Markus Heitz: Děti Jidášovy

„TEMNÉ TAJEMSTVÍ OBESTÍRÁ SPOLEČENSTVÍ VĚDCŮ A UPÍRŮ…“
Markus Heitz neplní stránky slovy, nýbrž návykovou látkou!

Nakladatelství FANTOM Print vydává první svazek upírské trilogie Jidáš: Děti Jidášovy.

Markus Heitz je fenoménem nejen na naší, ale také na své domovské, německé scéně. Na co tenhle enigmatický autor sáhne, to se promění v úspěch. Nakonec, posuďte sami…

Když se v souvislosti s šílenstvím kolem filmové trilogie Pán prstenů rozjela u našich západních sousedů řada opulentních sérií, které spojovaly klasické fantasy rasy, byl to právě Markus Heitz, který se svými Trpaslíky opanoval žebříčky nejen žánrových bestsellerů.

A přestože mohl hrát na trpaslickou jistotu donekonečna, rozhodl se pro vykročení jiným směrem. Do míst, kde vládne temnota, kde zlo je skrz na skrz zkažené a kde osud světa visí na vlásku těch nejnepravděpodobnějších hrdinů. Markus Heitz se tak nesmazatelně zapsal i do subžánru historického temného thrilleru, a to hned několika knihami na různá témata.

Počínaje vlkodlaky v románové dvojici Ritus a Sanctum (která je u nás již několik let beznadějně vyprodaná), přes démony v neméně úspěšných Krvavých branách až po upírskou trilogii Jidáš, jejíž první svazek u nás právě vydává nakladatelství FANTOM Print.

A nebyl by to Heitz, aby klasické upíří téma nepojal po svém. Proto se v zápiscích tajemné ženy jménem Sia vydáváme opět přes propast času až do druhé poloviny sedmnáctého století. Právě tady začíná příběh dívky Skylly, která se zapletla s mocným spolkem Dětí Jidášových…

Vědci a upíři – jen máloco zní tak kontrastně jako tato dvě slova. A právě na tomto netradičním motivu staví Heitz svůj román. Láska, zrada, přátelství se tu proplétají s touhou po moci, vědění a ovládnutí světa. S touhou po krvi… Jak říká kronikářka Sia: „Znám melodii života. Zřídkakdy se mění, a když přece, většinou to nevěstí nic dobrého.“

Anotace:
Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky. Co zní mnohým jako sen, stalo se už pro Siu dávno prokletím. Touží jen po jednom: usnout a nikdy se nemuset znovu probudit. Ale to nesmí. Příliš velká je vina, kterou vložila na svá bedra, příliš velká je zodpovědnost, kterou má vůči lidstvu. A ještě něco jiného ji pronásleduje: vzpomínka na jednu zvláštní dívku.
Aby Sia otupila svou bolest, zaznamenává za dlouhých, osamělých nocí Skyllin příběh. Ten začíná v roce 1670 a je nerozlučně spjat s temnými pletichami Dětí Jidášových, mocného spolku vědců – a upírů!

Ukázka z knihy:
Znám melodii života.
Není jí ptačí cvrlikání, šumění větru v korunách ani dětský smích. Je mnohem méně kýčovitá.
Melodie života je velmi monotónní, elektronická. Zřídkakdy se mění, a když přece, většinou to nevěstí nic dobrého.
Znám každičký její tón, a přece mě vždycky zaskočí, jak rozdílně může znít u mužů, žen a dětí. Za minutu se ten tón rozezvučí padesátkrát až osmdesátkrát, prostý metronom udržuje takt tu více, tu méně dobře.
Stává se, že se do melodie vmísí jiné nástroje. Také ony znějí střízlivě a věcně, stále stejně. Jen člověk určuje, v jakém rytmu hrají, jakým způsobem tvoří chór. A přece je může ovlivnit jen velmi vzácně.
Poslouchám tu melodii moc ráda, protože znamená život.
Chodím do onoho zvláštního operního divadla, v němž je podávána melodie života mnoha interpretů, několikrát za týden. Nikomu by ani na mysl nepřišlo, aby ji stáhl z programu. Sedím vždycky v první řadě, blíž než já se k orchestru dostane málokdo. Melodii pokaždé hraje jednotlivec. Starý, mladý, chudý, bohatý, muž či žena, v tom není rozdíl. Každý smí, i když by to ne vždycky chtěl.
Dívám se tomu osamělému hudebníkovi často do očí, držím ho za ruku, když je příliš neklidný, a konejšivě k němu promlouvám. Někteří mají zavřená víčka, jako by sami naslouchali jakési písni; dalším se něco zdá, jak poznám podle jejich pohybů.
Existuje celá řada možností, jak tu melodii interpretovat, a já se odvážím tvrdit, že je znám všechny. Ne, řekněme raději: znám je skoro všechny.
Ale jedno je vždycky stejné – odcházím v slzách, teprve když odezní poslední tón. To jsem muzikantovi dlužna.
A následné ticho ve mně vzbuzuje závist.

Dnes je hudebníkem malá dívenka.
Jmenuje se Thea. Je jí jedenáct, pochází z Lipska a dlouho se vzpouzela hrát s orchestrem. Včera, čtyři týdny po její operaci, už to nešlo jinak. Lékaři ji připojili k různým monitorům, aby mohli podrobně sledovat, jaká je její srdeční frekvence, jak se chová její krevní tlak, o čem svědčí rozličné hodnoty. Nikoliv proto, že by se báli nejhoršího, právě naopak, jsou plní naděje. Podali dívce nové léky, které jí mají pomoci. Jde jen o dohled. Nikdo nevidí to co já, v tom jim nepomáhají ani jejich přístroje. „Je to čistě preventivní opatření,“ řekli rodičům. Nelžou, věří tomu. Nemají potuchy – na rozdíl ode mne.
Od chvíle, kdy jsem Theu spatřila poprvé, pohubla ve tváři. Když si člověk představí, čím vším si muselo to nebohé stvoření projít, je s podivem, že vůbec ještě má maso na žebrech. Tak málo jedla, tolikrát zvracela.
Spí pevně a hluboce. Byla to náhoda, že rakovinu vůbec odhalili, zvrhlá hříčka přírody, jak rychle se rozbujela. Šéflékař tvrdil, že tak velký nádor se v tak malé hlavičce vyskytuje velmi vzácně. Nejsem si jista, zda Thea a její rodiče pociťují při pohledu na naměřené hodnoty podobný entuziasmus jako profesor Angerer. Po operaci rodičům slíbil, že se všechno dá do pořádku.
Sedím vedle lůžka, jedním uchem naslouchám zvuku elektronického orchestru a melodii života a potom se zaměřím na Theiny rysy. Jsou klidné a stejnoměrné. Prozatím.
Zápach dezinfekčních prostředků a ozónu, vycházejícího z přístrojů, už vůbec nevnímám, na to jsem na takových odděleních až příliš často. Normální návštěvníci k němu rychle získávají odpor.
Dotknu se rukou jejích jemných rysů, pohladím ji po bledé tváři a odhrnu z čela všetečnou světlou kadeř dřív, než sklouzne na nos a Theu polechtá. Rudě zářící jizva na čele je památkou na zákrok. Neuvěřitelně mi připomíná tvář dívky, která žila před mnoha, mnoha staletími a o níž jí někdy vyprávím. Thea má ty příběhy ráda. Já sama si tím nejsem tak jistá.
Pod pokrývkou leží vpravo vedle ní její Paddy, hnědý medvídek na hraní, kterému jsem už dneska taky dala najíst. Nebo jsem to každopádně předstírala. Thea má ráda, když jí vyprávím příběhy, zpívám jí a hraju si s ní a Paddym. Hned potom zase vyzvracela tu trochu kaše, kterou do sebe nasoukala. Bylo to samým rozrušením a radostí? Rozesmála jsem ji až příliš? Teď dostane živný roztok přímo do krve.
Když se jí dotknu, otočí hlavu, pevně mi sevře prsty a usměje se ve spánku. Musím potlačovat slzy, protože vím, že už ten úsměv mockrát neuvidím. Žádný člověk už ho po dnešní noci neuvidí; nanejvýš na fotografii.
Existuje pohádka, ve které lékař vidí stát u lůžka svých pacientů smrt a pozná, zda se nemocný ze své choroby uzdraví, či nikoli. Já sice smrt nevidím, ale cítím ji. Je to nadání, o které jsem se neprosila. Možná mi bylo propůjčeno, protože jsem se tak často zabývala smrtí a musela doprovázet při umírání víc lidí, než jiní potkají živých. U They jsem věděla od prvního dne, že už si ji dávno vyhlédla. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy pochybujete o Bohu. Přitom je krajně nespravedlivé ho obviňovat. Chci říct, co by dělali ateisté? Mohou někoho činit zodpovědným? Pokud náhodou v blízkosti Theina bytu nestojí atomová elektrárna a prokazatelně v ní nedošlo k úniku záření, které způsobilo nádor, měl by to ateista asi těžké někoho obžalovat.
Mluví o osudu – a až příliš často tím přece jen myslí Boha. I když člověk na nic nevěří, věří.
Jiná náboženství obdobně tvrdí, že člověk dostane, co si zaslouží. Nebo že platí za věci, které udělal v minulém životě. Je těžké si představit, že by tak milé dítě jako Thea mohlo v jiném životě spáchat strašný zločin, za který musí v tom dnešním pykat; navíc by to bylo zase nefér, protože si není své tehdejší viny vědoma. Stejně nefér jako vinit Boha.
Opatrně vytáhnu ruku zpod They, opět ji pohladím a jsem ráda, že nejsem ateistka. Moje víra je silná, překoná i smrt nevinného malého děvčátka, aniž bych se hašteřila s Bohem. Jsou věci, které se nedají změnit. My lidé jsme udělali všechno, abychom ji zachránili. Já jsem udělala všechno, abych ji zachránila, a to, aniž by si toho někdo všiml. Ale nemoc byla silnější. Lékaře její smrt překvapí.
Nejsem ovšem zdaleka tak otrlá, jak to možná vypadá. Pozoruji spící Theu – a nejradši bych někoho praštila přímo do obličeje. Abych se chránila před vlastním smutkem, vztekám se, uchyluji se k agresi, zuřivosti. Bylo zapotřebí mnoha let, než jsem to dokázala kontrolovat. Nebo lépe řečeno: než jsem našla ventil.
Dosud měla štěstí, ta malá Thea. Žádné úrazy, dokonce ani zlomená noha nebo klasická zranění, která člověk utrpí jako dítě. Byla premiantkou třídy a příští rok měla přejít na gymnázium, přeskočit celou jednu třídu. Takové chytré děvče.
Thea sebou trhne. Melodie života dostává krátký, ostrý, nelibozvučný tón.
Uchopím její chladnou ruku do prstů. „Pšt, pšt, jsem tady, Theo,“ šeptám přívětivě a vřele, současně se nakláním dopředu, aby na ni dopadl můj stín a ona podvědomě ucítila moji přítomnost. „Buď klidná, miláčku. Jsem tady.“
Zvuk mého hlasu ji uklidní, srdeční frekvence se vrátí na zdravou míru, ale velmi dobře jsem to poselství pochopila. Jednou rukou stisknu dorozumívací zařízení.
„Sestro Doris, uvědomte, prosím, Theiny rodiče,“ řeknu tiše. „Jejich dcera brzy zemře.“

Info o knize:
Autor: Markus Heitz
Originální název: Kinder des Judas
překlad: Svatava Kretková
Formát: 145×205 mm
Vazba: brož.
Počet stran: 384
Cena: 299 Kč
Nakladatel: FANTOM Print

O autorovi:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem.
Patří k nejúspěšnějším autorům žánru fantasy v Německu. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Ulldart sice přinesl Heitzovi uznání, ale mezi hvězdy německé fantasy ho katapultovala až čtyřdílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2008), na níž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž fantaskně-hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008) či právě trilogie Děti Jidášovy (2007), Syn Jidášův (2010) a Dcera Jidášova (2010).

Temné thrillery MARKUSE HEITZE:
V románu Ritus navštívíme Francii roku 1764. Obyvatele Gévaudanu děsí neznámý netvor, který bestiálně zabíjí muže,ženy i děti. V knize Sanctum se zase přeneseme do Říma, Věčného města, které ukrývá prastaré tajemství. Právě sem vedou stopy spiknutí, které se točí okolo nejposvátnější látky na zemi. Krvavé brány zase bravurně balancují na hraně hororu a drsné městské fantasy. Hlavní hrdinka v sobě objeví nadpřirozené schopnosti, které mohou probudit samotnou temnotu.

Tomáš Němec