Ilona Andrews o rákšasech a svých hrdinech

Krátce po vydání třetího dílu o žoldačce Kate Danielsové, Magie útočí, v roce 2009 poskytla Ilona, polovina autorsko-manželského páru vystupujícího pod pseudonymem Ilona Andrews, rozhovor, v němž si povídá o vystavění světa postapokalyptické Atlanty, v níž se série odehrává, a o postavách, které Kate v jejích příbězích sekundují.

 

Které knihy vás jako dítě ovlivnily natolik, že jste se právě kvůli nim rozhodla psát příběhy, jaké píšete dnes? A které autorky dodnes čtete?
Vyrostla jsem v sovětském Rusku, kde sci-fi a fantasy nebylo povětšinou povoleno, pokud nezobrazovalo „oslavnou vizi budoucnosti komunismu“. Četla jsem vše, co bylo dovoleno, a když padla Železná opona, Rusko zaplavily sci-fi a fantasy romány ze západu (některé z toho byly pirátské kopie, ale to jsem v té době nevěděla). Pamatuji si, že jsem hltala Tolkiena, Clifforda Simaka, Roberta Sheckleyho, Asimova, Harryho Harrisona, Stanislawa Lema a Roberta E. Howarda. Jeho Conana jsem milovala.
Dnes se snažím číst širší okruh žánrů. Povětšinou čtu literaturu faktu, ale velmi ráda se začtu do thrillerů, zvláště do vědecky zaměřených. Velmi ráda otevřu romány Roberta Parkera, Thomase Harrise a Maria Puza. V oblibě mám i Deana Koontze. Zbožňuji Davida Gemmella a Terryho Pratchetta. K tomu až trapně ráda čtu romance, obzvláště Joannu Lindseyovou. Naneštěstí už nečtu tolik urban a paranormal románů, jako jsem dříve čítávala, ale několik autorů stále ráda otevřu: Marka Del Franka, Meljean Brook, Nalini Singh a Jeaniene Frost.

Upíři v Magii krve nejsou v ničem podobní současnému vnímání upírů, jak je představují fantasy romány a paranormální romance – namísto svůdníků, kteří vám chtějí vysát krev, jsou upíři ve světě Kate Danielsové vyhladovělé nestvůry ovládané nekromanty, Pány mrtvých. Jak vás napadlo přijít s úplně novou představou upírů?
Nemohla jsem z hlavy dostat představu nekromantů oživujících celé armády nemrtvých, aby je následně poslali proti svým nepřátelům. Nekromanté jsou obvykle zobrazováni s armádou kostlivců či zombií. Romány se mnou píše můj manžel a jednoho večera jsme na tohle téma mluvili a mimo jiných tam padla i otázka: „Proč by nemohli ovládat také upíry?“ Slovo dalo slovo a v rukopisu se objevila bezduchá upíří monstra ovládaná nekromanty.

Atlanta, v níž se série o Kate odehrává, je alternativní verzí našeho světa, kterou magie zaplavuje a zas ji opouští. Proč se magie ve vašich knihách chová zrovna takto a není stálá? A jaké možnosti vám takovéto chování magie dovoluje?
Myslím, že chaotické přílivy magie jsou mnohem zajímavější. Neustálé výměny magie a techu udržují postavy ve střehu. V jednu chvíli kouzlo funguje, v další ne, mé postavy tak musí myslet za pochodu. To mi dovoluje stavět je do složitých situací. Myslím také, že to světu na stránkách naší série dodává atmosféru – svět se utápí v neúnavných útocích magie a poslední zbytky techniky se pomalu rozpouštějí jako kostky ledu v horké vodě.

Unikátním znakem románů o Kate Danielsové je přítomnost méně známých či rovnou nezápadních mytologií a magie. V románu Magie útočí se Kate setkává s rákšasy z hinduistických mýtů. Proč rákšasové? Jak vás napadlo vybrat zrovna tuto mytologii? A na jaké mytologie se můžeme těšit v dalších románech?
Existuje tolik jedinečných a rozdílných mytologií. Cítím se jako dítě v obchodu se zmrzlinou: záplava příchutí. Byla by škoda nezkusit je všechny.
A proč konkrétně rákšasové… Indie mě vždy fascinovala (a stále fascinuje). Dávám to za vinu Knize džunglí. Mé první setkání s rákšasy se událo, když tygr Šérchán vleze do vlčího doupěte a matka vlčice mu říká, že se jmenuje Rákša a velmi ráda mu ukáže své tesáky. Tento příběh jsem četla už jako malá holka a vyhledala jsem si význam slova rákša. Některé zdroje uvádějí, že to znamená ochranu, a jiné, že démona. Stopy mě zavedly za rákšasy, a jakmile jsem si přečetla Rámajánu, věděla jsem, že s touto mytologií chci dále pracovat.
Tak nějak podobně s Gordonem obvykle vybíráme mýty a legendy – jednoho z nás fascinuje prvek z nějakého mýtu. Pro čtvrtou knihu jsme zas využili prvky židovské mystiky a něco z mýtů Babylonu.

Vaše povídka ve sbírce Hexed se soustřeďuje na Dali a Jima. Co vám inspirovalo k tomu, že jste se rozhodla spojit tyto dva naprosté protiklady?
Dali je velice zábavná postava. Je nejistá, a přestože je chytrá a schopná, dala by cokoli, aby byla i hloupou sexbombou, při pohledu na niž tečou chlapům sliny. Do Jima se zakoukala s vědomím, že z toho nikdy nic nebude, protože Jim by na ni přece takhle nikdy nemyslel. Jim potřebuje za družku mocnou bojovnici, sebevědomou a atraktivní kožoměnku, ne chudou, napůl slepou tygřici. Dali má velmi lidské nedostatky. A neuvědomuje si, že Jim je nejen velmi inteligentní, ale pochází z rodiny plné chytrých lidí, kteří si cení tvrdé práce. Respektuje Daliin talent a vědomosti a snaží se, seč může, aby ji ochránil. Nepotřebuje mít za družku supersilnou bojovnici – takový už je sám.

Curran, Pán svobodných šelem, je vůdcem atlantských kožoměnců (a má silný zájem o Kate). A také je to lvodlak. Jak jeho lví stránka ovlivňuje jeho chování? Udělala jste si průzkum, než jste jeho postavu takto vykreslila?
Curranova lví stránka je ve skutečnosti prehistorickým lvem americkým, panthera leo atrox, a částečně se chová skutečně jako pravý lev. Je teritoriální. Je pro něj velmi důležité, aby jeho kožoměnci fungovali jako tým, chce na ně být hrdý. Také je velmi přísným vládcem, ale nevím, nakolik bych z toho mohla vinit jeho lví stránku.

S kterou svou postavou byste se nejpravděpodobněji spřátelila?
S tetou Bé, alfou boud, hyenodlaků. Pily bychom čaj a probíraly drby.

Co byste poradila lidem, kteří se snaží prosadit v psaní?
Čtěte, co nejvíc můžete, pište, co nejvíc můžete, a až budete připraveni, vyhledejte si informace o procestu publikování. Psaní je nesmírně naplňující, ale také tvrdá práce, a je těžké se v něm prosadit. A čas od času vám to skoro zničí nervy.

 

Zdroj: Penguingroup.com