Darynda Jonesová: Druhý hrob nalevo

Když se vídáte s nebožtíky, může vám to pořádně zkomplikovat život. Charley Davidsonová, příležitostné soukromé očko, pracuje se zesnulými na plný úvazek. Přitahuje mrtvé jako maják a také pro temné démony je neodolatelná. Tentokrát se Charley snaží pomoci své nejlepší přítelkyni Cookie v hledání její nezvěstné kamarádky. A jako by toho nebylo dost, záhadný Reyes, „syn Satanův“, opustil své pozemské tělo a teď Charley pronásleduje jako duch. Neměl moc na výběr, protože dokud byl v lidském těle, mučili ho démoni, kteří chtěli přilákat Charley. Reyes je odháněl ze všech sil, protože kdyby se k ní dostali, přiblížili by se skrz ni k bráně do nebes, což by byla katastrofa!

 

 

Ukázka z knihy:

„Charley,“ ozval se Anděl přiškrceným hlasem jen zlomek vteřiny před tím, než nás zasypal déšť kulek.

Garrett mě strhl na zem a přitiskl k dost nechutné staré matraci. I ti druzí dva se okamžitě vrhli k zemi. Byl to prazvláštní zvuk. Palba z plně automatické zbraně rozezněla ozvěny všude kolem nás. Kulky trhaly sádrokarton i laciný nábytek a bubnovaly do plechové výlevky v kuchyni. Pak střelba na okamžik přestala – zřejmě na dobu nezbytnou k výměně zásobníků. Pan Chao zasténal bolestí. Byl raněný, jen jsem nedokázala odhadnout jak moc.

„Musíme si zavolat posily,“ řekla jsem Garrettovi, jak jsem se pokoušela zvednout na nohy.

„Sakra, Charley,“ okřikl mě a strhl mě nazpátek, „musíme si hlavně dobře rozmyslet, co uděláme, abychom se těch posil dožili.“

„Tak já nevím, co kdybychom popadli pana Chaa a pokusili se odsud co nejrychleji zmizet?“ Ten nával adrenalinu mi zřejmě rozvázal jazyk. Najednou už mi nedělalo problémy jasně vyjádřit svůj názor.

Garrett mě vůbec nevnímal. On snad dělal, jako by mě neslyšel! Takže zase jako za starých časů? „Když tady vydržíme, posily dorazí každou chvíli,“ rozhodl.

„Když popadneme pana Chaa a vyplížíme se zadem, můžou si dorazit, kdy chtějí.“

Kolem nás zahvízdaly kulky a rachot automatické zbraně znovu ožil. „Do prdele,“ ulevil si Garrett, zatímco odražené střely létaly všemi směry. „Kdo to sakra je?“

„Jo, úplně jsem se zapomněla zmínit, že se mi představil. Jmenuje se Neblbni a Vypadni Zadem.“

„Tady, vezmi si to,“ zalovil v kapse bundy.

„Co to bude? Vstupenka na cestu ven zadem?“

Vrazil mi do levé ruky prťavou pistolku.

„Promiň, ale já jsem pravák.“

„Charley,“ povzdychl si zoufale.

„No nic, to já jen, abys to věděl.“

„Zůstaň tady,“ nařídil mi a zvedl se na kolena. Očividně se chystal udělat něco moc hrdinského.

První kulka, která ho zasáhla, mě opravdu vyděsila až do morku kostí. Celý svět se zpomalil a já slyšela jen plesknutí rozpáleného kovu do měkkého masa. Zadíval se na mě, jako by tomu nechtěl věřit. Když jím proletěla druhá kulka, sklonil se a hledal místo, kudy do jeho těla vnikla. Jak ho zasáhla třetí, bylo mi jasné, co musím udělat.

Podle toho, jak se kulky zarývaly do zadní stěny pokoje, střelec posypal fasádu olovem z jedné strany na druhou, tam se zastavil a pomalu se vracel zpátky naším směrem. Nic neobvyklého.

A tak jsem se zvedla, pokrčila kolena a čekala.

Garrett se zhroutil na zem, zatínal zuby a svíjel se bolestí mezi úlomky sádrokartonu, které po každé dávce odletovaly ze stěn, a třískami z chatrného nábytku. Pro dávky z automatu byla celá místnost jako z papíru, a taky to tu začínalo vypadat jako po pořádně divoké polštářové bitvě.

Kde se flákal syn Satanův, když ho člověk zrovna potřeboval? Možná se na mě pořád ještě zlobil. Možná se tentokrát nemínil ukázat – neukázal se ani včera, když mi ten podmínečně propuštěný kriminálník málem vyřezal srdce z těla, a to už bylo něco –, ale já to musela risknout kvůli Garrettovi.

Čekala jsem, že se stane jedna ze dvou věcí. Buď mě jednoduše zastřelí a já budu na místě mrtvá, anebo se objeví Reyes. To by mi opravdu spravilo náladu. Zase. A tohle všechno, ten hluk a zmatek, by rázem ustalo. Cítila jsem, jak kolem mě hvízdá jedna kulka za druhou. Tlakové vlny, které je následovaly, mi nadzvukovou rychlostí masírovaly kůži.

Zavřela jsem oči a zašeptala tak tiše, že jsem to v rachotu palby sama neslyšela: „Rey’azieli, přivolávám tě.“

Prosvištěla kolem mě další střela. A další. Blížily se. Ta příští by mě měla zasáhnout do krku. Nejspíš mi roztrhne krční tepnu a bude po všem.

Otevřela jsem oči, připravila se na zásah a překvapeně jsem přihlížela, jak se svět zpomalil ještě víc. Úlomky a třísky zůstávaly viset ve vzduchu, jen řada kulek se pomalu blížila ke mně. Zadívala jsem se na tu nejbližší. Tohle byla kulka, která na sobě měla napsané mé jméno. Kov byl rozpálený třením vzduchu, které vyvolávala jeho obrovská rychlost. A pak se najednou celý svět znovu rozběhl, vyrazil mi dech a srazil mě k zemi. Kulky, které jsem si prve prohlížela, zmizely ve stěně kousek nad mou hlavou.

Všechno se propadlo do tmy, která začínala na okrajích mého zorného pole a rozlévala se, dokud mě neobklopila černočerná propast zapomnění.

Připadalo mi to jako pár vteřin, než jsem se znovu probrala a zjistila, že pomalu stoupám k popraskanému stropu, který mi vůbec není povědomý. Ohlédla jsem se na své tělo a spatřila kaluž krve, rozlévající se okolo mé hlavy. Pak jsem se zadívala na temnou postavu, která mě zvedala k nebesům, zaskřípala jsem zuby a zaťala pěsti.

Pitomá smrt. Nejradši bych ji nakopala do prdele.

Vyškubla jsem se jí z náručí a spadla zpátky na zem. Najednou se přede mnou zjevil Reyes. Jeho plášť mu divoce vířil kolem těla, ale moje pěst už tou dobou nabírala rychlost a nedala se zastavit. Zasadila jsem mu krásný pravý hák.

„Co to sakra děláš?“ rozkřikl se na mě a shodil kápi, pod kterou se objevila jeho dokonalá tvář.

„Promiň,“ řekla jsem rozpačitě. „Já myslela, že jsi smrt.“

Rošťácky se na mě zašklebil a ve tvářích se mu udělaly dolíčky, což bohatě stačilo na to, aby mou páteří proletěl blesk. „Přes smrt jsi tady snad ty, ne?“ zasmál se.

„No jo. Já jsem smrtka. Máš pravdu.“ Zadívala jsem se na své tělo, ležící bezvládně na zemi. „Takže teď jsem mrtvá, jo?“

„To těžko.“ Přistoupil blíž, vzal mou tvář do dlaní a prohlížel si škody, které na ní napáchal padouch Murtaugh. „Měla jsi mě zavolat dřív.“

„Ani jsem nevěděla, jestli tě dokážu přivolat. Jenom jsem to zkoušela.“

Překvapeně nakrčil obočí. „To obvykle ani není nutné. Vnímám tvé emoce ještě dřív, než se dostanou na povrch.“

„Nadrogovali mě. Cítila jsem se fakt skvěle.“

„Aha. Tak příště mě zavolej dřív.“

Váhavě jsem sklonila hlavu.

„Co je?“ zeptal se.

„Včera v noci na mě zaútočil jeden chlápek s obrovským nožem, a pokud si vzpomínám, moje emoce byly tou dobou dost jednoznačné. A stejně ses neukázal.“

„Myslíš, že ne?“

Překvapeně jsem k němu vzhlédla. „Ty jsi tam byl?“

„Jasně, že byl. Ale ty jsi to sama zvládala úplně perfektně.“

Tiše jsem si odfrkla. „Tak to jsi očividně byl u nějaké jiné Charley, které tou dobou hrozilo, že ji rozříznou vejpůl. Mě ten člověk totiž málem zabil, abys věděl.“

„Ale ty sis s ním poradila. Mimochodem, já to říkal.“

„Co jsi říkal?“

„Že dokážeš mnohem víc, než si myslíš.“ V koutcích úst mu zahrál smyslný úsměv a on pomalu vykročil blíž ke mně. „Mnohem víc.“

„Garrette!“ vykřikla jsem a o vteřinu později jsem se probrala vedle něho. Byla jsem zpátky ve svém těle, ale po Reyesovi už tu nebylo ani stopy. Že by se mi to všechno jenom zdálo? To bych vážně byla celá já. Ale střelba ustala. „Co se stalo?“ zeptala jsem se Smithe.

„Ten střelec je mrtvý,“ řekl a pomáhal panu Chaovi na nohy. „A policie je skoro tady, takže my mizíme.“

„Počkejte, to vy jste ho zastavil?“

Zvedl skučícího pana Chaa, vzal si jeho ruku kolem krku a sám ho pevně objal v pase. „Já ne.“

„Počkejte, a co Garrett?“ křičela jsem za ním, když svého kolegu vlekl ze dveří. Najednou se tam objevilo SUV, které řídil obr Ulrich, ten třetí z jejich party.

„Policisté tu budou každou chvíli. Tlačte na ránu.“

„Díky,“ hlesla jsem a otočila jsem se zpátky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že krev, kterou jsem viděla rozlitou kolem vlastní hlavy, nebyla moje, ale Garrettova. Našla jsem ránu, která vypadala nejošklivěji, a tlačila na ni.

***

Po noci plné nemocnic, lékařů a otázek jsem se konečně dostala domů na revers. Protože jsem pořádně nevěděla, co mi lékaři napsali do propouštěcí zprávy, měla jsem pocit, že by mě později nikdo neměl volat k odpovědnosti za to, že jsem šla domů. Garrett byl mimo nebezpečí a mě zase poslepovali dohromady. Jen hlava mi pořád třeštila, zřejmě aby mi připomněla, že končit každý večer na pohotovosti není zrovna dobré pro zdraví.

***

Když už jsem se chystala zavřít vodu, ucítila jsem ho. Obklopilo mě sálavé horko a vzduch se naplnil statickou elektřinou. Jeho zemitá vůně, připomínající půlnoční bouři, mi vnikla do nosu a já ji dychtivě nasála. Všimla jsem si ale ještě něčeho, co jsem nikdy dřív nevnímala. Cítila jsem tlukot jeho srdce. Cítila jsem ho, jako kdyby otřásal celou místností a zněl i v mé vlastní hrudi. Byl to nádherný zvuk a já se nemohla dočkat, až se s ním jednou zase setkám jako s člověkem z masa a kostí. S opravdovým Reyesem.

Neozval se ani se nepohnul, až jsem si začala říkat, jestli nemá další superschopnosti, o kterých jsem zatím nevěděla. „Ty vidíš skrz ten závěs?“ zeptala jsem se napůl z legrace.

Zaslechla jsem zpěv jeho čepele a o vteřinu později už se plastový závěs pomalu skládal k zemi. „Teď už jo,“ řekl Reyes a šibalsky se na mě usmál. Cítila jsem, jak se pode mnou znovu začínají podlamovat kolena.

Schoval svou čepel kamsi do záhybů černého pláště, který vzápětí zmizel; zůstal jen Reyes ve svém obvyklém oděvu, ve stejných džínách a tričku, v jakých jsem ho viděla minule, až na to, že tentokrát nebyly od krve. Ale já věděla, že kdyby zaváhal, kdyby v něm znovu zvítězilo jeho lidské já, stal by se tím zdrceným, zlomeným mužem, jehož pozemské tělo muselo snášet hrozné mučení. Při té představě se mi svíralo srdce, a tak jsem ji raději vypudila z hlavy. Rýsovala se mi další příležitost. Další možnost ho přesvědčit, aby mi řekl, kde se ukrývá. Nad nějaké morální výhrady vůči úplatkářství jsem se snadno dokázala povznést. A když na to přišlo, mohla jsem celkem snadno tolerovat i prachsprosté vydírání.

Zavřela jsem vodu a sáhla po osušce. Natáhl ruku a sebral mi ji, takže jsem před ním zůstala stát nahá a mokrá. A využila jsem toho, jak nejlíp jsem uměla.

„Tohle bys chtěl?“ zeptala jsem se a roztáhla ruce. Stála jsem proti němu v celé své kráse, jenom jsem doufala, že mu nebudou vadit ty poslepované části.

S hladovým výrazem ke mně přistoupil a sevřel mě v náručí. Ale pak se zastavil, zaváhal, dlouze se mi díval do tváře, jako by si něčím nebyl jistý. Přejel mi konečky prstů po lících, palcem mi obkroužil rty a zahleděl se na mě očima, které měly barvu kávy na slunci. Zlaté a zelené skvrny se mu v nich třpytily, dokud je nezakryly husté řasy a on nesklonil hlavu, aby mě políbil. Byl to spalující polibek s příchutí temnoty a nebezpečí.

Cítila jsem, jak mě objímá, jak mi jednou rukou svírá zadnici, zatímco jeho rty klouzaly níž, jako by hledaly můj pulz. Zachvěla jsem se vzrušením a musela jsem sebrat veškeré sebeovládání, abych mu do ucha zašeptala: „Můžeš mě mít, úplně celou, až mi řekneš, kde tě najdu.“

Zarazil se, chvilku čekal, dokud se mu dech trochu neuklidnil, pak o krok ustoupil a upřel na mě pronikavý pohled. „Ale ty to chceš slyšet napřed?“

„Přesně.“

V místnosti se během několika vteřin citelně ochladilo. Bylo mi jasné, že jsem ho rozčílila, a tím jsme se okamžitě vraceli k původnímu válečnému stavu. Náš vztah procházel prudkými výkyvy mezi láskou a nenávistí a každý takový přechod byl jako prásknutí biče.

Vydal: Beta Dobrovský, 2014