Striga

Striga (strix, stryx, strega, stria, strzyga) neboli filia noctis (dcera noci) vzbuzovala v Sasech děs a hrůzu jako příšera sající krev. Představovala archaický obraz ženy-matky, která lidi buď ochraňuje, nebo jim přináší smrt. Podle všeho se sama rozhodovala, zda své magické síly použije k dobrým či zlým účelům. Legendy o strigách sahají až do starověkého Říma. Básník a spisovatel Publicus Ovidius Naso se zmiňuje o možné proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen a další podoby. Strigu vidí jako krvelačnou nestvůru a popisuje ji jako křížence mezi ptákem a stařenou, která krade malé děti z kolébek a požírá jejich vnitřnosti.

Pokud si vyčíhne za oběť vaše dítě, musíte ji zabít, jinak jej nezachráníte. V některých případech funguje ochranné kouzlo, ale to je lepší vytvořit ještě předtím, než se striga na dotyčného zaměří. Pokud by se i přes kouzlo snažila dostat do domu, začne zvracet krev všech svých obětí. Traduje se, že když odškrábnete trochu této krve stříbrným penízkem, zabalíte minci v látce a nosíte ji u sebe, žádná další striga už vám nemůže ublížit.

Ve dvacátém století byl zaznamenán případ setkání s tímto tvorem. V Americe byla vysoká úmrtnost nezletilých. Ve spánku zemřelo také hodně kojenců, což lékaři nazvali odborně „Úmrtí kojenců ve spánku – SIDS“ – náhlý smrtelný syndrom nezletilých. Jejich matky věří, že děti zabila striga, která je udusila ve spánku přikrývkami nebo z nich vysála sílu. Děti byly bledé, a tak je logické, že lékaři jejich stav přisuzovali nedostatku čerstvého vzduchu a slunečního světla.

V mnoha kulturách, např. v romské, jsou strigy považovány za zakázané téma, a to i v dnešní moderní době. Těmto mytologickým bytostem se také říká „Albánští vampíři“, kteří ovšem nesají krev, nýbrž životní energii. Tu mají nejsilnější právě děti. Pokud se stanou obětí strigy, vypadají po smrti jako zadušené. Častěji než s upíry se strigy spojují s čaroději a čarodějnicemi, ačkoliv s obdobnými potřebami a chováním.

Ve výnosu Karla Velikého je striga zobrazována velice reálně, a proto je spojována s postavou z masa a krve, která pojídá lidské maso. Edikt vydaný v roce 643 langobardským králem Rotharem zakazuje, aby byly cizinky, propuštěné otrokyně nebo děvečky označené za strigu zabíjeny. Historické prameny z doby raného středověku pohlížejí na zkazky o ženách požírajících lidi jako na nesmyslnou pověru, což se změnilo na sklonku středověku a na úsvitu novověku (viz Kladivo na čarodějnice).

Když chce striga během několika týdnů nashromáždit co nejvíc energie, vezme na sebe lidskou podobu na delší dobu a sežene si práci (nejčastěji v nemocnici, kde má děti na dosah, viz seriál Supernatural). Některé strigy jsou samotářky a jiné raději žijí v komunitě. V lidské podobě se ovšem těžko pozná, protože se chová jako každý jiný člověk. Dokonce může jít do kostela. Striga vždy odmítá jídlo s česnekem, protože pokud by jej pozřela, musela by se proměnit do své pravé podoby. Umístění vepřové kosti do otevřených dveří kostela zapříčiní, že nebude moct projít přes práh a bude muset hledat jinou cestu ven.

Striga ovládá hypnózu, takže bez problému zvládne odsát životní energii dospělému člověku (pokud se o slovo přihlásí hlad, vybíravost musí stranou). Podle všeho se dokáže proměnit ve zvíře, ale nejraději využívá podoby sovy a můry, které patří k nočním tvorům. To ovšem neznamená, že by nevycházela ven za bílého dne – jen zkrátka upřednostňuje noc. Dokáže na sebe vzít podobu člověka, ale ve skutečnosti je to zdeformovaná bytost. Má hubené tělo, protáhlé prsty, dlouhé nehty a žluté nebo bílé oči. Obléká se do tmavého otrhaného šatu, nejčastěji černého.

 

Zdroje:
Christa A. Tuczay: Požírači srdcí
Publicus Ovidius Naso: Proměny