Bouře od jihu – 5. část (Alfa a omega ff)

Trocha akce… I když možná jiná, než byste čekali.

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

5. kapitola

Terry se naposledy zastavil v otevřených dveřích. Netrpělivě zavrčel.

„Padej už. Nejpozději za hodinu se k vám přidám. Dneska nevydržím do půlnoci ani omylem.“ Nevěděla, jestli je to tím místem, kde už po staletí žili a umírali nejsilnější, ale taky nejšílenější vlkodlaci a kde něco z každého z nich jako by ulpělo v kůře stromů, kamenech cest a vodě potoků, nebo se prostě její vlčice nemůže dočkat setkání s Branem. I tentokrát se přiklonila k pragmatičtější variantě. Zatřásla hlavou, jako by z ní tak jednoduše mohla dostat všechny ty strašidelné výtvory své fantazie. Annino vyprávění o duchu lesů a hor, o magii a mocných kouzlech ji zřejmě ovlivnilo víc, než si byla ochotná připustit.

Protáhla se, až jí zapraskalo v kloubech. Cítila, jak se uvolňují. Zatím to nebolelo. Tohle byl vždycky první příznak, že je proměna blízko. Přiložila do krbu, strčila si do uší sluchátka s relaxační hudbou a položila se na podlahu v dosahu sálajícího tepla. Namlouvala si, že jí relaxační techniky pomáhají zvládnout to lépe. Což byl zřejmě nesmysl, protože v agónii přeměny jí byl stav její mysli naprosto ukradený. Dnes se proto raději soustředila na slib, který jí dal Samuel a po něm i Adam. Časem se to zlepší. Částečně proto, že si zvykne, o zbytek se postará fakt, že se lépe smíří s existencí další bytosti ve své mysli i ve svém těle.

Telefon zazvonil tak hlasitě, že by ji vylekal, i kdyby neměla tak dokonalý sluch.

„Ahoj, Becco, tady Anna.“ Její hlas byl tak napjatý, že Rebeccu ani nenapadlo zažertovat o tom, že si to klidně mohly dopovědět zítra. „Potřebuju tě. Jako doktorku. Můžeš ke mně přijet? Teď hned, prosím.“ Nepočkala na odpověď a zavěsila.

Frustrovaně se rozhlédla po chatě. Lékařský kufřík, bez kterého dřív nikdy nevycházela, ležel zaprášený v rohu předsíně jejího bytu v Richlandu. I kdyby si vlkodlaci vzájemně neuměli ošetřit většinu i dost drastických zranění, ona jako doktorka už byla jednou provždy k ničemu. A vrátit se do nemocnice mezi lidi? Možná jednou. Vzpomněla si na Sagein hořký vtip. Ano, možná za takových padesát let.

Nakonec ale přeci jen popadla bundu, vklouzla do teplých sněhulí, které jí Sage odpoledne pomohla vybrat, a vyrazila ven. Něco tu opravdu musí být, napadlo ji, když skoro vzápětí padla na kolena. Byla si jistá, že kdyby tomu nechala volný průběh, byla by to zatím její nejrychlejší proměna. Dohrabala se zpět ke dveřím, vyškrábala se na nohy a z háčku sundala klíč od dodávky. K Charlesovi to nebylo daleko a ona teď opravdu uměla běhat, ale dodávka ji přeci jen trochu ochrání před vábivou silou měsíce.

Byla to příšerná zkušenost. Až k marokovu domu musela couvat, zbytek cesty byl v podstatě jeden nepřetržitý smyk.

Klid a mír, jež se z Charlesova domu šířily ještě před pár hodinami, byly pryč. Dovnitř vběhla bez klepání. Anna ležela na stejném místě, ale Becca okamžitě poznala, že kromě téhle drobnosti je všechno úplně jinak a úplně špatně.

„Tentokrát to nezvládnu, Becco,“ zašeptala Anna místo pozdravu. „Proměním se. Dítě musí ven, jinak ho v sobě rozmačkám.“ Zalapala po dechu a Becce došlo, že se může proměnit kdykoliv.

„U porodu jsem byla naposledy ve druháku na medicíně,“ řekla a sama slyšela, jak hloupě a uboze to zní. Anna ji ignorovala.

„Nemám žádné léky na vyvolání přirozeného porodu a na něco takového je stejně pozdě. Ale mám tu pár vážně dobrých skalpelů.“ Becce se podlomila kolena. Jen slovo skalpel stačilo, aby začala naprázdno polykat. Krev. Spousta krve a syrového, ještě teplého masa. Všechny ty děsivě živé sny z posledních tří měsíců se jí téměř zhmotnily před očima.

„Nedokážu to, Anno,“ zašeptala. Neměla ani sílu doopravdy se stydět. Pak se trochu probrala. „Musíte tady přeci mít lidského doktora, ne?“

Annin hlas zhořkl: „Ten zákrok mou proměnu pravděpodobně urychlí. A nevím, jak moc kvůli bolesti dokážu kontrolovat vlčici. Takže tady bude bolestí rozzuřená vlkodlačice s novorozeným mládětem po boku. Vážně si myslíš, že tuhle kombinaci nějaký člověk přežije?“ Becca krotce zavrtěla hlavou. A vzápětí sebou znovu trhla:

„Počkej, ty počítáš s tím, že to dítě bude…“

„Ano, doufám, že se i dítě dnes promění. Určitě bude jako Charles. A díky tomu přežije, i když se narodí o dva měsíce dřív,“ řekla pevně. „A ne, nemyslím, že by byl v Aspen Creeku inkubátor,“ dodala dřív, než se Rebecca mohla zeptat. Navzdory tomu, že se držela z posledních sil, zvedla ruku a pohladila si břicho. „Zvládneme to, zlatíčko, slibuju,“ zabroukala něžně.

Rebecca couvla směrem ke dveřím.

„Na čerstvou krev nemůžu skoro ani pomyslet,“ zašeptala se sklopenou hlavou. „Nedokážu to, Anno.“ Zase zírala na své dokonale jisté, ale naprosto nepoužitelné ruce. „A navíc se každou chvíli proměním. Ještě nikdy jsem měsíc neslyšela tak silně.“ Byla to pravda a cítila skoro úlevu, protože tenhle jediný důvod nebyl tak zahanbující. Nemůže za to, čím je.

„Rebecco, podívej se na mě.“ V Annině hlase rozeznala zvláštní podtón. Nebyla to síla příkazu, který vydává alfa. Anna zněla, jako by vyslovila přání. Přání, na jehož splnění závisí budoucnost celého vesmíru. Becca ji poslechla s radostí a znovu se jí podívala do očí.

„V koupelně jsou osušky a skvěle vybavený lékařský kufřík. Jsi rychlá. Rychlejší, než jsi kdy mohla být jako člověk. Za pět minut může být po všem. Zachráníš mé dítě a my dvě se pak konečně budeme moci proměnit.“ Becca si uvědomila, že cítí nutkavou potřebu udělat všechno, co jí Anna řekla. Nebyla zhypnotizovaná, jen prostřednictvím Anny dokonale chápala, co je opravdu důležité.

V koupelně si ze zvyku vydrhla ruce, i když věděla, že u vlkodlaků si se sterilním operačním prostředím nemusí dělat starosti. Všimla si, že proměna už nezvratně začala. Klouby na prstech se začínaly posouvat. Po nich přijdou na řadu menší kosti. Došlo jí, že její ruce budou co nevidět k ničemu. Neměla na vybranou. S ní má Anna aspoň malou naději, i když je pravděpodobné, že čerstvá krev udělá z Beccy šílící bestii, která roztrhá Charlesovu ženu i dítě. Bez ní ale dítě zemře zcela jistě a Rebecca nepochybovala, že Anna své dítě nebude chtít přežít.

Do pokoje se vrátila rázným krokem, kterým vždycky vstupovala na sál. Beze slova vsunula pod Annu několik osušek. Otevřela kufr a vybrala si jeden ze skalpelů. Pak se teprve zarazila. Zůstala zírat na chladné ostří a představila si, jak je za pár vteřin vnoří do Annina těla.

„Becco, slibuju, že to dokážeme. Seberu všechnu svou sílu a dám ti ji. Nedopustím, abys musela žít s vědomím, že jsi někomu ublížila.“ Jako potvrzení Anniných slov ji zalila stejná vlna uklidňujícího míru, kterou v její blízkosti okusila už ten den odpoledne.

„Nebude to stačit,“ vzlykla Becca poraženě. „Ještě pořád ji nemám úplně pod kontrolou. Ani ji pořádně neznám!“ vykřikla a udeřila se do prsou, jako by to bylo to místo, kde se ukrývá ta druhá, cizí duše s vlčíma očima.

Anna ji něžně vzala za křečovitě zkroucené zápěstí. „Já si nemyslím, že by Brana zaujala slabá žena,“ usmála se vědoucně. Chvíli trvalo, než Becce došlo, o čem mluví.

„On něco…“

„Ne, neříkal nic. Nemusel. Stačilo sledovat, jak se na tebe dívá. Nebo spíš – jak se snaží nedívat.“ Byla by to dokonalá chvíle, kdyby Anninu tvář nezměnil další krok probíhající přeměny.

Becca na chvíli odložila skalpel a jediným pohybem roztrhla Anniny šaty. „Nemá smysl dávat ti něco proti bolesti,“ připomněla jí nešťastně.

„Než se dostaneš na druhou stranu břicha, začne se ta první hojit,“ usmála se Anna. „Netušíš, co jsem musela vydržet v posledních měsících. Tohle je jako odměna,“ mrkla na ni, ale tentokrát nedokázala úplně zakrýt strach ve svém hlase.

Ale pořád to byl jen stín strachu, který drtil Rebbecu.

 

 

Běžel mrazivou nocí a vnímal, jak smečkou probíhá vlna vzrušené energie. Dnes ráno se nemýlil. Becca je opravdu zaujala. Nebyl jediný, kdo ve vzduchu nedočkavě hledal její pach. Zatím marně.

Opatrně prověřil, jestli nad sebou někdo z problémových neztrácí kontrolu. Byli tu dva nebo tři členové smečky, kterým původně hrozila smrt, protože to vypadalo, že svého vlka nedokážou nikdy ovládnout. U takových nespářená vlčice vždycky probouzela touhu bojovat o ni s ostatními. Přesto se občas nebránil tomu, když nějaká do Aspen Creeku dorazila. Neměl v plánu držet svou smečku ve skleníku. Takto mohl vcelku bezpečně ověřit, jestli jeho názor, že je má pod kontrolou, není pouhou iluzí.

Jako vždycky je v duchu všechny oslovil jménem a lehce na ně zatlačil. Při úplňkové proměně byl vlk nejsilnější. Nechtěl, aby úplně zapomněli na své lidské já. Nejblíže cítil Charlese. Po dvou staletích, kdy byl mladší Cornick jeho spolehlivou oporou, jež zdánlivě postrádala emoce, si stále nedokázal zvyknout na slabý pach strachu, který ho teď provázel pokaždé, když se musel vzdálit od Anny.

Bude v pořádku, poslal mu v duchu. Pach strachu se vytratil, ale Bran věděl, že to je jen důkaz Charlesovy vůle, ne toho, že by se o svou ženu a dítě skutečně přestal bát. Musel ho obdivovat. Anna se při úplňku téměř odstřihla od smečky i od svého druha. V ostatních dnech z nich vděčně čerpala sílu, ale teď hrozilo, že by ji stáhli s sebou. I pro Brana byla Annina absence v jeho mysli bolestná a matoucí. Díky poutu, které ho kdysi vázalo k Modré sojce, si uměl představit, co právě prožívá jeho syn.

Nevedl smečku příliš daleko. To by mu neudělal. Stopovali první menší kořist, když to ucítil. Anna svá pouta oslabila, jak to jen šlo, ale jeho moc byla příliš silná, pevná a stará, než aby se od něj odstřihla úplně. Rychle zkontroloval Charlese. Zdálo se, že si ničeho nevšiml. Znovu opatrně zapátral. Vnímal ji nezřetelně, ale jak rostla její bolest, rostl jeho neklid.

