Pro tebe, lásko… (Mercy Thompson ff)

Pokud stejně jako já milujete Brana Cornicka, můžete se na chvíli spolu se mnou přenést v čase a zachytit pár útržků o tom, jak to bylo s ním, Modrou sojkou a malým Charlesem…

Cabinety, Montana, podzim roku 1803

 

Většina jejích instinktů jí říkala, že by se dnes měla držet poblíž vyhřátých teepee. Ale bylo tu ještě něco. Její druhý hlas. Její společník ve chvílích, kdy se nořila do samoty a stávala se nedílnou součástí všeho, co ji obklopovalo ode dne, kdy se narodila na tento svět. A nepochybně ještě mnohem dřív. Nejspíš od samého počátku.
A její druhý hlas chtěl, aby šla ven.
Toho losa měla potkat. Měl být rozzuřený a měl se cítit se ohrožený její přítomností. Zaútočil tak rychle, že ani nestihla zadržet dech, aby první nápor bolesti zvládla bez výkřiku. V mrazem zkřehlé krajině se rozlehl ostře a děsivě. Ležela ve sněhu a cítila vlastní krev. Její výkřik se jí v hutné ozvěně vracel k  uším. Víčka jí těžkla, vnímala, jak se k ní blíží duchové předků, aby jí pomohli přejít tam, odkud vzešla.
Nerozevřela náruč, aby je přivítala.  Už věděla, že kvůli nim tu není.

 

Ten výkřik ho zastihl uprostřed proměny. Nezdržoval se s oblékáním; rovnou vyrazil. Do nahé a ještě příliš citlivé kůže ho bodaly zmrzlé kousky podzimního sněhu. Už mnoho století většinou věděl, co a proč dělá. Teď to najednou nebylo důležité.
Nestěžoval si. Užíval si vědomí, že konečně něco dělá bez stravujících pochyb. Bez váhání, které z něj sice dělalo dobrého alfu, ale jeho starou duši stravovalo a ničilo.
Zvíře, které ji zahubilo, po sobě zanechalo pach strachu. Ona sama se nebála. Věděla, že buď přijde pokojná smrt, nebo… on. Jinak si její výraz nedokázal vysvětlit. Čekala na něj. Nejzvláštnější na tom bylo, že mu to připadalo naprosto správné a přirozené. Jediný pohled do jejích smrtí zakalených očí a věděl, že i on čekal na ni. Po všechna ta staletí. Na okamžik se odpoutal od jejího pohlcujícího pohledu. Zlatohnědá kůže oblých ňader zůstala nedotčená. V myšlenkách mu probleskly všechny děti, které mohla porodit a nakrmit. Ale její břicho už pro ně zemřelo. Rozpárané od hrudní až ke stydké kosti. Horké slzy mu zalily oči. Omráčila ho iracionální představa, že to břicho mělo nosit jeho děti…
Znovu se vrátil k jejím očím. Pohnula ústy, ale její hlas se mu ozval jen v hlavě. Řekla jeho jméno. Znala ho. Stejně, jako on znal její. Modrá sojka. V jazyce jejího lidu to znělo, jako když prudký vítr vrhne proti skále několik zledovatělých kapek jarního deště. Cink, cink, cink.
Usmál se, položil jí horkou dlaň na příliš rychle chladnoucí tvář a zopakoval, co mu právě řekla.
Budu tě milovat celého, i když už tu nebudu.
Bolelo ho, že se jí na chvíli musí přestat dotýkat. Odtáhl se ale jen proto, aby se dokázal proměnit co nejrychleji. Duchové jejích předků ještě mohli počkat. On, Bran z Cornicku, rozhodně ne.

 

V noci, uprostřed hlubokého a spokojeného spánku, jako obvykle odkopl hřejivou kožešinu. Posadila se tak opatrně, jak to uměla jen ona, zkřížila nohy pod sebe a dlouze se na něj zahleděla. Jednou rukou ho hladila po vystupující kyčli, druhou útěšně tiskla své zatím jen nepatrně vystouplé břicho.
Mluvila jen svým vnitřním hlasem, ale nepochybovala, že ji její dcera slyší.
Odpusť mi to, moje dcero. Potřebuje chlapce. Bojím se, že Samuel se jednou ztratí ve svém smutku a ve své samotě. Potřebuje ještě jednoho syna. Mého syna. Tebe by si odvedl nějaký hloupý cizí muž; nemohla bys na něj dohlédnout. Odpusť, holčičko, odpusť mi to…
Vyplížila se z teepee a rozběhla se k lesu.
Proměnila se velmi, velmi daleko. Nechtěla, aby čerstvou krev a ten malý kousek teplého masa, který při proměně opustí její tělo, našel někdo z Branovy smečky. O svou dceru se postará sama…

 

Cítil její hluboký žal. Toužil prolít slzy za ni i za sebe, ale mráz, toho roku skoro děsivý, jako by jim nedovolil znesvětit své území horkostí, která se jim tak propálila až do srdce.
„Už to nikdy neudělám,“ sliboval zoufalým, tichým hlasem. „Nechápu, proč jsem si nedal pozor…“
Ona chápala. Pamatovala si tu noc. To ona a její magie se postaraly o to, aby zapomněl na svou obvyklou ostražitost.
Byla tu jen jedna věc, po které toužila více než po Branu Cornickovi, bílém muži, který jí vzal duši a zároveň jí skrze svou lásku daroval věčný život.
Toužila mít jeho dítě. Dát mu jejich dítě.
Přinesla mnoho obětin, aby si naklonila duchy. S jejich přímluvou to mohl být chlapec už napoprvé. Ale duchové tu byli i proto, aby lidem připomínali jejich pošetilost. Vlastně ji nepřekvapilo, že si k chlapci, který se o Brana jednou postará, musí dojít cestou z rozžhavených oblázků smrti malého děvčátka. Dokázala to a i díky tomu se snáze smiřovala s myšlenkou, že od Brana odejde dřív, než čekala. Jemu dá chlapce; ona se postará o holčičku.

 

Neměl rád noci, kdy rozmlouvala s duchy. Cítil se vyřazený a osamělý. Noc, kdy zplodili Charlese, ale byla jiná. Oheň, který živila, dosahoval až ke vzdáleným hvězdám. Její lidské oči se úplně spojily s vlčími – a postaraly se, že i v něm se bezbolestně spojil člověk s vlkem. Berserk spal; tak pokojně, jak to uměl jen v blízkosti Modré sojky.
Později si zkoušel vybavit aspoň jednu z písní, které té noci zpívala duchům, hvězdám, jemu i jejich synovi, kterého se teprve chystali zplodit. Ale pamatoval si jen lásku a… bolest. Sojka se s ním milovala, jako by to mělo být naposledy. Tehdy si ještě nechtěl připustit, že to je naposledy.
Ráno se probudil sám. Uzavřela spojení mezi nimi a zmizela. Pochopil, že je těhotná a že se stejně jako poprvé bojí, že ji bude nutit co nejdříve se proměnit, zahubit tím plod a zachránit sebe.
Skoro ve stejném okamžiku ale věděl, že tentokrát je odhodlaná pro jejich dítě zemřít.
Několik následujících dnů nevyšel z teepee. Vstřebával zbytky její živé vůně. Odháněl všechny, kdo se ho pokoušeli zachránit.
Sojčin bratr. Také její otec a děd. Nejhorší bylo zahnat Samuela. Tolik závisel nejen na něm, ale i na jeho lásce. Tolikrát pro něj málem zemřel…

 

Objevila se až těsně před porodem. Stačil jediný pohled, aby pochopil, že je duchům mnohem blíž než v to mrazivé podzimní odpoledne, kdy ji svými ostrými zuby vyrval z objetí smrti.
Neprosila o odpuštění; to ostatně nedělala nikdy. Jen se mu svezla do náruče. Miluje tě už teď, promluvila přímo do jeho duše. A navždy tě bude ochraňovat, Brane.
Milovala jeho jméno; on miloval, když ho zkoušela říci nahlas. Nikdy to úplně nezvládla, ale její vnitřní hlas k němu promlouval bez chyb a bez přízvuku. Když řekla jeho jméno, pokaždé ho napadlo, že s takovou láskou ho měla vyslovovat jeho matka.
„Já to nedovolím,“ zaúpěl. Nahlas. Už nezáleželo na tom, že ho uslyší smečka nebo její kmen. Ona byla smyslem všeho. Bez ní… nezáleželo na ničem.
Už neodpověděla. Naklonila hlavu ve vlčím gestu. Pochopil a přitiskl rty na místo, kde byl její tep pořád dost silný na to, aby si mohl nalhávat, že neumírá. Držel se toho místa, i když jemně stiskla jeho ruku a pomyslela na to, že už je nejvyšší čas.
Její lidé jí pomohli; on ji celou dobu jen držel. Měli dost rozumu, aby mu chlapečka nepodali. To udělal až Samuel.
Uběhlo několik dnů, a i když stále mrzlo, byl nejvyšší čas Modrou sojku pohřbít.
„Tati?“ Samuelův hlas se trochu třásl. Okoralá a vzdálená část jeho duše mu připomněla, že trpěli i jiní. Jindy by ho to vyburcovalo, teď se stále nedokázal vzchopit. Modrá sojka nepochybovala, že bude to dítě milovat. Jak by ale mohl? Vždyť mu ji vzalo…
Opatrně pootočil hlavu. Čekali na to. Jeho náruč se vyprázdnila; vzali mu ji, aby ji pohřbili. Nechal klesnout své unavené ruce a v ochablých dlaních sevřel kožešiny zhrublé její zaschlou krví.
Když konečně zvedl těžká víčka, pochopil, že se postarala i o tohle. Chlapeček vypadal jako ona. Nemohl by ho nenávidět, i kdyby chtěl. Ještě necítil lásku, ještě ne. Jen děsivou lítost, že to malé bezbranné stvoření nikdy neokusí její dotek. Její vůni.
„Vypadá jako jeho matka.“ Teprve teď ho napadlo, jaké to bylo pro Samuela. Zvedl hlavu o kousek výš, ale jeho oči nezachytil.
Měl přeci ještě jednoho syna…
„Ale má tvůj úsměv, tati.“
„On… se usmívá?“ Netušil, že ještě dokáže promluvit.
„Ne moc často,“ odvětil Samuel měkce. Jeho hlas přetékal láskou, o níž nikdo nemohl pochybovat. „Je na tobě, aby měl aspoň občas důvod…“
Zvedl unavené paže, i když vlastně nevědomky. Znovu ucítil uklidňující tíhu. Zamrkal, aby se zbavil posledních slz. Chtěl ho vidět doopravdy. Svého syna. Jejího syna.
Nemýlil se. Vypadal jako ona. Stejně krásný. A v těch velkých tmavých očích našel stejné odhodlání, jaké vídal u své družky. Chránit ho. Jeho – Brana Cornicka. Nejmocnějšího ze všech vlkodlaků. Nejmocnějšího a nejopuštěnějšího.
To už ale neplatilo.
Měl Samuela. A měl Charlese. A když se v tu samou chvíli radostně rozšuměly sněhem ztěžklé koruny montanských stromů, věděl, že má i ji.
Navždy.

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz