Mad lover – 7. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování fanfiction povídky k Bratrstvu černé dýky.
Procitnutí

6. kapitola
Phury přesně poznal okamžik, kdy Maddy omdlela. Její tělo ochablo a svezlo se k zemi. Naštěstí ji už podpíral rukou, takže ji bez problému zachytil a zvedl do náruče. Tentokrát nekladla odpor.
„Bezva, V,“ zamračil se.  „Teď jsi jí vážně pomohl!“
Vishous se pohrdavě ušklíbl a vydal se ke dveřím.
„Nemůžu za to, že jí přeskočilo a pořád čekala na spálenýho hellrena. Dejte mi pokoj!“
„Měl jsi počkat, až bude nakrmená,“ přidal se na Phuryho stranu Tohr.
V se zastavil a otočil se na ně. Čelist měl vztekem pevně zaťatou. „Naposledy říkám, že by nikam pro krev nešla,“ procedil skrz zuby. Při dalších slovech důrazně artikuloval, jako by chtěl mít jistotu, že mu všichni dobře rozumí: „Ta holka je magor!“
„Nechci se vám do toho vměšovat, ale měli bychom zavolat Haverse,“ozvala se Beth, která až doteď mlčky sledovala dění v hale. Příjemně ji překvapilo, když se Maddy zastala Zsadista. Přestože byl nevypočitatelný a jeho zlostné záchvaty dokázaly znervóznit i ostatní bratry, Beth si byla jistá, že není tak hrozný, jak si všichni myslí. K ní se choval… Toleroval ji. Tak se jí to alespoň zdálo. Nikdy na ni nevztáhl ruku a ani slovně se jí nedotkl. A fakt, že ho Maddy vnímala stejně jako ona, jí udělal radost.
„Se vší úctou, Beth,“ odpověděl jí Vishous, „na Haverse se vyser. Ta holka se prostě potřebuje napít. Sežeňte jí někoho a bude po problémech.“
Beth se zamyslela, koho by mohla požádat o laskavost, ale Zsadistův hluboký hlas upoutal pozornost všech:
„Nikoho nepotřebujeme.“ Stál u paty schodiště, ruce založené na hrudi, hlavu měl skloněnou k zemi. Všichni čekali, že ještě něco dodá, ale mlčel.
„To je pravda,“ prolomil ticho Tohr. „Už pila od Vishouse, takže -“
„Na to zapomeň!“ přerušil ho V. Z kapsy kožené bundy vytáhl tabatěrku, aby si mohl dát další cigaretu.
„V čem je problém?“ nechápal Tohr. „Už jsi ji krmil.“
„To,“ řekl V temně, když si zapálil a vydechl oblak kouře, „bylo poprvý a naposledy, jasný? Nehodlám to opakovat!“
„Ale ty -,“ namítl Tohr. Ani tentokrát mu nebylo dopřáno dokončit větu.
„Vishous ne,“ ozval se Zsadist. Beth se na něj překvapeně podívala a pak nedokázala zakrýt spokojený úsměv. Měla pocit, že jednou, za hodně dlouhou dobu, by si ti dva zlomení šílenci mohli rozumět.
„Vida,“ uchechtl se Vishous. „Zdá se, že Z se rozhodl stát se majitelem hrášku, co?“
„Sklapni!“ zavrčel Zsadist.
„Z, tohle není dobrej nápad,“ řekl Tohr upjatě. Na jednu stranu by se mu ulevilo, kdyby se Zsadist dokázal začít chovat normálně. Měl ale obavy, že je to něco nereálného. A pokud by Maddy něco udělal, musel by to vysvětlovat nejen Wrathovi, ale i Stvořitelce.
Zsadist zvedl hlavu a odhodlaně se podíval na Phuryho. Ten stále bez sebemenších obtíží držel v náruči Maddy, která tak vypadala ještě drobněji. Tázavě zvedl obočí. Ani jemu se nezamlouvala představa toho, že by měl Zsadist zůstat o samotě s Maddy a napojit ji od sebe. Věděl o jeho minulosti, věděl, jakým peklem si jeho dvojče prošlo. Zsadist byl zničený muž. Nedokázal se chovat normálně. Phury slyšel všechny zvěsti, které kolovaly o jeho vztahu k ženám, a přestože své dvojče miloval jako nic jiného na světě, nedokázal by dát ruku do ohně za to, že Zsadist nikdy žádnou z těch šlapek, od kterých se krmil, skutečně nezabil.
„Na co čekáš?“ řekl Zsadist. Jeho hlas byl stále hluboký, ale tentokrát bez sebemenší známky zloby nebo vzteku. „Běž.“
Phurymu trvalo dobré dvě vteřiny, než mu došel význam Zsadistovy pobídky. Potom lehce zavrtěl hlavou. Zsadist vykročil k němu.
„Seber se a běž s ní k sobě. Nebo k ní.“ Došel až ke svému pokrevnímu bratrovi a zastavil se jen pár centimetrů od něj, takže se tělem téměř dotýkal Phuryho paží a Maddyina těla. Jen téměř. „Dej jí napít. Buď s ní. Jednou se vzpamatuje. Jednou se přes to dostane, když s ní bude někdo, komu věří. Ty umíš pomáhat. Pro ni ještě není pozdě.“
Phury se překvapeně díval do černých očí svého bratra a najednou měl pocit, že ho vůbec nezná. Celou dobu před ním všechny varoval, odháněl ho od všech a omlouval to tím, že nechce, aby někomu dalšímu ublížil. Cítil se zodpovědný a vinný za to, co se Zsadistovi stalo, ale místo toho, aby se staral o něj a jeho bezpečí, jen ostatní utvrzoval v tom, jak je jeho dvojče nebezpečné. Cítil se najednou naprosto ztraceně. Zničeně.
„Zsadiste…“ Jeho hlas byl chraplavý. Byl rád, že drží Maddy, protože jinak by se nejspíš pokusil své dvojče obejmout – a pravděpodobně by za to schytal ránu pěstí. Zsadist nesnášel jakýkoliv fyzický kontakt. Tedy, téměř jakýkoliv. Rány dokázal rozdávat i přijímat.
„Jdi,“ přikývl Zsadist. Zamračil se a uhnul pohledem. „Ona je… Dobrá.“
„Je,“ souhlasil Phury. Podíval se do popelavě šedivé tváře Maddy, stále ještě byly vidět stopy po zraněních,  a pak zkřivil ústa. „Přišla o hellrena,“ řekl tiše. Bylo v tom všechno. Nedokázal si představit sílu citů mezi mužem a ženou, pokud jsou spoutáni a oddáni jeden druhému. Tohr mu řekl, že nedokáže ani pomyslet na to, že by se jeho Welsie něco stalo. Že už jen pomyšlení na takové věci ho prakticky ničí. Ztráta milovaného muže nebo ženy patřila mezi nejhorší, téměř absolutní bolesti. Neuměl si představit, že by mohl Maddy nějak pomoct.
Přestože ho ta myšlenka pronásledovala od chvíle, kdy seděl u její postele a čekal, až se probere.
Byla jiná než ženy, se kterými se přátelil. Ty, které se s ním dělily o svou krev, byly jemné, svůdné, křehké, ženské.
Maddy se s ním dokázala prát, a přestože ji muselo bolet celé tělo, nestěžovala si a dál se snažila naučit se všechno, co jí ukazoval. Byla houževnatá, tvrdohlavá, plná zloby a touhy po pomstě.
Phury polkl.
Dokud hledal své dvojče, neměl na ženy pomyšlení. Potřeboval je jen kvůli krvi, nic jiného od nich nechtěl. Poháněla ho, stejně jako teď Maddy, touha po pomstě. Když našel Zsadista a zjistil, co všechno se mu celá ta dlouhá desetiletí dělo, něco se změnilo. Najednou věděl, že jediným smyslem jeho života je Z. Nemohl ho nechat samotného. Nedokázal jít a začít si užívat něčeho, co jeho bratr v podstatě bytostně nenáviděl. Nechal Zsadista trpět tak dlouho, nezvládl ho najít včas, zasloužil si pykat. To, že při jeho záchraně přišel o nohu, nebylo dost.
Zvedl oči k Zsadistovi a chystal se říct, že si rozhodně nezaslouží byť i jen pomyslet na to, že by někdy mohl někoho mít, ale Zsadistův napnutý obličej a chlad, který se od něj začínal šířit, mu daly jasný signál o tom, že jeho bratr to myslí vážně.
