Denuo Sanctum 16

Pokračování fanfiction povídky.

Předchozí díly naleznete zde.

Luciana pomalu malovala runy  na kus pergamenu. Snažila se nalézt lovkyně, které jim utekly. Chtěla se pomstít za polozničené město a zabité příbuzné. Stále se jí ale nedařilo najít přesné místo, jen zmatené obrazy. Znovu dokreslila poslední runu a soustředila se. Viděla koně a vojáky ve zvláštních zbrojích. Obraz se konečně vyjasnil. Luciana pochopila, co se stalo. Naivní mladá čarodějka udělal skok v čase. Svojí schopnost ale neovládala, pokud se nechtěla dostat dobrovolně do zajetí mongolských vojáků za doby Chingischána. Luciana se soustředila na kouzlo, které mělo dostat obě ženy zpátky do jejich doby. Něco neviditelného ji popadlo a vleklo napříč prostorem i časem.

**

Anna a Tara hleděly na ozbrojence, kteří je obklopili a mířili na ně zbraněmi. Nezbývalo jim nic jiného než muže následovat do jejich tábora. Jeden z mužů Annu popadl a praštil s ní na zem, v tu chvíli dívka ucítila, jak se jí chytá nějaké kouzlo. Soustředila se na proud magie a přitáhla ho k sobě. Mezi vojáky se náhle objevila postava ženy. Po těle se jí táhly jizvy a po holé lebce se táhly jako praskliny v kameni. Nově přichozí popadla dva meče a sekala do zaskočených protivníků. Vzduchem stříkaly proudy krve. Několik minut se ozývaly jen zoufalé výkřiky bojovníků, než vše utichlo. Žena, která byla nyní celá pocákaná krví, prošla táborem až k oběma ženám.

„Jste si jisté, že víte, co děláte? Vy jste horší než vichřice.“

Tara hleděla na podivnou bojovnici. Místo ní ale promluvila Anna. „Ty jsi Luciana?“

Neznámá se usmála, i když to spíš vypadalo jako pobavený škleb. „Poznala jsi mě. Jak se ti to povedlo? Strhala jsi mi kůži z celého těla.“

„Jsi pořád stejně škaredá, nevidím rozdíl,“  odpověděla šklebící se čarodějka.

Všechny tři ženy uzavřely účelové spojenectví. Soupeřkami se stanou hned, jak se dostanou do vlastní doby. Všechny tři si sedly do kruhu a soustředily se na Lycanopolis. Náhle je pohltil černý vír stínů. Ženy neudržely spojení a každou to táhlo jinam.

Luciana viděla, jak jí Tara mizí z dohledu. Anna jako první zmizela ve tmě. Vlkodlačice dopadla nohama na zem. Vrátila se zpět do svého stanu, její protivnice skončily ve věčném zatracení.

Čarodějka se opájela svým triumfem, když do jejího stanu vběhl muž a začal něco koktat.

„On se… probudil a… on chce mluvit s vámi… jen s vámi.“

„Mluvil klidně a rychle mi řekni, o kom mluvíš,“ přerušila netrpělivě Luciana jeho zběsilý výklad.

Muž se pomalu nadechl a mluvil klidněji. „Fenris a ten lovec, oba ten boj přežili. Fenris chtěl, abychom toho muže zabili, ale nejde to. Nikdo z nás se ho nemůže dotknout“

**

Erik ležel na něčem studeném. Hmátl pod sebe a položil ruku na nějaký kov. Celé tělo ho pálilo. Jen matně si vzpomínal na vše, co se stalo. Bojoval s Fenrisem a vyhrál. Běžel za Tarou a Annou, když vše obklopily plameny. Cítil i paži, která ho popadla a strhla zpět do bortící se budovy. Snad to vlkodlaka opravdu zabilo. Museli ale najít jeho popel a ukrýt ho, jinak jej bestie opět oživí. Lovec pohlédl na strop nad sebou, musel být pořád v Lycanopolis. Nakonec tedy prohráli a nezničili sídlo bestií.

**
Anna tvrdě dopadla na zem. Luciana je podrazila a obě je chtěla zabít. Mladá čarodějka se rozhlédla kolem sebe. Tohle tedy rozhodně nebyla ta správná doba a nejspíše ani svět, kam by se chtěla dostat. Až Lucianu chytí, tak jí udělá něco daleko horšího, než je stažení s kůže.

Všude byla jen mlha a budovy ze železa, které ale byly plné rzi. Anna se zvedla, přešla přes malý můstek, který se opovážlivě kymácel. Dostala se do poloviny polorozpadlé konstrukce, když se voda pod ní začala pohybovat. Něco velkého si pod ní razilo cestu vodou.

Čarodějka se rozběhla, ale kov pod ní povolil. Spadla do vody a začal se topit. To, co jí ale bralo nejvíce vzduchu z plic, nebyla studená voda, ale to, co plavalo kolem ní.

Desítky upírů s bledou kůži plavali přímo kolem ní a čekali, až se utopí. Jejich těla vypadala vyzáble, ale Anna věděla, že je v nich dostatek síly na to, aby ji zabili.

Chystala se bojovat o život, ale nikdo na ní neútočil. Pomalu se vysoukala na břeh a ohlédla se. Bledá těla plavala pod vodou a o ni se nezajímala. Anna se vrátila na cestu a rozhlédla se. Nikde nebyl nikdo živý, až na holuby u cesty.

Čarodějka otevřela dveře prvního domu u cesty, ale ani tady to nevypadalo příliš živě. Chtěla na pomoc přivolat magii, ale necítila v sobě vůbec nic, jako by jí studená voda uloupila vše, co uměla.

Náhle za ní zaznělo hluboké zavrčení. Anna se rychle otočila, ale nic za ní nebylo. Nejspíše se jí něco zdálo.

Vyšla schody a vstoupila přímo do malé místnosti, kde byly jen tři věci. Starý stůl, ještě starší židle a bytost, kterou čarodějka sice uměla zařadit, ale nevěřila tomu. Bytost měla na výšku dva metry a ostré rohy rozhodně nepůsobily přátelsky, i kdyby se nedívala do žlutých očí, které si ji až příliš bystře prohlížely.

„Ty jsi démon?“

Bytost pomalu přikývla. „Dokonce znáš i mé jméno, jednou jsme se setkali.“

Anna pořád nevěřila tomu, co viděla. Jak před ní mohl najednou stát? Měl být v astrálním světě, obklopený lapenými dušemi.

Démon jí ale již dávno četl myšlenky. „Já nejsem ve vašem světě, ale ty jsi ve světě mém. Jsi v mojí říši, z které se nikdy nedostaneš ven.“