Tessa Grattonová: Magie krve

Ze středoškolačky Silly se stala po smrti rodičů samotářka a místní podivín. Nick je naopak oblíbený a sebevědomý chlapec, který si však kvůli své minulosti drží od lidí odstup. Oba cítí, že je váže zvláštní pouto – a brzy se ukáže, že mají společnou schopnost provozovat kouzla, která se provádějí pomocí krve. Nick, Silla a její starší bratr Reese experimentují s magií, ale brzy zjišťují, že v ospalém prérijním městečku na ně číhá někdo, kdo v magii krve hledá moc a nesmrtelnost a jehož osud se proplétá historií jejich rodin už dlouhé desítky let…

Ukázka z knihy

Jsem Josephine Darlyová a mám v úmyslu žít věčně.

SILLA

Nemůžete doopravdy vědět, kdo skutečně jste, dokud nestrávíte nějakou dobu sami na hřbitově.

Do zad mě studil náhrobní kámen, tiskl moje tenké tričko do stružek potu, které mi stékaly po kůži. Soumrak smyl ze hřbitova stíny a propůjčil mu charakter čehosi na pomezí: ani den, ani noc, jen šedý slzavý okamžik. Seděla jsem se zkříženýma nohama, knihu v klíně. Řídká tráva pode mnou skrývala hrob mých rodičů.

Oprášila jsem z předních desek knihy špínu. Měla rozměry obyčejného paperbacku, zdála se být v mých rukou malá a na pohled bezvýznamná. Mahagonová kůže desek byla měkká a odřená léty používání, v rozích barva už úplně vybledla. Stránky mívaly zlacenou ořízku, ale ta už se taky setřela. Otevřela jsem knihu a znovu si přečetla první zapsaný text, šeptem jsem si ho předříkávala, aby byl skutečnější.

Poznámky k transformaci a transcendenci
Kéž by se tohle příliš pevné tělo
rozpustit chtělo do kapiček rosy.

Býval to tátův oblíbený citát. Z Hamleta. Citoval ho vždycky, když jsme já nebo Reese naštvaně vyrazili z místnosti a šli trucovat. Prý si v porovnání s dánským princem nemáme na co stěžovat. Pamatuju si, jak na mě za obroučkami brýlí mhouřil modré oči.

Ta knížka přišla dnes odpoledne poštou, zabalená do hnědého papíru, bez zpáteční adresy. DRUSILLA KENNICOTOVÁ, stálo tam obyčejným tiskacím písmem, jako nějaké povolávací zaklínadlo. V rohu bylo nalepených šest známek. Byla cítit po krvi.

To specifické měděné aroma mi uvízlo na patře, lepkavé vzpomínkami. Zavřela jsem oči a spatřila krvavý stříkanec přes celou knihovnu.

Když jsem je znovu otevřela, pořád jsem byla sama na hřbitově.

Hned pod předními deskami knihy jsem našla vzkaz, poskládaný na třetiny a napsaný na silném nelinkovaném papíře.

Sillo, začínal. Kdykoli jsem uviděla svoje jméno napsané tím starodávným rukopisem, zachvěla jsem se. Spodní oblouk S se vinul kamsi do zapomnění.

Sillo,
trpím Tvou ztrátou stejně jako Ty, mé dítě. Znal jsem Tvého otce téměř po celý jeho život a byl to můj drahý přítel. Lituji, že se nemohu zúčastnit vzpomínkového obřadu, ale věř, že oslavujeme jeho život a jeho smrti velice želíme.
Pokud Tě něco může alespoň mírně utěšit, snad to bude toto. V této knize se nacházejí tajemství, jež zdokonaloval. Desítky let výzkumů, celoživotní vědění. Byl kromobyčejně nadaný magik a léčitel, a byl na Tebe pyšný, na Tvou sílu. Vím, že by si přál, abys nyní záznamy o jeho práci měla Ty.
Vkládám do Tebe i Tvého bratra své nejzářnější naděje.