„Seber se a běž jí dát napít!“ zachraptěl Z a prudce se otočil, aby mohl odejít nahoru. „Nikdo jiný se jí ani nedotkne!“ zavrčel ještě. Když míjel Beth, střelil po ní nervózním pohledem, ale potichu zamumlal pozdrav.
Phury ho sledoval, dokud nezmizel za ohybem schodiště. A pak se bez jediného pohledu na ostatní vydal za ním.
„Pošli někoho dolů, Tohre,“ řekl jen. Měl být na hodině, šel jen do skladu zbraní, aby vzal pár házecích hvězdic a nechal mladíky, aby si je osahali. Když ale viděl Zsadista, který vlekl Maddy pryč, přestali ho hvězdice i rekruti zajímat.
Zamířil k sobě do ložnice. Zdálo se mu, že Maddyina barva pleti se nepatrně změnila a její dech se prohloubil, ale nebyl si jistý. Věděl, že jakmile se mu podaří do ní dostat trochu krve, probere se. Netušil, co jí řekne potom, neměl ani ponětí o tom, jak by mohla zareagovat. Ale nechtěl to řešit teď. Teď bylo nutné se postarat o to, aby se jí udělalo líp.
Položil ji na postel a na vteřinu přemýšlel. Pohled upřel na svoje zápěstí, potom na okamžik zavřel oči. Věděl, že odteď se bude uvnitř cítit jinak. Potřeboval se Zsadistem mluvit o samotě, přestože mu bylo jasné, že to nebude jednoduché. Ale teď je tu jen Maddy.
Jedním pohybem si přetáhl přes hlavu černé tričko, které si vzal na dnešní trénink. Jistě, zápěstí bylo funkční. Plně funční a neosobní. V duchu sám sebe omlouval a myslel na to, že Maddy je hodně zesláblá a z krční tepny se jí určitě bude pít lépe. Ve skutečnosti ale věděl, že to je čistě jeho sobeckost a touha po tom, aby ji měl co nejblíž. V šatně otevřel skříňku se zbraněmi, vyndal jednu z dýk, které byly symbolem Bratrstva a které vyráběl Vishous jen pomocí své ruky. Pak se vrátil k posteli a opatrně, jako by ji nechtěl vzbudit, se položil vedle Maddy. Dopřál si ještě okamžik tichého pozorování její tváře, ale pak už se soustředil jen na to, co potřebuje ona.
Položil se na záda a přitáhl si ji k sobě. Její hlava ležela na jeho levém rameni, paží si ji tiskl blíž. Dýku si položil na nahé břicho a bříšky ukazováčku a palce si na krku kousek nad Maddyinou hlavou nahmatal tep. Zapamatoval si to místo, natáhl se pro dýku a její špičkou se jen lehce řízl. Nepotřeboval hned hodně krvácet. Byl si jistý, že jakmile Maddy ucítí na jazyku krev, sama se do něj zakousne. Odložil dýku a pravou rukou jemně nadzvedl Maddy bradu, aby mohl její rty přitisknout na svůj krk.
Byla to jen otázka času. Čekal, až její nos ucítí tu vůni. Tušil, že to nebude klidné a nehybné krmení, jaké prožíval s upírkami, od kterých pil. Byla vyhladovělá a bude se snažit do sebe krev dostat co nejrychleji.
Ale když se z její hrudi najednou ozvalo tlumené zavrčení a ona se s neuvěřitelnou razancí zahryzla do místa, které jí předtím označil špičkou dýky, napnul se a vyjekl. Pak ale Maddy poprvé polkla a úlevně zasténala. A ten zvuk projel Phuryho tělem od kořínků různobarevných vlasů až po prsty na noze a způsobil mu příval takové slasti, že zalapal po dechu.
„Ano,“ pobídl ji a přitiskl si ji ještě blíž. Byl plně vzrušený a nejraději by z nich strhal oblečení a nechal Maddy, ať si vezme úplně všechno. Dokázal si ale zachovat poslední zbytky zdravého rozumu a jen ji možná až bolestivě stiskl rukama. Se srdcem, jehož bušení cítil až na patře, s nosem plným její vůně a s hlavou omámenou jeho i jejím vzrušením měl pocit, že se zalkne blahem.

Krev!
Hltavě pila a prsty zatínala do něčí kůže. Krev! Chutnala dokonale. Nikdy nepila nic tak lahodného, nikdy. Cítila se s každým dalším lokem silnější a silnější. A vzrušenější. Uvědomovala si jeho vůni, jeho zrychlený dech a hlasitě bušící srdce. Cítila, jak ji pevně svírá a tiskne k sobě a nemohla se dočkat, až ukojí svou žízeň a bude se moci věnovat té druhé potřebě, která jí tepala z klína do celého těla. Vydala ze sebe hrdelní zvuk, a jakmile si byla jistá, že dokáže ovládat pohyby svého těla, vylezla si na něj.
„Maddy,“ zaúpěl. Jeho ruce zmizely z jejího těla jen na tak dlouhou dobu, aby se na nich vzepřel a mohl se opřít o čelo postele. Ještě víc od ní odklonil hlavu a poskytl jí tak dokonalý přístup ke krku. A jeho prsty a dlaně byly zpátky, hladily ji po zádech, po krku, projížděly jejími krátkými vlasy a tiskly ji k jeho tělu. Zcela podvědomě se prohnula v bocích, aby se mohla otřít o jeho břicho. Sykl a jeho ruce se zastavily. Zopakovala ten pohyb. Chtěla ho. Potřebovala ho mít v sobě, hned teď.
Poznal to. Vůně jejího vzrušení zesílila a on jí okamžitě vytáhl tričko z kalhot a jeho velká teplá dlaň zajela pod kalhoty a přitiskla její zadek blíž k němu. Souhlasně zamručela. A pak jí došlo,že se něco změnilo. Jeho tělo už nevonělo příjemnou, nevtíravou mužnou vůní jako předtím. Její nos se naplnil hutnou, těžkou vůní, které mu stoupala z pokožky. Na zlomek vteřiny se zatetelila blahem,  přesně tak, jak to v sobě měla geneticky zakódované. Chtěl si ji k sobě připoutat, aby se žádný jiný upír neopovážil po ní zatoužit. Chtěl ji tou vůní obalit a naplnit, nechat ji prostoupit každým pórem jejího těla.
Ale nebyla to vůně, na kterou byla zvyklá.
Tohle nebyl Fihrm.
Přestože nebyla napitá dosyta, odtáhla se. Bála se, koho uvidí. Blesklo jí hlavou, jak jí Zsadist řekl, ať si někoho najde v ZeroSum, a ona se bála toho, že se jí to vážně podařilo. Že si našla někoho na jedno krmení. A že ten někdo má v plánu si ji k sobě připoutat.
Ale pak uviděla jeho dlouhé vlasy, které hrály všemi barvami od blonďaté přes červenou po hnědou.  Na jednu stranu se jí obrovsky ulevilo.
Na druhou stranu měla pocit, že se jí zastavilo srdce.
Pak se její pohled setkal s jeho zlatýma očima. Pozoroval ji, víčka ztěžklá, nádherně tvarované rty zrudlé vzrušením. Ve tváři měl napjatý výraz.
„Phury?“ Necítila se provinile, ačkoliv by měla. Necítila se uraženě, zneužitě. Necítila se zle. Jen tomu nerozuměla.
„Promiň,“ řekl tiše. Vzrušení bylo stále cítit ve vzduchu, ale vůně, kterou vydával on, zeslábla. Jako by se vsákla zpátky do jeho pokožky.
Maddy naznačila zavrtění hlavou. Nevěděla, co má říct. Co má dělat. Do stehna ji tlačila jeho erekce a její tělo po ní žalostně toužilo. Potřebovala… Potřebovala pryč. Oči jí sklouzly zpět k jeho krku, k velkému kousnutí, kolem kterého se mu určitě udělá podlitina. Vyděšeně vydechla.
„Omlouvám se,“ zaúpěla. Sehnula hlavu a zranění mu pečlivě olízala, aby látky v jejích slinách urychlily uzavření ran a hojení.
Jeho spokojené zamručení jí nemohlo uniknout.
Chystala se co možná nejrychleji slézt z jeho hřejícího velkého těla dolů, ale najednou se i s ní přetočil, a než se stihla vyděsit, ochraptěle řekl:
„Ještě potřebuju tohle.“
Sklonil hlavu a začal ji neuvěřitelně hříšně líbat.

Pokračování příště.

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz