Petra Neomillnerová: Amélie a barevný svět

Amélii je 12 let. Má černé vlasy, nosí černé šaty, dokonce i kolo má černé. S mámou žijí v zapomenutém domě, kde se před 122 lety zastavil čas. Bojí se poznat svět venku; bojí se, aby to pak nebolelo. Jenže nuda je horší než bolest a necítit nic, to je ze všeho nejhorší. Markéta je pro Amélii nadějí, že její dny nebudou jeden jako druhý. Jsou to nejlepší kamarádky, i když každá je tak trochu z jiného světa…

Ukázka z knihy:

Amélie
Jsem docela ráda, že jsem chvíli sama. Markéta je jako sestra a i Sam je docela milý, ale chvíli se chci procházet o samotě, jen tak.  Procházet a vzpomínat. Když dorazím zpátky před  osvětlenou výlohu, Markéta se Samem už čekají. „Do Nerudovky?“ zeptá se Markéta a já s radostí kývnu. I tam to budu znát.

Stoupáme do kopce zasněženou ulicí a já se překvapeně rozhlížím. I tady je všechno lesklé a barevné, zářivé, užívám si života kolem, ale pak barvy najednou zaškobrtnou a já jsem v myšlenkách zpátky v našem domě tak, jak vypadal dřív. Ve tmě a v samotě hluboké jako řeka, ve věčném tichu. Vystrašeně se kolem sebe rozhlédnu, ale nic hrozného tu není, Markéta drží Sama za ruku a za osvětlenými okny podává číšník hostům jídelní lístek. Studený pařát ošklivé vzpomínky na mě sáhne znova a před očima se mihne stín hubené smutné tváře. Viděla jsem ducha a nemůžu ani začít křičet! Při tom, čím jsem, by to bylo hodně hloupé.

„Markéto,“ slovo mi vázne v krku, jako když jsem kdysi byla nemocná, „Markéto, můžeme se na chvíli zastavit?“
Stojíme pod lampou a její světlo kreslí na ušlapaný sníh teplý žlutý kruh.
„Co ti je, Amy, vypadáš divně. Jsi unavená?“
Markéta ví, že to není moc pravděpodobné vysvětlení, my unavené nebýváme nikdy.
„To ani ne, ale…“ nevím, jak jí to vysvětlit a rozhodně se mi to moc nechce vysvětlovat před Samem.
„Chtěla bych už asi domů.“
„Jasně,“ Sam se trochu pohrdavě ušklíbá, „když už musíte.“
„Slíbila jsem mámě, že budeme doma do půl deváté,“ přidá se Markéta trošku zklamaně.
„Hm.“
Rozhlížím se kolem sebe, jestli ještě nezahlédnu ten stín, který možná dokážu vidět jen já, ale kolem jsou jen hluční rozesmátí lidé s kelímky svařeného vína. Pokrčím rameny.
„Půjdeme?“
Abych zaplašila divný pocit, seberu trochu sněhu ze zaparkovaného auta, v rukavicích uplácám kouli a hodím ji po Samovi, ale až k němu nedolétne. Na okamžik se mi zdá, že ji zachytila jiná ruka a rozstříknutý sníh vykreslil do světla lampy postavu vytáhlého chlapce. Možná jsem opravdu jen unavená.
Cestou zpátky už mě světla neokouzlují a tramvaj plná lidí neděsí. Přemýšlím a Markéta se Samem mají alespoň víc času na to, aby se k sobě mohli tulit.

Markéta
Někdy se v Amélii nevyznám. Vrátila se z procházky hodně zamyšlená, tolik, že dokonce neposlouchala ani moje vyprávění o tom, že mě Sam pozval k nim na chatu.
„Opravdu?“ broukla jenom a doma se ani neradovala, že se mámě a Lydii líbí ozdoby, co jim dala. Roztržitě se tahá za cop, zatímco já do sebe v posteli narychlo před spaním cpu rohlík.
„Urazila ses?“ napadne mě jediné možné vysvětlení a už se v duchu připravuju na hádku. Přece věděla, že půjdeme i se Samem. Amélie mě ale překvapí.
„Urazila?“ vyvalí na mě tmavé oči. „Proč? Vůbec jsem se neurazila, jen jsem zažila něco zvláštního. Viděla jsem ducha.“
Teď zas vyvalím oči já. Sama vidím duchy dost často, ale z úst Amy zní ta věta obzvlášť divně.
„Kde jsi viděla ducha?“
„Před domem U tří housliček,“ řekne Amélie vážně. „Chytil tu kouli, co jsem hodila po Samovi.“

Nejdřív jí chci říct, že se možná spletla, že si možná jen přeje, aby nějací duchové byli, ale pak si vzpomenu, jaké to bylo, když nikdo nechtěl věřit mě, a námitky spolknu.
„A jak vypadal?“ zeptám se na to, co mě zajímá vlastně nejvíc.
„Mladý, starodávně oblečený. Vypadal smutně,“ zachvěje se Amélie a v tu chvíli taky nevypadá vesele. „Ono moc veselých duchů asi není. Musíme se tam vrátit,“ překvapí mě potom.
„Jako do Nerudovky?“
„Samozřejmě.“
„Teď?“ vyděsím se.
„Teď ne. Někdy… jestli je to duch, bude tam pořád, protože k tomu místu patří. Nemůže jen tak odejít, Markéto, a jeho dům zapomenutý není.“
„Uch.“ Dům U tří housliček určitě není zapomenutý a já si nedovedu představit, kde tam přebývá duch. Nejspíš nemá pokoje, kočky a vázy jako Lída s Amélií.
„Myslíš, že ho tam třeba zazdili?“ vyhrknu a Amélie se na mě podívá, jako bych se zbláznila.
„To vůbec nemuseli. Každopádně se ho na to chci zeptat. Chytil tu kouli, Markéto, třeba s námi mluvit chce.“
Zachumlám se do peřiny. Nevím, jestli mě těší představa, že se mnou chce mluvit další duch, ale Amélii v tom samotnou nenechám.
„Řekneš to mámě?“ zeptám se jí ještě pro jistotu.
„Svojí? Zatím asi ne, nelíbilo by se jí to. Znáš mámu.“
Má pravdu, jak znám Lydii, chtěla by, abychom měly na schůzku s duchem garde.

Ve škole se s holkama nedá vydržet. Denisa mě pomlouvá, protože žárlí na Sama, a teď právě vyhrožuje, že všude rozhlásí, že jsem se se Samem opila medovinou. Taky to nemusel každému říkat, máma je sice rozumná, ale u rodičů člověk nikdy neví. Těším se domů, do svého soukromého světa záhad, kde duchové chytají sněhové koule, tak moc, že málem chytnu kouli sama. Z matematiky.

Vydá: Albatros; září 2013