Michal Klimek: Caligo

Kniha vypráví příběh přeživších pádů letadla, které ztroskotalo v pustině severního Ruska. Hlavní hrdinové se brzy po havárii dostávají na místo, které je bývalým geologickým vrtem. Při čekání na svou záchranu zjišťují, že opuštěný komplex se v minulosti stal místem podivných a nevysvětlitelných úkazů. Když jsou svědky několika záhadných úmrtí, v jejich myslích se vynoří otázka, kterou se bojí vyslovit: Může se skutečně jednat o místo, na kterém lidé před desítkami let navrtali samotné peklo?

 

Info o knize:
Rok vydání: 2015
Autor: Michal Klimek
Počet stran: 238
Koupit: Google Play
Web: Caligo
FB: facebook.com/mikykli

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

Ticho bylo vším.

Nejasně si uvědomovala, jak jí vzadu v hlavě cosi šeptá; chladný, až mrazivý hlas ji probouzel k životu a probouzel i sám sebe. Ležela na zádech, natažená na posteli v hotelovém pokoji a sledovala prach létající vzduchem v jasných paprscích pozdně letního slunce.

V jednu chvíli měla pocit, že je to ten dobře známý hlas: to něco, co jí vždy vnuklo nápady a v podstatě bylo odrazem jejího hlasu, jen s nádechem volnosti, nespoutanosti, svobody.

Ležela a zírala do stropu; zvuky začaly být cizí. Neznala je, nebyla to inspirace vedoucí její ruku po plátně ani mačkající spoušť fotoaparátu. Bylo to černé a vazké, slizce se táhnoucí zákoutími její mysli. Zanechávalo to za sebou stopu, o které věděla, že se jí už nikdy nezbaví.

Náhle se na posteli posadila, a když jí krev po chvíli přestala zběsile bušit ve spáncích, uvědomila si, že se zvednout nechtěla. S nohama shozenýma přes okraj postele chvíli hleděla na tmavě obložení zdi; měla pocit, že se spáry každou chvíli otevřou, proderou se jimi vyhublé ruce se zčernalými nehty a dotknou se jí. Při té představě se otřásla, zavřela oči a pevně stiskla víčka.

Hlavou jí probleskla smršť vzpomínek: auto jedoucí ve tmě pustou krajinou, muž krvácející z krční tepny, ona samotná stojící v ateliéru před prázdným plátnem. Zatřásla hlavou, zahnala vzpomínky a zamířila přes pokoj do koupelny. Než do ní však vešla, zastavila se u obrazu visícího vedle dveří. Byl to jasný výkřik moderního umění, prázdné plátno s černou skvrnou uprostřed. Nebyla pravidelná, okraje měla rozpité. Kolem ní bylo pusto a prázdno ohraničené rámem.

Jako první důvod toho, proč ji obraz tak přitahoval, viděla svou dosavadní působnost na poli umění: bylo zcela přirozené, že ji k sobě zavolalo a upoutalo její pozornost. Při pečlivém pohledu si však něčeho všimla – okraje skvrny se před jejími zraky začaly rozpíjet jako poklidné mořské vlny mířící ke břehu, zanechávající za sebou mokrou stopu.

Přesně jako ta věc v její hlavě.

Okraje se začaly rozšiřovat a klidné vlny získávaly na síle: rozšiřovaly se a celá skvrna teď vyrostla do dvojnásobku své původní velikosti. Vpíjela se jí do očí, zakalovala jí duhovku a prostupovala dál do hlavy.

Jediným pohybem obraz strhla ze zdi, plátno obratně vytrhla a odhodila na zem. Rám pověsila zpátky a pak si uvědomila, že dýchá povrchně a překotně; pokusila se dech uklidnit, výsledkem byl ale jen dusivý kašel.

