Připoutaný milenec – 2. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Chudák V. Jako by ho nemohl najít někdo milý, hodný, starostlivý…

Pokračování fanfiction povídky k sérii Bratrstvo černé dýky.

2. kapitola

„Zasranej záznamník!“ zaklel Sahvage a udělal dva kroky zpátky k Veronice a upírovi, vedle kterého klečela. Zuřil. Protože Vee odešla z klubu a protože se dostali do téhle šlamastyky. A protože na čísle Bratrstva to nikdo nebral. A do úsvitu bylo moc blízko. Upír byl stále v bezvědomí a dost krvácel na zádech, v místě, kudy kulka vyšla ven. Ze sledování Pohotovosti Veronica věděla, že kulka venku je ta lepší varianta; bohužel už ale nevěděla nic o tom, jak zastavit krvácení nebo probrat sto třicet kilo masa.

„Dovezeme ho na kliniku, ať si s ním dělají, co chtějí,“ navrhla už potřetí. Sahv se na ni mračil, tmavé brýle schované v kapse bundy. Sundal si je, aby bylo jasné, jak moc zuří. Jako by si toho mohla nevšimnout. Jeho smaragdově zelené oči ji probodávaly, a kdyby byla cizí, rozklepala by se jí kolena strachy jen z toho pohledu.

„Netuším, kde je,“ řekl nakonec a trochu se zklidnil. Údivem otevřela pusu.

„Ty nevíš, kde… Do hajzlu!“ ulevila si.

„Nikdy jsem ji nepotřeboval. Určitě je kolem ní obrovské mhis, aby nebyla vidět, dokud o ní nevíš. A ne, v rámci klábosení s naší rasou se neprobírá hned po počasí adresa upíří nemocnice,“ utrousil jedovatě.

„To byste ale probírat měli. Ušetřilo by nám to spoustu starostí. Hele, nechce to přestat. Musíme s ním něco udělat. A s támhletím taky,“ kývla bradou k bezduchému, který stále krvácel, ačkoliv by měl být už dávno mrtvý. Louže jeho černé krve byla obrovská a Vee nechápala, jak je možné, že si ničeho z toho nevšiml nikdo z lidí u ZeroSum nebo třeba policie z kamerového systému.

„Mhis,“ utrousil Sahv. Často ji rozčiloval tím, že věděl, na co myslí. Nedokázal úplně číst myšlenky, ale hrabat se v mozku lidí uměli všichni upíři a on toho pěkně zneužíval, když si hrál na velkého bratra.

„Bezva. Takže tu můžeme takhle zůstat, dokud o nás někdo přímo nezakopne,“ ušklíbla se Veronica. „Dojdi pro Reverenda!“ napadlo ji a zaplavila ji úleva. Reverend bude vědět, co dělat. A když tohohle postřeleného upíra hodí na krk někomu jinému, bude po starostech. A jí se přestanou třást ruce, kterými tiskla zmuchlaný kus upírova trika k jeho zádům, a přestane se jí chtít brečet.

„Já nevím,“ zavrtěl hlavou Sahvage a frustrovaným gestem si prohrábl vlasy. „Tohle je jeden z Bratrstva. Oni se dost straní normálních upírů. Zatraceně!“

„No, nevypadali, že by se stranili Reverenda, když u něj chlastali,“ zavrčela Veronica. A pak se prudce nadechla a vyhrkla: „Ti další! Co byli s ním! Dojdi pro ně!“

Nechápala, proč měla tak tupého bratra. A dala by si facku za to, že ji to napadlo až teď. Zatímco Sahv odběhl do klubu, polohlasně mumlala:

„Už to bude v pořádku, neboj. Přijdou si pro tebe a nějak tě z toho dostanou. Určitě máte nějaký vlastní doktory a tak, ne? Za chvilku budeš v pohodě.“ Uklidňovala tak hlavně sama sebe. Dokud jí nedošlo, že zvuky od vedle ležícího bezduchého se změnily. Otočila se na něj a hlasitě vyjekla. Tepenné krvácení bylo pryč. Bledý zabiják pořád krvácel, ale mnohem méně. A byl zticha. Jako by klidně čekal, až se to všechno spraví a on bude moct vstát a odkráčet.

Nebo dodělat to, co začal.

„To si děláš srandu,“ hlesla Veronica a byla vyděšená tak, jako ještě nikdy v životě. Potřebovali se odsud dostat. Zatraceně rychle. Podívala se na upíra. Byl bledý skoro stejně jako bezduchý, jenže u něj to bylo způsobeno ztrátou krve. „To se nemůžeš taky takhle rychle léčit, kreténe? Když už se musíš nechat postřelit?“ vyčetla mu. Pak uslyšela rychlé kroky. Jedny. Zvedla hlavu. Sahv nemusel nic říkat, jeho výraz byl jasný. Nenašel je. Tentokrát už jí do očí vyhrkly slzy.

„On se uzdravuje,“ fňukla a pohledem se vrátila k bezduchému. Sahvage k němu přišel blíž a několik vteřin si ho prohlížel. Pak se podíval na upíra, na Veronicu a na oblohu na východě.

„Dobře,“ řekl rozhodně a Veronica najednou věděla, že všechno bude v pořádku. Že Sahv se o to postará. „Dojdi pro auto. Přijeď s ním sem. Naložíme ho a odvezeme k nám. Nemůžeme ho tu nechat shořet.“

„A co ten…“

„Dojdi pro auto,“ zopakoval Sahv důrazně. Bez řečí poslechla. Doběhla pro Nubiru, a když se třesoucí se rukou trefila klíčkem do zapalování až na potřetí, v duchu si přísahala, že se strašně opije. Na Obchodní třídě se otočila a vydala se zpátky k místu, kde byl Sahv a upír. Uviděla ostrý záblesk, jako by někdo použil blesk fotoaparátu. Nejdřív ji napadlo, že Sahvage tam něco fotí, a pomyslela si něco o idiotech. Pak jí došlo, že s sebou určitě nemá foťák. Co to zatraceně…

Dojela na místo a žádný fotograf nikde nebyl. Sahvage klečel u upíra a jednou rukou ukazoval, že má Vee přijet ještě blíž, najet až na chodník. Že je něco jinak jí došlo, až když vystoupila a otevřela zadní dveře.

Bezduchý byl pryč.

„Kam šel?“ vyhrkla zmateně.

„Nekoukej a pomoz mi. Vezmeš ho za nohy,“ navigoval ji Sahv. Jako v mrákotách ho poslechla a šla k upírovým nohám v motorkářských botách. Na místě, kde předtím ležel a klidně se uzdravoval ten bezduchý, byla jen obrovská černá louže.

„No to mě poser,“ zamumlala Veronica.

„Přestala bys nadávat a pomohla mi?“ Sahvage už držel upíra pod pažemi a zvedal ho. Veronica měla pocit, jako by se pokoušeli nacpat do jejího auta tank nebo něco stejně velkého a neskladného. Neobešlo se to bez klení a bolestivého sykání, když se jeden nebo druhý praštili do hlavy nebo jim tělo velkého upíra přimáčklo některou končetinu k rámu dveří.

„Příště tě tady nechám ležet, ty tlustej pitomče!“ štěkla Vee, než zabouchla dveře. Upír byl složený na boku na zadním sedadle. Byla to naprosto pitomá poloha pro někoho v bezvědomí, ale jinak se jí do auta nevešel. Sahvage klečel v zavazadlovém prostoru a tiskl další kus upírova trika na díru v jeho zádech. „A jestli mi tady umřeš, tak tě zabiju!“ dodala vztekle. Sahv netrpělivě houkl:

„Mohla bys nacpat svůj zadek dovnitř a už jet? Nemáme moc času!“

Vee cestou posbírala upírovu bundu, kterou z něj předtím pracně svlékla, když se potřebovala podívat na záda a roztrhat mu triko na improvizované obvazy, kšiltovku s logem Red Sox i rozmáčklý mobil. Nasedla do auta, a když nastartovala, pořád ještě se jí třásly ruce. Zapnula přehrávač a autem se hlasitě rozlehl Tupac. Ignorovala Sahvovo naštvané remcání a rozjela se k jejich domu na samém kraji Caldwellu.

