Jim Butcher: V posledním tažení

Harry Dresden závodí s časem. Musí za každou cenu a velmi rychle najít a získat tajemné Slovo Kemmlerovo, které po něm požaduje smrtelně nebezpečná upírka Černého dvora a jeho letitá sokyně. V sázce je pověst Karrin Murphyové, velitelky Oddělení pro zvláštní vyšetřování a Harryho dobré přítelkyně. Aby toho nebylo málo, do hry o Slovo Kemmlerovo se přidává také šest nelítostných nekromancerů. Pokud je Harry Dresden nezastaví, povstanou v Chicagu o halloweenské noci mrtví.

Ukázka z knihy:

Kapitola první

Jsme rasa zabijáků. Podle Genesis stačili k přelidnění planety čtyři lidé. A první vraždou byla bratrovražda. Genesis praví, že první dítě narozené smrtelným rodičům, Kain, v záchvatu žárlivosti sfouklo pomyslný plamen života jiné lidské bytosti. Byla to brutální, krvavá, krutá a neomluvitelná vražda. Kainův bratr Ábel o útoku zřejmě neměl do poslední chvíle ani tušení.

Když jsem otevřel dveře svého bytu, soucítil jsem s Kainem a naprosto jsem ho chápal.

Můj byt je sotva víc než jedna místnost v suterénu sto let starého dřevěného penzionu v Chicagu. Kuchyň je vestavěná do výklenku, ve velkém krbu téměř stále hoří oheň, ložnice má velikost postele a do koupelny se nějakým zázrakem natěsnalo umývadlo, záchodová mísa a sprchový kout. Nový nábytek si dovolit nemůžu, takže všechny kousky jsou z druhé ruky, ale pohodlné. Na poličkách mám spoustu knih, na zemi spoustu koberců a všude kolem množství svíček. Není to nic moc, ale aspoň tu mám čisto.

Měl jsem.

Pod rozházenými koberci byla vidět kamenná podlaha. Jedno křeslo bylo povalené. Na gauči chyběly polštáře a z jednoho zapuštěného okna někdo strhnul závěsy. Snad proto, aby odpolední slunce lépe nasvítilo knihy smetené z police a rozházené po zemi, obnažilo zprohýbané obaly, zmuchlané stránky a zdůraznilo zmatek v mém hlavním zdroji laciné zábavy.

Epicentrem toho bince byl krb. Ležely v něm odhozené šaty, dvě láhve od vína a podezřele čistý talíř. Ostatní obyvatelé zřejmě uklízeli.

Toporně jsem vešel dovnitř. V tu chvíli můj veliký šedý kocour Mister seskočil z knihovny, ale namísto toho, aby se o mě jako vždycky začal otírat s něžností hokejového obránce, střelil po mně pohrdavým pohledem a vyšuměl vchodovými dveřmi.

Povzdechl jsem si a šel jsem se podívat do kuchyňského výklenku. Kocourovy misky na vodu i na žrádlo byly prázdné. Nebylo divu, že byl mrzutý.

Ze země se zvedl chlupatý kus kuchyňské podlahy a ospale se ke mně došoural. Můj pes Mouse byl původně malé, střapaté štěně, které se mi vešlo do kapsy kabátu. S odstupem téměř jednoho roku lituji, že jsem tehdy neposlal kabát do čistírny, nebo něco takového. Mouse se proměnil z chlupaté kuličky v chlupatou letadlovou loď. Jen těžko byste ho zařadili k nějaké rase, ale přinejmenším jeden z jeho rodičů musel být mamut. V kohoutku mi dosahoval skoro k pasu a veterinář měl za to, že ještě poroste. Vzhledem k mému malému bytu to bylo na pováženou.

Hm, i jeho misky byly prázdné. Strčil do mě čenichem upatlaným od něčeho, co vypadalo jako omáčka na špagety, a packou mi přihrál misky. Na linoleu to nepěkně skřípalo.

„Zatraceně, Mousi,“ zavrčel jsem rádoby jako Kain. „Takhle to tady vypadá pořád? Jestli tu je, zakroutím mu krkem.“

Mouse moje slova jako obvykle komentoval otráveným zafuněním a tiše mě následoval ke dveřím do ložnice.

Jen jsem natáhl ruku po klice, dveře se otevřely a v nich se objevila blondýna s andělskou tváří. Byla oblečená jen v tričku. Tričko nebylo nijak dlouhé, sahalo jí těsně nad pupík.

„Ach, promiňte,“ protáhla s ospalým úsměvem. „Nevěděla jsem, že tu ještě někdo je.“ Bez špetky studu vklouzla do obýváku, prohrábla nepořádek v krbu a vylovila z něho své oblečení. Pohybovala se s lenivou rozkoší. Očividně čeká, že na ni budu zírat, a vůbec jí to nevadí.

Kdysi bych patrně cítil hrozné rozpaky a snažil bych se dívat stranou. Ale po téměř roce života s mým nevlastním bratrem inkubem mně to spíš lezlo na nervy. Obrátil jsem oči v sloup. „Thomasi?“

„Tommy? Bude asi ve sprše,“ opáčila dívka. Vklouzla do běžeckého úboru – tepláků, bundy a značkových bot. „Udělal byste mi laskavost? Řekněte mu, že to…“

„Že to bylo skvělé, nikdy na to nezapomenete,“ přerušil jsem ji netrpělivě, „ale nebude se to opakovat a doufáte, že si časem najde milou holku, bude z něho prezident, nebo něco takového.“

Zadívala se na mě a svraštila blond obočí. „Proč se chováte jako hul…?“ Pak vykulila oči. „Ach! Proboha, promiňte!“ Naklonila se ke mně a trochu zrudla. „Vůbec by mě nenapadlo, že je s mužem,“ zašeptala jako ‚mezi námi děvčaty‘. „Jak se vejdete do tak malé postele?“

Překvapeně jsem zamrkal. „Tak počkat.“

Ale to už mě neposlouchala a šla ven. „To je ale nezbeda.“

Vteřinu jsem jí zíral na záda a pak jsem se podíval na Mouse.

Usmíval se po psím způsobu. Jazyk mu visel z tlamy a pomalu vrtěl černým ocasem.

„A ty mlč,“ řekl jsem mu a zavřel jsem dveře. Ze sprchy jsem slyšel šumění vody. Vyndal jsem žrádlo pro Mistera a Mouse a pes ho okamžitě zhltl. „Aspoň toho psa mohl nakrmit,“ zabručel jsem a otevřel jsem ledničku.

To byla poslední kapka, protože ani po chvíli hledání jsem nenašel, co jsem chtěl. Narovnal jsem se a myslel jsem jen na pomstu.

„Hele,“ ozval se za mnou Thomasův hlas. „Došlo nám pivo.“

Otočil jsem se a upřel pohled na svého nevlastního bratra.

Thomas měří asi sto osmdesát pět centimetrů a myslím, že časem jsem si zvykl, že je mi trochu podobný. Výrazné lícní kosti, protáhlý obličej, pevná brada. Ale sochař, který tesal Thomasovu tvář, podstrčil tu mou nějakému svému nepříliš nadanému učedníkovi. Nedá se sice říct, že bych byl ošklivý, ale Thomas vypadá jako portrét řeckého boha mužské krásy. Má dlouhé vlasy tak černé, že pohlcují světlo, a ještě mokré ze sprchy se kudrnatí. Jeho oči mají barvu bouřkových mraků a v životě necvičil, aby získal své pevné, dokonale vyrýsované svaly. Měl na sobě jen kalhoty bez košile, což byla jeho standardní domácí uniforma. Jednou jsem byl svědkem, když v tomhle úboru otevřel misionářce. Vrhla se na něho v oblaku výtisků Strážní věže. Zůstaly mu po ní opravdu impozantní kousance.

Nebyla to tak úplně její vina. Thomas podudil krev svého otce, upíra Bílého dvora. Je to psychický dravec, který se živí surovou životní silou lidí. Nejsnáze ji získává při milování. Tahle jeho vlastnost ho obklopuje jako aura, která přitahuje pozornost, kamkoli se hne. Pokud Thomas zapojí nadpřirozené svádění, ženy prostě nedovedou odmítnout. A jakmile se začne krmit, už ani odmítnout nechtějí. Zabíjí je tím, trošku, ale musí se ovládat. Vždycky se omezí jen na jedno nakrmení.

Aspoň by měl. Obětem Bílého dvora způsobovalo krmení neuvěřitelnou extázi a postupně byly na svém upířím milenci stále závislejší. Ale Thomas nikdy nešel do krajnosti. Jen jednou tu chybu udělala žena, kterou miloval, teď spoutaná smrtící euforií jeho doteku proplouvala životem na kolečkovém křesle.

Zatnul jsem zuby a musel jsem si připomenout, že to pro Thomase nebylo jednoduché. Řekl jsem si, že už jsem se příliš často opakoval, a mlčel jsem. „Já vím, že nemáme pivo,“ zavrčel jsem. „Ani mléko. Ani colu.“

„Hm,“ opáčil.

„A všiml jsem si, žes neměl čas nakrmit Mistera ani Mouse. Vyvenčil jsi aspoň Mouse?“

„No jasně… teda… vzal jsem ho ven ráno, když jsi šel do práce, pamatuješ? Tam jsem potkal Angie.“

„Další běžkyně,“ řekl jsem zase tím kainovským tónem. „Říkal jsi, že už sem nebudeš vodit žádné cizí lidi, Thomasi. A navíc do mé postele! Zatraceně, Thomasi, podívej se, jak to tady vypadá!“

Z jeho výrazu mi bylo jasné, že si to až do téhle chvíle vůbec neuvědomoval. Zasténal. „Sakra, Harry, promiň. Bylo to… Angie je fakt divoška, nedošlo mi to…“ Zvedl výtisk Watchers od Deana Koontze a snažil se uhladit obálku. „No nazdar, vypadá to tady příšerně.“

„Jo. Byls tu celý den. Říkal jsi, že vezmeš Mouse k veterináři. Trochu uklidíš. Dojdeš nakoupit.“

„Ale no tak. Stalo se něco hroznýho?“

„Nemám pivo,“ zavrčel jsem. „A volala mi Murphyová. Říkala, že se zastaví.“

Thomas zdvihl obočí. „Vážně? Bez urážky, Harry, ale asi to nebyl služební hovor, viď?“

Zpražil jsem ho pohledem. „Mohl bys toho už nechat?“

„Říkám ti, že stačí jen se jí zeptat, a máš to v suchu. Neodmítne.“

Zabouchl jsem ledničku. „O tohle nejde.“

„No dobře.“

„Nejde. Pracujeme spolu. Jsme přátelé. To je všechno.“

„Dobře.“

„Nechci s Murphyovou chodit. A ona nechce chodit se mnou.“

„Jasně, jasně, slyším.“ Obrátil oči v sloup a začal sbírat rozházené knihy. „A proto chceš, aby to tu vypadalo hezky. Aby se tady tvojí spolupracovnici líbilo a chvilku se zdržela.“

Zaskřípal jsem zuby. „Zatraceně, Thomasi. Nechci od tebe modré z nebe. Ani půjčit peníze. Nezabilo by tě, kdybys zařídil pár drobností, než půjdeš do práce.“

„Jo,“ opáčil a prohrábl si vlasy. „Hm. Když jsme u toho.“

„Když jsme u čeho?“ Měl být odpoledne pryč, aby mohla přijít moje úklidová služba. Skřítkové by nepřišli uklízet, kdyby hrozilo, že je při tom někdo uvidí. A kdybych o nich někomu řekl, už by se neukázali vůbec. Neptejte se mě, proč to tak je. Možná mají hodně přísné odbory. Thomas pokrčil rameny a posadil se na područku gauče. Díval se do země. „Neměl jsem peníze na veterináře ani na nákup. Zase jsem dostal padáka.“

Chvilku jsem na něho zíral a můj počáteční vztek sám od sebe vyprchal. To zklamání a ponížení nehrál.

„Sakra,“ zabručel jsem. „Co se stalo?“

„Jako obvykle,“ opáčil. „Vedoucí občerstvení šla za mnou do chladírny a začala ze sebe rvát šaty. Zrovna v tu dobu tam byl na kontrole majitel a z fleku mě vyrazil. Podle toho, jak se na ni díval, bych řekl, že jí chystá povýšení. Nesnáším diskriminaci podle pohlaví.“

„Aspoň že je to tentokrát ženská. Budeme muset zapracovat na tvém sebeovládání.“

„Jsem z poloviny démon,“ poznamenal trpce. „Nedokážu se ovládat. Nejde to.“

„To neberu.“

„Jsi sice čaroděj, ale to ještě neznamená, že o tom něco víš. Nemůžu žít smrtelný život. Nejsem na to stavěný.“

„Vedeš si dobře.“

„Dobře? Na padesát kroků dovedu zbavit pannu zábran, ale nevydržím čtrnáct dní v práci, kde musím nosit síťku na vlasy a pitomou papírovou čepici. Co je na tom dobrého?“

Prudce otevřel svůj kufr s oblečením, vyndal z něho boty a kožené sako, do obojího ladně a zároveň vztekle vklouzl a bez ohlédnutí vyšel do pozdního odpoledne.

A ani neuklidil, pomyslel jsem si trochu nespravedlivě. Potřásl jsem hlavou a podíval jsem se na Mouse, který ležel na zemi s čumákem na packách a dělal na mě smutné psí oči.

Kromě Thomase jsem neměl jinou rodinu. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že se špatně přizpůsoboval životu obyčejných lidí. Byl zatraceně dobrý upír. To bylo přirozené. Ale i když se ze všech sil snažil být aspoň trochu normální, pronásledovaly ho problémy jeden za druhým. Nikdy si nestěžoval, ale s přibývajícími týdny jsem cítil, že se ho to dotýká stále bolestivěji a jeho zoufalství narůstá.

Mouse vydal něco mezi výdechem a zakňučením.

„Já vím,“ řekl jsem mu, „taky mám o něho starost.“

Vzal jsem Mouse na dlouhou procházku a vrátili jsme se, když se na Chicago snášel pozdně říjnový večer. Vyndal jsem poštu ze schránky a zamířil jsem ke schodům do bytu, když na štěrkové parkoviště penzionu vjelo auto a skřípavě zastavilo pár kroků ode mě. Vyklouzla z něho drobná blondýna v džínách, modré košili a lesklé větrovce White Sox. Nechala běžet motor.

Karrin Murphyová rozhodně nevypadá jako šéfka policejního oddělení, které se zabývá tím, co se pod rouškou noci odehrává v Chicagu a okolí. Když trollové začnou přepadávat chodce, upíři nechávají své oběti mrtvé nebo umírající na ulici nebo když se někdo s větší magickou palebnou silou utrhne ze řetězu, je to úkol pro Oddělení zvláštního vyšetřování chicagské policie. Nikdo samozřejmě doopravdy nevěří na trolly, upíry a zlé černokněžníky, ale když se stane něco podivného, je na tomhle oddělení, aby všem vysvětlilo, že to byl jen chlapík v latexové masce a není se čeho bát.

Oddělení má nevděčnou práci, ale jeho příslušníci nejsou pitomci. Moc dobře vědí, že se ve tmě pohybují věci, které jsou mimo běžné chápání. Murphyová byla rozhodnuta poskytnout svým policistům veškeré výhody při boji s nadpřirozenem a já byl jednou z jejích nejlepších zbraní. Najímala mě jako konzultanta, když museli čelit něčemu zvlášť nebezpečnému nebo neznámému. Policejní honoráře hradily většinu mých výdajů.

Když Mouse Murphyovou uviděl, bafnul na uvítanou, začal vrtět ocasem a rozběhl se k ní. Kdybych se byl pěkně zapřel a natáhl nohy, jel bych přes parkoviště jako na vodních lyžích. Neměl jsem ale jinou možnost, než se také rozeběhnout.

Murphyová si klekla a začala ho zuřivě drbat za plandavýma ušima. „Nazdárek, jak se vede?“

Mouse jí na oplátku uslintal ruce vášnivými psími polibky.

„Fuj!“ vyjekla Murphyová se smíchem. Jemně Mouse odstrčila a vstala. „Dobrý večer, Harry, jsem ráda, že jsem tě zastihla.“

„Právě jsme se vrátili z večerní procházky. Půjdeš dovnitř?“

Murphyová má hezounký obličej a nádherně modré oči. Zlaté vlasy měla stažené do ohonu a vypadala tak ještě mnohem mladší než obvykle. Tvářila se ostražitě, dokonce jako kdyby nebyla ve své kůži. „Promiň, ale nejde to. Musím stihnout letadlo. Vážně nemám čas.“

Vydá: Triton; duben 2014