Laurell K. Hamiltonová: Harlekýn

„Možná to není láska, ale pokud jste nikdy necítili nic silnějšího, jak poznáte rozdíl?“

V nakladatelství Epocha vychází 15. příběh Anity Blakeové: Harlekýn.

Anita Blakeová se poprvé čtenářům představila v roce 1993 v románu Provinilé slasti. V době, kdy upírům nikdo nedával šanci na přežití a v prodejích vedly harlekýnky, se objevila nebezpečná a sexy hrdinka s heslem: „Já s upíry nechodím, já je zabíjím“. Stejnojmenná série se brzy stala kultovní v žánru temných fantasy příběhů s upíří tematikou, byla přeložena do nespočetně jazyků a vzniklo i komiksové zpracování.

A kdo je vůbec Anita Blakeová? Pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů. Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.

Nejnovější informace o Anitě a dalších dílech autorky, které Epocha vydává, naleznete na facebookové stránce.

Anotace:
„Jsem jediná lovkyně upírů, která randí s vládcem města. Většina lidí to vnímá jako střet zájmů. Upřímně řečeno, já to tak taky vidím, ale moc s tím toho nenadělám.“
Moc saintlouiských upírů stále roste a zvěsti o nových schopnostech vládce Jean-Clauda i jeho lidské služebnice Anity Blakeové se šíří až za oceán. Zastánce tradičního řádu však stejně tak znepokojují poměry ve zdejší Církvi věčného života, která porušuje tisíciletá pravidla a snad i ohrožuje bezpečné soužití upírů a lidí. Když se ve městě objeví záhadní Harlekýnové, legendární a přísně utajovaní upíří strážci pořádku, nikdo netuší, proti komu se mocní z Evropy rozhodli zasáhnout. Pro Anitu, zmítanou věčnými proměnami nevyzpytatelné sexuální magie i politickými spory mezi jednotlivými skupinami kožoměnců, je to jen další komplikace, kterou teď opravdu nemá zapotřebí…

16. díl (originální název Blood Noir) vyjde v českém překladu na podzim 2014.

Laurell K. Hamiltonová: Harlekýn (Anita Blakeová, lovkyně upírů 15) – ukázka:

Byron se na nás všechny podíval. Jeho tvář, obvykle plná humoru, byla naprosto vážná. „Mluvte někdo s námi pouhými poddanými, prosím.“
„Obdržel jsi dárek?“ zeptal se Requiem.
„Oui.“
„Jaký dárek?“ zeptal se Byron.
„Masku,“ řekl Jean-Claude.
Byron zbledl. Dnes v noci se už nakrmil, takže měl dostatek barvy, aby to svedl. „Ne, ne, kurva, ne tady, ne znovu.“
„Jakou měla barvu?“ zeptal se Requiem hlasem, který byl tak naprosto prázdný, jak to umí jen staří upíři.
„Bílou,“ odpověděl Jean-Claude.
Byron se uvolnil tak náhle, že skoro spadl. Nathaniel mu nabídl ruku a on ji přijal. „Podlamují se mi kolena, zlatíčka. Neděste mě tak. Bílá, s bílou jsme v bezpečí.“
Nathaniel mu pomohl zpátky na pohovku, ale nezůstal u něj. Přesunul se k nám.
„Jakou barvu dostal tvůj pán v Anglii?“ zeptala jsem se.
„Nejdřív červenou, pak černou,“ odpověděl Requiem.
„Co znamená červená?“ zajímalo mě.
„Bolest,“ vysvětloval Jean-Claude. „Obvykle je to snaha potrestat pána, srazit ho na kolena. Rada nevyužívá Harlekýnů lehkovážně.“
To jméno zaznělo místností jako kámen spadlý do studně. Natáhli jste uši, abyste slyšeli, jak to šplouchne. Opřela jsem se tváří Jean-Claudovi o hruď. Neslyšela jsem tlukot srdce. Dýchal jenom tehdy, když potřeboval mluvit. Znovu jsem hlavu zvedla. Občas mě zneklidňovalo, když jsem přiložila ucho na tichou hruď.
Byron porušil ticho. „Červená znamená, že s tebou pěkně vyjebou.“
„Jako to někdo dělal teď?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ souhlasil Requiem.
„A černá?“ zeptala jsem se.
„Smrt,“ řekl.
„Ale copak bílá neznamená, že nás budou jenom pozorovat?“ zeptal se Nathaniel.
„Mělo by,“ přisvědčil Requiem. Začínala jsem se děsit toho, když odpovídal v krátkých úsečných větách. Jeho poezie mi sice občas leze na nervy, ale krátká neklidná slova znamenají, že se něco zvrtlo anebo je nasraný. Nebo oboje.
„Říkal jsi, že mi o nich povíš víc, až se dostaneme do Provinilých slastí. No, tady jsem. Povídej.“
„V současnosti je Harlekýn pouhou žertovnou postavou. Kdysi býval, nebo spíš oni bývali, Mesnée d’Hellequin. Víš, co je to divoký lov, ma petite?“
„Divoký lov je obecně známý vzor, který se objevoval napříč celou Evropou. Nadpřirozený vůdce vede tlupu ďáblů, nebo mrtvých s přízračnými psy a koňmi. Štvou a zabijí každého, kdo jim zkříží cestu, nebo jenom ty zlé a vezmou je do pekla. Záleží na tom, koho čteš, jestli je trestem přidat se k honu nebo odměnou. Každopádně se považuje za vážně špatné být venku, když lov začne.“
„Jako vždy jsi mě překvapila, ma petite.“
„No, je to tak rozšířený příběh, že pro to musí být nějaký reálný základ. Ale nikdo ho neviděl na vlastní oči od dob jednoho z anglických králů Jindřichů. Myslím, že to byl Jindřich II., ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Většinou je vůdcem lovu nějaký místní mrtvý lump nebo ďábel. Ale než se k tomu dostalo křesťanství, říkalo se, že to vedli různí severští bozi. Hodně se zmiňuje Odin, ale občas i bohyně jako Hel nebo Holda. Ačkoli v té verzi s Holdou lov rozdává dary stejně jako tresty. To prý dělaly i nějaké jiné lovy, ale obecně bylo vážně špatné, když tě chytili, nebo i když jsi je jenom viděl jet kolem.“
„Harlekýn je jedním z těchto vůdců,“ řekl Jean-Claude.
„To je pro mě novinka, ale nic jsem o tom nečetla od vysoké. Nejspíš si to pamatuju jenom proto, že je to tak rozšířený příběh a přitom se před pár staletími přestal objevovat. Skoro všechny ostatní legendy, které mají tolik svědectví, jsou pravdivé. Nebo aspoň taková je moje zkušenost. Tak proč se tahle vytratila? Proč se divoký lov jednoduše přestal prohánět krajem, pokud byl skutečný?“
„Je skutečný, ma petite.“
Podívala jsem se na něj. „Chceš tím říct, že to byli upíři?“
„Chci tím říct, že ta legenda existuje a my ji využili. Harlekýni si přisvojili postavy divokého lovu. Protože to bylo něco, čeho se lidé již báli.“
„Upíři lidi děsí tak jako tak, Jean-Claude. Nepotřebujete si hrát na severské bohy, abyste byli děsiví.“
„Harlekýn a jeho rodina se nesnažili vyděsit lidi, ma petite. Snažili se vyděsit ostatní upíry.“
„Vždyť vy už se navzájem děsíte. Krkavčí máma je toho důkazem.“
„Hluboko v naší historii Marmee Noir rozhodla, že jsme příliš nebezpeční. Že potřebujeme něco, co nás bude držet pod kontrolou. Stvořila myšlenku Harlekýna. Jak jsi řekla, ma petite, po celé Evropě existovalo tolik divokých lovů, tak co byl jeden navíc? Upíři začali svůj život jako lidé a myšlenka divokého lovu byla něco, čeho se mnozí již obávali.“
„Fajn, a co má tenhle falešný divoký lov společného s námi?“
„Nejsou falešní, ma petite. Jsou nadpřirozenou jednotkou, která dokáže létat, dokáže trestat hříšné a zabíjet tajemně a rychle.“
„Nejsou tím původním divokým lovem, Jean-Claude. Takže jsou pro mě falešní.“
„Jak si přeješ, ale jsou tím nejpodobnějším policii, co upíři mají. Byli vybráni ze všech hlavních pokrevních linií. Nejsou povinni věrností žádné. Jsou povoláni tehdy, když se rada nemůže shodnout. A teď se nemůže shodnout na mně, na nás.“
„Co přesně dělají?“ zeptal se Nathaniel.
„Převleky a lsti jsou jejich denním chlebem. Jsou to nájemní vrazi, špioni nejvyššího řádu. Nikdo neví, kdo jsou. Nikdo nikdy neviděl jejich tváře a přežil. Přijdou za námi maskovaní, pokud nemají v plánu nám ublížit. Maskovaní jako v Benátkách, kdy bohatí nosili masky, kápě a klobouky, takže všichni vypadají podobně a nelze je od sebe rozpoznat. Pokud se před námi objeví v těchto kostýmech, pak tu jsou pouze proto, aby pozorovali. Pokud se objeví v maskách svých jmenovců, pak můžou nastat obě možnosti. Buď nás mohou pouze pozorovat, nebo nás budou chtít zabít. Budou mít na sobě masky svých jmenovců, jak aby skryli svou tvář, tak aby nám dali najevo, že pokud s nimi nebudeme spolupracovat, snadno se mohou změnit ve smrtelnou hrozbu.“
„Co tím myslíš, masky svých jmenovců?“ zeptala jsem se.
„V jednu chvíli existuje pouze jeden Harlekýn, ale existují další Harlekýni jako název celé skupiny. Ať už se kdysi jmenovali jakkoli, přijali jména a masky z commedia dell’arte.“
„To označení neznám,“ řekla jsem.
„Byl to druh divadla, který vzkvétal dřív, než jsem se narodil, ale dal vznik mnoha charakterům. Původně na jevišti nevystupovaly ženy, ale ve skupině Harlekýnů jsou tací, kteří přijali ženské postavy. Můžeme hádat, zda jsou to skutečně ženy či se pouze snaží zmást, ale není to důležité. Co se týče jednotlivých jmen, jsou jich tucty, ale některá jména jsou známá už po staletí: samozřejmě Harlekýn, Punchinello, Scaramouche, Pierot nebo Pierretta, Kolombína, Hanswurst, Il Dottore. Můžou být tucty dalších, možná i sto. Nikdo neví, kolik jich v tlupě Harlekýnů je. Většinou se objeví pouze v černobílých maskách téměř bez rysů. Jednoduše řeknou: ‚My jsme Harlekýni.‘ Nejlepší možný scénář je, že se nikdy nedozvíme, kteří konkrétně přišli do našeho města.“
„Jak vážné porušení upíří etikety je, když jsme dostali bílou masku, ale přitom se chovají, jako kdyby byla červená?“ zeptala jsem se.
Jean-Claude a Requiem si vyměnili pohled, který jsem nedokázala přesně rozluštit, ale nebylo to nic dobrého.
„Mluvte se mnou, ksakru,“ zavrčela jsem.
„Tohle by se dít nemělo, ma petite. Buď je to útok nějakého jiného upíra, který je dostatečně mocný, aby nás zmátl, nebo Harlekýni porušují svá vlastní pravidla. Jsou smrtící, už když jsou těmito pravidly svázaní, a kdyby zákony porušili…“ Zavřel oči a objal mě, pevně mě objal.
Nathaniel přešel k nám, tvář nejistou. „Co s tím můžeme udělat?“
Jean-Claude se na něj podíval a usmál se. „Jsi velmi praktický, mon minet, stejně praktický, jako je náš Micah.“ Otočil se k Requiemovi, jehož úsměv zmizel. „Takhle to začalo i v Londýně?“
„Ano, jeden Harlekýn dokázal podnítit naše touhy. Ale pouze takové, které jsme již měli. Nejprve to bylo velmi nepatrné, později se to zhoršilo. Upřímně, co se dnes stalo Anitě, mezi námi prošlo bez povšimnutí. Jednoduše to vypadalo, že se dvojice konečně rozhodly naplnit své přátelství.“
„Jak se to zhoršilo?“ zeptal se Nathaniel.
„Nevím, jestli to byl tentýž upír, ale začal zasahovat, když jsme používali schopnosti Belliny linie. Vyvolávání chtíče se strašlivě zvrtlo.“
„Jak strašlivě?“ zeptala jsem se.
„Ardeur ve své nejstrašlivější podobě,“ odpověděl.
„Kurva,“ vydechla jsem.
Nathaniel se dotkl mých ramen a Jean-Claude roztáhl víc paže, aby nás mohl obejmout oba. Byla jsem pevně vklíněná mezi nimi. Jako kdybych konečně mohla dýchat. „Lepší a lepší,“ řekla jsem.
„Čím těsněji jsi ve spojení se svou mocenskou základnou, tím víc jistoty proti nim získáš. Ze začátku,“ řekl Requiem.
„Co myslíš tím ze začátku?“ zavrčela jsem.
„Nakonec náš pán podléhal jejich mučení bez ohledu na to, koho se dotýkal. Čehokoli se dotkl, to onemocnělo, a čehokoli se dotkl kůží, bylo otrávené.“
„Čím otrávené?“ zeptala jsem se.
„Obrátili proti nám naše vlastní schopnosti, Anito. Tvořili jsme polibek téměř čistě z linie Belle Morte. Obrátili proti nám naše dary, takže se ta čepel zakousla hluboko a my pro ně krváceli.“
„Nemučili Elinore a Rodericka,“ ozval se Byron z pohovky.
Všichni tři jsme se na něj podívali a dál se k sobě tiskli.
„To není pravda. Nejprve to Elinore trápilo jako nás všechny. Byla tak poblázněná Roderickem, že nemohla dělat svou práci.“
„Ale, jak jsi sám řekl, když se přes nás šílenství přelilo, byli ušetřeni,“ řekl Byron. V jeho hlase byl náznak hněvu, nebo něčeho velmi podobného.
Jean-Claude nás oba objal a Nathaniel mu objetí oplatil, takže se mi těžce dýchalo. Ne však kvůli upířím trikům, ale ze samotné síly jejich těl. Jean-Claude se uvolnil a Nathaniel ho napodobil. Jean-Claude nás přesunul k okraji stolu. Opřel se o něj a přitiskl si mě k sobě zády. Napřáhl dlaň k Nathanielovi a přitáhl ho ke stolu. Nathaniel se na něj posadil a pohupoval nohama. Ale nechal svou dlaň v Jean-Claudově, jako by se bál ho pustit. Řekla bych, že to jsme se báli všichni.
„Co myslíš tím šílenstvím?“ zeptala jsem se.
„Vyšukali jsme si mozky z hlavy, zlatíčko,“ odpověděl.
Snažila jsem se vymyslet zdvořilý způsob, jak to říct.
Byron se zasmál. „Ten výraz ve tvé tváři, Anito. Ano, sex je naší přirozeností a provozujeme ho hodně, ale chceš přitom mít na výběr, ne?“ Sklouzl pohledem k Requiemovi. „Nemáš rád, když ti upřou možnost volby, že ne, milánku?“
Requiem se na něj podíval způsobem, ze kterého se mu mělo zastavit srdce, dá-li se to tak říct. Ale Byron už mrtvý byl a mrtví jsou z tužšího těsta než živí. Nebo to možná už bylo Byronovi jedno. „Requiem zjistil, že na výběr jsou i muži, že, milánku?“ V jeho hlase vrněla drzost, která hraničila s nenávistí.
Pochopila jsem ty narážky – stali se milenci, když si s nimi všemi Harlekýn ošklivě pohrál. Requiem s muži nespí. Tečka. Belle ho trestala celá staletí kvůli tomu, že odmítl spát s muži. Odmítnout Belle Morte cokoli je vždycky špatný nápad, takže to své ne myslel opravdu vážně. Někdo ve skupině Harlekýnů byl velmi dobrý v ovládání emocí. Děsivě dobrý.
Přitáhla jsem si Jean-Claudovu paži blíž a napřáhla se k Na­ thanielovi. Nakonec jsem ho pohladila po boku, lehce jsem po něm klouzala rukou. Kožoměnci se vždycky navzájem dotýkají a já si ten zvyk taky začala osvojovat. Dneska jsem se tomu nebránila.
„Nikdy o tom už nemluv,“ přikázal Requiem, hlas hluboký a velmi vážný.
„Jak moc tě trápí vědomí, že jsem také spal s Anitou?“
Requiem se postavil v jednom rychlém prudkém pohybu, černý plášť se rozevlál a odhalil tak, že pod ním toho příliš nemá.
„Stačí,“ poručil Jean-Claude.
Requiem zamrzl na místě, oči mu žhnuly modrozeleným světlem. Ramena mu stoupala a klesala těžkým dechem, jako kdyby běžel.
„Věřím, že chtíč není jedinou emocí, kterou umí Harlekýn vybudit,“ řekl Jean-Claude.
Requiemovi chvilku trvalo, než zareagoval, pak se zamračil a otočil ty zářící oči k nám. „Náš hněv.“
Jean-Claude přikývl.
Světlo začalo mizet, jako záře ztrácející se ve vodě. „Co budeme dělat, Jean-Claude? Pokud nedodržují svá vlastní pravidla, tak jsme odsouzeni ke zkáze.“
„Požádám o schůzku s nimi,“ prohlásil.
„Cože to uděláš?“ zeptal se Byron lehce pisklavým hlasem.
„Požádám o schůzku mezi nimi a námi.“
„Nevyhledáváš Harlekýny, Jean-Claude,“ nesouhlasil Requiem. „Skrýváš se, schováváš v trávě, modlíš se, aby tě minuli. Nezveš je blíž.“
„Harlekýni jsou čestní. To, co se děje, není počestné chování.“
„Jsi šílený,“ vydechl Byron.
„Myslíš si, že jeden z nich porušuje pravidla,“ řekla jsem tiše.
„Doufám v to,“ přikývl Jean-Claude.
„Proč v to doufáš?“ zeptala jsem se.
„Protože pokud se to, co se děje, děje s plnou mocí a souhlasem Harlekýnů, pak má Requiem pravdu a my jsme odsouzeni ke zkáze. Budou si s námi hrát a pak nás zničí.“
„Mě nikdo ke zkáze odsuzovat nebude,“ zavrčela jsem.
Políbil mě na vršek hlavy. „Já vím, ma petite, ale nechápeš, jaká síla stojí proti nám.“
„Tak mi to vysvětli.“
„Řekl jsem ti to, jsou to strašáci celého upírstva. Jsou tím, čeho se bojíme ve tmě.“
„To není pravda,“ nesouhlasila jsem.
„Jsou pekelně děsiví, zlatíčko,“ řekl Byron. „Bojíme se jich.“
„Strašákem všech upírů je Marmee Noir, Krkavčí máma, vaše královna. To ona vás děsí až na půdu.“
Na jeden či dva údery srdce byli tiše. „Ano, Harlekýni se obávají královny temnoty, naší stvořitelky,“ souhlasil Jean-Claude.
„Každý se bojí temnoty,“ přikývl Requiem, „ale pokud je Matka vší temnoty naší noční můrou, pak Harlekýni jsou rychlým mečem v temnotě.“
Byron přikývl. „S tím se nehodlám přít, zlatíčko. Každý se jí bojí.“
„Co navrhuješ, ma petite?“
„Já nic nenavrhuju. Jenom říkám, že jsem stála v temnotě a viděla ji, jak se nade mnou tyčí jako černý oceán. Pronikla do mých snů. Viděla jsem místnost, ve které leží její tělo, slyšela její hlas šeptat mi v hlavě. Ochutnala jsem déšť a zalykala se vůní jasmínu na jazyku.“ Zachvěla jsem se a téměř ji cítila, jak se neklidně pohnula ve tmě. Leží v místnosti s okny a oni u ní udržují oheň. Nepřetržitá hlídka. Upadla do „spánku“ před delší dobou, než většina z nich pamatuje. Kdysi jsem si myslela, že ji sledují, aby oslavili její probuzení. Ale začala jsem si uvědomovat, že většina z nich se jí bojí stejně jako já. Což znamená, že byli vyděšení až k smrti. Marmee Noir mě má z nějakého důvodu ráda. Zajímám ji. A ze vzdálenosti mnoha tisíc kilometrů si se mnou zahrává. Kvůli ní se mi propálil do dlaně kříž. Budu mít jizvu až do smrti.
„My o vlku a vlk za humny,“ varoval Requiem.
Přikývla jsem a snažila se přemýšlet o něčem jiném. Ach ano, vím, o čem přemýšlet. „Harlekýni jsou jenom upíři, že? Takže to znamená, že podléhají vašim zákonům, ne?“
„Oui.“
„Tak ty zákony použijme proti nim.“
„Co navrhuješ, ma petite?“
„Tohle je přímá výzva naší autoritě. Rada zakázala jakémukoli vládci města, aby bojoval na území Spojených států, dokud se nerozhodne, jestli jsou upíři dál legální nebo ne.“
„Nenavrhuješ, abychom s nimi bojovali, že ne?“ zeptal se Byron.
„Říkám, že budeme jednat podle zákona,“ zopakovala jsem.
„Ty to nechápeš, Anito,“ kroutil hlavou Byron. „Harlekýni jsou ti, na které se svým způsobem obracíme, když se stane něco zlého. Jsou naší policií.“
„Když jsou policajti zlí, tak už to nejsou policajti,“ nesouhlasila jsem.
„A co jsou?“
„Kriminálníci.“
„Nemůžeš vážně navrhovat, abychom s Harlekýnem bojovali,“ vydechl Requiem.
„Ne tak úplně,“ řekla jsem.
„Tak co tedy?“
Vzhlédla jsem k Jean-Claudovi. „Co bys udělal, kdyby na nás takhle vtrhl někdo mocný?“
„Spojil bych se s radou v naději, že se vyhnu otevřené válce.“
„Pak se s nimi spoj,“ vybídla jsem ho.
„Myslel jsem, že ne všichni v radě nás mají rádi,“ ozval se Na­ thaniel.
„To nemají, ale pokud Harlekýni porušují zákon, pak by to mělo získat přednost před mnohem malichernějšími obavami,“ vysvětloval Jean-Claude.
„Zapomněl jsi, jak malicherná rada umí být?“ zeptal se Requiem.
„Non, ale ne všichni z rady zapomněli, co to znamená žít ve skutečném světě.“
„Jakého člena rady kontaktuješ jako prvního?“ zeptal se Byron.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni, kterým tluče srdce, jsme nadskočili. „Kurva,“ zaklela jsem a Nathaniel se nervózně zasmál.
„Máš tady zásilku, Jean-Claude,“ ozval se Lisandrův hlas.
„To může počkat,“ řekl a v hlase mu zazníval náznak napětí.
„V průvodním dopise se píše, že na to čekáš.“
„Vstup,“ vybídl ho Jean-Claude.
Lisandro otevřel dveře, ale byl to Clay, kdo vstoupil dovnitř s bílou krabicí v rukou. Krabice vypadala přesně jako ta, co jsem našla na záchodech. Asi jsem přestala dýchat, protože když jsem si vzpomněla, že bych se měla nadechnout, zalapala jsem po dechu.
Clay se na mě podíval. „Co se děje?“
„Kdo to přinesl?“ zeptal se Jean-Claude.
„Prostě to leželo u pultu, kam se odkládají svaté předměty.“
„A tys to sem jednoduše přinesl,“ řekla jsem zvýšeným hlasem.
„Ne, nepodceňuj mě tak. Prověřili jsme to. V dopise je napsáno, že to Jean-Claude očekává.“
„Co je to?“ zeptala jsem se, ale bála se, že to vím.
„Maska,“ odpověděl Clay. Díval se na nás všechny a snažil se pochopit, proč jsme tak rozčilení.
„Jakou má barvu?“ zeptal se Jean-Claude hlasem tak prázdným, jako jsem ještě neslyšela.
„Bílou.“
Úroveň napětí o něco poklesla.
„S malými zlatými notovými značkami. Copak sis ji neobjednal?“
„Řekl bych, že svým způsobem ano,“ souhlasil Jean-Claude.
Hleděla jsem na něj a odtáhla se natolik, abych mu do tváře viděla jasně. „Co tím myslíš, že sis ji asi objednal?“
„Řekl jsem, že se s nimi chci setkat, že?“
„Jo, a co?“
„To tahle maska znamená, ma petite. Znamená to, že se s námi chtějí setkat, ne aby nás zabili nebo mučili, ale abychom si promluvili.“
„Jak mohli vědět, co jsi řekl?“ zeptal se Nathaniel.
Jean-Claude se na mě podíval a něco v tom pohledu mě přimělo říct: „Poslouchají nás.“
„Obávám se, že ano.“
„Kdy tu masku doručili?“ zeptal se Requiem.
Clay na nás dál hleděl, jako kdyby čekal, že mu naznačíme, o co jde. „Nejsme si jistí. Před třiceti minutami jsem šel na pauzu. Museli to přinést, když jsem nebyl u dveří.“
„Jak je to dlouho, co jsi zpátky u vstupu?“ zeptal se Jean-Claude.
„Asi pět minut.“
„Poslouchali,“ řekl Requiem.
„Věděli, co Jean-Claude řekl,“ souhlasil Byron a v hlase mu zaznívalo víc paniky, než by většina upírů připustila. Jednoduše nedokázal odstranit všechny emoce z tváře a hlasu.
„Co se to děje?“ zeptal se Clay.
„Něco velkého a zlého dorazilo do města,“ vysvětloval Lisandro. „Neřeknou nám o tom, ale očekávají, že s tím budeme bojovat a že kvůli tomu umřeme.“ Jeho hlas zněl hořce.
„Jaká jsou pravidla, co o… nich můžeme říct našim vojákům?“ zeptala jsem se.
Jean-Claude se zhluboka nadechl a oklepal se, téměř jako pták, který si načechrává peří. „Proměnlivá.“
„Proměnlivá – aha, jako že záleží na okolnostech.“
Přikývl.
Napadlo mě něco chytrého. „Věřím, že bychom poznali, kdyby nás odposlouchával někdo na metafyzické úrovni, zejména kdyby šlo o upíra.“
„Jsou velmi mocní, ma petite.“
„Lisandro,“ zavolala jsem.
Vklouzl do své verze pozornosti a cele se na mě soustředil. V jeho tmavých očích byl jasný požadavek. Pokud z jeho ženy udělám vdovu, chce vědět proč. Podle mě si zasloužil znát pravdu, ale všechno hezky popořádku. „Potřebuju, abys tuhle místnost prověřil na štěnice.“
„Jaký druh štěnic?“
„Cokoli, co by někomu dovolilo nás odposlouchávat.“
„Myslíš si, že se spoléhají na technologii, ma petite?“
„Nevěřím tomu, že by nás jakýkoli upír dokázal takhle špehovat, aniž bychom si toho všimli.“
„Jsou velmi mocní, ma petite.“
„Jsou to hotoví duchové, zlatíčko,“ přidal se Byron.
„Fajn, jsou to duchové, ale nic nám neudělá, když se podíváme po technice. Pokud je místnost čistá, pak to můžeme přičítat nadpřirozeným schopnostem, ale zkusme se nejdřív podívat po té technice.“
Jean-Claude na mě dlouze pohlédl a pak kývl. „Bylo by zajímavé, kdyby používali odposlouchávací zařízení.“
„Hledali jste štěnice v Londýně?“ zeptal se Nathaniel.
Byron a Requiem si vyměnili pohled a pak oba zavrtěli hlavou. „To nás nikdy nenapadlo, zlatíčko. Chci říct, tohle jsou kruci…“ Byron si olízl rty a zarazil se dřív, než řekl jejich jméno. Jen pro jistotu. „Jsou to duchové, bubáci, chodící noční můry. Nečekáš, že by bubák potřeboval moderní technologii.“
„Přesně,“ souhlasila jsem.
„A co to má znamenat?“ nechápal.
„Znamená to, že většina upírů moc technologie nevyužívá. Pokud ji tihleti používají hodně, může to vypadat jako kouzla, když nevíš, co to je.“
„Jakákoli dostatečně pokročilá technologie je nerozeznatelná od magie,“ pochopil Requiem.
Přikývla jsem.
Hleděl na mě. „Má večernice, jsi plná překvapení.“
„Jenom nemyslím jako upír.“
„Má Rafael někoho, komu věří, že by tuhle místnost od takových věcí dokázal vyčistit?“ zeptal se Jean-Claude.
„Ano,“ přitakal Lisandro.
„Pak to udělejte.“
„Jak rychle to potřebuješ?“
„Před minutou nebo dvěma jsme řekli, že se s nimi chceme setkat, a pak dorazila maska s pozváním,“ řekla jsem.
„Aha, takže včera bylo pozdě,“ pochopil Lisandro.
„Tak nějak,“ souhlasila jsem.
Přikývl. „Zavolám si.“ U dveří zaváhal. „Přidělím někoho ke dveřím a použiju telefon mimo klub.“
„Dobrý nápad,“ přikývla jsem.
„O ty se snažím.“ A odešel.
„Kam mám dát tohle?“ zeptal se Clay a pozvedl krabici.
„Dej to na stůl k té druhé, řekla bych.“
Položil ji vedle první masky. Jean-Claude nevypadal, že by se jí chtěl dotknout. To já krabici nakonec otevřela a našla bílou masku, která slepě hleděla vzhůru. Ale tahle vypadala dokončenější, zdobily ji pozlacené noty. Jedné jsem se dotkla a zjistila, že vystupuje nad zbytek masky. Na přiloženém lístku stálo jenom: „Jak jsi žádal.“
„Je něco napsané v masce?“ zeptal se Jean-Claude.
Zvedla jsem ji z hedvábného papíru. Uvnitř hladkého oblouku masky byl nápis.
„Nečti to nahlas, ma petite.“
Neudělala jsem to a podala mu masku. Uvnitř bylo napsáno „Cirkus prokletých“ a datum, které bude za dva dny. Datum bylo napsané, jako se to píše v Evropě – nejdřív den a potom měsíc. Vybrali si jeden z Jean-Claudových podniků. Bylo to dobře, nebo špatně? Znamená to, že máme výhodu domácího prostředí, nebo že mají v plánu to místo podpálit? Chtěla jsem se zeptat, ale nechtěla jsem, aby naši nepřátelé tu otázku slyšeli. Pokud v téhle kanceláři najdeme štěnice, budeme se muset podívat všude. Do všech kanceláří, všech podniků, do mého domu, prostě všude.
Modlila jsem se, abychom našli štěnice, protože druhou možností bylo, že jsou tihle upíři tak dobří, že dokážou umístit pomyslné štěnice do našich mozků. Můžete najít a zničit mechanické udělátko v místnosti. Pokud jsou tak dobří, aby použili magii přímo v našich hlavách, pak jsme v hajzlu. Umřeme, až si to budou přát, nebo budeme žít. Ať tak či tak, bude to jejich volba a ne naše. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu přát, aby byly naše kanceláře zamořené štěnicemi. Je fakt divné, co se občas zdá jako menší zlo.

Info o knize:
Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: The Harlequin
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Překlad: Dominika Moulíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135×200 mm
Počet stran: 416
Cena: 349 Kč

O autorce:
Laurell K. Hamiltonová (* 1963)
Americká autorka, narozena v roce 1963, v současné době žije s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová (rovněž vydává nakladatelství Epocha), v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na http://www.laurellkhamilton.org.