Keith R. A. DeCandido: Ospalá díra – Děti revoluce

Ichabod Crane, voják armády bojující za nezávislost amerických kolonií, je v bitvě roku 1781 smrtelně raněn a vzápětí procitá o více než dvě století později v moderním americkém městě Sleepy Hollow – Ospalá díra. Netuší sice, k čemu přesně došlo, ale záhy zjišťuje, že jeho novým posláním je bojovat společně s místním detektivem Abbie Millsovou proti stoupencům zla.

Ve snu se mu zjevuje jeho dávná žena Katrina a předává mu podivné poselství: musí za každou cenu najít a získat do svých rukou vyznamenání jménem Kongresový kříž, jež mu bylo před staletími uděleno za statečnost Druhým kontinentálním kongresem. Po tomto vyznamenání, které v sobě skrývá dosud utajovanou moc, ale pátrají rovněž jeho protivníci, jimž má pomoci při vzkříšení čarodějnice Serildy, upálené v době americké revoluce. Crane a Millsová proto musí získat Kongresový kříž dříve, než tak učiní druhá strana a než vzkříšená Serilda rozpoutá nad Sleepy Hollow nemilosrdnou odplatu.

Ukázka z knihy:

JEDNA
Sleepy Hollow, New York
LEDEN 2014

Jeden z velkých paradoxů v životě Ichaboda Cranea spočíval ve faktu, že jej tady sice neustále obklopovali nějací lidé, jenže současně nebyl nikdy tak strašlivě sám jako teď.

Těch věcí, na něž si musel Crane zvykat od chvíle, kdy se probudil na počátku jednadvacátého století (subjektivně ovšem pouhých několik okamžiků po své smrti z rukou nepřátelského vojáka, jemuž on sám sťal hlavu na sklonku století osmnáctého), bylo doslova a do písmene bezpočet. Ze všeho nejvíce jej ale sužoval prostý počet lidí, které měl kolem sebe. V předchozím životě, kdy sloužil jako voják bojující nejprve v pravidelném britském vojsku a poté v Kontinentální armádě, býval aristokratem. Jen výjimečně se ocital obklopen neznámými lidmi. A pokud se tak stalo, pak se jednalo o prchavé okamžiky, zhusta na bitevním poli.

Samozřejmě… Množství lidí, kteří jej za oněch časů reálně mohli obklopovat, bylo zanedbatelné.

V koloniích na území Severní Ameriky žily v okamžiku jeho domnělé smrti sotva více než dvě tisícovky duší. Ve chvíli, kdy kalendář přecházel z léta Páně 2013 do následujícího roku 2014, však jen samotné Sleepy Hollow mělo více obyvatel než kdysi všechny kolonie dohromady. A to se jednalo jen o jedno z oněch malých sídel, která poručík Millsová označovala za pouhé noclehárny a jakých by se našlo v údolí řeky Hudson na sever od New York City bezpočet.

Kdysi mohl strávit třeba celého půl roku, aniž by se setkal s jedním jediným člověkem, s nímž se již z dřívějška neznal dost na to, aby si potřásli rukama a vyměnili hrst zdvořilostí. Nyní byl však každý den zavalen kontakty s neznámými lidmi v absurdně působících oděvech, oddávajícími se činnostem, jejichž smysl Crane nedokázal ani pochopit.

Slabou útěchu představoval fakt, že pro tyto lidi by byl stejně nepochopitelný způsob, jakým kdysi trávil čas on.

Onoho chladného zimního dne si uvědomil, že ho to přitáhlo jako už mnohokrát dříve do Parku vlastenců, rozkládajícího se mezi Sleepy Hollow a sousedním městečkem dál na jihu, Tarrytownem. Centrum parku tvořil pomník Johna Pauldinga, což byl jeden ze tří vojáků Kontinentální armády, který zajal špeha jménem John André. Crane si na onu událost vzpomínal, třebaže on sám se v té době nacházel kdesi jinde. Byl si poměrně jistý, že k zajetí Andrého, jenž byl společníkem Benedicta Arnolda, došlo ve skutečnosti zhruba necelého půl kilometru od tohoto místa, leč měsíce strávené v jednadvacátém století jej poučily, že historie jeho epochy se mezitím proměnila v pouhé mlhavé obrazy, pokud se tedy ještě někdo vůbec obtěžuje, aby si na cokoli spojeného s oněmi dobami vzpomenul.

Toto zimní odpoledne panoval klid a Cranea se za to zmocnil pocit vděku. Většinu trávy v parku pokrýval sníh, nicméně z hladce dlážděného chodníku, vykreslujícího na zemi ovál, byl odhrnutý. Od ulice Broad Way (bylo zvláštní pojmenovat ji „Široká cesta“, neboť nebyla o nic širší než ostatní ulice kolem) k němu dolétaly hlasy dětí. V Pauldingově škole pro dnešek podle všeho právě končilo vyučování.

Pohroužen do vlastních myšlenek kráčel Crane kolem pomníku a pak dál po cestičce, která jej dovedla k jednomu ze dvou kamenných mostků klenoucích se nad potokem.

Jedním z nemnoha dalších návštěvníků parku byla jakási žena asijského vzezření, která se zde procházela s maličkým psíkem neidentifikovatelného plemene. Na očích měla brýle s obroučkami z umělé hmoty, v současnosti velice módní. Oblečena byla do bundy ze zvířecí kůže, jež jí podle všeho zajišťovala jen zhola nedostatečnou ochranu před zimou, zvláště pak s přihlédnutím k počtu roztřepených a proděravělých míst zdobících její modré kalhoty.

Crane se již stačil poučit, že lidé v tomto století neocení často ani tak prostou věc, jako je obyčejný pozdrav, a tak se nepokoušel o komunikaci.

K jeho překvapení a současně i radosti však neznámá žena projevila méně zdrženlivosti než on. „Ten váš kabát, no tak to je senzace! Kde jste našel tak parádní historickej kousek?“

„Tento svrchník byl dárek.“ Crane už dříve zjistil, že uvedená věta představuje nejjednodušší metodu, jak vysvětlit své oblečení.

„No páááni, a ještě k tomu máte fakt úžasnej přízvuk. Kromě toho se vsadím, že vás pořádně hřeje. Myslím jako ten kabát, ne přízvuk. Tahle zima je děsná.“ V tu chvíli se ženin pes rozhodl, že provede detailní pachový průzkum mostku.

„Myslíte?“ Crane se usmál. „Já už ve zdejších končinách zažil mnohem krutější zimy. Ve srovnání s nimi je letošek hotovým osvěžením.“

„Když to říkáte. Ale já už se těším na Kali. Už abych se vrátila!“

„A kdo je onen Cally, o němž hovoříte?“

„Ne kdo, ale kde. Kalifornie, rozumíte? Já odtamtud pocházím.“

„Obávám se, že jsem dosud neměl tu čest, abych ji navštívil.“

Žena se zahleděla na svého psa, který se stále snažil pročichat celý most, a poté se znovu usmála na Cranea. „To je vážně fantazie, jak vy mluvíte. Já jsem každopádně z L.A. A tam je pořád léto. Je to tam mnohem lepší než zde. Tady mi z toho mrazu už asi upadne prdel.“

Crane odolal nutkání přelétnout pohledem na ženino pozadí, aby se přesvědčil, zda zmíněná část jejího těla dosud drží na správném místě. Když stejnou větu slyšel naposledy a zareagoval právě tímto způsobem, vysloužil si facku. Místo toho proto jen odvětil: „Připadá mi úžasné, že lidé v této době, se všemi vymoženostmi jako ústřední topení a izolační materiály, hovoří stále stejně vášnivě na téma, jak strašná je zima. Byť se mi vlastně zdá, že obyvatelé tohoto století bývají nejšťastnější, jestliže si mohou kvůli něčemu stýskat.“

„Tohoto století? Ale no tak, člověče, vy přece nemůžete být o tolik starší než já.“

Crane se zeširoka usmál. „To byste nikdy neuhodla, slečno.“

V oné chvíli se ženin pes rozhodl pokračovat v pachovém průzkumu na Craneových botách.

Žena se uculila a znovu promluvila: „Mám dojem, že Loužičce se vaše boty líbí stejně jako mně. Taky dárek?“

„Přesně tak.“ Crane se zadíval na Loužičku. „Doufám, že jméno vašeho psíka nenaznačuje, jakým způsobem hodlá projevit svou náklonnost k mé obuvi.“

„Ale kdepak. On občurává jenom stromy. Je to jedinej pes na světě, co se vyhejbá požárním hydrantům. Proto ho tak ráda vodím sem. No a kromě toho je to taky hezkej park. Já miluju historii, víte? Památníky stavěné lidem, kteří padli ve válkách.“

Crane přikývl. Kousek od vchodu do parku se nacházely další tři památníky vybudované na památku místních občanů, kteří zahynuli ve třech válkách, jež postupně postihly svět v předchozím století.

„I když si nemyslím, že to je úplně spravedlivý,“ dodala žena.

Seznam věcí, které samotný Crane pokládal za nespravedlivé, by dosahoval značné délky. Spíše ze zdvořilosti než proto, aby tím ženu vyzýval k upřesnění, jak to myslela, se ale přesto zeptal: „A co není spravedlivé?“

„No… ten potok tady… Jmenuje se po Andrém. Co ho měli co pojmenovávat po nějakém lumpovi?“

„Člověk by spíš uvažoval, proč mu vůbec nějaké jméno dávali. Nad posedlostí všechno pojmenovat zůstává rozum stát… Vzpomínám si –“ Crane se zarazil. Uvědomil si, že zmínky o tom, že pochází z jiné doby, většinou stáčely konverzaci směrem k pro něj nikoli dobrým koncům. „Byla doba, kdy tenhle potok žádné jméno neměl. A docela dobře se bez něj obešel.“

„Jasně. Já bych byla raději, kdyby ho neměl ani teď. Myslím tím prostě, že André byl zatracenej špión. Paulding dostal za odměnu pomník a pojmenovali po něm školu. Andrému dali potok. Co ale Williams a van Wart?“

„Dle mého soudu přisoudili milicionáři Pauldingovi lví podíl na zásluhách díky tomu, že z oněch tří mužů, kteří majora Andrého zajali, uměl právě on jako jediný číst a psát. Byl to on, kdo si přečetl dokumenty, jež měl André u sebe. A tudíž v něm odhalil zrádce.“

„No páni.“ Žena se zamyslela nad Craneovými slovy. „O tom jsem neměla ani páru.“

Loužička se rozhodl vyrazit k opačnému konci mostu. Vodítko, na němž žena psa držela, se napjalo na celou délku. Žena se nechala psem táhnout a volnou rukou ještě zamávala Craneovi na pozdrav. „Ráda jsem se s vámi setkala! Šťastný nový rok!“

„Vám také, madam!“ Crane jí dokonce rovněž zamával. Uvědomil si, že rozhovor na něj měl podivně povzbudivý dopad, i přes ženiny zbytečné nářky nad zimou.

Opřel se o okraj mostu a zaposlouchal se do hypnotizujícího šumění potoka, jenž zde tvořil hranici mezi dvěma městskými katastry.

Na okamžik nechal spadnout víčka a dal se unášet zvukem plynoucí vody. Se zavřenýma očima si představoval sykot provázející přípravu masa na pánvi nad ohněm.

Což jej dovedlo k myšlence, že odpoledne ještě nejedl. Snad aby mu to připomněl ještě jednou, vyloudil jeho žaludek podivné zvuky. Crane s povzdechem otevřel oči – a v tu chvíli zjistil, že se již nenachází v Parku vlastenců.

Ani se nepohnul, ale přesto stál nyní v rozlehlém lese. Byla temná noc. Nikde neviděl ani stopy po slunci, které by prosvítalo skrze zkroucené, seschlé stromy zaplňující okolní krajinu, kam jen Craneův zrak dosáhl. Ostrý mrazivý vzduch, jenž mu proudil do plic ve Sleepy Hollow, nyní ztěžkl a zhoustl. Když se chtěl teď nadechnout, znamenalo to místo osvěžení námahu a pak si uvědomil, že je pro něj obtížné, aby se vůbec udržel vzpřímeně na nohou.

Nad sebou neviděl žádné hvězdy, ale přesto dokázal jednou z mezer mezi větvemi stromů najít měsíc v úplňku. Ne že by snad potřeboval nějaký další důkaz, ale nyní byl teprve počátek ledna a nejbližší úplněk měl nastat až v polovině měsíce. Což znamenalo, že buď prodělal další skok dopředu v čase, nebo se ocitl v jakémsi kouzelném světě.

Vzhledem k veškerým okolnostem se mu zdála pravděpodobnější druhá z obou možností. Ve snech se mu již dříve zjevovala Katrina a kromě toho mívali on i poručík Millsová vidění i za bdělého stavu. Přicházela z nejrůznějších zdrojů: od Katriny až po zlého Molocha či jeho přítele Henryho Parrishe, Pojídače hříchů, schopného brát na sebe hříchy druhých.

„Ať už to se mnou udělal kdokoli, ukaž se mi!“

Crane uvažoval, zda by neměl prozkoumat okolí. Hned ale takový nápad zamítl. Muselo mít nějaký důvod, proč ho sem cosi přemístilo. Pokud se ocitl právě zde, měl se dostat sem a nikam jinam. A jestliže tomu tak nebylo, hodlal jen sotva prokazovat tomu, kdo ho sem zatáhl, laskavost, aby se kamsi trmácel tmou.

Znovu zakřičel. „Ukaž se mi!“

A pak už najednou nebyl v lese. Ocitl se v sídle van Bruntových a popíjel s Abrahamem van Bruntem. Čekali na příjezd posla, který jim měl doručit instrukce pro další úkol daný jim Kontinentálním kongresem.

„Musím ale říct, Ichabode, že tahle brandy je prostě příšerná. Kdes ji našel?“

Aniž by Crane uvažoval, odpověděl i nyní stejně jako kdysi. „Ve tvém likérníku, Abrahame.“

„Škoda. Doufal jsem, že jsem měl lepší vkus.“

Crane zavrtěl hlavou a ze všech sil se snažil pokračovat v rozhovoru se svým nejlepším přítelem. Tuhle brandy si spolu kdysi dali několik nocí předtím, než Katrina van Tasselová zrušila zasnoubení s van Bruntem a veřejně prohlásila, že miluje Cranea. Onen čin rozbil jejich přátelství a nakonec vedl k tomu, že van Brunt zaprodal vlastní duši a spolčil se se zlem, aby se mohl pomstít Craneovi i Katrině.

Jenže také van Brunt a jeho salón vzápětí zmizeli a místo nich se před Cranem objevil generál Washington a jakési místo pod širým nebem. Crane nyní stál s generálem a několika jeho pobočníky na místě masakru nedaleko od města Albany ve státě New York. Kolem sebe viděl potrhané stany, rozkopaná ohniště, hnijící jídlo, zničenou výzbroj a mrtvoly lidí ohořelé takovým způsobem, že si to Crane nedokázal spojit s účinkem žádné zbraně, kterou znal.

„Od Trentonu jsem něco podobného očekával,“ pronesl Washington. „Onoho dne jsme současně zvítězili i prohráli.“

Než stačil Crane cokoli odpovědět, jeho vidina se znovu proměnila. Tentokrát se ocitl v zednářské cele, kde on, poručík Millsová a kapitán Irving polapili Smrt, jezdce z Apokalypsy, jenž na sebe vzal van Bruntovu podobu poté, co van Brunt propadl pocitu, že byl svým nejlepším přítelem zrazen. Apokalyptický jezdec tenkrát promluvil hlasem zemřelého kamaráda Millsové, poručíka Brookse, když se Craneovi vysmíval:

„Tebe jsem dostal! Dostal jsem tě na bojišti! Povraždil jsem tvoje zednářské bratry a rozvěsil jejich hlavy jako lucerny. Zabil jsem jejího partnera a zabiju vás!“

Další změna scény. Tentokrát stál nad golemem, kterého Katrina dala Jeremymu. Tato loutka byla nadána nezměrnou ničivou silou, aby dokázala splnit své poslání, ochranu jejich syna. Crane byl donucen zabít tohoto tvora ostřím zbroceným svou vlastní krví.

A Crane zase znovu pronesl tatáž slova, která řekl golemovi tehdy, když umíral na píscích toho prapodivného cirkusu, zatímco Crane držel jeho znetvořenou ruku: „Vystál jsi dost bolesti. Více již trpět nemusíš.“

Další změna. Mrazivý den v pevnosti Fort Carillon, která byla právě dobyta Kontinentální armádou. Crane stál s Calebem Whitcombem a Henrym Knoxem, pověřenými úkolem přemístit několik děl z pevnosti do Bostonu.

Whitcombe promluvil: „Jste si jistý, že je to moudré, Knoxi? Tohle místo nebylo příkladem účinné obrany ani předtím, než starý kapitán Delaplace kapituloval. A teď máme pevnost ještě více oslabit, když odtud odvezeme ty kanóny?“

„To už jsme probírali,“ odtušil Knox stejně jako tehdy v roce 1775. „Boston je mnohem důležitější než Two Lakes.“

Crane se usmál, když slyšel, jak Knox použil anglický překlad názvu této oblasti, kterou Irokézové nazývali Ticonderoga. Dvě jezera. A pak se scéna znovu změnila a on se ocitl na setkání Synů svobody v New Yorku. Schůzku vedl Marinus Willett. Crane seděl v galerii, obklopen členy spolku i těmi, kdož s jeho cíli sympatizovali stejně jako on. Vedle něj seděl van Brunt.

Willett zatím hovořil: „Vojáci boří stožáry symbolizující naši svobodu skoro stejně rychle, jako je my dokážeme stavět. Možná nadešel čas, abychom zkusili jinou taktiku.“

Další muž, jehož jméno se Crane nikdy nedověděl, namítl: „To ne! Naše stožáry svobody budou jako hlavy hydry! Pokud oni skácejí jeden, postavíme my na jeho místě dva nové!“

Willett se usmál. „Výborně.“

A pak se Crane ocitl opět sám v lese. Mezi sukovitými pokroucenými stromy k němu prosvítal měsíc v půli, ozařující noční oblohu.

Craneovi se zrychlil tep, když spatřil Katrinu, stojící nyní vedle něj. Zrzavé vlasy a skvostně modelované rysy jeho ženy byly tím nejnádhernějším pohledem, jaký si kdy dokázal představit. Po měsíce, během nichž se snažil přetrpět život v tomto bizarním novém století a během nichž byl povolán do války, které jen sotva sám rozuměl, existovala jen jedna jediná věc, jež mu pomáhala nepodlehnout čirému šílenství. Tou věcí bylo vědomí, že Katrina skončila polapena v jakémsi očistci a že existuje možnost jejího osvobození a toho, že by se oba mohli nakonec znovu setkat.

Už dříve se mu zjevovala. Mohl ji letmo zahlédnout a dostával od ní poselství. Kdykoli se tak stalo, lámalo mu to pokaždé o trochu více srdce. Jako mnohé další, co viděl od okamžiku, kdy na to to místo přišel, také Katrina se neustále měnila. Zprvu byla oděná do elegantních šatů, jež na sobě měla onoho večera, kdy zrušila zasnoubení s van Bruntem. Pak se její oděv proměnil v černý prostý šat s čepcem, v němž byla oblečená, když se poprvé setkali. A nakonec na sobě měla úbor ošetřovatelky, v jakém chodila na bitevní pole. Včetně onoho dne, kdy došlo ke Craneovu osudnému setkání s Jezdcem.

Stála snad metr od něj.

„Katrino!“ Pohnul se směrem k ní, ale ona zůstávala stále stejně daleko.

V následující chvíli naléhavě zvolala: „Musíš získat nazpět to vyznamenání, které ti dali!“

A pak zase zmizela. Zanechala Cranea samotnéhov lese a donutila jej znovu prožívat pocit ztráty.

„Katrino!“ vykřikl, tentokrát mnohem hlasitěji.

Rozběhl se směrem, kde stála, ale najednou si uvědomil, že kolem něj je více stromů, které mu brání v tom, aby odtud utekl.

Nyní již neviděl obraz žádné osoby ze své minulosti a neviděl ani žádné stromy, byť oblohu stále ozařoval měsíc v půli. A potom bylo najednou oněch měsíců v půli osm.

„Katrino!“

„Člověče, kdo je kčertu ta vaše Katrina?“

Zmateně se otáčel dokola. Uvědomil si, že ho oslepuje sluneční světlo. Zastínil si oči rukou a mrkáním z nich zaháněl podivné barevné skvrny, až se jeho pohled zaostřil na ženu se psem, kterou už dříve potkal.

Hleděla na něj s viditelnými obavami. Stále vedla na vodítku Loužičku, který nyní vydával u Craneových nohou pištivý, vysoko posazený štěkot.

Crane zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, slečno. Neměl jsem v úmyslu vás –“ Nadechl se.

Znepokojený výraz se proměnil v úsměv. „To je v pohodě. Znám to taky. Člověk si tady jen tak stojí, sluníčko mu svítí do obličeje, k tomu ten zvuk tekoucího potoka… Prostě se vám najednou začalo něco zdát, je to tak?“

„Nejspíš,“ přitakal Crane nepřesvědčivě. Ačkoli nepochyboval o tom, že tato mladá žena nepostrádá jisté kouzlo, potřeboval se okamžitě spojit s poručíkem Millsovou.

Podala mu ruku. „No ale já nejsem Katrina. Mé jméno je Lianne. A vrátila jsem se sem, protože jsem si uvědomila, že jsem se nepředstavila. Máma mne vždycky učila, abych na to nezapomínala. Zejména když je člověk, s nímž hovořím, tak zdvořilý jako vy. Fakticky. Vy jste ten nejmilejší chlapík, s jakým jsem se tady potkala od doby, kdy jsem se sem přistěhovala na univerzitní kolej.“

Crane okamžitě uchopil Lianninu ruku a předklonil se k náležité úkloně. „Potěšení je zcela na mé straně, slečno Lianne. Mé jméno zní Ichabod Crane a jsem vám kdykoli k službám.“ Pustil ženinu ruku a napřímil se. „Obávám se nicméně, že mé – mé denní zasnění se – mi připomnělo jednu naléhavou záležitost, které se musím okamžitě věnovat. Pokud mne tedy omluvíte…“

Lianne stále držela ruku, kterou jí Crane políbil, před sebou a čišel z ní zmatek, který by Craneovi snad za jiných okolností mohl připadat zábavný.

Crane se jí ještě jednou uklonil. Její ohromené mlčení si vyložil jako přijetí omluvy, obrátil se a zamířil z mostu po kamenném chodníku, po němž se dalo dojít až na Broad Way. Sáhl do kapsy kabátu, který Lianne tak obdivovala, a vytáhl z ní věc, již zde označovali jako „mobilní telefon“. Napadlo ho, že přívlastek „mobilní“ je docela vydařený vtip vzhledem k tomu, jak velká část lidstva s touhle věcí konzultuje doslova každý svůj pohyb. Měl vůbec dojem, že spoléhání obyvatel jednadvacátého století na tuhle hračku dosahuje až šokující úrovně.

Přesto se ale nedokázal ubránit úžasu nad tímto vynálezem. Stačilo, aby do toho předmětu vyhlížejícího jako kus pečlivě opracovaného kovu zadal předem stanovený kód, a mohl teoreticky komunikovat s kýmkoli na světě. Něco podobného mu připadalo nepředstavitelné a často přemítal, co by dokázala Kontinentální armáda, pokud by byla vybavená podobným komunikačním zařízením.

Jenže pravidelná britská armáda by pak rovněž měla k téže věci přístup. Když už nic jiného, mohli by Angličané aspoň sdělit lordu Georgi Germainovi, že na řeku Jonase Broncka se nevejde plavidlo větší nežli veslice, což by jeho lordstvo zachránilo před jistou mírou rozpaků, když vydal rozkaz, aby na zmíněný říční tok vyrazily dělové čluny.

Craneovi se podařilo zdolat systém na zadání kódu a spojil se s poručíkem.

Abigail Millsová zvedla telefon po prvním zazvonění. „Mluvte rychle, Crane. Zrovna mám na lince asistenta okresního návladního. Kvůli Ippolitovu případu.“

„A onen džentlmen Ippolito je?“

„To bylo ještě před vámi. Ippolito je ten chlap, kterého jsme s Corbinem dostali kvůli vloupání. A teď jde jeho kauza po spoustě průtahů konečně před porotu. Takže zrovna procházím s Czierniewským svoje svědectví.“

Crane dokázal sledovat snad jen polovinu toho, o čem Millsová mluví, ale ani se neobtěžoval jakýmikoli dalšími dotazy, neboť měl naléhavější záležitosti, které musel s poručíkem probrat. „Je nezbytné, abych se s vámi okamžitě sešel, poručíku. Začíná nám zde doutnat další krize, byť se obávám, že povaha oné zmíněné krize zůstává záhadou, kterou budeme muset vy a já odhalit.“

„Což znamená, že nás Svědky čeká další den, který bude mít čtyřiadvacet hodin,“ odtušila Millsová suše.

Crane se zamračil. „Každý den má přece –“ Povzdechl si. „Jistě, rozumím. Opravdu velice vtipné.“

„Podívejte se, já potřebuju ještě aspoň deset minut na Czerniewského. Co kdybychom se setkali tak za čtvrt hodiny naproti přes ulici?“

„Platí.“

V tu chvíli již Crane kráčel po Broad Way a mířil ke zbrojnici, kterou místní policejní sbor přeměnil na archiv. Poté, co byl předchozí šerif Augustus Corbin zavražděn, sem byly uloženy jeho soukromé dokumenty. Corbin v minulosti nashromáždil obrovskou spoustu informací o nadpřirozených událostech, k nimž docházelo v okolí Sleepy Hollow. Crane a Millsová díky tomu mohli – s laskavým souhlasem Corbinova nástupce, jímž byl kapitán Frank Irving – zbrojnici zabrat a zřídit si v ní hlavní stan pro nadcházející bitvu s mystickými silami, jež se proti nim již šikovaly.

Irving se osvědčil jako cenný spojenec. Stejně jako Jenny Millsová, sestra Abigail, která už předtím pomáhala Corbinovi v jeho úsilí zjistit vše, co se zjistit dalo, o bitvě, do které se všichni zapletli. Jenny začala zbrojnici říkat Batcave. Netopýří jeskyně? Na co onen název narážel, Crane nechápal.

Zbrojnice byla jednou z nemnoha staveb, jež se dochovaly z Craneových dob. Podle všech historických pojednání, která za posledních několik měsíců pročetl, se kdysi malé městečko dočkalo přílivu nových obyvatel – bohatých i chudých. První vlna sem dorazila po vynálezu železnice a druhá po vynálezu automobilu. Obě vlny nového obyvatelstva byly provázeny budováním nových staveb, které velkou měrou nahradily původní farmy. Na přelomu dvacátého století již patřilo venkovské městečko, jak je znal Crane, minulosti.

Několik výjimek ale přečkalo. Patřil mezi ně starý holandský kostel, jenž stál už celé jedno století, když ho Crane poprvé navštívil. A pak právě tato zbrojnice, v níž se kdysi zrodilo rovněž několik strategií využitých posléze v bitvách o Lexington a Concord.

Crane zdolal svižným krokem Broad Way a Beekmanovu avenue – dopravní tepnu, na níž se nacházelo sídlo policie i někdejší zbrojnice.

Vešel do druhé z uvedených budov a kývl na policistku v uniformě sedící za kovovou přepážkou, kde si četla místní noviny Journal News.

„Dobrý odpoledne, pane Crane.“

Crane zamrkal. Nevzpomínal si, že by jej někdo právě této konkrétní policistce představil. „Přeji dobré odpoledne. Obávám se ale, že jste oproti mně ve výhodě –“ zadíval se na jmenovku na hrudi ženy „– strážnice Marbleová. My už jsme se někdy setkali?“Složila noviny a položila je na pult. „Ne. Ale věřte mi, tady všichni vědí, kdo jste.“

„Vážně?“ Crane se cítil její reakcí mírně zmaten.

Marbleová odfrkla. „Ale no tak. Corbina zabijou. Abbie se rozhodne, že neodejde do Washingtonu, a vy dva tady pak trávíte všechen čas, zalezlí v tomhle doupěti. A ona kromě toho vypadne z rozpisu služeb a Irving vám oběma kryje zadky.“ Zašklebila se. „Tohle je malý město a my se tady nemáme moc o čem bavit, dokud nezačne baseballová sezóna.“

„Aha, vy jste tedy fanynka baseballu? Obávám se, že já jsem této zábavě nepřišel na chuť, dokud mě poručík Millsová nevzala na jeden zápas.“

„No jasně. Ale nenechte se od ní zblbnout, aby vám namluvila, že Mets jsou dobrý tým. Jestli chcete vidět opravdový baseball, běžte se kouknout na stadion Yankee.“

„Budu na to pamatovat,“ odtušil Crane diplomaticky, třebaže chápal jen polovinu toho, o čem Marbleová mluví. „Ale teď, pokud mne omluvíte.“

„Beze všeho.“ Znovu si vzala noviny. „A hodně štěstí s tím, co tam děláte. Ať už je to cokoli.“

Crane sáhl do kapsy a vytáhl kovový kroužek, na němž měl neustále narůstající sbírku klíčů. Trvalo mu chvíli, než našel sestavu hodící se do konkrétních dveří a mohl vstoupit.

Několik minut poté, co se posadil na jednu ze dvou židlí, které se v místnosti nacházely a nabízely pochybné pohodlí, uslyšel Millsovou, jak se baví se strážnicí Marbleovou. Zdálo se, že probírají jakésitéma spojené s pány Harveyem, Tanakou, Sabathiaem a Wrightem. A pak ještě s kýmsi, komu říkaly „Ayrod“.

Po chvíli Millsová konečně dorazila k němu a potřásala hlavou. „Nevím, kdo je větší cvok, jestli Liz Marbleová, když si myslí, že to Yanks tenhle rok zase neprojedou, nebo Johnny Ippolito, že nedozná vinu. Kdyby to udělal, jak mu to nabídl Czierniewski, když jsme ho s Corbinem před půldruhým rokem dostali, byl by už dávno zpátky na ulici.“ Prudce vydechla. „Takže jaká je naše nejnovější záhada?“

Když seznámil Millsovou se souhrnem všeho, co viděl, uzavřel Crane své líčení slovy: „Mohu se jen domýšlet, že Katrina byla donucena co nejvíce zkrátit délku našeho kontaktu v důsledku mé návštěvy u ní v očistci.“

Millsová přikývla. „Jasně. Moloch ji tam od té doby drží pravděpodobně hezky zkrátka. Takže jaký metál to máte získat?“

„Nemám tušení.“ Crane zavrtěl hlavou a postavil se. Obsah toho, co se mu přihodilo, odvyprávěl Millsové vsedě, ale nyní se jej zmocnil neklid. „Já jsem neobdržel žádné vyznamenání. Ani od britské koruny, ani od kolonií.“

„A nenaznačila třeba ona něco?“

Crane nedůtklivě opáčil: „Pověděla mi jen to, co jsem vám citoval: ,Musíš získat nazpět to vyznamenání, které ti dali!‘ “

„Možná nešlo jen o slova. Co ještě jste viděl?“

„Spatřil jsem letmé výjevy s osobami, které se nějak účastnily našeho konfliktu, ať již v současnosti nebo tenkrát za války. Byli tam generál Washington, van Brunt, vy, Moloch, a –“ Crane zamrkal. „No jistě. Viděl jsem taky Willetta!“

„Kdo je to?“

Crane zavrtěl hlavou. „Marinus Willett, vůdce Synů svobody. Kontinentální kongres jej odměnil Kongresovým křížem. Bylo to jedno z několika vyznamenání, která se tehdy udělovala. Někteří vojáci dostali rovněž čestné meče a taktéž medaili za věrnost, jakou obdrželi John Paulding a jeho společníci za zajetí majora Andrého.“

Millsová se usmála. „Docela mě překvapuje, že náš pan Fotografická paměť mohl na něco takového zapomenout. Co se teda stalo s tím křížem po vaší smrti?“

Crane odsekl: „Pan Fotografická paměť na nic nezapomněl, neboť on žádný kříž nikdy nedostal. Kongres sice vyhlásil, že deset z nás má tuto poctu obdržet, a práce na křížích byla skutečně zadána jistému francouzskému stříbrotepci, ale v době mého zpola smrtelného setkání s Jezdcem nebyla vyznamenání ještě hotová.“

„To slovní spojení ,zpola smrtelné‘ zní hezky. Ale dobře. Pokud je někomu uděleno vyznamenání posmrtně, bývá zpravidla předáno členovi rodiny.“

Crane zavrtěl hlavou. „To sotva připadá v úvahu. Katrina byla na útěku od chvíle, kdy provedla kouzlo nad mou mrtvolou. A náš syn nebyl veřejně známý coby můj potomek.“ Crane bezděčně pokrčil rameny. Nedávné odhalení, že Katrina porodila jeho syna, jím otřáslo až do morku kostí. Ona sama neměla ani tušení o tom, že je těhotná, až do doby po Craneově souboji s Jezdcem. Katrina potom nechala malého Jeremyho v péči spolehlivých přátel. Když pak ale byli zabiti, vyrůstal chlapec v sirotčinci. „Obávám se, že jediným dalším příbuzným, kterého jsem měl, byl můj otec. Pochybuji však, že by vláda rodících se Spojených států předala takové vyznamenání příslušníkovi britské aristokracie, jenž se zřekl toho, jemuž bylo určeno, po jeho přechodu na opačnou stranu.“

„Něco jako ,tady máte metál, co váš syn dostal za to, že se dal k rebelům…‘ Jasně, to asi ne,“ povzdechla Millsová. „No dobře. Myslím, že první věc, kterou musíme udělat, je zjistit všechno, co se dá vypátrat o tom Kongresovém kříži. Kdo ho ještě dostal?“

„Obávám se, že to nejsem schopen říct. Marinus Willett, van Brunt a já jsme byli o této poctě informováni společně. Nikdy jsem se nedozvěděl, jakých deset jmen tvořilo celý seznam.“

„To je škoda.“ Přešla k notebooku, aby nahlédla do neviditelné knihovny jménem internet. Po několika klepnutích do klávesnice se ocitla na stránce, která jí poskytla hrst informací. „Vypadá to, že ten stříbrotepec, o kterém jste mluvil, se jmenoval Gaston Mercier a kříže dokončil v roce 1785. Byly dopraveny do Spojených států a George Washington je předal těm z vyznamenaných, kteří přežili, nebo jejich rodinám.“

Crane zavrtěl hlavou. „Jak jsme už odvodili, nelze to aplikovat na všechny, kteří toto vyznamenání dostali. Uvádí ta vatová stránka kompletní seznam?“

„Webová stránka. A kromě Willetta a van Brunta je tady jen jedno další jméno. Tench Tilghman.“ Zvedla pohled. „Co to muselo být za rodiče, že dali synovi jméno Tench?“ Pak potřásla hlavou. „A proč se na to ptám člověka, kterému ti jeho dali jméno Ichabod?“

Crane povytáhl obočí. „Pokud to nevíte, poručíku, tak mé křestní jméno pochází z Knihy Samuelovy. A pokud jde o pana Tilghmana, obávám se, že jsme se nikde nesetkali, třebaže vím o tom, že Washington jej považoval za jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších pobočníků.“

Opřela se do židle. „Na internetu toho o Kongresových křížích moc není. Budu se v tom hrabat dál, ale pokud je tohle všechno, co nám Katrina dala, nejsem si jistá, co dalšího ještě zmůžeme.“

„Máte pravdu. Miluji Katrinu více než sebe samotného, poručíku. Ale s každým uplynulým dnem si uvědomuji, že jsem ji znal mnohem méně, než jsem ji znát měl. Nezbývá než doufat, že má nevědomost nebude mít pro nás všechny fatální následky.“

Vydá: Baronet; únor 2015
Přeložil: Lumír Mikulka