Jenny Nowak: Komnata bez oken

Není to tak dávno, co se Jenny Nowak zmínila, že by se ráda vrátila s Vladem do středověku a že má v hlavě „zadumaný komorní příběh z Poenari“. Ten nakonec časově vklínila mezi knihy Trůn pro mrtvého a Krvavé býlí. A pokud čtenáři mylně neočekávali boje s Turky či jinou krvavou řežbu, tak nemůžou být zklamáni.

Ve věži, v té, která byť poničená a zbořená, se ke karpatskému nebi tyčí dodneška, je totiž skutečně jedna komnata, v jejíchž zdech není ani jediné okno. Dnes do ní padá světlo dávno probořenými krovy, ale před staletími v ní musela být tma hluboká, hustá a tajemná. Taková, v níž se vzpomínky vlnily jako řeka. A její tichý obyvatel jim naslouchal…

Nowak_KomnataKomnata bez oken. Kdo to jaktěživ slyšel? Slyšel. Mladý italský stavitel z úst nemrtvého knížete Vlada. Ten se uchýlil na své dračí hnízdo Poenari poté, co porazil zrádného Radua z Krušiny a na trůn pomohl svému prasynovci Mihneovi. Nepočítal ovšem s tím, že se s ním na Poenari vydá i Mihneova sestra Mihaila. Tahle vznětlivá divoženka je mu povahově však tak podobná, že místo poklidu je na Poenari čeká spíš italská domácnost. Milují se, jeden pro druhého by si vyrvali srdce z těla, ale Mihailina žárlivost je nekonečná jako zima ve Fagarašských horách. Brzy proto osudem prokletá mladá žena využije příležitosti k dočasnému odloučení. Vlad ovšem sám nezůstane, stále více času tráví po boku mladého kurýra Aurela, nejmladšího syna Dimitriho Petrescu, z nějž se brzy vyklube kurýrka.

Milovat nemrtvého knížete přináší víc bolesti než něhy, jeho nálada je vrtkavá a všichni kolem něj dřív očekávají ránu než milé slovo. Oslovení „Jeho Milost“ tak vyznívá trochu ironicky. Milosti se totiž od něj dočká jen málokdo. Navzdory tomu autorka pro Vlada v každém románu našla milenku, která se mohla odvážit víc než kdokoli jiný.

„Teprve když se umíš postarat o sebe, máš právo poroučet jiným. Buď si jistá, že u svého dvora bych vkleče nezatápěl, tam by museli jiní klekat přede mnou, ale tady…? Není komu předvádět moc majestátu. Jsme tu jenom my dva.“ (str. 134)

Komnata bez oken dýchá vzpomínkami. Mladá Aurel připomíná Vladovi milovanou Alexis a on se v mysli zatoulává do minulosti a čtenář s ním. Aurel totiž převlekem za chlapce připomíná i divokou Mihailu a při závěrečné cestě se asi nejednomu milovníku série vybaví, jak Vlad ve Vlčí písni vyprovázel za ženichem mladičkou Xandru. Je proto lepší mít načteny aspoň chronologicky první dva díly série (Dračí krev a Trůn pro mrtvého), není to ale nutné pro pochopení příběhu. Ten totiž nemá dějovou linku postavenu jako pokračování předchozích událostí, tohle je prostý milostný příběh, jakkoli netypický, jak už tak autorčiny romány bývají.

Není to tak dávno, co se Jenny Nowak zmínila (rozhovor najdete zde), že by se ráda vrátila s Vladem do středověku a že má v hlavě „zadumaný komorní příběh z Poenari“. Ten nakonec časově vklínila mezi knihy Trůn pro mrtvého a Krvavé býlí. A pokud čtenáři mylně neočekávali boje s Turky či jinou krvavou řežbu, tak nemůžou být zklamáni. Z knihy Jenny Nowak dýchá láska k hrdinům, ke čtenáři proniká zadumaná atmosféra Poenari, ať už za kamennými zdmi skučí ledový vichr či teplé léto, i zaznívá vlčí píseň. Autorka dokonce do příběhu umně vklínila i příběh malého vlčete.

Již devátý příběh ze série o Vladu Draculovi sice není nijak dějově překvapivý, ani nepřináší do série nic objevného, spíše se dá vnímat jako návrat domů, ke starým známým, se kterými se znovu rádi vidíte a strávíte příjemný čas. Stačí se jen správně naladit, pohroužit se do vzpomínek a zatoulat se do patnáctého století na milované a tajemné Poenari.

Ukázka z knihy

Vydal: Netopejr; 2012

Koupit knihu