Měla zůstat doma. Příště se jim na oslavy v ZeroSum vykašle. Zatraceně, jak se ti tři pitomci dostanou domů?

„Zavolám jim, ať si vezmou taxík,“ křikl Sahv přes hlasitou hudbu. Aktuálně byla za jeho vnímavost vděčná. Asi na vteřinu, než zase dostala vztek na celou tuhle podělanou akci.

***

„Poldo? Děje se něco?“ zeptal se Rhage. Butch stál u okna v hale a sledoval dvůr. Ani se neotočil a zamumlal:

„Kde se fláká? Neměl jsem ho nechat jet samotnýho.“

„Ale no tak, klídek. V byl v pohodě. Za chvíli se přiřítí, uslyšíš ho už z dálky.“

„Měl se vysrat na Escalade, mohli jsme ho vyzvednout večer,“ vrčel Butch. Vishous měl zpoždění, zatraceně velké. Každou chvíli se spustí… Teď se začaly spouštět venkovní rolety. „Do háje!“ zaklel Butch. Vyndal z kapsy mobil a vytočil číslo, které měl v seznamu pod přezdívkou Cukrouš. Bez jediného zazvonění se hovor přesměroval do hlasové schránky. „Kurva!“

„A nejel třeba k sobě?“ navrhl Rhage. „Víš, kam myslím. Do toho jeho černýho kutlochu.“

„Do toho, co má dvě stěny prosklený?“ zamračil se Butch. Rhage pokrčil rameny:

„Třeba tam má okenice?“

„Nemá. Do pytle. Jdu za Wrathem. Sakra! Kdyby aspoň někoho krmil! Jak mám vědět, kde je?“

„Nepřeháněj to, Poldo,“ uklidňoval ho Rhage. „V je dospělej a víceméně rozumnej chlap. Nejspíš si někde užívá a přemístí se sem pár minut před východem slunce.“

„A já ho pak zabiju,“ odsekl Butch a vydal se do Wrathovy pracovny. Do úsvitu zbývalo asi dvacet minut. Touhle dobou už vždycky všichni byli zpátky. Dematerializovat se těsně před východem slunce nebylo příjemné. To už jste prostě slunce cítili, a to vedro nahánělo hrůzu.

Něco bylo špatně.

Wrath v pracovně nebyl. Butch začal panikařit; z nějakého důvodu měl pocit, že král bude vědět, kde V je a co tam u všech svatých dělá. Rozběhl se podzemní chodbou do Doupěte v naději, že se V přemístil rovnou tam. Jenže na něj čekala jen Marissa, což by za normálních okolností bylo naprosto úžasné přivítání, jenže teď se cítil spíš zoufale. Nepokoušela se ho uklidnit jako Rhage. Pevně ho držela za ruku a spolu s ním sledovala přibývající minuty.

Vishous nedorazil.

O deset minut později už bylo ve Wrathově pracovně plno. Bratři mlčky sledovali, jak jejich vůdce telefonuje nejdřív k Haversovi a pak Reverendovi. Nikdo z nich nic nevěděl. Ticho bylo tíživé. Jedinou útěchou jim bylo, že Vishouse pořád ještě cítili. Poznali by, kdyby byl mrtvý. Byli provázáni a dokázali se navzájem vnímat. Když si Butch uvědomil, že V neshořel s prvními slunečními paprsky, mělo se mu ulevit, ale místo toho si vzpomněl na to, co se dělo jemu, když se jednou nedostal včas domů. Všiml si pohledů, které na něj upřeli bratři. Cítili jeho hrůzu. Otočil se k nim zády a odešel směrem k oknu, ačkoliv zíral jen do těžké ocelové rolety. Nadával sám sobě. Neměl by být tak vyděšený z toho, že tu V není. Jenže jeho spolubydlící hrál v Butchově novém životě zásadní roli. Byl po Marisse nejdůležitější osobou. Takže snad bylo omluvitelné, že se Polda trochu sesypal.