Když se znovu klidně nadechla, myslí jí probleskla tvář muže s krví řinoucí se z rány na krku. Pohledem se zastavila u hromady novin. Zvedla výtisk, který ležel úplně nahoře, a nevšímajíc si titulní strany listovala dál. Na straně 6 našla, co hledala: reklama na dětskou výživu se spokojeně vypadajícím batoletem. Odtrhla stranu a ze šuplíku stolu vytáhla nůžky. Postavu dítěte vystřihla, chvíli ji podržela před očima a pak znovu zašmátrala v šuplíku. Nenašla, co hledala, otočila se tedy ke stolku s nápoji, odšroubovala láhev s ananasovým sirupem a namočila do něj dva prsty. Pak se vrátila zpět k prázdnému rámu, potřela stěnu lepkavou tekutinou a fotografii batolete na ni přilepila.

Ještě před tím ale utrhla dítěti jeho kulatou hlavu.

Bez toho, aby nově vznikajícímu obrazu věnovala jakoukoliv pozornost, začala znovu listovat novinami. Několik nehodících se magazínů musela odložit, až deník ležící asi v polovině hromady ji zaujal. Na obálce byla černobílá fotografie starého muže, měl značně vrásčitý obličej a oči se mu zářivě leskly. Pomyslela si, že fotograf odvedl skutečně dobrou práci (obrázek jí připadal dostatečně surový na to, aby ho použila) a hlavu vystřihla. Když byla hotová, zopakovala proceduru s ananasovým sirupem a hlavu starce (nejspíš je to režisér, ale co na tom záleží, pomyslela si) přilepila na místo, kam patřila hlava batolete. Trochu ode zdi odstoupila, změřila si své dílo pohledem a přepadl ji pocit prázdnoty. Bylo to jiné, než pracovat s barvami a tvary, jiné než častá připravenost, přesto improvizace s jejími předchozími výtvory. Uvědomovala si, proč tomu tak je: ona byla jiná. Nevěděla, co z ní hovoří, hlas, který slyšela na posteli, byl pryč, neslyšela ho, ale něco z ní stále promlouvalo a plivalo to myšlenky a slova na zeď před ní.

Znovu si vzpomněla na muže hroutícího se k zemi. Rozhodně neměl obličej plný moudrosti, spíš vyrovnanosti, lišil se od jejího obrazu na stěně, ale přisuzovala to své vlastní vnitřní ironii. Tělo batolete už si nevysvětlovala, byla to přesně ta část její tvorby, která měla zůstat nepochopena a nejspíš stokrát špatně interpretována, mělo na ni být nahlíženo jako na výkřik něčeho divného (v duchu se zasmála černé tečce, která teď ležela pod oknem).

Sebrala ze šuplíku stříbrný kapesní nožík, otevřela ho a jediným tahem si zajela do masa na předloktí. Přestože ji čekala, bolest ji překvapila: tím, jak málo byla intenzivní. Z pěticentimetrové rány vytékala krev, nezajela hluboko, i tak měla ale po chvíli celé předloktí rudé a krev stékala na podlahu. Ruka, ve které držela nůž, se jí roztřásla a ona ho upustila. Zacinkal o podlahu a pak bylo zase ticho.

Zabořila do rány dva prsty, na nichž měla ještě zbytky sirupu, a zasyčela štiplavou bolestí. Když znovu pohlédla na zeď, zdálo se jí, že se muž škodolibě směje, jako člověk, který bolest nedokáže cítit, a ostatním trpícím se jen vysmívá.

Přejela prsty po krku bizarní postavy, krev na několika místech stékala na tělo batolete. Chtělo se jí zasmát, smích se jí ale zadrhl v krku a ven se nedostal. Jen se znovu rozkašlala. Přiložila si ruku k ústům a ucítila sladkou chuť své vlastní krve. V další chvíli se jí podlomila noha, podrážka jí podklouzla na kapkách krve a ona si uvědomovala, jak padá.

Ještě než dopadla na podlahu, bylo jí to jasné: nůž sice ležel vodorovně, i tak jí ale zajede pod kůži zad. Zakřičela bolestí. Před očima se jí rozsvítilo několik světel, chvíli poskakovala po stěně a pak zmizela. Bolest v zádech jí vystřelovala až do rukou, s námahou a sípáním se opřela o loket a posadila se. Natáhla nepořezanou ruku za záda, a jakmile se dotkla rukojeti nože, přejel jí celým tělem mráz. Pevně ji chytila, zatnula zuby, potlačila dávivý reflex svírající jí hrdlo v nepříjemných vlnách a nůž jedním trhavým pohybem vytáhla. Znovu se rozkřičela, měla ale pocit, že slyšela sama sebe mnohem hlasitěji, než ve skutečnosti zněla. Roztřesenou rukou se jemně dotkla rány a v první chvíli se jí ulevilo; z rány nevytékala kvanta krve, jak očekávala. V další chvíli ji ale přemohla hrůza.

Místo horké krve, kterou očekávala, ucítila zvláštní, táhnoucí se chlad. Sevřela pěst, přemístila si ji před oči a rozevřela. Mezi prsty pomalu unikal tmavý, těžký dým.

„Pomoc,“ šeptla. „Prosím… pomoc.“

Nedokázala křičet. Hrdlo jí paralyzovala hrůza. Pohlédla k posteli; na nočním stolku stál telefon. S námahou se zvedla, několikrát při tom zakašlala, v zádech ji bodala bolest. Dobelhala se k telefonu, poklekla před noční stolek a zdravou rukou zvedla sluchátko. Přitiskla si ho k uchu a zahleděla se do zdi.

„Recepce, prosím.“

Neodpovídala. Pohledem sklouzla na ránu na ruce a uviděla, že krev přestala téct: zaschla na okrajích rány. Z jejího jádra se teď místo ní valil tmavý kouř. Nestoupal nahoru, převalil se přes paže a pomalu se ztrácel, zatímco padal k podlaze.

„Haló? Je tam někdo?“

„Ano… p-prosím pokoj šest set šedesát dva.“

„Spojím vás.“

Několikrát se ozval tón, když konečně sluchátko zvedl.

„Prosím?“ ozval se jeho hlas na druhé straně.

V hlavě jí vybuchla bodavá bolest, otevřela ústa a zakřičela, cítila, jak se jí hrdlo chvěje a vzduch prochází ústy, nevyšel z ní však jediný zvuk.

„Da… ute…“

„Haló?“

Znovu zakřičela. Všechen křik, který cítila, jí rezonoval v hlavě, a byla by přísahala, že kdyby vyšel ven, vytloukl by okna a rozbil stínítko lampy stojící opodál.

Pohlédla na obraz na zdi: posměšný úšklebek z mužovy tváře zmizel, nahradil ho soucitný výraz. Díval se na ni s moudrostí, kterou dokáže přinést jen požehnaný věk, a ona věděla, co jí říká, přestože mlčel.

„Utečte…“ zachroptěla. „Prosím.“

„Haló? Kdo je to?“ ozval se mladíkův hlas ze sluchátka a začínal se pomalu vzdalovat. Pak se v ní cosi zmohlo, naposledy pevně chytila sluchátko mokré od jejího vlastního potu a vydala ze sebe poslední slova:

„To jsem já. Stojím přímo vedle tebe, chudáčku sirotku. Utečte jim… musíte utéct… on zná řešení.“

Pohled se jí rozostřil, ruka ji přestávala poslouchat.

„Bude si číst.“

Před očima se jí zatemnělo; stisk ruky povolil, sluchátko se svezlo dolů a zhouplo se na šňůře. Naposledy se myšlenkami ocitla ve svém ateliéru, a už když měla pocit, že tam je, zalilo ji světlo z jeho velkých oken: bylo všude, oslepovalo ji.

Pak se začalo zmenšovat. Realita se ohnula, zaklesla sama do sebe. Vše zmizelo v drobné, černé tečce.