Mad lover – 11. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Závěr fanfiction povídky k Bratrstvu černé dýky.

10. kapitola

Když si Phury občas představoval, jaké by to bylo, strávit poprvé noc s nějakou ženou, vždycky to začínalo výborným jídlem, kterým tu tajemnou, neostrou a rozmazanou slečnu Dokonalou láskyplně krmil a ona ho za každé sousto odměnila spokojeným úsměvem. Pak tam taky figurovaly svíčky a okvětní plátky. Nemohl si pomoct; bylo to něco tak nereálného a vzdáleného, že to připomínalo příjemný sen, po kterém zůstane na patře ještě dlouho příjemná chuť. Ty záblesky představ v jeho hlavě byly pomalé, svůdné, dráždivé a neodolatelné.
Jídlo, které pro Maddy připravil, leželo na podestě schodiště, vysypané a vylité z tácu na všechny strany. Dokonce i Fritz byl jen muž, a nebylo v jeho silách jít uklízet jen několik metrů od epicentra období potřeby. Svíčky zažehl Phury vůlí ve chvíli, kdy se sténající a zmítající se Maddy v náruči rozkopl dveře do své ložnice. Byly to ale obyčejné provozní svíčky, které přes den, při zatažených venkovních roletách používal, když nepotřeboval plné světlo žárovek. Nic vonného. Na okvětní lístky si ani nevzpomněl, když Maddy opatrně položil na svou velkou postel a snažil se nezešílet z jejích vzlyků. Měl pocit, že jako muž právě selhává, protože není dostatečně rychlý.
„Vydrž, Maddy. Jen chviličku, lásko,“ mumlal, zatímco si  nešetrně přetáhl přes hlavu svetr a bylo mu jedno, jestli tu měkkou kašmírovou vlnu potrhá. Odpovědí mu byl jen další nápor touhy a Maddyino nesrozumitelné úpění. Měl pocit, že ještě nikdy mu netrvalo tak dlouho sundat ze sebe kalhoty. Poprvé za dobu, co ji měl, mu vyloženě vadila protéza, protože její odepnutí ho znovu na chvíli zdrželo a jeho Maddy znovu nešťastně zakňourala.
Když se k ní konečně na posteli otočil a klekl si vedle ní, došlo mu, že ho čeká ještě její svlékání, a vzhledem k tomu, jak se křečovitě choulí do klubíčka, nebude to právě jednoduché.
Snažil se být opatrný, ale jakmile se Maddy dotkl, frustrovaně zasténala, což s jeho myšlením dělalo divy. Nechápal, proč se mu zatmívá před očima a proč má pocit, že někdo velmi nekultivovaně řve v jeho hlavě Moje! a Hned!. Na druhou stranu právě díky té primitivní části své mysli necítil žádnou nervozitu z toho, co přijde. Ne, o nervozitě nemohla být ani řeč. Primárním cílem bylo ulevit Maddy, a někde v dáli za tím bylo obrovské vzrušení a nedočkavost.
A pak byla konečně nahá, celá rozbolavělá, zpocená a neschopná reagovat nějak normálně. Měl pocit, že se jí musí zeptat, jestli tohle je to, co opravdu chce, ale jakmile se naklonil k jejímu uchu, tak blízko místu, kde na krku zuřivě tepala pod kůží její krev, vytryskla z Maddy další vlna vrušení a zasáhal ho s takovou intenzitou, že ze sebe nedokázal vypravit už ani slovo.
Věděl, co má dělat. Ta prastará, primitivní a velmi majetnická část jeho já převzala kontrolu a vedla jeho ruce po Maddyině těle. Nebylo v tom nic něžného, jemného a láskyplného, i když o tom posledním by se Phury hádal. Protože Maddy miloval a právě teď jí to dokazoval tím nejlepším možným způsobem. Jakmile se ocitl uvnitř jejího horkého a těsného těla, otevřela oči a poprvé od toho okamžiku na schodišti měl pocit, že ho doopravdy vnímá.
„Ublížil jsem ti?“ zeptal se napjatě.
„Phury?“ hlesla a zněla překvapeně. V tu chvíli se rychle pomodlil ke Stvořitelce, aby teď Maddy nenapadlo se snažit vycouvat, protože na to by  v sobě nenašel dost sebeovládání. Strnule pozoroval její tvář a čekal na jakýkoliv náznak toho, co se bude dít dál, a Maddy stejně pozorovala jeho.
„Miluju tě,“ zamumlal. Maddy se nadechla, ale neřekla nic. Místo toho se jí na tváři na malý okamžik objevil lehký úsměv a pak se pod Phurym zavrtěla. Pochopil to přesně tak, jak to zamýšlela: jako souhlas.
A jakmile se v ní pohnul, blesklo mu hlavou, že nechápe, jak to mohl vydržet tak dlouho.

Bylo to nejdelších padesát hodin jeho života.
A nejnádhernějších.
Ležel na posteli, téměř neschopný pohybu, a poslouchal Maddyino spokojené pobrukování, které se k němu neslo otevřenými dveřmi z koupelny. Potom ho přehlušil zvuk napouštěné vany.
Fakt, že Maddy pro něj chystá koupel, mu udělal nevýslovně dobře. Vlastně celé uplynulé dvě hodiny, během kterých už neútočila potřeba a Maddy už zase byla prostě Maddy.
Maddy, která připravila jídlo jemu. Maddy, která ho nakrmila, protože byl tak slabý, že nedokázal udržet v ruce vidličku. Maddy, která pak ležela vedle něj, těsně přitisknutá k jeho tělu, aniž by ji k tomu nutilo něco, co nemohla sama ovládat. Maddy, která mu se spokojeným úsměvem probírala prsty vlasy a pak ho přikryla, objala a nakázala mu, ať odpočívá. S radostí ji poslechl, dokud ho před chvilkou z polospánku neprobralo to, jak se snažila opatrně vstát z postele. Lekl se, že mu zase někam utíká, ale šla mu jen připravit vanu.
Když ucítil její vůni silněji, otevřel oči a uviděl ji stát nad sebou. Líně se usmál a natáhl k ní ruku.
„Zvládneš vstát?“ zeptala se. „Podepřu tě.“
Normálně by ji odmítl. Nedělalo mu problém doskákat po pokoji tam, kam potřeboval, ale teď se na něco takového rozhodně necítil.
„Vezmu si protézu,“ rozhodl se a posadil se. Okamžitě se mu zatočila hlava. Zavřel oči a čekal, až to přejde. Snad nikdy v životě nebyl takhle zesláblý, ale ani na vteřinu toho nelitoval, naopak. Kdyby mu to nepřišlo hloupé a nedůstojné, sebral by se a došel by za bratry, aby viděli jeho pokousaný krk a zápěstí, aby viděli, jak je vyčerpaný, aby cítili vázací pach, který mu pořád ještě sálal z pokožky.
Cestou do koupelny ho Maddy podpírala a začala se mu omlouvat, ale přitáhl si ji k sobě a políbil ji, aby nemohla tu hloupost doříct. Když přestal a otevřel oči, spokojeně se usmál, protože ten omámený výraz a lehký ruměnec na její tváři stál za chvilku zdržení. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, vrátili by se do postele. Takhle se s dlouhým zamručením ponořil do horké vody a cítil se jako nejšťastnější muž na světě.
Vlastně ne. Nejšťastnějším byl až ve chvíli, kdy mu Maddy přejela mycí houbou po rameni.
A o několik minut později se musel znovu opravit, protože ta nádherná upírka, jeho upírka, si vlezla k němu do vany, opřela se zády o jeho hruď a hlavou o jeho rameno. Natáhla ruku dozadu, položila mu ji na mokré vlasy a přitáhla si jeho obličej ke svému krku. Ta jasná výzva způsobila, že rázem zapomněl na všechnu únavu a totální vyčerpání, které ještě před vteřinou cítil. Teď se rty dotkl té jemné pokožky a užíval si Maddyina tepu, který cítil.
„Nalla,“ zašeptal a otíral se přitom rty o to vábivé místečko. „Nemusím pít teď, ještě chvíli to vydržím. Jsi vyčerpaná.“
„Nesmysl,“ nedala se Maddy. „Já jsem naprosto sytá a plná sil. Mám pocit, že jsem tě za ty dva dny musela vypít úplně dosucha. Chci, aby ses ze mě krmil. Prosím.“
Odpovědí jí bylo tlumené hrdelní zavrčení. Nelekla se toho zvuku, nebyla to hrozba. Když se jí Phuryho zuby zakously do kůže, zalapala po dechu z pocitu úplně normálního, ale naprosto ochromujícího vzrušení.

Po soumraku se život v sídle vrátil do normálních kolejí. Upíři se vrátili ze svého nedobrovolného exilu, znovu mohla začít výuka a Fritz byl nešťastný z toho, kolik prachu se všude za ty dva dny nahromadilo.
Maddy stála v Phuryho ložnici a nervózně se ošívala. Netušila, co má dělat,. Co bude dělat. Doteď měla jasný cíl – výcvik a pak zabíjení bezduchých. Jenže Phury jí jemně, ale důrazně vysvětlil, že žádné běhání v noci po ulicích už provozovat nebude. Neodvolí jí, aby sama sebe ohrožovala. Nedovedl by ji nechat jít ven a sledovat, jak jí někdo ubližuje. A nedokázal by sám jít na hlídku, kdyby věděl, že Maddy se někam chystá. Takže mu musela slíbit, že nikam nepůjde. Pokud bude chtít do města, řekne mu a Phury pojede s ní. Pokud nebude moct, zařídí, aby s ní jel některý bratr, Fritz, Butch nebo aspoň Beth. Maddy bylo jasné, že Fritz ani Beth by ji nedovedli nějak ochránit, takže měla chodit ven s někým dalším jen proto, aby nemohla nic provést ona.
K jejímu velkému překvapení jí to vůbec nevadilo. Dělalo jí dobře, že se o ni Phury bojí. Že udělá cokoliv, aby zajistil její bezpečí.
Pořád ještě se cítila provinile za to, co se děje, ale už neměla pocit, že je všechno špatně. Ano, měla zlost na Stvořitelku, která zasáhla, ale na druhou stranu jí byla vděčná. Občas je dobré mít na koho svést své rozhodnutí. Jen nechápala, proč Stvořitelka měla tolik práce právě s ní, s obyčejnou civilistkou. Phury nedokázal odpovědět. Vysvětlil, jaké jsou jejich vztahy, jak to bylo dřív, kdy se členové Bratrstva dávali dohromady s Vyvolenými a z jejich synů byli další bratři a z jejich dcer další Vyvolené. Od toho se ale ustoupilo před mnoha lety, protože členů bylo čím dál méně a bez krále na trůně vládla v podstatě anarchie, se kterou si nevěděla rady ani sama Stvořitelka. Pořád jim ale vstupovala do životů mnohem častěji a razantněji, než se jim líbilo, ale dělat s tím nemohli nic.
„No dobře, ale proč ti dohodila zrovna mě?“ nechápala Maddy. Phury se usmál a sklonil se, aby ji mohl líbnout na zamračené čelo.
„Spíš proč zrovna mě dohodila tobě, ne?“ mrkl na ni. Vzal ji za ruku a vydali se do jídelny na večeři. Maddy z toho byla trochu nesvá, ale vlastně už všechny obyvatele domu znala, takže se neměla čeho děsit. Jen ta Stvořitelka jí nedala spát. Snažila se přijít na důvod toho všeho i cestou ze schodů. Nedívala se, kam šlape, jen automaticky následovala Phuryho, který ji vedl za ruku. Když se nečekaně zastavil, narazila do něj.
„Co se…“ Nedořekla. Všimla si jí. Stvořitelka stála dole v hale, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Přestože na ni Maddy měla zlost a navíc spoustu otázek, vůbec neodporovala, když si Phury klekl a stáhl ji s sebou na zem. Cítila tu energii, která ze Stvořitelky sálala, a přestože neznala žádná pravidla pro rozhovor s ní, podvědomě tušila, že nejlepší bude mlčet a čekat.
„Dobře,“ řekla Stvořitelka a zněla spokojeně. Už jen chybělo, aby si zamnula ruce. Chvíli bylo ticho, vyčkávavé a napjaté. Pak se rozesmála: „Nic? Žádné otázky nebo pokusy o otázky?“
„Ne, nemáme žádné otázky, Stvořitelko,“ odpověděl Phury. Stiskla mu ruku, aby mu připomněla, že jednu nebo dvě otázky by měli, ale stisk jí oplatil o něco silněji, než bylo příjemné. Pochopila to jako varování.
„Madeline?“
Jen zavrtěla hlavou. Phury to neudělal jen tak.
„Bude z tebe výborná shellan výborného bojovníka. Víš, kdy je potřeba svého muže poslechnout,“ konstatovala Stvořitelka. Phury si v tu chvíli pomyslel, že si jeho Maddy nejspíš s někým plete. „Víš, mí bojovníci už dávno nenavštěvují mé Vyvolené, nestojí o ně. Ty máš v sobě krev Vyvolených, věděla jsi o tom?“
Maddy se nechápavě zamračila. Netušila, kde Stvořitelka takovou informaci vzala, ale rozhodně nikdo u nich doma nikdy o ničem takovém nemluvil.
„Nedivím se, je to už hodně dávno a krev Vyvolených už je v tobě velmi zředěná, ale pořád ještě je tu šance, že vaše děti budou stejně silné a odolné, jak všichni potřebujeme. Proto jsem nic nenamítala, když se mě váš král přišel zeptat, jestli můžeš zůstat a podstoupit výcvik. V tu chvíli už jsem samozřejmě věděla, že jsi tu.
Je mi líto, jaké neštěstí potkalo tvého hellrena. Trpím pokaždé, když ztratím jedno ze svých dětí a chci odplatu stejně, jako jsi po ní toužila ty. A vím, že mí bojovníci tu odplatu dokáží provést, pro nás obě, za všechny mé děti. Věř mi, že znám Phuryho a vím, že nenechá bezduché na pokoji, dokud nezmizí poslední z nich. A na tobě je, abys ho v tom podporovala.“
Na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela, co říct. Nakonec se potichu zasmála:
„Asi bych se vám měla omluvit za ten svůj drobný zásah.“ Při slovech drobný zásah měla Maddy, chuť něco říct, ale zase tu byl Phury, aby ji zarazil. Stvořitelka pokračovala téměř laškovným tónem: „Ale nakonec nevypadáte ani jeden, že by vám to vadilo.“
Tentokrát nebylo potřeba, aby Phury Maddy něco naznačoval. Nehodlala odporovat. Dál se sklopenými hlavami čekali, co se bude dít dál, ale když bylo ticho, Phury se odvážil narovnat. Stvořitelka byla pryč.
„Nesnáším ty její nečekané příchody a odchody,“ zabručel Phury.
„Zdálo se mi to, nebo mi v podstatě řekla, že budu dobrá a poslušná chovná klisna?“ zeptala se Maddy nevěřícně. Phury jí pomohl vstát a rozpačitě mlčel. „Mrcha,“ zašeptala potichu. Usmál se. Stvořitelka si byla jistá, že ví a zná všechno, ale Phury si zase byl jistý, že do jeho Maddy nevidí tak jasně, jak si myslela.
„Maddy?“
„Co?“ Ještě pořád byla rozzlobená, ale když viděla jeho zářící žluté oči, roztávala.
„Budeš si mě muset vzít,“ oznámil jí Phury a přitáhl si ji do náruče. Překvapeně zvedla obočí.
„Jakpakto?“
„Stvořitelka říkala, že budeš výborná shellan a že mě máš poslouchat.“ Zněl naprosto vážně, až obřadně, ale Maddy poznala, že se snaží nesmát.
„Tohle neříkala,“ bránila se. „Nic takového jsem neslyšela! Teda, že budu výborná shellan, to je snad všem jasné, ale poslouchat nebudu.“ To už to Phury nevydržel a rozesmál se nahlas.
„Pojď, ty moje Vyvolená. Slyšel jsem, jak ti kručí v břiše, a ten zvuk se mi vůbec nelíbil.“
Když vešli do jídelny, zjistili, že jsou poslední. Všichni ostatní už jedli, povídali si a pokřikovali na sebe. Fritz pobíhal kolem stolu a zářil blahem. Miloval, když se měl o koho starat.
„No nene! Vy žijete!“ zajásal Rhage a vyskočil od stolu. Zazubil se na Maddy a popadl Phuryho za bradu. „Ukaž, jak vypadáš?“
„Nech toho,“ odháněl ho od sebe Phury. Rhage se nedal.
„Člověče, málem bych tě nepoznal. Ztráta panictví člověka strašlivě změní, viď?“  Phury se po něm ohnal, ale Rhage to čekal a mrštně uhnul. Maddy se šla radši posadit na volné místo vedle Beth. Přes stůl se pozdravila se Zsadistem, který si nožem okrajoval své oblíbené jablko Granny Smith. Nemračil se. Vypadal klidně, možná dokonce spokojeně.
„Nechte toho, vy dva,“ napomenul Phuryho a Rhage Wrath. „Volala nám nějaká civilistka. Potkala podivného kluka s náramkem, na kterém je nápis ve Staré řeči. Tvrdí, že je to mladý upír, ale nejspíš to sám o sobě neví.“
Phury se konečně vymanil s Rhageova medvědího objetí a šel si sednout vedle Maddy. Rozhlédl se kolem stolu a všiml si Vishousova podivného úsměvu. Zašklebil se na něj; neměl náladu na další řeči o konci celibátu.
„Zařídím to,“ řekl Tohr. „Fritz je vyzvedne a já si s ním promluvím.“
„Přijede s nimi i lidská žena. On je hluchoněmý a ona mu dělá překladatelku,“ dovysvětloval Wrath. Phury naložil Maddy na talíř dva plátky masa.
„To nesním,“ bránila se.
„Ale sníš. Tvůj žaludek je slyšet až ven.“
Vishousův úsměv se rozšířil. Phury to zaregistroval periferním viděním a otočil se na něj.
„Tak jo. Pusť se do mě,“ vyzval ho rezignovaně. Jenže Vishous prostě dál seděl a spokojeně se usmíval. Bylo to nakažlivé; Phury ještě chvíli čekal, jestli z bratra s bradkou něco nevypadne, a přitom se taky uculoval.
Pak mu Maddy zaklepala na rameno. Otočil se k ní.
Podávala mu misku s dušeným hráškem.
„Dáš si?“ zeptala se. Hovor kolem stolu ztichl.
„Bude mi ctí, nalla,“ řekl Phury. Tvářil zcela vážně, když si z jejích rukou misku bral. A Maddy napadlo, že ještě nikdy neviděla nikoho dělat takové cavyky kolem obyčejného hrášku.

Konec

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz