Karen Chance: Dotkni se temnoty

Cassandra Palmerová dokáže vidět budoucnost a komunikovat s duchy — což je vlastnost, díky níž po ní touží mrtví i nemrtví. Duchové mrtvých obvykle nebezpeční nejsou; ti si jenom rádi povídají… pořád. Zato nemrtví, to je jiná kapitola.

Stejně jako každá jiná rozumná dívka se i Cassie snaží upírům vyhýbat. Když však krvežíznivý mafioso, od něhož před třemi lety utekla, Cassii znovu našel a jde mu jen o pomstu, musí o pomoc požádat Senát upírů. Nemrtví senátoři jí však nechtějí pomoci zadarmo – a tak Cassie musí spolupracovat s jedním z jejich nejmocnějších členů, nebezpečně svůdným upírským mistrem — a cena, kterou požaduje, může být vyšší, než jakou je Cassie ochotna zaplatit… (anotace)

Kapitola 1

Že jsem v maléru, mi došlo hned, když jsem si přečetla ten nekrolog. Trochu mi napovědělo už to, že v něm stálo mé jméno. Vůbec jsem ale netušila, jak mě našli a kdo z nich má takový smysl pro humor. Antonio takový srandista nikdy nebyl. Nevím, jestli to má něco společného s tím, že je mrtvý, nebo spíš s tím, že býval odjakživa nabručený zkurvysyn. Nekrolog jsem měla na monitoru pracovního počítače místo obvyklého loga naší cestovní kanceláře. Vypadalo to, jako by někdo naskenoval stránku z novin a potom ji nastavil jako tapetu počítače; když jsem si ale před půlhodinkou odběhla pro salát, ještě to tam nebylo. Kdybych z toho nebyla tak vyděšená, asi by to na mě i udělalo dojem. Netušila jsem, že by někdo z Tonyho goril vůbec věděl, co to počítač je.

Zatímco jsem si četla, jak ten vtipálek popisuje mou příšernou smrt, k níž mělo dojít o něco později téhož večera, šmátrala jsem ve své skříňce na spisy, abych našla zbraň. Doma jsem měla lepší, plus několik dalších překvapení, vrátit se tam by teď ale zřejmě nebyl nejlepší tah. Nepředpokládala jsem, že se dostanu do nějakého maléru, kvůli kterému by se mi vyplatilo riskovat nošení skryté zbraně. Nosila jsem v kabelce jenom malý pepřový sprej proti případným lupičům. Po víc než třech letech relativního bezpečí jsem se začala sama sebe ptát, jestli ho vůbec potřebuju. Začala jsem se chovat bezstarostně a mohla jsem jen doufat, že mě to nezabije.

Pod svým jménem jsem si přečetla celý článek: dlouhý popis nešťastného incidentu, který se týkal mě, jakéhosi neznámého střelce a dvou kulek v mé hlavě. Noviny sice měly zítřejší datum, ke střelbě ale mělo dojít dnes ve 20.43 na Peachtree Street. Pohlédla jsem na hodinky: dvacet minut před osmou, takže jsem dostala hodinový náskok. To mi na Tonyho přišlo až moc šlechetné. Fakt, že jsem ještě nebyla mrtvá, vyplýval asi z toho, že pro chlapa, který nechává lidi zabíjet v jednom kuse, by bylo příliš snadné mě zabít hned. V mém případě chtěl něco speciálního.

Svůj Smith & Wesson 3913 jsem konečně našla pod reklamním letáčkem na výletní plavbu do Ria. Napadlo mě, jestli to není nějaké znamení. Peníze na to, abych se dostala ze země, jsem neměla ani náhodou; navíc taková baculatá a modrooká blondýna by mezi všemi těmi tmavookými seňoritami působila stejně moc nápadně. Také jsem nevěděla, jestli Tony nemá v Brazílii nějaké kamarády, a nedivila bych se, kdyby měl. Když už je někdo na světě tak dlouho, aby si pamatoval Michelangela cucat z flašky, pár kontaktů si za tu dobu určitě nadělal.

V kabelce jsem z přihrádky na pistoli vyhodila balíček žvýkaček a místo nich tam zastrčila Smith & Wesson. Padl tam, jako by na něj byla kapsička dělaná, což také byla. Tuhle zbraň – svou první – jsem spolu se třemi kabelkami koupila skoro před čtyřmi lety na doporučení federálního agenta jménem Jerry Sydell. Ten si, stejně jako mraky jiných lidí, myslel, že jsem cvok, ale protože jsem pomohla oslabit jednu z největších zločineckých rodin ve Filadelfii, projevil ochotu mi poradit. Pomohl mi vybrat devítimilimetrovou poloautomatickou pistoli, v níž se snoubila rukojeť dost malá na to, aby se mi vešla do rukou, se sílou, která dokázala zahnat cokoli dvounohého. „Až na duchy a upíry,“ pronesl s úšklebkem. „Co se týče těch, na ně nestačí.“ Taky mě dva týdny denně vodil na cvičnou střelnici, kde se mu podařilo mě vycepovat natolik, že jsem sice vrata od stodoly pořád ještě netrefila, ale zase jsem je neminula o moc. Na cvičné střelby jsem chodila, kdykoli jsem si to mohla dovolit, takže teď už ta vrata trefím určitě – když budou dost velká a nepostavím se od nich dál než na tři metry. Tajně jsem doufala, že nikdy nebudu muset vystřelit na nic jiného než na terč. Že to nakonec dopadlo jinak, za to jsem nemohla.

Myslím, že mě Jerry měl svým způsobem rád – připomínala jsem mu nejstaršího syna – a nechtěl, abych zvlčila. Domníval se, že jsem se dostala do špatné party v příliš mladém věku na to, abych z toho měla pojem – ani nevěděl, jak velkou pravdu má –, ale potom jsem zmoudřela a rozhodla se svědčit ve prospěch státu. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak si vysvětlil to, že dvacetiletý sirotek ví všechno o tom, jak si počíná jedna z největších zločineckých rodin, rozhodně ale „nevěřil všem těm čarodějnickejm kecům“, abych ho citovala co nejvěrněji. Jerry nevěřil v nic nadpřirozeného. A protože jsem nechtěla, aby mě nechal zavřít do nějaké maličké polstrované cely, nikdy jsem mu nevyprávěla o těch svých vidinách nebo o tom, jak blízko s tou svou poznámkou o duchách a upírech byl.

Na duchy jsem jako magnet působila odjakživa. Možná to patří k mé senzibilitě, nevím. Tony vždycky pečlivě rozhodoval o tom, co mi dovolí studovat – asi se bál, že kdybych toho věděla moc, mohla bych přijít na způsob, jak své schopnosti použít proti němu – takže toho o svých vlohách mnoho nevím. Samozřejmě to může být tak, že mě svět duchů přitahuje prostě jenom proto, že je vídám: strašit někoho, kdo ani neví, že existujete, musí být pěkný opruz. Ne že by zrovna strašili konkrétně mě, ale když už se vyskytnou někde poblíž, rádi se předvádějí.

Někdy to zase není tak špatné, jako to s tou starou paní, kterou jsem potkala v jedné uličce, když jsem jako puberťačka utekla z domova. Duchy většinou vídám jako normální postavy, hlavně když jsou ještě noví a dost silní, takže chvíli trvalo, než mi došlo, co je zač. Zůstala tu jako jakýsi anděl strážný svého vnuka, jehož pomáhala vychovat. Zemřela, když mu bylo deset, a přítel její dcery ho začal mlátit hned, jak se k nim nastěhoval. Kluk do měsíce utekl. Řekla mi, že se o něj přece deset let nestarala proto, aby ho teď nechala na holičkách, a Bohu prý zase moc vadit nebude, když na ni chvíli počká. Požádala mě, abych mu dala dost peněz na to, aby mohl dojet autobusem k její sestře v San Diegu; potom jsem zase vyrazila dál. Takové věci jsem Jerrymu samozřejmě neříkala. Nevěřil v nic, co nemohl vidět, dotknout se toho nebo do toho vpálit kulku, což témata našich hovorů v podstatě dost omezovalo. Musím ještě dodat, že nevěřil ani na upíry, tedy přinejmenším do té doby, než si na něj jednou v noci počíhalo pár Tonyho hochů a rozervali mu hrdlo.

Co se Jerrymu stane, jsem věděla, protože jsem několik jeho posledních sekund viděla, když jsem lezla do vany. Jako obvykle jsem na ten barevný velkofilm o masakru měla osobní vstupenku do první řady, takže jsem na kluzké podlaze koupelny málem upadla a zlámala si vaz. Když jsem se přestala třást natolik, že jsem dokázala udržet telefon, vytočila jsem číslo Programu na ochranu svědků. Když jsem ale odmítla říct, jak vím, co se má stát, agentka na druhém konci se začala chovat podezřívavě. Utrousila, že to Jerrymu vyřídí, podle všeho ale nebyla dvakrát nadšená z toho, že ho má rušit o víkendu. Tak jsem zavolala šéfovi Tonyho goril – upírovi jménem Alphonse – kterému jsem připomněla, že má za úkol zjistit, kde vláda ukrývá mě, a neriskovat hněv Senátu zabíjením nevinných civilistů, kteří ani nic nevědí. Jerry pro ně neměl žádnou cenu, protože jeho informace už byly zastaralé.

Mé snahy o ovlivnění skutečného konce mých vidění nikdy moc úspěšně nedopadly, tentokrát jsem ale doufala, že by pohrůžka Senátem mohla Alphonse přinutit si to rozmyslet. Senát je skupinou hodně starých upírů vydávajících zákony, které ti ne tak mocní musí dodržovat. Lidi sice nemají rádi o nic víc než Tony, na druhou stranu jsou ale spokojeni s tím, že zůstávají stále jen pověrou, a snaží se co možná nejvíc vyvarovat potíží, aby pozornost smrtelníků nepřitahovali. Zabíjení agentů FBI je zrovna jednou z věcí, které je jaksi nasírají. Alphonse se mě ale jenom snažil zdržet na lince, než jeho hoši můj hovor vystopují. Takže jsem nakonec jistě věděla jedinou věc – že se musím postarat o to, abych, až se dostanou až ke mně domů, už seděla v autobusu z města. Došlo mi, že pokud vláda ani nepřipouští, že by upíři mohli vůbec existovat, zřejmě mě před nimi neochrání.

V tom případě jsem měla větší šance jednat na vlastní pěst, a víc než tři roky jsem se v tom nemýlila. Až doteď.

Ani jsem se nijak neobtěžovala si z kanclu brát něco jiného než pistoli; když utíkáte, abyste si zachránili život, naučíte se rozlišovat priority. Ne že by taková devítimilimetrová pistole proti upírům něco zmohla, ale Tony pro menší kšefty často používal lidské zabijáky. Doufala jsem, že mě nepovažuje za natolik důležitou, aby na mě povolal někoho skutečné schopného. Představa, že schytám pár kulek do mozku, mě sice nijak nelákala; ale představa, že bych skončila jako jedno z jeho trvalých aktiv, byla mnohem horší. Předtím ze mě upírku neudělal, protože už jedno takové médium měl, to ale po přeměně své schopnosti ztratilo, a on ty mé pokládal za příliš cenné. Teď jsem se ale bála, že by to mohl risknout. Kdybych po přeměně schopnosti ztratila, mohl by mi probodnout srdce kůlem, a alespoň částečně se pomstít za všechno to peklo, které jsem mu způsobila. Pokud ne, získal by nesmrtelného mistra se zaručenou loajalitou, protože je vážně těžké postavit se proti upírovi, který vás stvořil. Zřejmě si i přesto, jak kvůli mně běsnil, dokázal spočítat, že z jeho úhlu pohledu to byla situace, v níž nemůže prohrát. Zkontrolovala jsem zbraň a přesvědčila se, že mám plný zásobník. Kdyby mě dostali, nechtěla jsem se vzdát bez boje, a kdyby došlo na nejhorší, byla jsem připravena poslední kulku raději spolknout sama, než tomu hnusákovi sloužit.

Od posledně se změnilo jenom to, že než budu moci začít zase nový život, musím udělat ještě jednu věc. Co nejrychleji jsem se vytratila z agentury pro případ, že by Tonyho hoši chtěli trochu posunout termín; abych se vyhnula hlavnímu vchodu, vylezla jsem oknem z koupelny. Když to dělají lidi v televizi, vždycky to vypadá velice jednoduše. Já jsem skončila s odřeným stehnem, roztrženou nohavicí a prokousnutým rtem, jak jsem se snažila nenadávat. Konečně se mi to podařilo a jakousi špinavou uličkou jsem utíkala k parkovišti; ještě jsem odbočila k restauraci Waffle House. Cesta to byla krátká, ale nervy drásající. Známé ulice najednou vypadaly jako perfektní schovávačky pro Tonyho gorily, každý zvuk zněl jako natahování závěru.

Parkoviště před Waffle House zalévalo jasné světlo halogenových reflektorů, a když jsem přes ně přebíhala, připadala jsem si příšerně nechráněná. Řada telefonních automatů podél jedné ze zdí budovy byla naštěstí ve stínu. Zastavila jsem se před jedním fungujícím a vylovila z kabelky nějaké drobné, v klubu to ale nikdo nebral. Telefon zvonil asi dvacetkrát, zatímco jsem se kousala do rtu a přesvědčovala samu sebe, že to nic neznamená. Byl přece pátek večer – telefon v tom hluku zřejmě nikdo neslyšel, nebo i kdyby ano, neměli čas ho zvednout.

Dostat se tam pěšky chvíli trvalo, protože jsem se snažila nebýt vidět a nezlomit si kotník v nových vysokých botách na podpatcích. Koupila jsem je proto, že ladily s tou šik koženou minisukýnkou, kterou mi vnutila prodavačka, a původně jsem se v nich chtěla v klubu po práci trochu předvádět, pro rychlé přesuny ale dělané nebyly. Ano, já jsem ta veliká jasnovidka, ale myslíte, že jsem snad měla nějaké vidění o tom, že bych měla nosit tenisky, nebo alespoň nízké botky? Sakra, že ne. Je to stejné, jako že nikdy nevyhraju v loterii. Vidím jedině ty věci, které způsobují zlé sny a vážné problémy s pitím.

Byl to jeden z těch georgijských večerů, kdy vzduch na kůži vnímáte jako těžkou deku a vlhkost vzduchu už nelze ani očíslovat. Ve světle reflektorů se mihotala tenká mlha, většina světla ale pocházela od měsíce, ozařujícího deštěm smáčené ulice a měnícího louže ve stříbro. Noc budovám v centru smyla barvu a změnila ji na šedivou, která splývala se stíny a zakrývala vrcholky mrakodrapů. Historická čtvrť mi té noci připadala nějaká nepatřičná, zvlášť když jsem procházela kolem hotelu Margaret Mitchell House na West Peachtree. Když zpoza rohu vyjel jeden z těch koňských kočárů, co vozí turisty, zdálo se to být naprosto přirozené – až na to, že tenhle uháněl plným tryskem a málem mě přejel.

Než kočár s rachotem sjel z chodníku a po ulici kodrcavě ujížděl z dohledu, měla jsem okamžik na to, abych si všimla tváří turistů, kteří se zuby nehty drželi na zadním sedadle. Své zablácené já jsem zvedla z příkopu a podezřívavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Veselý smích za mnou vysvětloval, co toho starého tlustého koně přimělo k tomu, aby se pokusil o nový rychlostní rekord. Zlehka ke mně připlul závoj mlhy, téměř nerozeznatelný od lehkého deštíku. Popadla jsem to – v metafyzickém smyslu slova.

„Portie! Tohle není legrace!“

Zvonivý smích se ozval znovu a přede mnou se zhmotnila dokonalá jižanská kráska v kypré krinolíně. „Ale ano, je! Viděla jsi, jak se tvářili?“ Oči, které kdysi byly modřejší než ty mé, zajiskřily veselím. Dnes ale měly stejnou barvu jako nadouvající se mraky nad námi.

Hledala jsem v kabelce kapesníček, abych si očistila boty. „Myslela jsem, že tyhle věci už neděláš. Když budeš děsit turisty, kdo si pak s tebou bude hrát?“ Zase tolik společností, které by dokázaly předstírat, že Atlanta má stejně jako Savannah nebo Charleston dostatečně historickou čtvrť na to, aby se tu koňské kočáry vyplatily, tu nebylo. Pokud by Portia v těch svých legráckách pokračovala, bylo by cokoli z toho, co dosud přežívalo rozmach města – jež nabízelo takové časem prověřené favority jako muzeum Svět Coca-coly, Centrum CNN a Podzemní tržiště v Atlantě – odsouzeno k záhubě.

Portia se na mě zaculila tak, že to jistě musela nacvičovat doma před zrcadlem, když byla ještě naživu. „Je s tebou sranda, Cassie.“

Střelila jsem po ní nešťastným pohledem, zatímco jsem se pokoušela zablácenou kůži očistit, ale podařilo se mi tu špínu jenom rozmazat. Nikdy se mi nedaří vypadat na útěku sexy. „Ale jo, je se mnou sranda pořád, jenom ne dnes.“ Začalo pršet, dešťové kapky ale padaly skrz Portii a cákaly na beton. Tohle nesnáším. Je to jako dívat se na televizi s hodně velkým rušením. „Billyho Joea jsi ale neviděla, že ne?“

Billymu Joeovi říkám můj dobrý duch, není to ale úplně přesné. Je to spíš taková osina v zadku, které se čas od času podaří být trochu užitečnou, v tu chvíli jsem ale moc náročná nebyla. Billy je tím, co zbylo z jednoho irsko-amerického hazardního hráče, co v roce 1858 nedokázal včas položit list. Párek naštvaných kovbojů, tenkrát se dovtípivších, že podvádí, ho zašil do pytle a hodil do Mississippi. Naštěstí pro něj pár dní předtím pomohl jisté projíždějící hraběnce od velkého a ošklivého náhrdelníku, který účinkuje jako jakási nadpřirozená baterie, sbírající magickou energii ze světa živých a schraňuje ji do doby, kdy bude potřeba. Když jeho duše opustila tělo, spočinula v náhrdelníku, v němž se zabydlel stejně, jako to jiní duchové dělají s těmi obvyklejšími věcmi, například s hrobkami. Získával z něj dostatek energie na to, aby mohl dál existovat, nejživější ale býval po občasných dobrovolných příspěvcích mé energie jakožto živého člověka. Ten náhrdelník jsem našla v jednom vetešnictví, když mi bylo sedmnáct, a od té doby jsme s Billym tvořili tým. Samozřejmě nemohl se vzkazem do klubu místo mě, takže jsem tam musela osobně, zato ale mohl posloužit jako jakási hlídka pro případ, že by se ke mně nějací zloduši dostali příliš blízko. To celé za předpokladu, že ho dokážu najít, což zase vyžadovalo maličko duchovní pomoci.

V Atlantě se to duchy jen hemží, většinou ale jde o takové ty obyčejné, kteří se snaží nějak přežívat, dokud si nevyřeší své věci, nebo jsou to doznívající týpci jako Billy Joe. Přebývá tu ale také několik dobrých, „strážných“ duchů a pár spiritistických otisků, ti druzí jmenovaní ale nejsou duchy v technickém smyslu slova. Otisky představují něco jako nadpřirozené kino, jež pořád dokolečka promítá stejný film, až se vám z toho chce křičet. Vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o něco traumatizujícího, setkání s nimi nebývá zábavné. Pár měsíců po tom, kdy jsem se přistěhovala, jsem volný čas trávila poznáváním ulic, a jednou z důležitých věcí, které jsem hledala, byla místa otisků. Našla jsem asi padesátku takových, které se vyrovnávaly s požárem města během občanské války, ale většina z nich byla příliš slabá na to, aby způsobila něco víc než náhlé popíchnutí. Mezi mým bytem a agenturou však byl jeden velký v místě, kde smečka psů kdysi roztrhala otroka. Od té doby, kdy jsem do něj jednou vkročila, jsem začala chodit hodně velkou oklikou. Mám hodně vlastních vzpomínek, které chci co nejdřív zapomenout; žádné další noční můry cizích lidí nepotřebuji.

Portia však žádným otiskem není. Někdy jsem měla pocit, že je ještě horší. Portia je jedním z těch duchů, kteří si znovu a znovu prožívají tragickou část svého života, ale ne jako nějaký hloupý film. Jsou to taková strašidla s fixací, podobnou obsesivním lidem, kteří si musí umývat ruce padesátkrát denně. Jsou také pohybliví, což znamená, že vás můžou doprovázet a dokolečka mlít o tom, co je trápí. Billymu Joeovi jsem to zakázala hned zkraje – je naštvaný, protože zemřel mladý, ale mě řeči na téma „život, jaký jsem mohl mít“, začínají brzo štvát.

Portii jsem bohužel zastihla v ukecané náladě, takže jsem se to, že Billyho Joea neviděla, dozvěděla až po víc než deseti minutách – až když mi do detailů popsala knoflíky ze slonoviny, které si přišila na svatební šaty, které nikdy nepoužila. Typické. Když byl se mnou, většinou jsem si přála, aby zmizel, on se ale nikdy neztratil – až do doby, kdy jsem ho potřebovala. Stupňující rozmrzelost se mi zřejmě začala projevovat v obličeji, protože Portia zmlkla uprostřed historky o večírku, kdy se nějací dva důstojníci poprali o její přízeň. Podle všeho šlo o její oblíbenou a evidentně ji nijak netěšilo zjištění, že se má pozornost vytrácí. „Ty neposloucháš, Cassie. Děje se něco?“ Tím, jak naštvaně mrskla maličkým vějířkem s krajkovým lemováním, naznačila, že bych nějaký sakra pádný důvod mít měla.

„Tony mě našel, musím vypadnout z města. Napřed ale musím zajít do klubu a potřebuju někoho na hlídku.“

Okamžitě jsem zalitovala, že jsem neudržela pusu zavřenou. Portiiny velké oči se ještě víc rozšířily a s potěšením spráskla ručky v elegantních rukavičkách. „Ale ne, taková legrace! Já ti pomůžu!“

„Ehm, to je od tebe velice šlechetné, Portie, ale nemyslím… Chci říct, že ke klubu vede spousta cest, a ty je všechny neuhlídáš.“ V očích se jí ale zablýskl povědomý ocelový třpyt, a já jsem okamžitě ustoupila. Portia je většinou slaďoučká, zkuste ji ale naštvat, a velice rychle můžete skončit špatně.

„Já ti pomoc najdu,“ slibovala. „Budu dobrá kamarádka!“ Zmizela ve víru vlastních spodniček a já jsem si povzdechla. Někteří z jejích přátel byli ještě otravnější než ona, jakákoli hlídka pro mě ale byla lepší než žádná. Navíc jsem se nemusela bát, že by si jich Tonyho chlapi všimli. I kdyby poslal upíry, neviděli by ani prd.

Bude to asi znít divně, ale spousta lidí v nadpřirozené komunitě na duchy nevěří. Někteří sice připouštějí, že se občas vyskytne nějaký nešťastný duch, co se nějakou dobu potlouká v okolí svého hrobu, předtím než přijme nevyhnutelný osud, málokdo z nich by mi ale věřil, kolik duchů tu po smrti zůstává, kolik nejrůznějších typů duchů existuje a jak aktivně si mohou někteří počínat. Duchové typu Portie a Billyho Joea jsou pro nadpřirozenou komunitu tímtéž jako upíři pro lidi – starými báchorkami a legendami, o jejichž existenci scházejí důkazy, takže není třeba se jimi zabývat. Co vám mám povídat? Divný svět.

Do klubu jsem dorazila o pár minut později, bez dechu a s bolavými nárty, ale v celku. Chodit tam byl samozřejmě špatný nápad. I kdyby mě nikdo nesledoval, alespoň deset lidí v agentuře nebo v našem domě vědělo, že tam na částečný úvazek pracuji. Nacházel se také pouhý jeden blok od ulice Peachtree, což nebyla roztomilá náhodička. Už teď jsem se rozhodla, že jestli skončím mrtvá, vrátím se a budu strašit Tonyho. Nemohla jsem ale odejít bez toho, že bych varovala svého spolubydlícího a zařídila pro něj pár věcí. Měla jsem toho na svědomí dost i bez toho, že bych si na triko přidala další zmršený život.

Klub, se svými typicky vysokými stropy s odkrytými ocelovými nosníky, se stěnami počmáranými graffiti a s obrovským parketem, byl větší než většina ostatních, ten večer ale pod zavěšenými diskosvětly vířilo tolik lidí, že působil skoro klaustrofobicky. Za ten rozruch jsem byla docela vděčná, protože zmenšoval pravděpodobnost, že si mě někdo všimne. Vplížila jsem se zadem a nenarazila na žádné potíže – tedy alespoň ne toho typu, kdy se po vás někdo rozmachuje zbraní s úmyslem zabíjet.

Jeden z barmanů nepřišel do práce, protože se cítil špatně, takže měli málo personálu, a hned když mě Mike uviděl, pokusil se mě přemluvit, abych si střihla záskok. Kdykoli jindy by mi to nevadilo, protože má běžná práce pro něj – jako jedno z estrádních čísel programu – na spropitném moc nevynášela. Třikrát týdne jsem vykládala karty, i když tarot moc ráda nemám. Používala jsem je jenom proto, že se to ode mě očekávalo, já ale k tomu, abych věděla, co se stane, nemusím čučet na jakési archaické obrázky. Mé vize běží v HD kvalitě a s prostorovým zvukem, navíc jsou mnohem komplexnější. Většina lidí ale oproti tomu, co nabízím, preferuje standardní výklad. Jak jsem už říkala, jsem lepší ve vidění špatných věcí. Dnes jsem ale příležitost vydělat si pár babek odmítla. Barmanství nepatřilo mezi činnosti, jimiž bych chtěla strávit svou poslední hodinku.

„Tak jak je?“ volal na mě Mike zvesela, přičemž k velké potěše hostů u baru prováděl s lahvemi alkoholu stejné věci jako onehdy Tom Cruise.

Vydal: Baronet; září 2012