„Hej,“ řekl najednou Phury. „Svítí záznamník.“ Na skříňce za Wrathovými obrovskými zády byl telefon se záznamníkem pro hovory od civilistů. Wrath se otočil a stiskl tlačítko pro přehrávání vzkazů. Někdo zanechal zprávu zhruba před hodinou. Její znění bylo jedno naštvané zasranej záznamník. Bratři po sobě střelili tázavými pohledy. Wrath zamyšleně zabručel, pak sáhl po sluchátku a stiskl volbu zpětný hovor. Po šesti zazvoněních se chystal sluchátko položit, ale právě v tu chvíli se ozval udýchaný ženský hlas.

„Jo? Co?“

Další várka tázavých pohledů. Wrath se trochu zamračil a pustil hlasitý odposlech.

„Volali jste nám?“

V pozadí bylo slyšet mužské klení. Ozval se šramot a ten ženský hlas teď zněl tlumeně:

„Jestli má vodu v plicích, měli bychom ji vytáhnout! Máme stříkačku a jehlu?“

Mezi bratry proběhla vlna zájmu a rozčilení. Butch odstrčil Phuryho a naklonil se nad telefon.

„Zeptej se, z koho chce tahat vodu, sakra!“

„Zklidni se, Poldo,“ nakázal mu Wrath. „Haló! Potřebujete pomoc?“ řekl hlasitě. Žena zrovna někoho nevybíravým způsobem poslala do háje. Pak si dala telefon znovu k uchu a zopakovala:

„Cože?“

„Volali jste nám. Co se děje?“ Wrath přestával být trpělivý.

„Volali? Já nevím, to není můj mobil,“ odpověděla žena nepřítomně. „Asi omyl,“ zamumlala a bylo jasné, že se chystá zavěsit.

„Ne!“ zařval Butch. V tu samou chvíli se z telefonu ozvalo:

„Ježiši, do háje, jo! Proboha! Jo, volali jsme! Teda… Jestli jste… Jste?“

„Máte tam velkýho chlapa s tetováním na spánku?“ vyhrkl Butch.

Wrath zavrčel: „Kdybys dovolil, já mluvím.“

„Jo!“ V ženině hlasu byla slyšet úleva. „Jo, panebože! Přijeďte si pro něj!“

„Je v pořádku?“ Butch Slepého krále dokonale ignoroval.

„Není. Je postřelenej. Ztratil hodně krve. Je v bezvědomí. Co máme dělat?“

Wrath viděl hysterii v Butchově výrazu. Vypnul hlasitý odposlech a kývl bradou na Rhage a pak na Butche. Rhage pochopil a a odtáhl Poldu od stolu.

„Vyšla kulka ven? Jak daleko od srdce? Tep má pravidelný? Hm, hm, jo. Bude dobrej,“ řekl Wrath důrazně a podíval se přitom na Butche. „Léčíme se rychle, probere se a dostane se z toho. Jen ho nakrmte, bude slabý. Ne, madam, nemůžeme si pro něj přijet, to snad chápete, ne? No ano, do večera. Pak se buď přemístí, nebo pro něj dojedeme. Ne. Vážně. Ten zasraně velkej chlap vám zachránil život, madam. Ne, on je plně kvalifikovaný k… a dost, proč vám… Ne. Můžete mi dát toho muže, co ho slyším v pozadí? Děku…“ Wrath se zarazil a zatvářil se překvapeně. Pak zavrtěl hlavou.

„Drahá Stvořitelko ve Stínu, co to je?“ zamumlal zmateně.

„Je to člověk,“ řekl Zsadist.

„Cože?“otočil se na něj Wrath.

„Ta žena, je člověk. Říkala jen proboha a panebože. Ani slovo o Stvořitelce.“

„No výborně,“ zaúpěl Butch. „Dej mi to,“ mávl rukou na Wratha a chtěl sluchátko. Rhage ho zase odsunul dál od stolu. Wrath se otočil ke zdi a začal mluvit:

„Synku, víš, s kým mluvíš?“ Ramena se mu úlevně svěsila. „To je dobře. Poslouchej…“ A řekl všechno, co předtím říkal té ženě. Že se V každou chvíli probere, že se uzdraví sám, včetně té prostřelené plíce. Jen bude nutné ho nakrmit. „Řekni mi, že tam je nějaké žena, která mu může nabídnout žílu, prosím.“ Pak si promnul volnou rukou čelo. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Hm. Dobře. No… Zkuste to. Aspoň něco. Pokud by potřeboval něco víc, hm… Tak zase zavoláš, rozumíš? Budu chtít, abyste se mi ozvali každou hodinu. Kdyby potřeboval krev, zavoláš. Nějak to…“ Těžká vůně jeho vázacího pachu se začala šířit pracovnou. Bratři automaticky udělali krok zpátky. Beth byla v kuchyni nebo v jídelně, takže jediný důvod pro tuhle pachovou výhružku byl ten, že se Wrath cítil ohledně Beth v ohrožení. „Nějak to uděláme,“ dokončil o poznání hrubším hlasem. Vzal si od toho civilisty jejich adresu a zopakoval, že za hodinu čeká jejich telefonát. Když se otočil zpět k bratrům, vypadal jako ztělesněná hrozba. Špičáky se mu prodloužily a jeho oči žhnuly i přes tmavé brýle.

„Upír, co žije s holkou, co je možná kříženec a možná ne. To nám chybělo.“

„Počkej,“ ozval se Phury. „Chceš mi říct, že pokud bude V potřebovat, necháš Beth, aby se tam vydala?“

Wrath hrozivě zařval a postavil se. Jeho obrovské tělo vypadalo ještě větší, protože byl připravený k boji.

„Kurva,“ hlesl Rhage. A pak s údivem sledoval, jak Wrath sevřel pěsti a zhluboka se nadechl. Načež o poznání klidnějším hlasem řekl:

„Jo. Jen mě budete muset někam zavřít.“

***

Podívej se na to břicho. No jen se na to podívej. Takovýhle břicho není normální. Takovýhle břicho se vyrábí ve Photoshopu. Panebože, ten pupík. Tohle je vážně… Ježíši…

V cítil tupou, pulsující bolest v hrudi. Na zlomek vteřiny se vyděsil. Bylo to jako v jeho noční můře. Skoro. Tahle bolest byla jiná. Trochu ji cítil i v zádech. Ta ve snech byla ostrá a žhavá a…

Byla tu žena, lidská žena. Vzrušená lidská žena. Nadechl se hlouběji, aby mohl ochutnat na patře tu sladkou chuť, jenže bolest se zhoršila. A v tom okamžiku se mu vybavili ti dva bezduší a nečekaná rána ze zbraně. Myslel si, že ten s prořízlým krkem je odpískanej. Chyba.

Byl naživu.

U člověka. Do hajzlu.

Ne, teď vážně. Prober se, Vee.

Uvědomil si, že ji slyší. Nemluvila na něj. Myslela si to. Znala ho, znala jeho jméno. Ale voněla jako člověk… Nebo jako mladá upírka, dlouho před přeměnou.

Tohle je zasranej nešikovnej bojovník, kterej byl celej večer vytočenej tak, že to smrdělo přes celej klub. Tohle vůbec nemá smysl.

Chtěl otevřít pusu a říct jí, ať zmlkne, ale měl hroznou žízeň a rty se mu k sobě přilepily.

Dobře. Dobře. Fajn. Jednu fotku. Tohle prostě musíš ukázat Emily. Jen to břicho.

Podařilo se mu otevřít oči právě ve chvíli, kdy vysoká černovláska vycházela dveřmi ven z tmavého pokoje, který osvětlovala jen lampička. Chtěl znovu zkusit otevřít ústa a zastavit ji, ale najednou cítil napětí, které se už pěkně dlouho nedostavilo. Kdyby se na něj někdo díval, viděl by, jak se jeho pravá zornička rozšířila natolik, žeta téměř bílá duhovka zmizela a jeho oko vypadalo jako černé. Po dlouhé době se k Vishousovi vrátily jeho vize. Díky té, kterou právě absolvoval, věděl naprosto přesně, jak černovláska vypadá zepředu.

A taky se mu díky té vizi konečně podařilo promluvit:

„Kurva, to ani omylem!“

Pokračování příště

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz