Mad lover – 6. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování fanfiction povídky k Bratrstvu černé dýky.

A Fihrm nikde…

5. kapitola

 

Wrath stál před Stvořitelkou a čekal, až dá najevo, že o něm ví. Věděl, že ho nechává čekat schválně. Znal tuhle její hru. Snažila se ho vyprovokovat k tomu, aby se zachoval nevhodně a oslovil ji. Aby ztratil nervy a odkašlal si. Wrath to věděl, a přestože si dovedl představit lepší zábavu, než bylo sledování Stvořitelky, která poslouchala zpěv svých ptáčků, trpělivě čekal. Koneckonců on byl ten, který něco chtěl. On jí přišel oznámit, že se v blízkosti Bratrstva bude po nějakou nedefinovanou dobu vyskytovat civilistka – přestože jemu samotnému se to nezdálo, Vishous ji viděl a proti tomu se nedalo nic namítnout. Takže i kdyby doma zrovna zuřila obrovská bitva s bezduchými, on musel stát a čekat. A doufat, že Stvořitelka je dnes v dobré náladě.
Náhle, bez jakéhokoliv předchozího uvolnění postoje nebo varování, se prudce otočila a došla k němu – přestože chůze nebyla přesně ten druh pohybu, jaký používala. Spíš jako by se vznášela. Zastavila se před ním a on se poklonil.
„Wrathe,“ oslovila ho jemně. „Je to v pořádku.“
„Má paní,“ pronesl obřadně s hlavou stále sklopenou. „Je tu žena, civilistka. Podle Vishouse bude s jedním z nás, ale nic bližšího nevíme.“ Vůbec se necítil jistě. Stvořitelka byla nevyzpytatelné stvoření. Pozdě mu došlo, že měl být možná ještě uctivější.
„Snažíš se mě o něco požádat, Wrathe, syne Wrathův?“ Její hlas zněl překvapeně a nečekaně ostře. Wrath v duchu zaklel.
„Ne, omlouvám se,“ řekl. Nebyl zvyklý při jakémkoliv jednání být tím submisivním, ale tady se nedalo dělat nic jiného. Za sebemenší prohřešek od etikety, kterou si sama vymyslela, ho mohla zničit. A přestože ji přišel požádat o svolení k tomu, aby Madeline mohla zůstat v blízkosti Bratrstva, nemohl to říct přímo.
Když se Stvořitelka vesele rozesmála, neovládl se a překvapeně zvedl obočí. Před vteřinou by přísahal, že ji rozzuřil. A teď se chichotala.
„Jak už jsem řekla, Wrathe. Je to v pořádku. Vím o ní. Je přesně tam, kde má být,“ oznámila mu Stvořitelka jasným hlasem.
Tentokrát se Wrath neudržel a vyhrkl: „Vy jste-“ Včas se zarazil a ještě víc sklonil hlavu. Téměř se zeptal, jestli o ní věděla. Samozřejmě že o ní věděla. Musela vědět o všech upírech, kteří k ní vzhlíželi a modlili se k ní. Jen ho překvapilo, že to prošlo tak snadno.
„Všechno je přesně tak, jak má být,“ zopakovala vesele. „Tedy,“ dodala po krátké odmlce, „zatím ne úplně všechno, ale o to se postarám. Můžeš se vrátit.“
Wrath konsternovaně zíral do země před ní. Měl pocit, že Madelinina přítomnost v sídle nebyla náhoda. Netušil, proč tam je a proč Stvořitelka vypadá tak spokojeně, ale už se naučil chápat, že osud je stejně nevyzpytatelný a nepředvídatelný jako žena, která stojí před ním. On a Beth toho koneckonců byli jasným důkazem.
„Jestli tu ještě chvíli budeš vyděšeně pozorovat zem, budu tě odsud muset dostat násilím – a to se ti nebude líbit,“ informovala ho mile. „Chci se vrátit ke svým ptáčkům a tvá přítomnost mě ruší.“ Vzpamatoval se, rozloučil se s ní a vrátil se domů.
Beth ho našla sedět na posteli, stále slavnostně oblečeného, černé brýle položené vedle sebe. Vypadal úchvatně. Tmavé vlasy lemovaly jeho ostře řezaný obličej, který v lidech i upírech vzbuzoval úctu a strach. V ní však jen čistou lásku, obdiv a touhu. Lehce ho políbila na čelo a Wrath k ní zvedl hlavu. Milovala jeho oči, tak světle zelené, až byly prakticky bílé.
„Co se děje?“ zeptala se. Dlouhé vlasy měla stáhnuté do ohonu a ve světlém svetříku vypadala nádherně. Přestože z ní viděl jen obrysy, věděl, že vypadá nádherně. A bylo mu úplně jedno, jak vypadá pro ostatní – tedy do té doby, než by si ji nějaký jiný upír chtěl prohlédnout zblízka.
„Trochu se děsím toho, co provede,“ povzdechl si Wrath.
„Maddy?“ podivila se Beth. Ačkoliv jí její muž dočasně zakázal s jejich neodbytným hostem navázat kontakt, bratři i personál jí toho o ní řekli dost. Měla tu ženu ráda. Ačkoliv Rhage tvrdil, že je to bláznivá potvora, a Butch brblal, že by měla mnohem raději sedět někde v bezpečí a prostě vypadat dobře, Beth její odvahu a umíněnost obdivovala. Nedovedla si představit, co by dělala, kdyby Wrath ten útok ve stodole nepřežil. Kdyby o něj přišla. Samozřejmě, všichni bratři by se ho snažili pomstít, ale ona by nejspíš také chtěla přiložit ruku k dílu. Jen netušila, jestli by toho vážně byla schopná. Maddy rozhodně byla.
„Stvořitelka,“ opravil ji Wrath. „Ví o ní a řekla, že všechno je přesně tak, jak má být. Pak dodala, že tedy zatím ne všechno, ale že se o to postará.“
Beth ho obešla, vlezla si za něj na postel a dlouhými štíhlými prsty mu začala masírovat hlavu. Wrath spokojeně zamručel a celý se uvolnil.
„Je to ženská,“ řekla Beth zamyšleně. „Ženy milují intriky. Má nás jako hračky, viď?“
„Hmm,“ souhlasil lehce nepřítomně Wrath.
„A už za ní můžu? Můžu ji pozvat na večeři?“ zjišťovala.
„Ale řekni Fritzovi, ať nevaří hrášek,“ zamumlal Wrath. Beth přestala s laskáním jeho hlavy. Rychle se k ní otočil čelem, až vyjekla.
„Nejdeš za ní teď hned, že ne?“ zapředl a ona okamžitě cítila vzrušení. Laškovně se na něj usmála.
„Kdepak, jen jsem ti chtěla pomoct z toho oblečení. Určitě musí být hrozně nepohodlné.“
„Hrozně,“ přikývl Wrath a pak ji obrovskýma rukama vzal, položil na postel a nalehl na ni. Beth zvedla hlavu, aby ho mohla konečně políbit, a omamující kořeněná vůně jeho vzrušení, která všem dávala najevo, že Beth je jen jeho, začala plnit pokoj.

***

Maddy byla vážně vděčná, že ten nůž v Phuryho ruce je jen plastový. I tak každé bodnutí, přestože jen naznačené a provedené minimální silou, bolelo. Po třech dnech tréninku ji bolelo úplně všechno, a když ji večer probudil zvuk vytahovaných rolet, dalo jí hodně práce se zvednout a doploužit se do sprchy.
Každé ráno si šla lehnout co nejdříve, ani nečekala na druhou večeři. Jedním důvodem bylo to, že Phury opravdu trochu přitlačil a bolel ji každý sval v těle.Tím hlavním důvodem pro dlouhý spánek bylo ale čekání na Fihrma.
Marné.
Byla slabá, už hodně slabá. A psychicky se cítila strašně. Byla vděčná, že po ní nikdo nechce, aby se účastnila společného jídla. Nedokázala by se tvářit mile a konverzovat. I na Phuryho už dokázala v podstatě jen vrčet a odpovídat jednoslabičně, přestože se k ní choval skvěle a nedával najevo, že by ho nějak obtěžovala. Byl výborným učitelem.
Teď se nad ni ale postavil s rukama založenýma na rozložité hrudi a jak k ní skláněl hlavu a probodával ji tím žlutým pohledem, cítila se mnohem hůř.
„Promiň,“ zaskuhrala unaveně a zavřela oči. Při posledním pokusu mu stačily dvě vteřiny k tomu, aby ji dostal na zem a přitiskl jí plastové ostří ke krku.
„Jsi úplně zesláblá. A mimo.“ Nemusel dodávat nic dalšího, Maddy si byla jistá, že ví, proč je z ní troska.
„Budu v pohodě,“ odsekla. Krmení považovala za něco zcela intimního. Už proto, že s Fihrmem se při pití nebo okamžitě po něm vždy milovali a v tu chvíli mívala pocit, že se vší tou láskou zalkne. Nebyla zvyklá se o něčem tak posvátném bavit s nikým dalším.
Cítila, že si k ní dřepl.
„Máš se od koho napít?“ zeptal se starostlivě. Zamračila se. Z posledních sil zůstala slušná, přestože měla chuť ho nevybíravě odkázat do patřičných mezí.
„Nezlob se, ale to je moje osobní věc.“
„Mad, já to chápu, ale takhle se s tebou nedá pracovat. Napij se.“ Přestože se tón jeho hlasu nezměnil, cítila celým tělem, že je to příkaz. Ještě pevněji sevřela víčka. Měla pocit, že kdyby teď otevřela oči a uviděla ten jeho vševědoucí pohled, zasalutovala by a rozběhla se ven najít někoho, kdo jí na chvíli půjčí své zápěstí.
„Pro dnešek končíme,“ rozhodl Phury. Najednou ucítila, že jí vsunul jednu ruku pod ramena a druhou pod kolena. Chtěl ji vzít do náruče. Vyděšeně otevřela oči a zazmítala sebou.
„Pusť mě!“ vyjekla. Nechtěla, aby byl takhle blízko. A rozhodně nepotřebovala, aby vypadala jako chudinka, co se nedokáže zvednout ze země. Bez ohledu na její protesty se Phury zvedl a pak ji opatrně postavil na nohy. Celou tu dobu ji v obličeji lechtaly jeho vlasy a vůně jeho šampónu byla velmi příjemná. O krok couvla.
„To nebylo potřeba,“ řekla zlostně. Chvilku si ji měřil nic neříkajícím pohledem a pak přikývl.
„Omlouvám se. Už se to nestane.“
Ve skutečnosti netoužila po ničem jiném, než aby ji vzal a odnesl nahoru do jejího pokoje. Protože byla tak slabá, že si nebyla jistá, jestli tam dojde. Nahlas by to ale nikdy nepřiznala.
„Uvidíme se zítra,“ řekl a vydal se ke dveřím. „Nezapomeň zhasnout.“
Stála tam, chvěly se jí ruce vysílením a netoužila po ničem jiném, než po posteli. Bylo jí jedno, že je teprve chvilku po půlnoci. Byla rozhodnutá jít spát.
A v duchu spílala svému muži. Nesnášela, když chodil pozdě. A dělal to pořád.
Zhasla a zavřela za sebou.Už se v labyrintu podzemních chodeb vyznala a pomalým, unaveným krokem vyrazila směrem k domu. Za jedněmi z dveří, které míjela, slyšela Phuryho hlas. Každou noc šel po jejich společném tréninku buď učit mladé upíry, kteří budou Bratrstvu pomáhat s ochraňováním civilistů, nebo ven na hlídku. Cítila se trochu nepříjemně kvůli tomu, že ho připravovala o jeho volný čas, ale byla vděčná, že to dělá. Udělala několik dalších pomalých kroků a náhle se otevřely dveře, které míjela, a někdo vykročil ven. Rychle se snažila uhnout, ale koordinace jejího těla byla také mizerná, takže ztratila rovnováhu a zavrávorala.
Nespadla. Někdo ji zachytil.
A podle studeného zlostného vzduchu, který ji obklopil, věděla přesně, kdo to je.
„Ženská! Co se tu motáš?!“ zavrčel výhrůžně nad její hlavou. Neměla sílu se leknout. Nebo se ho bát.
„Pokouším se dostat do svého pokoje,“ zamumlala. A nemohla si odpustit jedovatou poznámku: „Omlouvám se, že ses mě musel dotknout.“
Okamžitě ji pustil. Zvedla k němu hlavu, aby se mu mohla podívat do očí, ale znovu ztratila rovnováhu a zamotala se jí hlava. Zsadist sprostě zaklel, a přestože bylo na první pohled vidět, jak je mu to nepříjemné, znovu ji popadl za paže. Mračil se a tvářil tak rozzlobeně, že kdyby nebyla téměř apatická, právě teď by zděšeně utíkala. Zůstala však jen zaseknutá v jeho úplně černých očích a snažila se sebrat sílu k odchodu.
„Co se ti stalo?“ zeptal se, ale zněl, jako by ho to ve skutečnosti nezajímalo.
„Nic,“ hlesla. Byla unavená. Netušila, že se její stav zhorší tak rychle, ale asi to bylo tím vysílením při cvičení.
„Na nic vypadáš hrozně,“ řekl nesouhlasně. Pustil její pravou paži, otočil sebe i ji směrem k domu a dal se do pohybu. V podstatě ji podepíral, ale Maddy se zdálo, že se ze všech sil snaží se jí dotýkat co nejmenší plochou těla.
„Potřebuju se napít,“ povzdechla si potichu, když už byli téměř u dveří, za nimiž byla místnost pod schody. Zsadist se zastavil a otočil ji k sobě.
„Tak se jdi napít!“ pobídl ji a přišlo jí, že zní trochu udiveně. Samozřejmě, pro něj to asi nebyl problém. Určitě existovala spousta nezadaných žen, které by rády strávily příjemné chvilky s některým z bratrů. Přestože třeba právě se Zsadistem to byly nejspíš chvilky pro odvážné ženy.
Věděla, že ho absolutně nezajímá, a kdyby mu nespadla do náruče, nejspíš by ji překročil a odešel pryč. Bylo jí jasné, že její žízeň a trápení a truchlení jsou mu úplně ukradené, takže přestože se jí po dlouhé době začala hrnout na jazyk slova, která tak zoufale potřebovala ven, mlčela. Jen sama sebe přesvědčovala, že jedno napití od cizího upíra někde venku nijak nezneuctí Fihrmovu památku. Na chvilku ji napadlo, že kdyby mu to tak zatraceně netrvalo, vůbec tohle nemusela řešit, a dostala na svého mrtvého muže vztek. Prostě se napije. Ani se nezeptá na jméno. Jen ze zápěstí, jen tolik, aby mohla fungovat. A už ho víckrát neuvidí.
Ve chvíli, kdy se netrpělivě otočil zpět ke dveřím a chystal se udělat krok, vyhrkla:
„Kam mám jít někoho najít?“
Zase se zarazil. Neměl nejmenší chuť se s ní vybavovat, to jí bylo jasné. Přesto se přemohl a řekl:
„Jestli se dokážeš dematerializovat, zkus klub ZeroSum. Chodíme tam, patří upírovi. Řekni, že tě posílám. Nebo ne, raději řekni, že tě posílá Phury. Chtěj Rehvenge a řekni mu, co potřebuješ. Někoho ti sežene.“
Pochybovala, že by se dokázala přenést někam mimo budovu. Zsadistovi to došlo. Zavrčel.
„Sakra. Pošlu s tebou poldu. Odveze tě a bude na tebe dávat pozor,“ zamumlal a na chvíli zněl téměř starostlivě, jako by mu vážně záleželo na tom, aby se jí nic nestalo.
„Děkuju,“ zamumlala.
„Hm,“ udělal. Na držení jeho těla se nic nezměnilo a pořád se snažil se jí dotýkat co možná nejméně. A jak se tak snažila držet s ním krok, potichu, tak tiše, že si nebyla jistá, jestli dobře slyšela, dodal:
„Phury je dobrý muž.“
Nadechla se, aby odpověděla, že je to skvělý učitel, ale od Zsadista zase zavanul studený vzduch. Nebyla si vědoma, že by něco provedla, přesto byla raději potichu.
Došli ke dveřím, když se za nimi v chodbě ozval Phuryho hlas:
„Pusť ji, Z.“
Zněl klidně, přesto Maddy cítila z té krátké věty určité napětí. Phuryho kroky se k nim přibližovaly, ale Zsadist otevřel dveře a trochu nešetrně ji strčil mezi košťata. Vešel do úklidové místnosti hned za ní a natáhl se, aby mohl otevřít dveře do haly. Sotva stoupli na mramorovou podlahu, Phury je dostihl a popadl Zsadista za rameno.
„Nech ji na pokoji,“ řekl důrazně. Maddy slyšela, že Zsadist se vztekle uchechtl a sevření kolem její paže povolilo. Rázem měla pocit, že má kolena z rosolu a nedokáže se udržet na nohou. K jejímu překvapení nebyli v hale sami. Zahlédla vysokého, na krátko ostříhaného upíra, který vypadal skutečně jako voják, Vishouse, celého v černé kůži, a vysokou krásnou černovlásku, která nejspíš právě sešla ze schodů. Oba muži se vydali k nim s obezřetnými výrazy.
„Jak chceš, bratře,“ rozhodil rukama Zsadist. „Možná by tě zajímalo, že už nedokáže skoro ani chodit. A jediné, co jsem jí provedl, bylo, že jsem chtěl dojít pro poldu, aby ji dovezl k Reverendovi a ona se mohla napít. Ale chápu. Já jsem ten zlej. Už jen tím, že jsem na ni sáhl, jsem ji nejspíš znesvětil, co?“
„Nech toho, Z,“ vložil se mezi ně ten upír, kterého neznala jménem. „Prostě jen nikdo nechce, aby se jí něco stalo.“
„Takže se k ní nemám přibližovat, chápu to dobře?“ Zsadistův hlas už byl zase strohý a ledový, stejně jako jeho okolí. Maddy zvedla hlavu a naštvaně se rozhlédla po třech obrovských upírech, kteří ji obklopovali.
„Nechte ho na pokoji!“ Vždyť se jí snažil pomoct! Tak pouští hrůzu, no a co?! Jí přijde mnohem děsivější ten upíří voják, protože ho nezná a neví, jestli by ji mnohem raději neviděl vykopnutou za systémem plotů kolem pozemku.
Jak tam stála, slabá jako moucha, došlo jí, že v žádném případě nedokáže jít za někým cizím a napít se. Dokázal ji znervóznit jeden z členů Bratrstva, který je tu jako ochranář. Jak by si mohla pustit k tělu zcela neznámého upíra?
Prostě bude muset počkat.
Možná Fihrm přijde, až bude vážně hodně blízko vyhladovění.
Ale přišel předtím, takže ji v tom určitě nenechá ani teď. To by jí neudělal.
„Jdu do pokoje,“ vyhrkla a doufala, že ty slzy bezmoci dokáže udržet až nahoru do soukromí. Než stihla udělat první opatrný krok, Vishous se jí postavil do cesty. Podívala se mu do očí, poprvé. Měl je tak světle šedé, že vypadaly jako bílé, jen po okraji duhovky se táhl tenký modrý proužek. Kolem pravého oka měl tetování ve Staré řeči. Přes vlasy, které mu oko téměř zakrývaly, nedokázala přečíst, co je tam napsáno.
„Nepřijde tě zachránit,“ řekl hlubokým hlasem. Překvapeně zvedla obočí. Jak to mohl vědět? Neprohodil s ní jediné slovo, a rozhodně mu neříkala o tom snu o Fihrmovi. Možná mu to řekl Phury?
„Ne,“ zavrtěl lehce hlavou. „Vím to, protože jsem to byl já, kdo ti dal napít.“
Maddy prudce vydechla a podlomily se jí nohy. Někdo ji zezadu položil ruku na záda a poskytl jí oporu. Nemohl mluvit pravdu. Nemohla to být pravda! Proč jí něco takového říká?!
„Mívám vidění.“ Ukázal si rukou v černé řidičské rukavici na oko s tetováním. „A viděl jsem tebe. Tady. Vydal jsem se podívat, jak se ti vede, protože jsem netušil, proč bys tu měla být. Byla jsi skoro mrtvá. Tak jsem ti dal napít.“
Maddy zavrtěla hlavou a oči se jí zaplnily slzami.
„Lžeš,“ vydechla. Smutně se usmál.
„Nelžu. Chtěl jsem tě udržet naživu, byla z tebe troska. Říkal jsem ti holčičko. A díky tomu jsem tě pak dokázal najít za klubem.“
Došlo jí, že mluví pravdu. To od něj pila tu silnou krev, která ji vrátila do života.
Fihrm se nevrátí.
„Nevrátí,“ souhlasil Vishous tiše. „Promiň.“
Víc už nezvládla.

Pokračování příště.

Původně vyšlo na webu bez-hranic.cz