli považovat za shody okolností. Když někdo na parkovišti u supermarketu přesně podle předpovědi narazil na dávného kamaráda, pobavilo ho to. Když se na účtu za plyn objevilo číslo sedmnáct, jen pokrčil rameny. Člověk vlastně zjistil, že i když zná budoucnost, na jeho život to stejně nemá vliv. Proroctví byla sice správná, ovšem skutečnost je vždycky mnohem složitější.

„Měla bych vás předem upozornit,“ říkávala Maura novým klientům, „že věštba bude přesná, ale nebude konkrétní.“

Bylo to takhle snazší.

Lile ovšem tvrdili něco jiného. Znovu a znovu si musela nechat číst z natažené dlaně, vykládat karty z balíčků se sametovou ořízkou, rozložených na koberci v obýváku u přátel. Přikládali jí palec na mystické, neviditelné třetí oko. Prý ho má na čele mezi obočím každý. Vrhali jí kostky s runami a vykládali její sny, zkoumali čajové lístky v jejím šálku a prováděli s ní seance.

Všechny příbuzné dospěly ke stejnému, jednoznačnému a nepochopitelně konkrétnímu závěru. Třebaže to každá podala jinými věšteckými termíny, shodly se v jednom:

Pokud Lila políbí svou životní lásku, dotyčný zemře.

Lilu to dlouho trápilo. Varování bylo nepochybně zcela konkrétní, ale stejně znělo jako z pohádky. Nebyla řeč o tom, jakým způsobem má její životní láska zemřít, ani o tom, jak dlouho po polibku bude ještě žít. A musí ho políbit na ústa? Co třeba letmý dotek rtů na jeho dlani, i ten by mohl mít smrtelné následky?

Do svých jedenácti let byla Lila přesvědčená, že se nakazí nějakou zákeřnou chorobou. Jediný dotek jejích rtů na ústa spřízněné duše a on zemře stejně jako ona následkem vyčerpávající nemoci, kterou moderní medicína nedokáže vyléčit. Když jí bylo třináct, dospěla k názoru, že ho zabije žárlivost – v okamžiku, kdy se uskuteční onen osudný polibek, zjeví se dávný přítel se zlomeným srdcem a v ruce bude třímat zbraň.

V patnácti Lila usoudila, že matčiny tarotové karty jsou stejně jenom karty na hraní a že za ty vidiny můžou spíš silné koktejly než nadpřirozená moudrost, takže na proroctví nesejde.

Ve skrytu duše ale věděla, jak se věci mají. Věštby u nich doma sice nebyly konkrétní, zato se vždycky vyplnily. O tom, že si Lila první den ve škole zlomí zápěstí, se její matce zdálo předem. Teta Jimi dokázala každý rok předpovědět, kolik bude Maura platit na daních. Obvykle se tref ila na deset dolarů přesně. Sestřenice Orla, o něco starší než Lila, si často začala broukat svou oblíbenou píseň jen několik minut předtím, než ji začali hrát v rádiu.

Nikdo u nich doma ani v nejmenším nepochyboval, že Lila má předurčeno zabít svou životní lásku polibkem. Jenže ta hrozba už Lilu provázela tak dlouho, že se její závažnost postupně vytratila. Představa, že by se šestiletá holčička mohla někdy zamilovat, byla stejně neskutečná jako sen.

A když bylo Lile šestnáct, rozhodla se, že se nikdy nezamiluje, takže to bylo stejně jedno.

Jenomže všechno se změnilo, sotva do jejich městečka Henrietty přijela matčina nevlastní sestra Neeve. Neeve se proslavila tím, že s velkou pompou předváděla to samé, co Lilina matka v ústraní. Maura pořádala seance v obývacím pokoji; klienty byli většinou obyvatelé Henrietty a okolí. Neeve ovšem vedla seance televizní, které se vysílaly v pět hodin ráno. Měla webovou stránku plnou vlastních uměleckých portrétů s pohledem upřeným na čtenáře. Její jméno f igurovalo na čtyřech knihách o nadpřirozenu.

Lila se s Neeve ještě nikdy nesetkala; většinu toho, co o ní věděla, si narychlo našla na internetu. Nebyla si jistá, proč se k nim vlastně Neeve chystá, ale její blížící se příjezd byl předmětem mnoha spikleneckých rozhovorů mezi Maurou a jejími dvěma nejlepšími přítelkyněmi, Persefonou a Callou. Jakmile Lila vešla do místnosti, všechny tři vždycky zmlkly a začaly usrkávat kávu a ťukat perem o stůl. Ale jinak se Lila příjezdem Neeve příliš nezabývala; jejich dům byl plný žen – co na tom, že k nim přibude ještě jedna?

Jednoho jarního večera se Neeve konečně objevila. Protáhlé stíny hor na západě se zdály ještě delší než obvykle. Když jí Lila otevřela dveře, myslela si, že jde o nějakou neznámou postarší ženu, ale pak se trochu rozkoukala v tlumeném naf ialovělém světle prosvítajícím korunami stromů a zjistila, že Neeve není o nic starší než její máma, a ta vůbec stará není.

Někde venku v dálce vyli psi. Lila to jejich vytí s jistotou poznala; skoro každý podzimní víkend vyjížděli členové loveckého klubu Aglionby na koních za doprovodu loveckých psů. Lila věděla, co to zuřivé kvílení znamená: psi zachytili stopu.

„Ty musíš být Mauřina dcera,“ řekla Neeve, a než jí Lila stačila odpovědět, žena dodala: „Letos se konečně zamiluješ.“

 

1. kapitola

Na hřbitově bylo mrazivo, a to duchové ještě ani nedorazili.

Lila sem chodila se svou matkou každý rok a vždycky bylo chladno. Ale letos, když tady s ní Maura nebyla, jí byla ještě větší zima než jindy.

Bylo 24. dubna, předvečer svátku svatého Marka. Pro většinu lidí je to den jako každý jiný. Ani není volno. Lidé si nedávají dárky, neposílají si pohlednice, nepřevlékají se do masek ani nepořádají slavnosti. V obchodech nejsou sezónní výprodeje, v televizi neběží žádné speciální programy. Nikdo si 25. duben nevyznačuje v kalendáři. Popravdě, většina lidí ani neví, že svatý Marek má svůj významný den.

Ale mrtví to vědí moc dobře.

Lila seděla na kamenné zídce, chvěla se zimou a myslela na to, že letos aspoň neprší, když už opravdu nic jiného.

Maura s Lilou jezdily každý předvečer svátku svatého Marka právě sem: k osamělému kostelu, tak starému, že už si nikdo ani nepamatoval, komu je zasvěcený. Zřícenina se krčila v hustě zalesněných kopcích za Henriettou. O několik kilometrů dál už začínaly opravdové hory. Z kostela zbyly jen obvodové zdi; střecha a podlahy se dávno propadly. Co neshnilo, zarostlo lačnou révou a semenáčky stromů. Páchlo to tam zatuchlinou. Kolem kostela se táhla kamenná zeď, přerušená jedinou zastřešenou dřevěnou brankou, širokou právě tak na to, aby jí prošla rakev a ti, kdo ji nesli. Ke starým kostelním dveřím vedla ušlapaná cestička. Zdálo se, že ta jediná odolává náporu plevele.

„Ach,“ vydechla Neeve. Seděla na zídce vedle Lily. Byla při těle, ale i tady na hřbitově dokázala být velmi elegantní. Lila znovu užasla nad jejíma mimořádně hezkýma rukama. Zaujaly ji už při prvním setkání. Neeve měla něžné, úplně dětské ručky s buclatými zápěstími a štíhlými prsty zakončenými dokonale oválnými nehty. „Ach,“ vydechla zase Neeve. „To je ale noc.“

Řekla to s důrazem na slově noc, a Lile z toho naskočila husí kůže. Se svou matkou tu hlídkovala v předvečer svátku svatého Marka posledních deset let, ale dnes to bylo jiné.

Dnes byla ta noc.

Letos poprvé Maura místo sebe poslala na hřbitov Neeve. Lile nebylo jasné, jaký k tomu měla důvod. Matka se jí zeptala, jestli půjde taky, ale vlastně to ani nebyla otázka. Lila chodila vždycky, půjde i dnes večer. Žádné jiné plány stejně nemá. Přesto se jí Maura zeptala. Dávno před Liliným narozením dospěla k názoru, že dětem rozkazují jenom barbaři, a tak Lila vyrůstala v prostředí řečnických otázek a proseb, které nešlo odmítnout.

Lila rozevřela a zase zavřela prochladlé pěsti. Bezprsté rukavice byly na okraji roztřepené, ale i tak měly jistý dekadentní styl. Loni si je sama narychlo upletla. Kdyby nebyla tak marnivá, mohla si vzít nudné, ale teplé rukavice, které dostala k Vánocům. Jenže ona marnivá byla, takže měla na rukou roztřepené bezprsté rukavice. Rozhodně byly zajímavější, až na to, že nehřály. A stejně je viděla jenom Neeve a mrtví.

Dubnové dny bývaly v Henriettě většinou příjemně teplé. Na dosud spících stromech se probouzely pupence a roztoužená slunéčka sedmitečná narážela do okenních tabulek. Ale dnes v noci to bylo jiné. Jako by byla ještě zima.

Lila se podívala na hodinky. Bylo pár minut před jedenáctou. Podle starých legend se hlídka na hřbitově má držet o půlnoci, jenže mrtví si na dochvilnost nepotrpí, zvlášť když nesvítí měsíc.

Na rozdíl od netrpělivé Lily seděla Neeve na zídce nehybně jako vznešená socha: měla sepnuté ruce a překřížené kotníky pod dlouhou vlněnou sukní. Menší a štíhlejší Lila se choulila vedle ní a vypadala spíš jako neposedný a úplně slepý chrlič vody. Tahle noc není nic pro její obyčejné oči. Je to noc věštkyň, vědem, čarodějnic a médií.

Jinými slovy, zbytku její rodiny.

„Neslyšela jsi něco?“ zeptala se zničehonic Neeve. Oči se jí ve tmě blýskaly.

„Ne,“ odpověděla Lila, protože opravdu nic neslyšela. Potom ji napadlo, jestli se Neeve neptá proto, že snad něco zaslechla.

Neeve ji pozorovala se stejným výrazem, jaký měla na všech fotograf iích na svých webových stránkách – byl to upřený pohled jakoby z onoho světa. Vzbuzoval v lidech neklid. Vždycky trval o několik vteřin déle, než bylo člověku příjemné. Pár dní po příjezdu Neeve z něho Lila byla tak vykolejená, že se o tom zmínila mámě. Tísnily se spolu v jediné koupelně v domě. Lila se chystala do školy, Maura do práce.

Lila se snažila sepnout si neposedné prameny tmavých vlasů do ohonu a přitom se zeptala: „To musí furt takhle zírat?“

Maura zrovna ve sprše kreslila ornamenty na zamlženou skleněnou zástěnu.

Nechala toho a rozesmála se. Skrze dlouhé, propletené linie kresby na skle prosvítala její kůže. „Ale jdi, to je jen takovej její zvyk.“

Lilu napadlo, že nejspíš existují mnohem užitečnější zvyky.

„Je toho slyšet spousta,“ ozvala se zase Neeve tajuplně.

Jenže popravdě nebylo slyšet nic. V létě v okolních kopcích bzučel hmyz, drozdci mnohohlasí na sebe pohvizdovali, havrani hlasitě krákali na projíždějící auta. Dnes v noci ale bylo opravdu chladno, a tak všechno dávno spalo.

„Já tyhle věci neslyším,“ řekla Lila. Trochu ji překvapilo, že to Neeve nepoznala. Ve své věštecké rodině byla Lila vzácnou výjimkou. Neúčastnila se živých debat o světě pro většinu lidí skrytém, které spolu vedly její máma, tety a sestřenice. Svou jedinou zvláštní schopnost nemohla sama využít. „Já neslyším nic, jsem jen něco jako telefon. Prostě všechno umocňuju pro ostatní.“

Neeve z ní nespouštěla oči. „Tak proto Mauře tak záleželo na tom, abys šla se mnou. Býváš i u všech jejích seancí?“

Lila se při té myšlence otřásla. Podstatnou část máminy klientely tvořily osamělé ženy. Doufaly, že jim Maura předpoví lásku a bohatství. Lila si nedovedla představit, že by tohle musela snášet od rána do večera. Dobře si uvědomovala, že pro její matku by určitě bylo lákavé mít ji na seancích u sebe, protože zesilovala její spirituální schopnosti. Když byla mladší, neuměla ocenit, že ji Maura tímto způsobem šetří. Ale dnes už tomu rozuměla a Mauřiny ohleduplnosti si opravdu cenila.

„Jenom pokud jsou fakt důležitý,“ odpověděla.

Neevin znepokojivý pohled jí začínal nahánět hrůzu. „Abys věděla, měla bys na to být pyšná. Dokázat umocnit spirituální schopnosti druhých je vzácný a neocenitelný dar,“ řekla jí Neeve.

„Pchá,“ odfrkla Lila, ale nebyla v tom zlost. Mělo to vyznít legračně. Už šestnáct let se snažila smířit se s tím, že jí byly upřeny nadpřirozené schopnosti. Nechtěla, aby si Neeve myslela, že se kvůli tomu trápí. Zatahala za vlákno uvolněné z rukavice.

„A máš ještě spoustu času na to, abys v sobě intuitivní vlohy objevila,“ dodala Neeve. Tvářila se teď už přímo hladově.

Lila neodpověděla. Předpovídání budoucnosti jiným lidem ji vlastně nezajímalo. Ona chce žít a objevovat svou vlastní budoucnost.

Konečně ji Neeve přestala zkoumat. „Cestou k vám jsem jela kolem nějaké školy,“ řekla a bezmyšlenkovitě kreslila prstem do prachu na kameni. „Byla to soukromá internátní škola Aglionby. Tam chodíš?“

Lila pobaveně zakoulela očima. Jasně, Neeve je tady cizí a nemá přehled. Ale podle ohromné kamenné auly a parkoviště plného aut německé výroby si stejně mohla domyslet, že to asi nebude škola, kterou by si mohly dovolit.

„To je škola jenom pro kluky. Pro synátory politiků a naf tových magnátů a pro…“ Lila se snažila přijít na to, kdo další může mít dost peněz na školné v Aglionby, „… nemanželský dětičky odkopnutejch milenek s bohatým odstupným.“

Neeve zvedla obočí, ale na Lilu se pro změnu ani nepodívala.

„Jsou fakt nemožný,“ dodala Lila. Duben klukům z Aglionby nesvědčil; jakmile se oteplilo, začínali se producírovat ve svých kabrioletech v tak nevkusných šortkách, že něco takového se odváží vzít si na sebe opravdu jenom bohatí. Do školy ovšem všichni nosili uniformu: khaki kalhoty a pulovr s výstřihem do V a s našitým symbolem havrana. Aspoň bylo snadné identif ikovat jejich postupující armádu: Havraní bratrstvo.

„Myslí si, že jsou bůhvíco a že se před nima posadíme na zadek, o víkendech chlastají první ligu a sprejujou na dopravní značky po celý Henriettě,“ pokračovala Lila.

Co se týkalo Aglionby, Lila si stanovila dvě pravidla: za prvé, držet se všeobecně od kluků co nejdál, protože z nich koukají jenom potíže. A za druhé, držet se co nejdál zejména od kluků z Aglionby, protože to jsou frackové.

„Na svůj věk jsi docela rozumná,“ podotkla Neeve a Lilu to otrávilo, protože dobře věděla, že rozumná je. Pokud máte takový nedostatek peněz jako Sargentovy, uvážlivost se ve vás zakoření už v dětství.

Ve světle úplňku si Lila všimla, co to vlastně Neeve nakreslila. „Co to je?“ zeptala se. „Máma kreslila to samý.“

„Vážně?“ podivila se Neeve. Společně pozorovaly ornament. Byly to tři zaoblené linie, které se protínaly a tvořily neobvyklý trojúhelník. „A řekla ti, co to znamená?“

„Kreslila to po skle v koupelně. Neptala jsem se.“

„Mně se o tom zdálo,“ řekla Neeve tak samozřejmě, až z toho Lile přeběhl mráz po zádech. „Chtěla jsem vidět, jak to bude vypadat, když to nakreslím.“ Přejela přes ornament dlaní, ale vtom varovně zvedla pěstěnou ruku.

„Myslím, že už jdou,“ zašeptala.

Proto sem Lila s Neeve přišly. Rok co rok Maura sedávala na zídce s koleny pod bradou, zírala do prázdna a diktovala Lile jména lidí. Lile připadal hřbitov prázdný, ale Maura viděla, že je plný mrtvých. Ne současných mrtvých, ale duchů těch, kteří zemřou během příštích dvanácti měsíců. Lila měla vždycky dojem, jako by slyšela jen polovinu rozhovoru. Některé duchy Maura sama poznala, ale často se jich musela ptát na jména. Jednou jí vysvětlila, že kdyby tam s ní Lila nebyla, nic by z nich nedostala – mrtví by ji bez Lily neviděli.

Lila si pocit, že je důležitá, užívala, ale občas si přála, aby v tom bylo něco víc, než že je jen užitečná.

Hřbitovní hlídka byla klíčová pro velmi neobvyklou službu, kterou Maura poskytovala klientům. Lidem, kteří žili v blízkém okolí, slíbila, že jim dá vědět, pokud by měli během příštích dvanácti měsíců zemřít buď oni sami, nebo někdo jim blízký. Kdo by za něco takového nezaplatil? Vlastně skoro nikdo, protože většina lidí věštbám nevěří.

„Vidíš někoho?“ zeptala se Lila. Chvíli si třela prokřehlé ruce a potom sebrala ze zdi sešit a pero.

Neeve seděla úplně nehybně. „Něco mi zavadilo o vlasy.“

Lila se zase zachvěla. „Byl to někdo z nich?“

„Budoucí nebožtíci musejí projít stezkou mrtvých a tady tou brankou,“ řekla Neeve chraplavě. „Tohle bude zřejmě jiný… duch vyvolaný tvou energií. Neuvědomila jsem si, jaký účinek bude mít tvoje přítomnost.“

Maura se nikdy nezmínila o tom, že by Lila přitahovala jiné mrtvé. Nejspíš ji nechtěla děsit. Anebo je prostě neviděla – stejně jako Lila.

Lila si uvědomila, že jí tvář ovanul sotva znatelný závan vzduchu. Nebylo to zrovna příjemné. Neeve také povlávaly kudrnaté vlasy. Jedna věc jsou neviditelní duchové budoucích mrtvých, co se chovají spořádaně. Ale přeludy, které se nedrží stezky mrtvých, to je něco jiného.

„Nejsou to –“ chtěla se zeptat Lila.

„Kdo jsi? Robert Neuhmann,“ přerušila ji Neeve. „Jak se jmenuješ? Ruth Vertová. A ty jsi kdo? Frances Powellová.“

Lila rychle škrábala jména tak, jak je Neeve diktovala, aby jí ani jedno neuteklo. Občas zvedla oči a snažila se na stezce něco zachytit – cokoliv. Ale jako vždycky viděla jen přerostlou trávu, nezřetelné obrysy dubů a černý otvor kostelních vrat, kudy mrtví vcházeli dovnitř.

Nebylo nic vidět ani slyšet. Po mrtvých ani památky, až na jména napsaná do sešitu v její ruce.

Neeve měla možná pravdu. Lila nejspíš vážně prožívá krizi identity. Občas jí připadalo trochu nespravedlivé, že všechny ty zázraky a moc, kterou vládne její rodina, ona jen zaznamenává na papír.

Aspoň se toho můžu účastnit, pomyslela si Lila mrzutě, třebaže si připadala jako slepecký pes. Zvedla si sešit co nejblíž k očím, aby v té tmě dokázala přečíst, co napsala. Bylo to jako seznam jmen z kalendáře tak před sedmdesáti, osmdesáti lety: Dorothy, Ralph, Clarence, Esther, Herbert, Melvin.

A kromě toho se opakovala stále stejná příjmení. V údolí žilo několik starobylých rodin. Možná nebyly zvlášť vlivné, ale rozhodně byly početné.

Do myšlenek jí pronikl důrazný hlas Neeve.

„Jak se jmenuješ?“ ptala se. „Počkej přece. Jak se jmenuješ?“ Byla zaražená, což se k ní vůbec nehodilo. Lila se jen tak ze zvyku zahleděla stejným směrem jako Neeve.

A vtom někoho uviděla.

Rozbušilo se jí srdce. Kousek opodál někdo stál. Nikdo tam být neměl, a přesto tam stál.

„Já ho vidím,“ zašeptala Lila. „Neeve, já ho vidím.“

Lila si vždycky představovala, že duchové poklidně vcházejí do kostela, ale tenhle se procházel po hřbitově, jako by se nemohl rozhodnout. Mladík měl na sobě kalhoty a pulovr. Vlasy se mu ježily do stran. Ne že by byl průsvitný, ale úplně skutečný taky nebyl. Jeho postava vypadala jakoby zakaleně, rysy v obličeji rozmazaně. Ale zjevně byl mladý. A to na tom bylo to nejkrutější.

Lila viděla, jak se zastavil a třel si rukou spánek. Bylo to tak živoucí gesto, že se jí udělalo trochu špatně. Najednou klopýtl a pohnul se kupředu, jako by ho někdo zezadu strčil.

„Zeptej se, jak se jmenuje,“ zasyčela Neeve. „Se mnou mluvit nechce. A musím ještě zjistit, jak se jmenují ostatní.“

„Já?“ podivila se Lila, ale poslušně se svezla ze zídky. Srdce jí v hrudi poplašeně bušilo. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Cítila se přitom všelijak.

Zdálo se, že ji neslyší. Vůbec nezareagoval a vykročil pomalu a zadumaně směrem ke vchodu do kostela.

Tak takhle umíráme? přemýšlela Lila. Žádný závěrečný fanfáry, jenom se dotrmácíme sem a tak nějak vybledneme?

Neeve se znovu začala věnovat ostatním a Lila popošla k tulákovi.

„Kdo jsi?“ zavolala na něho zpovzdálí. Dal si hlavu do dlaní. Jeho tělo nemělo pevné obrysy a tvář postrádala jakýkoliv výraz. Vlastně na něm nebylo nic lidského, ale Lila v něm přesto viděla kluka. Něco jí napovídalo, kdo to asi je.

Byla překvapivě klidná. Myslela jen na to, že tenhle kluk do roka umře. Jak to Maura vůbec snese?

Lila se přikradla blíž. Byla už skoro u něj, když vtom opět vykročil ke kostelu. Jako by ji vůbec neviděl.

Když se k němu přiblížila, ruce jí začaly mrznout. I srdce jí obestřel chlad. Neviditelní duchové bez vlastní tělesné energie z ní vysávali sílu, až jí z toho naskočila husí kůže.

Mladík se zastavil u vchodu do kostela a Lila věděla, prostě věděla, že jestli vejde dovnitř, už nikdy jeho jméno nezjistí.

„Prosím,“ řekla mnohem mírněji. Natáhla ruku a zlehýnka se dotkla jeho neexistujícího pulovru. Projela jí smrtelná hrůza. Snažila se uklidnit tím, co jí odjakživa vštěpovali: duchové čerpají energii ze svého okolí. Cítila, že ji využívá k tomu, aby zůstal viditelný.

Běhal jí z toho mráz po zádech.

„Řekl bys mi, jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Postavil se k ní čelem a Lila si vyděšeně uvědomila, že má na sobě pulovr se znakem Aglionby.

„Gansey,“ odpověděl tiše, ale šepot to nebyl. Mluvil normálním hlasem, jen jakoby z velké dálky, takže to bylo sotva slyšitelné.

Lila nemohla spustit oči z jeho rozcuchaných vlasů, z místa, kde měl mít oči, z havrana na pulovru. Všimla si, že má svetr na ramenou úplně promočený, a i na zbytku oblečení byly vidět mokré skvrny. Zřejmě ho stihla bouřka, která ještě nenastala. Lila stála tak blízko, že z něho cítila něco jako mátu. Nebyla si jistá, jestli je vůně máty typická pro všechny duchy, nebo jen pro něj.

Byl tak skutečný. Konečně poprvé v životě uviděla ducha a vůbec jí to nepřipadalo nadpřirozené. Měla pocit, že se dívá do hrobu a že ten, kdo v něm leží, vzhlíží nahoru k ní.

„To je všechno?“ zašeptala.

Gansey zavřel oči. „Nic víc už není.“

Padl na kolena – docela tiše, protože jeho tělo nebylo skutečné. Jednou rukou se opřel o zem, s prsty roztaženými v prachu. Temný kostel za ním se zdál zřetelnější než jeho sehnutá postava.

„Neeve,“ zaúpěla Lila. „Neeve, on – umírá.“

Neeve přišla blíž a postavila se přímo za ni. „Ještě ne,“ řekla.

Gansey se už téměř vytratil, kostel ho pohlcoval, nebo se on vpíjel do kostela.

„Jak – jak to, že ho vidím?“ zašeptala Lila skoro nezvučně.

Neeve se ohlédla přes rameno, buď proto, že přicházeli další duchové, anebo proto, že už nikdo další nešel – Lila se zahleděla stejným směrem, ale nebyla si jistá. Když se zase otočila ke Ganseymu, byl pryč.

V žilách se jí zase rozproudila teplá krev, ale cosi v její hrudi zůstalo ledově chladné. Začal ji nebezpečně přemáhat zármutek a žal.

„Existují pouze dva důvody, proč někdo neobdařený vidí ducha v předvečer svátku svatého Marka. Buď jsi jeho životní láska,“ vysvětlila jí Neeve, „nebo jsi ho zabila.“

Vydalo: Argo; 2014