J. R. Ward: Hněv

Mels Carmichaelová, reportérka Caldwellského Kurýra, porazí autem před místním hřbitovem dezorientovaného muže a pod tíhou výčitek jej navštíví v nemocnici. Neznámý trpí hlubokou amnézií, a to jediné, na co si z minulosti pamatuje, je jeho křestní jméno a nápis na náhrobku, na kterém se probudil nahý: Jim Heron. Mels pomáhá tajemnému muži odhalit jeho vlastní totožnost, a přitom se zaplétá nejen do hlubokého vztahu s ním, ale nechtěně se stane cílem zákeřného démona, poháněného slepou záští a obavami z další prohry.

1. kapitola

Hrob.

Se vším všudy. Včetně vztyčeného náhrobního kamene, nedávno zryté půdy a zpopelněného a pohřbeného těla pod zemí.

Na hrobu ležel Matyáš, nahý a uprostřed hřbitova, jehož hranice se ztrácely v neproniknutelné tmě.

Ze všeho nejdřív si vzpomněl na výjev, který nechal všem svým mužům vytetovat na záda: zlověstnou postavu Smrtky na pozadí mramorových a žulových desek.

Taková ironie. Dost možná ho Zubatá každou vteřinou rozseká kosou na kusy.

A teď to schválně řekni rychle třikrát za sebou, napadlo ho zcela nesmyslně.

Usilovně zamžoural ve snaze pročistit si slabý zrak, přitáhl končetiny blíž k tělu, aby si udržel tělesnou teplotu, a čekal, až kulisy vystřídá realita, v níž existoval předtím. Když se nic nezměnilo, zapřemítal, kam se asi poděla stěna, kde měl být uvězněný navěky věků.

Že by se z té přecpané, nasládle páchnoucí mučírny konečně osvobodil?

A nějakým zázrakem unikl z pekla?

Se zaúpěním se pokusil posadit, ale nedokázal ani zvednout hlavu. Koneckonců, vidět na vlastní oči a zakusit na vlastní kůži, že ti umanutí věřící mají v lecčems pravdu, si vyloženě žádá šlofíka. Hříšníci se opravdu dostanou k protinožcům – ne však do Austrálie – a v cíli zjistí, že trápení a bolístky, na jaké si stěžují během pozemského života, jsou ve srovnání s tamním utrpením jako zábavná exkurze ve filmových ateliérech.

Tam dole je totiž ďáblice.

A její obývák smrdí jako žumpa.

V něčem se však ctění hřímající kazatelé přece jen spletli. Ukázalo se, že Satan nemá rohy ani kopýtko, oháňku ani vidle. Je to regulérní mrcha a libuje si v červené. Ovšem brunetkám tahle barva sluší – aspoň ona to sama sobě neustále připomínala.

Matyáš znovu zamžoural levým čili zdravým okem, připravený na návrat do neprostupné, rozžhavené tmy, kde mu v uších znělo sténání a křik prokletých a kde se mu jeho vlastní bolest drala vyprahlým hrdlem a tryskala rozpraskanými rty…

Ale nic se nezměnilo: pořád leží na hrobu, nahý jako novorozeně. A hrob je na hřbitově.

Zorné pole mu vyplnily náhrobní kameny z bílého mramoru, rodinné hrobky ozdobené anděly a přízračnými sochami Panny Marie. Převažovaly však přízemní náhrobky, jako by mezi vznešenými a velkolepými nebožtíky odpočívali převážně liliputi a znetvoření chcípáčkové. Borovice a javory vrhaly stíny na prořídlou jarní trávu a lavičky z tepaného železa. Na železných sloupech měkce zářily lampy pouličního osvětlení jako svíčky na narozeninovém dortu a klikaté cestičky by jinde možná působily romanticky.

Ne však tady, ne v souvislosti se smrtí – Matyášovi se najednou začaly odvíjet před očima události z minulého života, které si vynutily otázku, jestli shodou okolností nezakouší svůj druhý pokus o umření. Přesněji třetí.

A nebyly to radostné vzpomínky. Žádná milující manželka nebo rozkošná dítka, ani bílý laťkový plot kolem domu. Jen mrtvoly. Desítky, stovky mrtvol lidí, které Matyáš buď nařídil zabít, nebo které zabil sám.

Ano. Během svého života spáchal hodně trestuhodného zla.

S velkým úsilím se na kyprém hrobě posadil. Tělo měl jako skládačku, jejíž dílky však do sebe nezapadaly, naopak byly násilím vpáčené do mezer a náhodně pospojované, na některých místech uvolněné, jinde nepříjemně těsné. Ale tak už to bývá, když máte sebevražedné sklony a musí vás dát do pořádku jen umění lékařů a vaše omezené samoléčitelské schopnosti.

Matyáš stočil pohled na nápis na náhrobku a zamračil se.

James Heron.

Kristepane, James Heron…

Zvedl ruku, třesoucími se prsty se dotkl hluboce vyrytých písmen a přejel jimi přes jméno vytesané do leštěné šedé žuly.

Přerývaně vydechl, jako by mu bolest, která ho ostře bodala pod žebry, vytlačovala vzduch z plic.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje věčné bytí nebo konečné zúčtování, kdy se sesumírují a zváží jeho skutky, nebo že ho po posledním úderu srdce čeká boží soud. To mu však bolest nepůsobilo. Trýznilo ho vědomí, že i kdyby tušil, jak skončí, nezachoval by se jinak.

„Je mi to líto,“ řekl, aniž věděl, koho oslovil. „Je mi to děsně líto…“

Žádná odpověď.

Vzhlédl k obloze. „Je mi to líto!“

Zase nic – což bylo v podstatě dobře. Měl plnou hlavu výčitek a pro diskusi s druhou stranou už v ní nezbylo místo.

Když se škrábal na nohy, podlamovala se mu kolena a hroutil trup, a aby udržel rovnováhu, musel se opřít o náhrobek. Sklopil oči. Je učiněná troska: stehna samá jizva, na břiše keloidní šrámy, místo jednoho lýtka jen kůží obalená kost. Doktoři dokázali se šrouby a s hřeby zázraky, ale s ohledem na to, v jak bezchybné kondici byl předtím, připomínal polámanou hračku opravenou izolační páskou a vteřinovým lepidlem.

Škoda, že mu sebevražda nevyšla. Díky Jimu Heronovi přežíval ještě další dva roky. Potom se smrt přihlásila o své právo a konečně si ho našla. A dokázala, že během pozemského života měl duši jen vypůjčenou a že její skuteční majitelé prodlévají na „druhé straně“.

Matyáš se ze zvyku rozhlédl po holi, ale nakonec se zaměřil na to, co spatří pravděpodobněji: přibližující se stíny, buď těch smrdutých mazlavých bytostí, nebo lidí.

V obou případech to má spočítané. Jako bývalý velitel ExOp má víc nepřátel než africký diktátor a všichni mají pušky nebo žoldáky s puškami. Je zavržený samotným peklem a rozumí se samosebou, že se odtud nedostal jen tak pro legraci.

Dříve nebo později bude mít někoho v patách, a ačkoli nemá důvod žít, jeho hrdost žádá, aby o přežití bojoval.

Anebo ze sebe udělal co nejnesnadnější cíl.

Klopýtl a vykročil s ladností strašáka. Trhal sebou v sérii křečí, jež završil neuspořádaný krok, při kterém ho bolelo celé tělo. Aby zamezil úniku tepla, objal si trup pažemi, ale hned nato zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Rukama totiž potřeboval vyrovnávat kulhání.

Matyáš pokračoval v šouravé zombíkovské chůzi a s hlavou obtěžkanou zmatkem se ploužil kolem hrobů a přes trsy rozcuchané trávy, na pokožce doteky chladného vlhkého vzduchu. Nevěděl, co se s ním stalo, ani kam má namířeno. Nevěděl, co je za den, měsíc nebo rok. Ale prvotní potřeby byly neoddiskutovatelné.

Oblečení. Úkryt. Jídlo. Zbraně.

Jakmile si obstará základní výbavu, začne řešit všechno ostatní. Měl neblahé tušení, že se na svobodě neocitl náhodou. Jakožto raněná šelma se co nevidět změní v kořist. Takový je zákon divočiny.

Když se doštrachal ke krabicovité kamenné budově obehnané plotem z tepaného železa, usoudil, že je to jen další rodinná hrobka. Ale nápis Borový háj na trojúhelníkovém štítu a zbrusu nový masivní visací zámek na vstupních dveřích naznačoval, že se zřejmě jedná o přístřešek pro zahradníky a uklízeče.

Naštěstí někdo nedovřel jedno z oken vzadu… které se jako na potvoru ani nepohnulo.

Matyáš se shýbl pro spadlou větev, vsunul ji do škvíry a zapáčil. Rám se prohnul. Znovu zabral… a okno s pronikavým zaskřípěním povolilo.

Strnul.

Zmocnila se ho panická úzkost, dříve nepoznaná, teď vštípená děsivými zážitky. Zapátral zrakem ve stínech. Ten zvuk zná. Podobný vydávají démonovi přisluhovači, když si pro vás jdou –

Ale bylo ticho.

Jen hroby a plynové osvětlení, které ani varovný příval adrenalinu neproměnil v… zkrátka v něco jiného.

Matyáš se se zaklením zase dal do práce a páčil větví tak dlouho, dokud nevznikl dostatečně velký otvor, aby jím prolezl. Vytáhnout se nahoru byla bezmála nadlidská dřina, ale sotva měl uvnitř ramena, zbytek přenechal zemské přitažlivosti. Betonová podlaha, na níž přistál, byla zřejmě vystlaná otopnými radiátory a Matyáš si musel dopřát oddychový čas. Namáhavě funěl, útroby zauzlované palčivou bolestí, která mu po dopadu bouřlivě vyklíčila na nespočetných místech těla –

Vzápětí se mu nad hlavou problikaly k životu stropní zářivky a nemilosrdně ho oslnily.

Zpropadený pohybový čidla. Díky nim, a jen co přivykl ostrému jasu, se mu nabídl pohled na travní sekačky, plečky a rozmanité zahradnické nářadí. Naneštěstí byl v tu chvíli dočista bezbranný, vydaný na nemilost komukoli, kdo zpozoruje světlo za okny.

Na stěně, jako stažené zvířecí kůže, visely na háčcích nepromokavé pracovní oděvy. Jak nejrychleji to šlo, si Matyáš natáhl kalhoty a halenu. Oblečení mělo být volné, ale na něm plandalo jako skasané plachty. Rázem se cítil líp, i když hadry páchly jako umělé hnojivo a hrubá látka mu odírala pokožku. Baseballovou čepici odloženou na polici zdobilo logo bostonských Red Socks. Nasadil si ji, aby nemrhal drahocenným tělesným teplem, a potom se pokusil najít něco, co mu poslouží jako opora. Usoudil, že lopaty s dlouhou násadou jsou příliš těžké a drátěné hrábě na listí nejspíš k ničemu.

Kašle na oporu. Musí odsud vypadnout. Pod zářivkami je přímo na ráně.

Odešel stejným způsobem, jakým vešel. Lopotně se protáhl oknem a tvrdě dopadl na zem. Na kletby a sakrování nebyl čas. Honem pryč.

Než zemřel a ocitl se v pekle, byl pronásledovatelem. Vlastně celý život byl lovcem, tím, kdo slídil, zaháněl do úzkých a likvidoval. Ale teď, po návratu do stínů hrobů, byly všechny nepostižitelnosti noci nebezpečné – pokud se neprokáže jinak.

Matyáš doufal, že je zpátky v Caldwellu.

Jestli ano, musí se držet při zdi a dostat se do New Yorku, kde má uložené zásoby.

Modlil se, ať je v Caldwellu. Pak stačí jen pětačtyřicet minut jízdy na jih. Vloupání už má za sebou. Zprovoznění staršího auta bude další dovednost, kterou může oprášit.

Trvalo zdánlivě věčnost, než dospěl k plotu z tepaného železa, vroubícího areál hřbitova. Na výšku měl tři metry a na vrcholu dlouhé ostré hroty, které patrně prožily svůj minulý život jako dýky.

Matyáš přistoupil k mříži, která ho věznila na straně mrtvých. Uchopil ji rukama a cítil, jak mu studený kov stisk opětoval. Zvedl hlavu a soustředil se na nebe. Hvězdy doopravdy pomrkávaly.

Vždycky si myslel, že se to jen tak říká.

Při hlubokém nádechu vtáhl do plic čerstvý čistý vzduch a znechuceně si uvědomil, že je zvyklý na zápach pekla. Zpočátku ho bytostně nenáviděl. Ten ohavný smrad vaječných pukavců mu pronikal do čelních dutin, postupoval do hrdla a otravoval vnitřnosti. Nebyl to jen strašlivý puch, ale infekce, která do něj vstoupila nosem, šířila se celým organismem a prohlásila za své území všechno, z čeho jeho tělesná schránka sestávala.

Ale on se proti ní otužil.

Časem, během utrpení, se přizpůsobil také hrůze, zoufalství i bolesti.

Nefunkční oko, to nevidoucí, mu náhle zvlhlo.

Nahoru, ke hvězdám, se nikdy nedostane.

Tenhle odklad mu má nejspíš jen znásobit muka. Nic neoživí hrůzný zážitek víc než dočasná úleva. Po návratu do jámy lvové náhlá změna všechny vjemy zostří, zruší dřívější aklimatizaci a klamný restart navodí původní šok.

Zase po něm půjdou. Koneckonců si o to koleduje.

A bude vzdorovat nevyhnutelnému tak dlouho, jak jen bude třeba – ne s nadějí na únik, ne s vyhlídkou na odklad, ale díky bezděčnému fungování své vrozené houževnatosti.

Z téhož důvodu konal zlo.

I to je součástí jeho přirozenosti.

Vytáhl se nad zem, vsunul svou zdravější nohu mezi železné pruty a stejným způsobem stoupal výš a výš.

Vrchol plotu se zdál v nedohlednu a vzdálenost přiměla Matyáše k soustředění na daný cíl.

Po nekonečně dlouhé době obemkl jeden výhrůžný hrot dlaní a nato se do něj zaklesl nadloktím.

Když přehodil nohu přes okraj plotu, jedna z ostrých špic se mu zabodla do lýtka a vyrvala z něj kousek masa.

Ale už se nemohl vrátit. Vsadil na všechno. Nakonec stejně zvítězí gravitace a stáhne ho zpátky na zem. Lepší bude přistát vně hřbitova než uvnitř.

Než Matyáš zahájil volný pád, vzhlédl ke hvězdám. Dokonce k nim vztáhl ruku.

To, že se mu neustále vzdalovaly, bylo vlastně příhodné.

 

2. kapitola

Mels Carmichaelová v redakční místnosti osaměla. Pokolikáté už?

V devět večer zbyly v bludišti redakce Caldwellského kurýru jen kancelářské přístroje a nábytek bez lidí.

Samotná novinářská práce na zítřejším vydání skončila a povinnosti reportérů dočasně převzaly tiskárny na vzdáleném konci silné zdi za Melsinými zády.

Když se opřela, klouby židle melodicky zavrzaly.

Kdysi je přeměnila v nástroj hrající rozverný popěvek, který složila během řady podobných osamělých nocí a který nazvala „Nikam nespěchám“; sopránový part pohvizdovala sama.

„Ty jsi ještě tady, Carmichaelová?“

Mels se napřímila a založila paže na prsou. „Ahoj, Dicku.“

Její nadřízený se za ní doklackoval do těsné kóje, tenký plášť přehozený přes paži, kravatu kolem masitého krku uvolněnou po další popracovní rundě u Charlieho.

„Zase makáš přesčas?“ Zrakem zabloudil ke knoflíkům na předním díle Melsiny sukně, jako by doufal, že ho zkonzumované panáky whisky obdaří telekinetickými schopnostmi. „Ti povím, že na tohle jsi až moc pěkná. Copak nemáš kluka?“

„Znáš mě. Práce a zase práce.“

„Možná bych tě něčím zaměstnal…“

Mels ho obdařila neochvějným pohledem. „Díky, ale mám toho nad hlavu. Dělám průzkum na téma šířícího se sexuálního obtěžování v odvětvích, kde kdysi měli početní převahu muži. Například v aerolinkách, ve sportu… v redakcích novin.“

Dick svraštil obočí, jako by jeho uši opět nezachytily to, co očekával, že konečně uslyší. Doufal marně.

Melsina reakce na jeho narážky byla od prvního dne stejná.

Šéfredaktora odhání už dva roky. Bože, jak ten čas letí…

„Je to poučné.“ Dotkla se myši a vzápětí spořič obrazovky zmizel. „Mraky statistiky. Mohla by to být moje první celonárodní reportáž. Genderová otázka v postfeministické Americe je žádané téma. Samozřejmě to můžu hodit jen na blog. Třeba připojíš vlastní komentář…?“

Dick přehodil plášť na druhou paži. „Tímhle jsem tě nepověřil.“

„Pověřila jsem se tím sama.“

Zvedl hlavu, jako by pátral po další oběti své buzerace. „Čtu jen články, které sám zadám.“

„Třeba to oceníš i tak.“

Zatahal si za kravatu, jako by se mu špatně dýchalo, ale s úžasem zjistil, že už ji má uvolněnou. „Marníš čas, Carmichaelová. Nashle zítra.“

Na odchodu si oblékl nepromokavý plášť z dílny Waltera Cronkita, modýlek s tuctem klop a páskem, co plandá z poutek jako úsek střev, který se ocitl tam, kde nemá co dělat. Kabát si patrně pořídil jako dvacetiletý mladíček po aféře Watergate, inspirovaný investigativní prací Woodwarda a Bernsteina při honbě za svou vlastní novinářskou slávou… jejímž vrcholem byla pozice šéfredaktora podprůměrného deníku.

Což vůbec není špatný flek. S tím rozdílem, že se nejedná o redakci The New York Times nebo The Wall Street Journal.

A to Dicka zřejmě ukrutně žere.

Člověk nemusí být génius, aby jeho chování přisoudil znuděnosti plešatějícího bývalého kormidelníka čtyřveslice, jehož frustrace z celoživotní neúspěšnosti se prolíná s blížící se kritickou šedesátkou, která ho odepíše do starého železa.

Ale třeba je jenom vůl.

Jedno je jisté: s ksichtem podobným spíš šunkovému sendviči než chlapáckému obličeji Hugha Jackmana nemůže mít Dick jediný objektivní důvod k přesvědčení, že řešení problémů všech ženských má ukryté ve svých kalhotách.

Když se za ním zavřely dvojité dveře, Mels se zhluboka nadechla a představila si, jak se na záda Dickova anachronického kabátu otiskne vkusný vzorek pneumatik expresního městského autobusu. Ale kvůli zeštíhlenému rozpočtu jezdí expresní autobusy po Obchodní třídě jen do devíti večer, a teď je… 21:17.

Zadívala se na monitor s vědomím, že by nejspíš měla jít domů.

Její rozepsaný článek se však netýkal vilných obstarožních šéfů, co podněcují své podřízené kolegyně k pošetilým úvahám o prostředcích MHD v roli efektivních vražedných zbraní. Pojednával o pohřešovaných osobách. Přesněji o stovkách pohřešovaných osob na území Caldwellu.

Caldie, jak město důvěrně nazývají jeho obyvatelé, je na celonárodním žebříčku podobných případů na prvním místě. Za uplynulý rok jich tohle dvoumilionové město zaznamenalo trojnásobně víc než všech pět manhattanských čtvrtí a Chicago dohromady. Poslední dekáda trumfla statistiky z celého východního pobřeží.

Ještě podivnější bylo, že lidé se neztráceli jen dočasně.

Nikdo o nich už nikdy neslyšel a nikdo je nikdy nenašel. Nezůstaly po nich žádné stopy, ani tělo, ani se dotyční nepřestěhovali do jiné jurisdikce.

Jako by je vcucla černá díra.

Po průzkumu získala Mels pocit, že se záplavou zmizelých možná souvisí i to úděsné vyvraždění celé rodiny ve venkovském sídle, k němuž došlo před měsícem. Na místě se našli jen mladí muži rozřezaní na kusy a vyrovnaní v řadách…

Podle předběžných údajů byla řada z identifikovaných osob už někdy pohřešována. Mnozí měli záznam v rejstříku mladistvých nebo v registru narkomanů – ale na reputaci jejich nejbližším nezáleželo, a ani by záležet nemělo.

Člověk nemusí být svatý, aby se z něj stala oplakávaná oběť.

Děsivá tragédie z příměstské venkovské oblasti se stala hlavním bodem zpravodajství. Každá televizní či rozhlasová stanice vyslala do Caldwellu své nejlepší reportéry; stejně tak noviny. Ale navzdory nebývalému zájmu, politickému tlaku a bouřlivým reakcím právem znepokojené společnosti se na rozuzlení stále čeká.

Caldwellská policie se snaží vraždy někomu přišít, jenže nemá jediné vodítko – přestože na případu pracuje ve dne v noci.

Nějaké řešení přece musí existovat. Vždycky existuje.

A Mels si umínila, že najde odpověď – už kvůli obětem a jejich nejbližším.

Kromě toho je načase dát o sobě vědět. Do Caldwellu přesídlila ve svých sedmadvaceti z Manhattanu, protože tam měla hluboko do kapsy a její kariéra v redakci deníku New York Post se rozjížděla příliš pomalu. Měla v úmyslu změnit na půl roku adresu, bydlet u mámy, něco našetřit a pak vzít útokem The New York Times nebo The Wall Street Journal, popřípadě se ucházet o místo reportérky CNN.

Bohužel to jaksi nevyšlo…

Mels se znovu soustředila na obrazovku, pročítala text, který znala téměř zpaměti, a pátrala po podobnostech, jež jí zatím unikaly… s cílem najít klíč, který by jí otevřel dveře nejen k senzační reportáži, ale i k jejímu vlastnímu životu.

Čas běží a bůhví, že není nesmrtelná.

Když odcházela v půl desáté z redakce, řádky s informacemi se jí objevovaly před očima při každém mrknutí jako videohra, při níž strávila půl dne.

Její auto jménem Jozefína byla dvanáct let stará Honda Civic s bezmála třemi sty tisícovkami najetých kilometrů – a drahoušek Fi-Fi na ni vždy věrně čekal v chladu noci. Mels nastoupila a dýchavičný motor nastartovala. Za sebou práci, která uvízla na mrtvém bodě, před sebou další noc v mámině domě… a to, prosím, ve svých třiceti letech.

Skvělý. Jako by čekala, že se nazítří probudí a jako zázrakem z ní bude všemi zbožňovaná moderátorská hvězda.

Odbočila na Obchodní třídu a dala se směrem z centra, pryč od kancelářských budov. Minula noční kluby a bary a co nejrychleji projela nehostinnou, neslavně proslulou oblastí plnou opuštěných a zchátralých domů se zabedněnými okny. Následoval o poznání vlídnější úsek, zazeleněná obytná čtvrť s úpravnými dvoupatrovými sídly spokojeně usazenými v ulicích pojmenovaných po druzích stromů –„Do prdele!“

Mels strhla volant vpravo ve snaze vyhnout se muži, který vevrávoval na vozovku, ale už bylo pozdě. Najela přímo do něj a nabrala ho předním blatníkem, takže se převalil přes kapotu a narazil do čelního bezpečnostního skla, které se v gejzíru oslňujícího světla roztříštilo na tisíce střepinek.

Ukázalo se, že to byl teprve první ze tří nárazů. Muž prolétl vzduchem a Mels měla nepříjemný dojem, že prudce dopadl na chodník… jenže vzápětí měla dost vlastních starostí. Po střetu změnila Fi-Fi směr a naprala to do obrubníku. Její hybnost zpomalily brzdy, ale ne dostatečně – a nato se i sedan na zlomek vteřiny ocitl ve vzduchu.

Kmen dubu ozářený čelními světly vyburcoval Melsin mozek k bleskovému výpočtu: Narazím do stromu.

A bude to bolet.

Kolizi provázelo křupnutí a duté zadunění, jemuž Mels nevěnovala dostatečnou pozornost, protože schytala omračující přední direkt od airbagu a do zadku – přesněji do rozkroku – se jí bolestně zařízl nezapnutý bezpečnostní pás.

Náraz ji mrštil nejdřív dopředu, pak dozadu, načež jí prášek ze vzduchového vaku vnikl do očí, do nosu i do plic a vyvolal záchvat kašle. A potom zavládlo ticho.

Po srážce nezbylo Mels nic jiného než zůstat na místě, stejně jako ubohé stařence Fi-Fi, a tak ležela zhroucená na splaskajícím airbagu a slabě pokašlávala –

Někdo si pohvizdoval…

Ne. Byl to motor, který vypouštěl páru z něčeho, co mělo být utěsněné.

Opatrně pootočila hlavu a podívala se oknem na straně spolujezdce. Muž, kterého porazila, ležel uprostřed ulice… zlověstně nehybně a tiše.

„Panebože –“

Vtom ožilo autorádio. Zprvu chraplalo, ale postupně se nabíjelo elektrickým napětím z náhlého zkratu. Ta písnička… Jak se jen jmenuje?

Ze tmy se z ničeho nic vynořilo ostré světlo a dopadlo na žalostnou hromádku, o níž Mels věděla, že je lidská bytost. Zuřivě zamrkala a napadlo ji, že možná nastal okamžik, který jí odhalí záhady posmrtného života.

Sice to nebude sólokapr, o který usilovala, ale i tak –

Nepřibližovala se k ní však svatá tajemnost, ale reflektory auta –

Sedan s kvílením pneumatik zabrzdil a vyplivl dva lidi. Muž běžel k ležícímu muži, žena klusala k Fi-Fi. Melsina dobrá samaritánka chvíli zápolila s klikou dveří, ale po několika energických pokusech vystřídal pronikavý plastový zápach airbagu čerstvý vzduch.

„Jste v pořádku?“

Žena měla pár let po čtyřicítce a vypadala zazobaně. Vlasy pečlivě vyčesané do pevného lesklého uzlu na temeni hlavy, nápadné zlaté náušnice. Její elegantní, dokonale padnoucí kostýmek ani trochu neladil s neblahou atmosférou autonehody.

Zvedla iPhone. „Zavolala jsem záchranku – ne, nehýbejte se. Můžete mít poraněný krk.“

Mels se podvolila mírnému tlaku na rameni a zkroucená zůstala ležet na volantu. „Je v pořádku? Vůbec jsem ho neviděla – objevil se zčistajasna.“

Aspoň to měla v úmyslu říct. Ale slyšela jen blekotání nedávající smysl.

K čertu s krkem. Měla by mít obavy spíš o mozek.

„Můj manžel je lékař,“ sdělila jí žena. „Ví, jak se o toho muže má postarat. Teď myslete především sama na sebe –“

„Neviděla jsem ho. Neviděla…“ Tohle znělo o fous srozumitelněji. „Jela jsem z práce. Ne –“

„Ovšem, že jste ho neviděla.“ Žena si klekla na chodník. Vypadá jako doktorská panička – má i nějaký drahý parfém. „Hlavně se nehýbejte. Záchranka už je na cestě.“

„Žije vůbec?“ Mels zaštípaly v očích slzy. „Kristepane… Zabila jsem ho?“

Když se roztřásla, uvědomila si, co slyší za písničku: „Oslněná světlem…“

„Jak to, že mi pořád funguje rádio?“ zahuhňala uslzeně.

„Prosím? Jaké rádio?“

„Vy to neslyšíte?“

Následné konejšivé poplácání po rameni Mels poněkud vyplašilo. „Pomalu dýchejte a zůstaňte při vědomí.“

„Hraje mi rádio…“

 

Vydá: Baronet, 2013
Překlad: Jiřina Stárková