Najednou si uvědomil, že pořád necítí Beccu. Trvalo to už příliš dlouho. Rozhodl se zariskovat. Ani on, marok, nemůže lhát. Ale může lhát pravdou. Anna má potíže. Becca se neukázala. Pak je pravděpodobné, že…

Vrátím se pro Rebeccu, poslal Charlesovi. Tohle byla přijatelná lež. Zkontroluje Annu, a když bude vše v pořádku, najde Beccu a vrátí se s ní na lov. Vyděsit Charlese nemělo smysl. V téhle podobě by Anně nedokázal pomoci a během úplňku se ani on nemůže jen tak proměnit zpátky.

Otočil se ve sněhu a vyrazil zpátky k Aspen Creeku.

 

 

Rebecce připadalo, že jí to tepající voňavé teplo prorůstá až do kostí. Že se jím sytí každý pór její pokožky. Pracovala prakticky poslepu. Z jejích smyslů teď fungovaly hlavně čich a chuť. Vzdáleně slyšela, že v pokoji někdo vydává nelidské zvuky. Někdo tu vrčel a někdo jiný sténal.

Bolest má velmi specifickou vůni. Je jako nejlepší koření, které může vlkodlak k čerstvému masu dostat. A Becca měla hlad. Nebyl to normální hlad. Byla si jistá, že by dokázala sníst neomezené množství té voňavé slasti, do které se právě nořily její ruce. Zavyla blahem, když si uvědomila, že hostina teprve začne.

Pak se to pokazilo.

„Becco! Becco, prosím otevři oči!“ Ten hlas poznávala a poznávala i tu sílu, kterou chtěla poslechnout. Tentokrát ale nebyla tak šťastná, když našla Annin pohled.

„Podej mi ji, prosím,“ zašeptala nezřetelně. Vztahovala k ní ruce. Třásly se. Vlčice znovu zavrčela. Vlkodlak nikdy nedává najevo slabost a třesoucí se ruce jsou příliš lákavou pobídkou ke změření sil…

Anna se naposledy vzchopila: „Podej mi ji, prosím!“

Becca se zamyslela, co po ní vlastně chce. Rozhlédla se. Zrak jí padl na vlastní ruce, i když teď už lidské ruce příliš nepřipomínaly. Držela v nich zakrvácený uzlíček. Teplý, ale nehybný. Ani mršina není špatná, pokud je čerstvá. A tahle voněla úžasně. Olízla se a pomalu si ji zvedla k otevřeným ústům. Zavadila pohledem o Annu, ale ta už ji nevnímala. Proměna ji úplně pohltila.

Olízla trochu krve ze svého předloktí.

Vzápětí ležela na podlaze a byla si jistá, že se na ni zřítil dům. Když znovu otevřela oči, setkala se s pohledem, jehož tíha ji tiskla k zemi víc než samotné horké tělo. Několik nekonečných vteřin na sebe jenom zírali. Pak se mezi nimi něco pohnulo.

Vlk – a ona věděla, že je to Bran – se pomalu zvedl. Na Rebečině břiše se choulilo štěně. Příliš malé, blesklo jí hlavou, ale v tu samou chvíli se otřáslo a nespokojeně zakníkalo.

Bran se sklonil a opatrně do něj šťouchl. Tvoreček se po něm ohnal packou. Ostražitě ho obešel a zastavil se u Bečiny hlavy. Něžně ji kousl do nosu. Vlastně do čenichu. Dokončila proměnu, aniž by si toho pořádně všimla.

Když se jí za zády ozvala rána, trhla sebou, ale ne tolik, aby štěně shodila na podlahu. Vrávoravě se k nim dopotácela Anna ve své vlčí podobě. Zdálo se, že i když se pokoj topí v krvi, ona sama už nekrvácí. Opatrně vzala štěně do zubů, poodešla s ním ke krbu, tam ho položila na zem a obtočila se kolem něj.

Bran ji pozorně sledoval. Když se zdálo, že obě – Anna i její dcera – usnuly, znovu se zaměřil na Beccu. Až teď z něj ucítila strach a stres, a i když před ním ležela v nejbezbrannější poloze s odhaleným břichem, pootočila hlavu, aby mu nastavila krk.

Opravdu se k ní sklonil, ale jen proto, aby jí na chvíli zabořil čenich do černé srsti. Slyšela ho, jak dlouze vdechuje.

Potřebuješ lovit, poslal jí nakonec a vydal se ke dveřím.

Do měsícem zalité noci vyrazili bok po boku.

 

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz