Tessa Grattonová: Strážkyně krve

Pro Mab Prowdovou je krvavá magie stejně přirozená jako dýchání. Ale když jedno její kouzlo omylem probudí mocnou spící kletbu, magie se jí vymkne z rukou – a probuzená kletba ohrožuje jak ji, tak zcela nemagického chlapce Willa, s nímž se Mab postupně sbližuje. Stejně jako v pozoruhodném debutu Magie krve Tessa Grattonová umně propojuje záhady, romantiku a hrůzu a dává jižanskému gotickému románu novou svěžest.

Ukázka z knihy:

1
Toto je milostný dopis.
A doznání.

2
MAB

Poslední, co mi před smrtí diákon řekl, bylo: „Znič ty růže.“

Stála jsem před nimi, za mými zády svítalo a slunce zažíhalo plameny rudých květů. Pozvedla jsem nůž.

Snažila jsem se je zabít pět týdnů. Vzala jsem na ně lopatku a těžký rýč, ponořila je mezi jejich kořeny. Růže se zuřivě zmítaly, drásaly mi kůži a na zem cákala moje krev.

Pak jsem na ně gestem seslala oheň. Jenomže spletité šlahouny nechtěly hořet. Mé modré a oranžové plamínky tančily po listí a trní, rozfoukal se vítr a hnal oheň k lesu. Musela jsem ho zadusit, než chytí celý kopec.

O úplňku jsem si vedle nich lehla a naslouchala, co šeptají. Celou noc mi nad hlavou putovaly hvězdy a cítila jsem, jak se pode mnou otáčí a vrže země.

Mab.

Mab, šeptaly růže. Osvoboď nás.

Převalila jsem se a přitiskla tvář k hlíně. Sevřela jsem v dlani jeden šlahoun, až mi trny probodly kůži. Do kořenů proudila bolest a magie a ze vzpomínek se vynořil Arthurův hlas: Všechna krev je teď tvá, Mab, všechna krása světa. Vezmi si ji.

Vyskočila jsem ze země a pozpátku došla ke kraji zahrady, až jsem patami narazila do dřevěného pařeniště, kde rostla rajčátka.

Den nato jsem se zeptala Donny, jestli o těch růžích něco neví, a ona se rozpovídala o zastřihování, plísních a hnojivu.

Zavolala jsem Faith, která žije ve městě, a ta mi řekla, že jeden z důvodů, proč se s rodinou odstěhovali z území krve, bylo, že Hannah se budila s pláčem a sváděla své noční můry na růže. A babička Lyn, které zahrada patřila až do její smrti loni na podzim, nikomu z nás nikdy nedovolila, abychom tam něco dělali bez ní.

Celý život mi pod oknem ložnice rostlo tajemství.

Měla jsem se pustit do práce a vytvořit kouzlo, jímž bych kletbu vypálila, obrátila růže v popel a ten poslala po větru a po řece.

To po mně chtěl Arthur.

Ale já se rozhodla jinak.

 

Teď za svítání jsem si přiložila špičku nože k vytetované sedmicípé hvězdě, která mi chrání zápěstí. Stála jsem čelem k zahradě a vedle mě ležela figurína v životní velikosti, kterou jsem udělala z hlíny a kostí, abych se mohla růží na něco zeptat.

Na stříšce nad oknem za mnou něco zaškrábalo a já se otočila k velké vráně, která se tam usadila. „Brýtro,“ zašeptala jsem. „Donna ještě spí?“

Načechral si peří na souhlas.

„Kde máš bratry?“

Trhl hlavou a zakrákoral. Z lesa u našeho dvora vyletělo dalších jedenáct vran. Mávaly křídly v dokonalé shodě, nízko nade mnou začaly kroužit a vířit vlhký jarní vzduch. Cítila jsem, jak se mi tím vlhkem kroutí vlasy na zátylku.

Hejno přistálo v půlkruhu kolem mě, v uctivé vzdálenosti od růží. Hlavy měly všechny nakloněné ve stejném úhlu. Jedna vyhopkala vpřed a zaťukala zobákem do sklenice, kterou jsem postavila do trávy.

Byly v ní jelení srdce a játra, které měly dát mé figuríně život.

Před devíti dny jsem přes rušnou jelení stezku pomocí run nastražila past a včera se do kruhu konečně chytil mladý samec. Nedokázal uniknout z magických tenat, která se vinula mezi stromy, a kopýtky bušil do země. Stála jsem u ořešáku, ramenem se k němu tiskla tak silně, až mi kůra přes tričko rozdírala kůži. Jelínkovi zrovna začínalo rašit paroží, sametové kostěné pahrbky. Třeštil na mě černé oči, frkal a vzpínal se na zadních, jako by mě vyzýval na souboj.

„Děkuju ti za to, co mi dáváš,“ řekla jsem mu.

Píchla jsem se do prstu a tleskla. Kouzlo mu vysálo z plic vzduch.

To byla ta čistá fáze. Arthurovým starým loveckým nožem jsem jelenovi rozřízla břicho a vybrala z něj krvavé vnitřnosti. Vyvalily se na trávu, kluzké jako ryby. V čárách na dlaních mi utkvěla jeho krev, tak jsem si je otřela o jeho krk, pořád ještě teplý.

Vzala jsem srdce a játra a opatrně je uložila do staré zavařovací sklenice. Zašroubovala jsem víčko a jelení krví na něj nakreslila hvězdicovou runu. Pak jsem zvířeti zavřela oči a přejela prsty po krátkých černých řasách.

„Ať dojdeš milosti,“ zašeptala jsem.

A nechala ho supům a kojotům.

Teď z orgánů už vytekla krev a srazila se na dně sklenice v lepkavou hmotu. Vrána se dovnitř dobývala nejspíš proto, že měla hlad. Sykla jsem na něj a slíbila mu mražený rybíz, až to tady dokončím.

Ustoupil, zamával křídly a připojil se ke svým bratrům. Já si špičkou nože zajela do zápěstí a nechala na zem skanout tři kapky krve. „Nasyť se, země, a dej, ať má magie uzavře kruh,“ odříkala jsem a zabodla nůž do hlíny. Potom jsem si dřepla k figuríně.

Měla tvar mužského těla, místo kostí posloužily větve, místo svalů hlína a tlející listí, jemnější tvary jako ruce, ústa a oči jsem vytvořila z vosku. Utrhla jsem pár růžových plátků na rty, aby květiny mohly promluvit. Kdyby se panák postavil, byl by vyšší než já, měl by široká ramena a v kleci dřevěných žeber spoustu místa pro odvahu, vášeň a smích.

Zatím to ale byly jen stíny a půda uplácaná u růžového křoví. Loutka bez provázků.

Spolkla jsem tlukot svého srdce a poklekla vedle panáka. Ve vzduchu se vznášel pach mokrého peří a humusu. Z panákových prsou vylezla žížala a soukala se k loužičce, která tam zůstala po noční přeháňce. Vzala jsem ji a hodila za sebe.

Jedna vrána cvakla zobákem a chytila ji. Natřásla si peří na krku a zas se přikrčila.

Sukní mi na kolenou prosákla voda. Odhrnula jsem si z obličeje navlhlé vlasy a zabořila ruce do panákovy hrudi.

Roztáhla jsem žebra a co nejopatrněji zpod nich vybrala hlínu. Vršila jsem ji vedle na hromádku. Odšroubovala jsem víko sklenice a vytáhla těžké jelení srdce. Mezi prsty se mi táhla mazlavá studená krev. Pomalu jsem srdce vložila do panákovy hrudi. Sladce a syrově vonělo. „Pro vášeň,“ řekla jsem.

Na řadě byla játra, ta jsem dala hned pod srdce. „Pro odvahu.“

Zasypala jsem vnitřnosti černou zeminou a vrátila žebra na místo. Zarazila jsem se, ruce těsně nad figurínou. Teď jsem měla poslední šanci uposlechnout Arthurův pokyn a ty růže jednoduše zničit. Kdybych se ho jen tehdy začala vyptávat, vymámila z něj nějaké podrobnosti, ale byla jsem tak zničená představou, že ho ztratím, že jsem ten příkaz sotva zaznamenala. Moje loajalita sváděla boj se zvědavostí a pocit viny s vědomím, že jestli mám být diákonkou nejen podle jména, musím tuhle Arthurovu tajenku rozluštit, ne pouze slepě uposlechnout. Vychoval mě k tomu, abych myslela samostatně a dělala to, co mi připadá správné. Nemohla jsem se rozhodnout bez toho, abych prozkoumala magii proudící růžemi.

Vrány zatřepotaly křídly a na mě i na panáka se snesla sprška vody.

Byly dokonale sladěné.

Pod ústím okapu táhnoucího se podél kraje střechy Růžového domu stál plechový kyblík plný dešťové vody. Nabrala jsem trochu do dlaní a umyla si ruce. Tři vrány vyletěly na okapový žlab a přešlapovaly tam z nohy na nohu, skřípaly drápky a čechraly si peří.

Čistýma rukama jsem popadla krabici s mořskou solí a nasypala ji do kruhu kolem sebe, panáka a přerostlých růží. Zrníčka padala do řídké trávy a v slabém jitřním světle se fialově třpytila.

Klekla jsem si k hlavě panáka, vyndala ze své kouzelnické brašny starý paroh, léty používání ohlazený do lesku a přiostřený do tenkého hrotu. Přitiskla jsem ho k zápěstí na stejné místo, kam jsem se před chvílí píchla nožem. Tetování mělo podobu spirály a sedmicípé hvězdy, runy stvoření. S navyklým cvikem jsem umístila špici parohu do prázdného středu, do otevřené ranky. Šleh bolesti zanikl v šimrání magie a na zápěstí se mi vylila těžká kapka krve. Nastavila jsem ruku nad solnou cestičku a třikrát šeptem pronesla: „Svou krví žehnám kruhu,“ než kapka skanula na krystalky a kruh energie se uzavřel s dutým zvukem, jako když z něčeho vysavačem vycucnete vzduch.

Luplo mi v uších.

Vrány sborem zakřičely. Doufala jsem, že nevzbudíme Donnu. Vytáhla jsem z kouzelnické brašny zbývající potřeby.

Nejprve jsem odzátkovala lahvičku kostního prachu, vsypala si ho do levé dlaně a plivla do něj. Ukazováčkem jsem kašičku zamíchala, naklonila se a namalovala na voskové čelo šedou čáru. „Kostí tě přivolávám.“

Sáhla jsem po pramínku svých vlasů, který jsem po tři dny žehnala slunečními paprsky a šalvějovým dýmem. Přiložila jsem ho kolmo přes šedou čáru kostního prachu. „Vlasem živoucí čarodějnice tě přivolávám.“

S hlubokým nádechem jsem znovu použila špici parohu a píchla se do všech deseti prstů.

Ruce rozpálené energií jsem vztáhla k vráně na okapovém žlabu. Krev mi v tenkých stružkách stékala po prstech do dlaní a odtamtud se klikatě vinula po předloktích. Vrána naklonila hlavu a zamžourala na mě tmavým okem.

„Pojď ke mně, příteli,“ řekla jsem. Vrány mi asistovaly při kouzlení už skoro pět let, svou silou pomáhaly usměrňovat a utvářet mou.

Pták roztáhl křídla do plné šíře a dlouhé letky se v ranním slunci fialově a modře zaleskly.

„Reesi,“ řekla jsem. „Děkuji ti za tvou oběť.“

Slétl ze střechy a já ho chytila. Třepotal křídly, instinkt mu velel narovnat se, odletět ode mě. Jeho peří mě hladilo po tvářích jako polibky.

Uchopila jsem ho pevně oběma rukama. Cítila jsem, jak mu v hrudi buší srdce, jak palčivá magie z mých prstů proniká jeho peřím. Pomalu se zklidnil. Přidržela jsem si ho na prsou a zadívala se do oka obráceného ke mně. Rostl kolem něj vír nahnědlých pírek. Vypadala tak heboučce, že jsem měla chuť přejet po nich prstem.

Rozevřel zobák a vzdychl. Nebyl to ani trochu vraní zvuk.

„Krví a touto obětí tě přivolávám,“ zvolala jsem. Rychle jsem vránu přitiskla panákovi na prsa, popadla jsem špičatý paroh a probodla drobné ptačí tělo. Připíchla jsem ho k hliněné figuríně.

Vítr zafičel vzhůru, vytvořil sloupec vzduchu. Růže se zazmítaly a jedenáct zbylých Reesových vran jednohlasně vzkřiklo.

Spěšně jsem namočila prst do čerstvé krve tryskající z vrány. Dvěma tahy jsem si ji nanesla na rty a naklonila se k panákově hlavě. „Ožij,“ pronesla jsem do rtů z růžových plátků. „Ožij.“ Vzala jsem jeho hlavu do dlaní. „Ožij!“

Políbila jsem ho a vdechla mu do úst vzduch.

Zem se pode mnou zachvěla. Panákova ústa se pohnula, vsála můj dech v nepřetržitém proudu.

Odtrhla jsem se a vstala. Žijící vrány mi zakroužily kolem hlavy, tak těsně nade mnou, že se křídly dotýkaly mých vlasů.

Vrána přišpendlená k panákovi u mých nohou rozprostřela křídla až k jeho ramenům. Natáhla jsem ruce. Ze země se plazily růžové kořeny a listí, ovíjely ho a vytvářely silnou tmavou kůži. Jeho prsty se zacukaly. Voskový obličej se zkřivil v bolestné grimase.

Těžká víčka se rozlepila a pod nimi se objevily kusy tyrkysu, které jsem tam zasadila místo očí.

„Ahoj,“ oslovila jsem ho. „Jsem Mab Prowdová. Přijmi ode mě tento dar a pověz mi, jak se jmenuješ.“

Panák se posadil, na prsou mu stále visela vrána přibodnutá bílým parohem. Její křídla zplihla. Panákovi stékala do klína krev. Natáhl ke mně voskovou ruku. Dovolila jsem mu dotknout se lemu mojí sukně. Pořád jsem dýchala ztěžka, protože mi žilami proudila šimravá magie a tlačila se mi do konečků prstů. V břiše se mi zatřepotal smích nad tím, co jsem dokázala.

Panák pokrčil nohy v kolenou a vstal. Každým okamžikem jeho kůže stále víc tvrdla, byla hladší a světlejší. Zamrkal na mě tyrkysovýma očima. Zatnul a zase povolil ruce. Pod kůží se zavlnily svaly, ústa měl rudá, rty i jazyk. Vyrašily mu vlasy jako černá tráva, vypučely uši. Utvořily se nosní dírky. Bradavky. Všechno skutečné, jak má být.

Stál přede mnou opravdový živý muž, k srdci přibodnutou mrtvolku mého vraního přítele.

„Pověz mi, jak se jmenuješ,“ přikázala jsem mu.

Panák rozevřel rty, ozval se drsný chrapot.

Vrány se znovu rozkřičely a hněvivě se k němu slétly, pařáty mu zatínaly do hlavy. Panák se ohnal silnými, ještě nehotovými pažemi a jednu vránu odrazil. Celé hejno vřísklo a zavířilo v chumlu peří.

Klopýtavě jsem před nimi ustoupila.

Panák se ke mně znovu natáhl a ztuhle, šouravě vykročil. Krok. Krok. Stále blíž, hruď a ramena se mu zdvihaly dechem ve stejném rytmu jako mně. Otevřel ústa a vzdychl. Hebká křídla mrtvé vrány se zachvěla.

Pak řekl: „Mab.“

S úsměvem jsem se dotkla jeho zápěstí, uchopila ho na přivítanou. Jenže on se šokující rychlostí vrhl vpřed. Udeřil mě do prsou a já upadla, úplně omráčená, svezla jsem se na solný kruh a rozbila moc jeho pouta.

Země se pode mnou zatočila. Vysoko nad sebou jsem viděla modré jitřní nebe, mihotalo se mi před oslněnýma očima.

Půda zaduněla, jak se panák rozběhl k severu.

Vydal: Knižní klub; prosinec 2013