Robert Kirkman, Jay Bonansinga: Živí mrtví 3 – Pád Guvernéra 1

Woodbury… městečko v Georgii, vedené autoritativním Philipem Blakem, chráněný ostrůvek v krajině zamořené živými mrtvými… Jeho chabé bezpečí a stabilita však nejsou zadarmo – za výsadu života pod ochranou monstra zvaného Guvernér se platí vlastním svědomím!
To si postupně uvědomuje nejen Lilly Caulová, ale i další obyvatelé Woodbury. Samozvaný vůdce Philip Blake odhaluje svou pravou podstatu a dokazuje, jak tvrdý a nelítostný umí být.

Ukázka z knihy:

1. kapitola

Bruce Allan Cooper, svíjející se bolestí na zemi, zalapal po dechu, zamrkal a pokusil se nadechnout. Slyšel divoké klokotavé vrčení půltuctu oživlých mrtvol, které se k němu blížily, sunuly se za krmením. Nějaký hlas v hlavě na něj ječel: Pohni se, ty idiote mizernej! Ty kreténe! Co to děláš?!

Mohutný černoch s postavou špičkového basketbalového útočníka, s vyholenou hlavou oblou jako nábojnice a šedivějící kozí bradkou se překulil po hrbolaté zemi a o vlásek se vyhnul chňapajícím šedým prstům a klapajícím čelistem mrtvé ženy s půlkou tváře.

Urazil skoro dva metry, než mu v boku vystřelila bolest, rozpálila žebra a ochromila ho mučivou agónií. Přistál na zádech, ale rezavou požárnickou sekyrku nepustil. Ostří měla potřísněné krví, lidskými vlasy a lepkavou černou žlučí, které přeživší začínali říkat trus mrtvol.

Bruce, navlečený v rozedraných vojenských maskáčích a zablácených vysokých jezdeckých holínkách neoficiální woodburyské domobrany, zůstal chvilku omráčený. V uších mu zvonilo, jedno oko se už přivíralo, jak mu natékal zlomený nos. Viděl nad sebou georgijské nebe – nízký baldachýn mračen, kalných jako voda z nádobí, pošmourných a nevlídných na to, že už nastal duben. Jako by se mu vysmíval: Nejsi nic než bídná veš, ty tam dole, ty nepatrný Brucíčku, červe na mršině skomírající země, parazite na zbytcích a troskách vymírající lidské rasy.

Panorama nad ním zničehonic zastínily tři cizí obličeje, tmavé planety pomalu zakrývající oblohu. Každý přihlouple, opilecky vrčel, každý pár mléčných očí na něj nehnutě zíral. Jedna ze zombií, otylý muž v umazaném nemocničním plášti, slintala černý sliz, který Bruceovi skápl na tvář.

„KURRRR-VA!“

Bruce se vytrhl z omámení a objevil v sobě nečekaný zdroj sil. Máchl sekyrkou. Špičatý konec opsal oblouk a zabodl se do tučné měkké tkáně pod sanicí. Kousákova spodní část obličeje se oddělila a odpadla, sprška mrtvého masa a lesknoucích se chrupavek vylétla šest metrů do vzduchu, než se snesla dolů a rozplácla se na zemi.

Bruce se znovu překulil, vyškrábal se na nohy, otočil se čelem vzad – dost ladně na takového hromotluka v mučivých bolestech – a přesekl zahnívající krk další ženské mrtvoly, která se k němu blížila. hlava se svezla na stranu, chvíli se klátila na vláknech vyschlé tkáně, pak se konečně oddělila a zhroutila se na zem.

Odkutálela se a nechala za sebou černou stopu, zatímco tělo se ještě mučivý okamžik drželo zpříma, zaškubalo pažemi, roztaženými děsivým slepým instinktem. Konečně se svezlo na zem ke svinuté kovové věci pod sebou.

Po tom krveprolití dolehlo k Bruceově traumatizovanému sluchu cosi tuze podivného: rány činelů. Alespoň tak to znělo v jeho zvonících uších, jako tepající kovový hřmot v mozku, přicházející odkudsi zblízka. Se zbraní u boku před tím zvukem couvl, zamrkal a snažil se soustředit na další mrtvoly, které se k němu vlekly. Na to, aby je vyřídil sekyrkou, jich bylo příliš.

Obrátil se na útěk a bez varování narazil do další postavy, která mu blokovala cestu.

„PRR!“

Ta osoba, muž s býčí šíjí, stavěný jako požární hydrant, s pískovými vlasy zastřiženými do staromódního, na temeni rovného ježka, vydal bojový pokřik a rozmáchl se po Bruceovi palicí velkou jako koňská noha. hřeby pobitý kyj mu zasvištěl kolem obličeje a jen o pár centimetrů minul jeho zlomený nos. Bruce instinktivně couvl a zakopl o vlastní nohy. Nemotorně se zhroutil na zem, až se zvedl obláček prachu a z toho zamlženého nedaleka zazněly další údery činelů. Sekyrka mu vyletěla z ruky. Světlovlasý muž využil jeho zmatku a vyrazil na něj s napřaženou palicí. Bruce zavrčel a v poslední chvíli se mu odkulil z dosahu.

Palice těžce dopadla, bodce se zarazily do země jen kousíček od jeho hlavy.

Bruce se převalil ke své zbrani, která se válela v rudém prachu asi tři metry od něj. Chytil do dlaně dřevěné topůrko, když tu se znenadání, bez varování, vynořila z mlhy hned po Bruceově levici jakási postava. Bruce sebou škubl, aby útočníkovi, který se k němu plazil malátnými škubavými pohyby jako obří ještěrka, unikl. Z ochablé pusy té zombie s ostrými zuby vytékal černý sliz, čelistmi cvakala jako smyslů zbavená.

Pak se stalo ještě něco a to vrátilo Bruce do reality.

Najednou zařinčel řetěz, který tu ženu kotvil na místě, nestvůra dosáhla hranic své působnosti. Bruce instinktivně vydechl úlevou, mrtvá věc se po něm bezmocně natahovala, chyběl jí jen kousek. Nespokojeně vrčela, ale řetěz držel pevně. Bruce by té zbytečné hnijící flákotě masa nejraději holýma rukama vyloupl oči, prokousl krk.

Znovu zaslechl podivný řinčivý zvuk a s ním hlas druhého muže, utopený v tom rámusu: „Pojď, člověče, vstávej… vstávej.“

Bruce se dal do pohybu. Popadl sekyrku a drápal se na nohy. Další zvuky činelů… a Bruce se otočil a tvrdě máchl sekyrkou po tom člověku.

Čepel těsně minula hrdlo, proťala u krku rolák a nechala v něm patnácticentimetrovou díru.

„Co ty na to?“ zamumlal Bruce pro sebe a kroužil kolem soupeře. „Stačí?“

„To je ono,“ zahučel ten pořízek – jménem Gabriel harris, pro kamarády Gabe – a znovu se rozmáchl palicí. hřeby posetá zbraň jen taktak minula Bruceovu nateklou tvář.

„Víc neumíš?“ odfrkl si Bruce, ucukl právě včas a obešel dotyčného druhou stranou. Rozehnal se sekyrkou a Gabe ránu odrazil kyjem. Všude kolem dvojice bojovníků vrčely nestvůry, klokotavě skučely, napínaly se v řetězech, lačné lidského masa, šílené touhou po krmení.

Když se prašný opar kolem bitevního pole rozptýlil, vynořily se z něj obrysy otevřené automobilové arény.

Závodní dráhu ve Woodbury, plochu velikosti fotbalového hřiště, lemovanou drátěným plotem, obklopovaly pozůstatky boxů mechaniků a temné prostorné chodby. Za zábranami se zvedala sedadla až k obrovským zrezivělým světelným stožárům. Tribuny nyní zaplňoval dav jásajících obyvatel Woodbury. Zvuky činelů byl ve skutečnosti divoký potlesk a pošklebování obecenstva.

Dole, ve zvířeném prachu vnitřního hřiště, zamumlal gladiátor známý jako Gabe něco tak tiše, aby to slyšel jenom jeho protivník: „Dneska bojuješ jako holka, Brucíku,“ a doprovodil tu kousavou poznámku širokým máchnutím palicí po nohou černocha.

Bruce vyskočil do vzduchu a předvedl úhyb, který by mu mohla závidět i hvězda wrestlingových zápasů. Gabe zaútočil znova a palice rozmáchlým obloukem dopadla na hlavu mladé živé mrtvé v rozedraných umaštěných kalhotách s laclem, snad bývalé montérky.

Hřeby se jí zabodly do vyzáblé hlavy a vyslaly do vzduchu lepkavé proudy temné tekutiny, dřív než Gabe stačil palici vytrhnout a zamumlat: „Guvernér se naštve, jak to tady koníš.“

„Ale, jo?“ Bruce podnikl protiútok rukojetí sekyrky, práskl jí Gabea na solar plexus a srazil podsaditého muže na zem. Sekyra projela vzduchem a přistála pár centimetrů od Gabeovy tváře.

Gabe se překulil a vyskočil na nohy, pořád si přitom tiše mumlal: „Neměl ses včera večír přecpat tím kukuřičným chlebem.“

Bruce se znovu rozmáchl sekyrou, ostří zasvištělo kolem Gabeova krku. „Ty máš co mluvit, tlusťochu.“

Gabe máchal palicí znova a znova a tlačil Bruce dozadu k upoutaným mrtvolám. „Kolikrát jsem ti to říkal? Guvernér chce, ať to vypadá opravdově.“

Bruce blokoval nápor palice rukojetí sekyrky. „Zlomil jsi mi nos, ty debile.“

„Nefňukej, princezničko.“ Gabe práskal palicí, dokud nezarazil hřeb do rukojeti sekery. Pak trhl a vyškubl ji soupeři ze sevření. Sekera vyletěla z ruky, dav se rozjásal. Bruce odskočil, Gabe se po něm vrhl. Bruce uhnul a zakličkoval, Gabe po něm vyrazil a k tomu máchl palicí černochovi po nohou.

Hřeby zachytily Bruceovy kalhoty, rozervaly je a podrásaly ho na noze. Bruce zakopl a tvrdě se snesl k zemi. Do bledého prašného denního světla se rozstříkly tenké stružky krve.

Gabe přijímal horečný, nadšený potlesk, skoro hysterický aplaus. Obrátil se k tribunám, zaplněným většinou obyvatelstva Woodbury, která přežila nákazu. Vítězným gestem zvedl palici. Jásot mohutněl a sílil, Gabe ho dojil, pomalu se obracel s palicí zvednutou nad hlavou, ve tváři skoro komický výraz chlapského vítězství.

Na stadionu vypukla vřava… a tribuny plné máchajících rukou a halekajících hlasů se nechaly unášet tím představením. Až na jednoho diváka.

Lilly Caulová, sedící v páté řadě, daleko na severním konci tribuny, se znechuceně odvrátila. Kolem labutí šíje měla pevně ovázaný vybledlý lněný šátek proti dubnovému chladu, na sobě obvyklé seprané džínsy, svetr z druhé ruky a obnošené korálky. Jak zavrtěla hlavou a rozčileně si povzdechla, vítr jí rozfoukal prameny karamelově hnědých vlasů kolem kdysi mladé tváře, nyní poznamenané vráskami trápení okolo akvamarínových očí a koutků úst, hlubokými jako brázdy. Sama si ani neuvědomovala, že si mumlá: „Zasraný římský hry…“

„Cože?“ Žena vedle ní vzhlédla od hrnku vlažného zeleného čaje. „Říkala jsi něco?“

Lilly zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Není ti nic?“

„Nic… je mi fajn.“ Lilly upírala zrak do dálky, zatímco zbytek davu kňučel, křičel a vyl jako hyeny. Neustále podmračená Lilly Caulová, teprve třicátnice, vypadala nejméně o deset let starší. „Jestli chceš něco vědět, tak nevím, kolik těchhle sraček ještě snesu.“

Druhá žena se zamyšleně napila čaje. Na sobě měla bundu a pod ní zažloutlý laboratorní plášť, vlasy stažené do ohonu. Alice, bystrá dívka s tichým hlasem, která sloužila městečku jako zdravotní sestra, se upřímně strachovala o Lillyino chabé postavení v místní hierarchii. „Nic mi po tom není,“ ozvala se Alice konečně, tak tiše, aby ji neslyšeli rozjaření diváci okolo, „ale být tebou, tak si tohle nechám pro sebe.“

Lilly se na ni podívala. „O čem to mluvíš?“

„Aspoň prozatím.“

„Nerozumím.“

Alice vypadala, že jí není příjemné mluvit o tom za dne, přímo před očima ostatních. „On nás pozoruje, abys věděla.“

„Co?“

„Zrovna teď nás sleduje.“

„To si děláš –“

Lilly se zarazila. Uvědomila si, že Alice má na mysli temnou postavu stojící asi dvacet metrů od nich v ústí klenuté kamenné chodby vedoucí přímo na sever, pod nefunkční světelnou tabulí. Ten muž, zahalený ve stínu, osvětlený zezadu lampami v drátěných koších, měl ruce v bok a pozoroval dění v poli se spokojeným leskem v očích.

Byl průměrné výšky a tělesné stavby, oděný v černém, u boku mu v pouzdře visela pistole velké ráže. Na první pohled vypadal skoro neškodně, dobrotivě, jako hrdý hospodář nebo středověký šlechtic přehlížející své panství. Ale Lilly i z dálky cítila jeho úskočný pohled, lstivý jako pohled kobry, putující po všech koutech tribun. A každých pár vteřin ten elektrizující pohled přistál na místě, kde seděly Lilly s Alicí a chvěly se v jarním větru.

„Jen ať si myslí, že je všechno v klidu,“ zamumlala Alice do čaje.

„Ježíšikriste,“ zahučela Lilly a shlížela na cementovou podlahu pod sedadly, poházenou odpadky. Kolem se zvedl další nápor jásotu a potlesku, jak se gladiátoři činili v aréně, Bruce se rozběsnil se sekyrkou a Gabea uzamkl shluk živých mrtvých na řetězech. Lilly si toho nevšímala.

„Usmívej se, Lilly.“

„Usmívej se sama… Já na to nemám žaludek.“ Lilly na okamžik vzhlédla k příšernému dění v aréně. Palice tam zrovna rozrážela shnilé lebky živých mrtvých. „Já to prostě nežeru.“ Zavrtěla hlavou a uhnula pohledem.

„Co nežereš?“

Lilly se zhluboka nadechla a podívala se na Alici. „A co Stevens?“

Alice pokrčila rameny. Doktor Stevens byl už skoro rok Aliciným záchranným lanem, udržoval ji při zdravém rozumu, učil ji ošetřovatelství, ukazoval jí, jak vyspravit zbité gladiátory pomocí ztenčujících se zdravotnických zásob, uskladněných v síti katakomb pod zápasištěm. „Co je s ním?“

„Nevidím, že by taky hrál tuhletu zkurvenou hru.“ Lilly si promnula tvář. „Čím to je – proč nemusí podlízat Guvernérovi? Zvlášť po tom, co se stalo v lednu.“

„Lilly –“

„No tak, Alice.“ Lilly se na ni podívala. „Přiznej to. Náš milý doktor na tyhle akce ani nepáchne a každýmu kolem si stěžuje na tyhlety Guvernérovy krvavý atrakce.“

Alice si olízla rty a chytila Lilly varovně za paži. „Poslouchej mě. Nedělej si iluze. Doktor Stevens je tu trpěný jedině díky tomu, co umí.“

„Takže?“

„Takže není v Guvernérově královstvíčku zrovna vítaný.“

„Co to říkáš, Alice?“

Mladší žena se znovu pořádně nadechla a ještě víc ztlumila hlas. „Já jenom říkám, že nikdo není imunní. Nikdo tu nemá jistou pozici.“ Sevřela Lilly paži pevněji. „Co když si najdou jiného doktora, co bude ochotnější hrát s nimi? Stevens může klidně skončit tamhle.“

Lilly se od zdravotnice odtáhla, zvedla se a podívala se na odporné dění na bojišti. „Já už toho mám plný zuby, už to nesnesu.“ Střelila pohledem po postavě, rýsující se v zastíněné chodbě na sever. „Kašlu na to, jestli čumí.“

Vydala se k východu.

Alice ji popadla. „Lilly, jenom mi slib… že si dáš pozor. Ano? Budeš se ovládat? Uděláš to pro mě?“

Lilly jí věnovala chladný tajemný úsměv. „Já vím, co dělám, Alice.“

Pak se obrátila, sešla ze schodů a zmizela.

Uběhly už přes dva roky od té doby, kdy mrtví ožili a pustili se do živých. Svět mimo stojaté venkovské vody Georgie za tu dobu postupně upadal, pomalu, ale jistě jako metastázující buňky. hnízda přeživších tápala po obživě v opuštěných kancelářských zónách, pustých prodejnách a zdevastovaných sídlech. Zatímco se líhla a zrála populace živých mrtvých a nebezpečí sílilo, formovala se pravá kmenová spojenectví mezi lidmi.

Městečko Woodbury v Georgii v okrese Meriwether, situované v západní části státu asi sedmdesát mil jižně od Atlanty, se stalo mezi osadami přeživších jistou anomálií. Původně malá zemědělská vesnička se zhruba tisícovkou lidí, táhnoucí se šest bloků kolem hlavní silnice a železničních křižovatek, nyní byla ze všech stran opevněna a posílena nouzovým válečným vybavením.

Vnější rohy chránily tahače vybavené půlpalcovými kulomety. Místa, kudy se vycházelo, blokovaly staré železniční vagony obalené kotouči ostnatého drátu. Městem se táhly hradby a obklopovaly jeho centrum. Některé barikády byly vybudovány teprve nedávno a lidé za nimi žili své beznadějné životy ve vzpomínkách na církevní slavnosti a pikniky v přírodě.

Lilly procházela ústřední ohrazenou částí, cílevědomě kráčela po rozpraskané dlažbě hlavní ulice a snažila se ignorovat pocit, že kamkoli se podívá, uvidí Guvernérovy zabijáky přecházející před obchody s puškami AR-15 přitisknutými na prsa. Oni nejen hlídají, aby se sem nedostali živí mrtví… drží i nás uvnitř.

Lilly byla ve Woodbury persona non grata několik měsíců, od svého lednového nešťastného pokusu o převrat. Už tehdy jí bylo jasné, že se Guvernér vymkl kontrole a jeho divoký režim mění Woodbury v karneval smrti. Podařilo se jí zverbovat několik rozumnějších obyvatel městečka včetně Stevense, Alice a Guvernérova pomocníka Martineze, jednoho večera vůdce zajali a odvezli ho na malý výlet do oblasti zamořené mrtvolami. Měli v úmyslu nechat ho jakoby náhodou sežrat. Ale živí mrtví dokázali zničit i ty nejdokonalejší plány a uprostřed mise se jich najednou objevil obrovský zástup. Celý podnik se proměnil v boj o holé přežití… a Guvernér všechno přečkal a vládl dál.

Zvláštní bylo, že nějakým podivným řízením osudu ten pokus o puč ještě upevnil a posílil Guvernérovu mocenskou základnu. Pro obyvatele, kteří mu už předtím zobali z ruky, se stal Alexandrem Velikým vracejícím se do Makedonie… generálem Jacksonem, přicházejícím zpátky do Richmondu, zkrvaveným, ale nepokořeným zlým pitbullem, zrozeným k vedení. Nikomu nevadilo, že jejich vůdce je – alespoň podle Lilly – vyložený psychopat. Vládnou brutální časy a brutální časy vyžadují brutální vedení. A pro spiklence se stal Guvernér krutým vychovatelem – dával jim „lekce“ a střídal ohavné tresty s odměnami.

Lilly došla k řadě malých dvoupodlažních staveb z červených cihel, vybudovaných podél okraje obchodního centra. Kdysi malebné nájemní domy, pečlivě zasazené do krajiny, nyní vypadaly jako útočiště před morovou ránou. Dřevěné ploty obaloval ostnatý drát, po neobdělávaných záhoncích se povalovalo kamení a vystřelené náboje z brokovnic, kolem oken a dveří se táhly stonky bougainvillejí, odumřelé a hnědé jako odřené kabely.

Lilly vzhlédla k zabedněným oknům a znovu, už pomilionté, si lámala hlavu, proč zůstává v téhle příšerné stísněné nefungující rodině zvané Woodbury. Popravdě řečeno, byla tu proto, že neměla kam jít. Nikdo neměl kam jít. Krajina za zdmi byla zamořená živými mrtvými, okolní cesty ucpané smrtí a troskami. Lilly tu žila, protože se bála, a strach byl velkým společným jmenovatelem tohoto nového světa. Uzavíral lidi do sebe, spouštěl v nich primitivní pudy a uvolňoval nejkrutější instinkty a chování, skrývající se v lidské duši.

Ale v Lilly Caulové ten život zvířete v kleci probouzel ještě něco, co v ní dřímalo po většinu jejího života, cosi, co ji trápilo ve snech a číhalo kdesi uvnitř jako recesivní gen: osamělost.

Coby jedináček vyrůstající v středostavovské Mariettě bývala věčně sama: hrála si sama, sedávala sama v jídelně, ve školním autobuse… vždycky sama. Na střední ji její pronikavá inteligence, tvrdošíjnost a ostrý humor vyčlenily z kruhu roztleskávaček. Vyrůstala v osamění a tíha té osamělosti ji ve světě po nákaze zakalila. Přišla o všechno, co pro ni něco znamenalo – o otce, o přítele Joshe, o kamarádku Megan.

Přišla o všechno.

Její byt ležel na východním konci hlavní ulice v jednom z omšelejších domů bloku. Západní strany se jako plíseň držely mrtvé stonky popínavé rostliny kudzu, okna byla žilkovaná černými odumřelými šlahouny. Ze střechy vyrážely pokroucené antény a staré satelitní talíře, které se už zřejmě nikdy nedočkají signálu. Jak se Lilly blížila, nízký baldachýn mraků se roztrhal a zasvítilo na ni polední slunce, bledé a chladné jako světlo zářivky, až jí vzadu na krku vyrazil pot.

Přišla ke dveřím a zalovila po klíčích. Ale najednou se zarazila, zaujalo ji něco na rohu. Obrátila se a uviděla otrhanou postavu zhroucenou na zemi na druhé straně ulice, muže dřepícího u průčelí obchodu. Při pohledu na něj jí projel smutek.

Schovala klíče a přešla ulici. Čím víc se k němu blížila, tím jasněji slyšela jeho přerývaný dech, utopený v hlenech a strádání, a tichý sípavý hlas, mumlající cosi nesrozumitelného v opileckém otupění.

Bob Stookey, jeden z Lillyiných posledních pravých přátel, ležel zkroucený v klubíčku v obnošeném páchnoucím námořnickém kabátě, třásl se a ztrácel vědomí, tiskl se ke dveřím zpustlého železářství. Ve výloze nad ním visela sluncem vybledlá reklama, kdysi vyvedená jásavými pestrobarevnými písmeny: VŠEOBECNÝ JARNÍ VÝPRODEJ. Bolest, vtisknutá v hluboce zvrásněném kožnatém obličeji vojenského medika, válejícího se po chodníku jako mokré smetí, Lilly lámala srdce.

Od událostí minulé zimy to s ním šlo od desíti k pěti, a teď byl zřejmě jediný obyvatel Woodbury ztracenější než Lilly Caulová.

„Chudáčku,“ politovala ho Lilly měkce a natáhla se po sešlé vlněné dece, shrnuté u jeho nohou. Zavanul k ní mužův tělesný pach, zatuchlý kouř a levná whiskey. Přetáhla přes něj deku, zpod látky se vykutálela prázdná láhev a narazila do zdi u dveří.

Bob zachrčel: „…sím jí říct…“

Lilly si klekla vedle něj, pohladila ho po rameni a uvažovala, jestli ho má sebrat a odvést z ulice. Napadlo ji taky, jestli mluví o Megan. Byl do té holky celý vedle – chudák – a její sebevražda ho odrovnala. Lilly mu přitáhla deku až k vrásčitému krku a jemně ho poplácala. „To nic, Bobe… ona… je teď na lepším –“

„…sím říct…“

Při pohledu do jeho míhajících se očí s krví podlitým bělmem sebou Lilly škubla. Proměnil se snad v živou mrtvolu? Srdce se jí rozbušilo. „Bobe? To jsem já, Lilly. Něco škaredého se ti zdá.“

Lilly spolkla strach, došlo jí, že je pořád živý – pokud se to žitím dá nazvat –, jen se motá v horečnatém opileckém snu, nejspíš znovu prožívá nekonečnou noční můru, kdy narazil na Megan Laffertyovou houpající se na provaze, visícím z rozbité podesty domu.

„Bobe…?“

Prudce na okamžik otevřel oči, nesoustředěné, ale plné muk a bolesti. „Musím – jí říct – co říkal,“ zasípal.

„To jsem já, Lilly, Bobe,“ opakovala a jemně ho pohladila po paži. „To nic. To jsem já.“

Starý medik se na ni podíval a vyrazil ze sebe tím zajíkavým zahleněným sípotem ještě něco, až se Lilly rozběhl po zádech mráz. Tentokrát to slyšela jasně a uvědomila si, že nemluví o Megan.

„Jí“ znamenalo Lilly.

A to, co měl Bob Stookey na srdci, mělo Lilly pronásledovat celý život.

Vydal: Baronet; srpen 2014