Podepsán byl jen jako Diákon. Žádné příjmení ani kontakt. Opodál se mezi náhrobky s chechotem vzneslo hejno vran. Černý mrak vylétl do výše, křídla pleskala, zněl pronikavý skřehot. Dívala jsem se za nimi, jak letí na pozadí šedého nebe na západ k našemu domu. Asi se chystaly pěkně zatopit sojkám, které bydlí na javoru na našem předním dvorku.

Vítr mi sfoukl krátké vlasy do tváře a já je odhrnula. Přemýšlela jsem, kdo to ten Diákon může být. Prý se přátelil s tátou, ale nikdy jsem o něm neslyšela. A proč prohlašuje takové neuvěřitelné, absurdní věci, jako že táta byl kouzelník a léčitel, když přece akorát učil latinu na střední? Bez ohledu na to jsem ale věděla, že knihu, kterou držím, s naprostou jistotou napsal táta. Poznala jsem jeho hezké drobné písmo s malinkatými smyčkami ve velkých L a dokonale nakloněnými R. Protivilo se mu psaní na stroji a pořád mě i Reese nabádal, abychom se naučili čitelně psát rukou. Reese to vyřešil kompromisem a psal tiskacím, zato já byla příliš zamilovaná do divokých smyček psacího písma, než abych se obtěžovala tím, jestli se dá přečíst.

Ať je, odkud chce, tahle kniha patřila tátovi.

Jak jsem jí listovala, defilovala přede mnou stránka za stránkou dokonale úhledných řádků a pečlivě nakreslených diagramů roztahujících se jako pavučiny. Ty diagramy tvořily kruhy vepsané do kruhů, řecká písmena a podivné piktogramy a runy. Byly tam trojúhelníky a osmiúhelníky, pentagramy, čtverce a sedmicípé hvězdy. Táta na okraje stran vpisoval zhuštěným písmem poznámky, byly tam celé odstavce latinských popisů a seznamy přísad.

V těch seznamech se vyskytovala hlavně sůl, a dál jiné známé věci jako zázvor, vosk, nehty, zrcadla, slepičí pařáty, kočičí zuby a barevné stužky. Byla tam ale i slova, která jsem neznala, jako karmot, řepík a nard.

A krev. Každý seznam obsahoval kapku krve.

Byla to kouzla. Pro nalezení ztraceného předmětu, požehnání novorozeněti a odpuzení kletby. Pro ochranu proti zlu. Pro vidění na velkou vzdálenost. Pro předvídání budoucnosti. Pro léčení všelijakých nemocí a poranění.

Listovala jsem dál, srdce rozpálené úžasem a strachem. Cítila jsem taky chuť vzrušení, jako by mi vzadu v krku probíjela elektřina. Může to být skutečné? Táta si nikdy nepotrpěl na složité habaďůry, a přestože miloval staré knihy a hrdinské příběhy, byl všechno jen ne fantasta.

Musí tam být nějaké kouzlo, které bych mohla vyzkoušet. Abych si to ověřila. Zjistila to sama.

Jak jsem o tom přemítala, na patro se mi zas vloudil ten pach, v dutinách mi ulpěla krev a jako lepkavý kouř se vkrádala do jícnu.

Zvedla jsem knihu k nosu a dlouze, očistně se nadechla. A zdálo se mi, že ho v té knížce cítím. Tátu. Ne tu nepřehlušitelnou krev, která se mu vsákla do košile a do koberce pod jeho tělem, ale tu lehce naolejovatělou vůni tabáku a mýdla, když po ránu scházel ke snídani po sprše a rychlé cigaretě na zadní terase. Nechala jsem knihu spadnout do klína a zavřela oči, až byl táta najednou u mě, seděl přede mnou, ruku položenou na mém pravém koleni.

Když jsem byla malá, chodil ke mně do pokoje těsně předtím, než se mělo zhasnout, a když usedl na postel, dotkl se mého kolene. Gravitace mě k němu táhla blíž a blíž, až jsem si položila hlavu na jeho rameno nebo mu vylezla na klín, a on mi vyprávěl zhuštěné verze klasických literárních děl. Nejradši jsem měla Frankensteina a Večer tříkrálový, ty jsem chtěla pořád dokola.

Na hřbitově zakrákala další vrána, samotářka, a pomalu se rozlétla za svými sestřenkami.

Vzala jsem knihu do dlaní, zvedla ji do výšky a nechala ji otevřít se, kde chce. Když se vějíř stránek konečně po obou stranách usadil, spustila jsem ruce dolů a pohlédla na kouzlo: Regenerace.

Jak přinést život. Použít s opatrností, pokud je tkáň infikovaná či nekrotická. Dodá sílu květinám.

Diagram představovala spirála uvnitř kruhu, zužující se ke středu jako had. Potřebovala jsem jenom sůl, krev a dech. Snadné.

Větvičkou jsem do hřbitovní hlíny nakreslila kruh a z igelitové tašky, v níž jsem si přinesla přísady, které jsem posbírala v kuchyni, jsem vytáhla krabičku košer soli. Když jsem krystalky rozsypala kolem kruhu, třpytily se mezi tenkými listy trávy. Umísti předmět do středu kruhu, psal táta.

Hryzla jsem se do vnitřní strany spodního rtu. Neměla jsem žádná říznutí ani nic mrtvého. A na květy už podzim příliš pokročil.

Ale u paty protějšího náhrobku ležela hromádka listí, tak jsem vstala a došla pro ten nejlepší. Vrátila jsem se na místo a pečlivě umístila svraskalý javorový list do kruhu. Okraje měl černé a zkroucené, ale v žebroví jsem pořád rozeznávala rudé žilky. Okolní stromy ještě neopadávaly, takže už tu asi ležel od minulé zimy. Nasákl do sebe na hřbitově hodně času.

Teď přišla obtížná část. Vytáhla jsem z kapsy džín nožík a odklopila čepel. Přiložila jsem si špičku k levému palci a zaváhala.

Stáhl se mi žaludek při představě, jak moc to bude bolet. Co když je ta kniha kouzel jen hloupý vtip? Jsem blázen, že to vůbec zkouším? Je to naprosto nemožné. Magie nemůže skutečně existovat.

Ale bylo to tátovo písmo a on nikdy takhle zlomyslný nebýval. Ani blázen nebyl – bez ohledu na to, co o něm říkali druzí. Táta tomuhle věřil, jinak by se tím vůbec nezabýval. A já věřila tátovi. Musela jsem.

Stejně to bude jen kapka krve.

Přitiskla jsem nůž ke kůži, takže se v ní udělal důlek, ale špička ještě neprošla skrz. Celá jsem se chvěla. Měla jsem zjistit, jestli magie existuje. Elektrické brnění strachu mě kysele pálilo na jazyku.

Řízla jsem hluboko.

Z pevně sevřených rtů mi unikl zdušený výkřik, když se vyřinula krev, tmavá jako ropa. Natáhla jsem ruku a sledovala baňatou kapku stékající po palci. Tupá bolest mi putovala vzhůru po paži a nepříjemně se usadila pod lopatkou, než pominula. Třásla se mi ruka a už jsem se nebála.

Rychle jsem nechala na list stéct jednu, druhou, třetí kapku krve. Rozprskly se o něj, pak se stekly doprostřed v malé jezírko. Naklonila jsem se a upřela na něj pohled, jako by ho snad mohlo opětovat. Pomyslela jsem na tátu, jak moc mi chybí. Potřebovala jsem, aby tohle bylo skutečné.

„Ago vita iterum,“ zašeptala jsem pomalu, můj dech ovanul list a rozechvěl jezírko krve.

Nic se nestalo. Vítr mi znovu rozcuchal vlasy a já zaclonila list dlaněmi. Zkoumavě jsem na něj pohlédla a napadlo mě, že jsem tu latinu špatně vyslovila. Zmáčkla jsem poraněný palec a nechala skanout další krev. Zopakovala jsem větu.

List se pod mým dechem zachvěl a okraje se rozvinuly jako okvětní plátky na časosběrných fotkách. Rudý střed se rozšířil až k cípům a změnil barvu ve svěží, jasnou zeleň. List ležel v kruhu, hladký a čerstvý, jako bych ho právě utrhla.

Ozval se škrábavý zvuk, něco v trávě, a já prudce vzhlédla.

Díval se na mě nějaký kluk, měl vytřeštěné oči.

NICHOLAS

Rád bych řekl, že jsem přišel na hřbitov hledat svou minulost, ze sentimentu nebo nostalgie. Ale přišel jsem tam, abych byl co nejdál od svojí psychopatické nevlastní matky.

Večeřeli jsme, ona, táta a já, seděli jsme u dlouhého stolu v načančané jídelně. Popotahoval jsem za bílý ubrus a uvažoval, jestli kdybych na něj vylil pár kapek vína, Lilith by se protočily panenky a začala by pozpátku chrlit verše z Bible.

„Těšíš se v pondělí do školy, Nicku?“ zeptal se táta a zvedl ke rtům sklenici s vínem. Věří v zasvěcení do alkoholu postupným a kontrolovaným způsobem, jako bych se s ním neskamarádil už ve čtrnácti na klučičích záchodech ve škole.

„Asi stejně, jako bych se těšil, že se sklouznu po svahu ze žiletek.“

„Tak zlé to nebude.“ Lilith zuby stáhla z vidličky kousek steaku. Její verze provokativního šklebu.

„Jasně. Nová škola v absolutním zapadákově, když začínám čtvrťák. Určitě to bude senzační.“

Našpulila botoxové rtíky. „Ale no tak, Nicku, sotva ti dá víc práce všechny si znepřátelit a stát se outsiderem tady než v Chicagu.“

Schválně jsem postavil sklenici na stůl moc zprudka, takže na ubrus vyšplíchlo víno.

„Nicku!“ Táta se zamračil. Pořád měl na sobě kravatu, i když se vrátil domů už před kolika hodinami.

„Tati, neslyšel jsi snad, co –“

„Je ti skoro osmnáct, synku, musíš přestat –“

„Jí je třicet dva! Jestli se tu někdo má chovat jako dospělý, tak ona.“ Vyskočil jsem od stolu. „Ale takhle to dopadá, když si vezmeš někoho o třináct let mladšího, než jsi sám.“

„Smíš odejít,“ řekl klidně. Vždycky je klidný.

„Bezva.“ Vzal jsem si výhonek chřestu a zasalutoval jím Lilith. Tohle kolo vyhrála na celé čáře. Vyhrála každé, protože měla tátu omotaného kolem prstu.

Když jsem vyšel do haly, ještě jsem zaslechl, jak Lilith říká: „Tím se netrap, miláčku. Od toho je bělidlo.“

Se skřípěním zubů jsem to vzal kolem skříně, popadl mikinu s kapucí a třískl předními dveřmi. Kdybych byl doma, rozběhl bych se o ulici dál k Treyovi a šli bychom do kavárny nebo k Mikeymu postřílet na jeho Xboxu pár emzáků. Jenže já byl sám před missourským venkovským barákem a široko daleko nebylo nic než rozpadlý starý hřbitov. Schroustal jsem chřest, vydal se po štěrkové příjezdové cestě a zapnul si mikinu.

Slunce už zapadlo za les kolem domu, takže byla docela tma. Nebe nade mnou ale pořád bylo světlé. Poblikávalo na něm jen pár hvězd. Strčil jsem ruce do kapes mikiny a zamířil ke stromům. Viděl jsem hřbitov z okna svojí ložnice a napadlo mě, že tam aspoň můžu zajít a porozhlédnout se po dědově hrobu.

Děda v létě umřel a odkázal všechno mně. Přitom jsme se potkali jen jednou, když mi bylo sedm, pamatuju si z toho akorát, že jsem byl celou tu dobu nemocný a on kvůli něčemu křičel na mámu. Ale stáří asi s člověkem pěkně zacvičí a kromě mámy, která ani s jedním z nás nemluvila, jsem byl jeho jediný žijící příbuzný.

Jo, je to takový hezký rodinný příběh.

Jenomže pak se táta s Lilith vrhli na to, co zřejmě bývalo hezkým venkovským domem, strhali ze zdí všechny staromódní tapety a místo nich tam vnesli černobílou bezduchost ve stylu art deco. Kéž by byl stejně bezbarvý i jejich sexuální život.

Lilith pár dní nedělala nic jiného, než že vzdychala nad krajinou. „Dokonalá atmosféra pro spisovatele!“ „Ach, miláčku, zbožňuju to tady! Koukni na tu vyhlídku!“ a „Už nikdy neutratím tři tisíce dolarů za značkový kabát!“ No dobře, to poslední neřekla, ale klidně mohla.

Nejhorší bylo, že táta se rozhodl na čtyři dny v týdnu odlétat do Chicaga, aby byl k dispozici svým náročným klientům. Takže kromě toho, že jsem se ocitl v buranově, kde se všichni nejradši scházejí ve zmrzlinovém baru, tu ještě ke všemu mám zůstávat sám s Lilith.

Aspoň že tu mám žít jen pár měsíců, než odmaturuju. A aspoň jsem prošvihl jen měsíc školy, takže k té maturitě budu moct vůbec jít.

Produsal jsem lesem. Ani normálně nerozeznám dub od jilmu, ale po setmění byla mezi stromy tma jak v pytli a kmeny se kolem mě tyčily jak veverčí zábavní centrum. A taky broučí a žabí. Bzučelo a vrzalo to kolem mě, že bych se snad ani neslyšel, kdybych promluvil. Zem pokrývala vrstva starého spadaného listí, a jak se mi do něj bořily nohy, cítil jsem báječné věci jako hnilobu a trouchnivinu. Párkrát jsem málem zakopl, ale vždycky se mi podařilo máchnout rukama a chytit se nějakého stromu. Prodírat se listím a křovím byla zábava, jako když jsem jako dítě skákal do hromad shrabaného listí za domem. Máma nechala listy tančit, vznášely se mi nad hlavou a pak mě bombardovaly. Říkávala, že jsou to broučí letadýlka a –

Tak to ne. Kvůli tomuhle jsem nechtěl do Yaleylah. Všechno mi tu připomínalo mámu a to, o čem jsem správně neměl přemýšlet. V domě. Zastavil jsem se před každými dveřmi a dumal, za kterými z nich byla její ložnice. V kuchyni. Uvažoval jsem, jestli se tu skvělou omáčku na špagety naučila sama nebo jestli jí pomohla její máma. Taky hledívala ke hřbitovu, jako já včera před spaním? Nebo ji duchové vůbec nezajímali? Právě tohle se nikdy nedozvím, protože ona je někde v Arizoně a předstírá, že neexistuju.

Vydá: Knižní klub; duben 2013

O autorce:
Tessa Grattonová (*1980) jako malá chtěla být kouzelníkem. Nebo paleontoložkou. V nejlepším případě obojí najednou. Nakonec však nejspíš nemá důvod si stěžovat – stala z ní celosvětově úspěšná autorka YA literatury…
Tmavě modré oči a nezvyklé črty tváře. Její otec pracoval u amerického námořnictva, ona se narodila v japonské Okinawě. Žila v různých zemích (Japonsko, Kalifornie, Kansas, Anglie) a navštívila čtyři různé kontinenty. Když k tomu přidáme hezkou dávku bujné fantazie, musíme uznat, že materiál ke psaní jí nejspíš opravdu chybět nemůže.
Žije v Kansasu se svým přítelem, dvěmi kočkami a voříškem jméne Grendel.