Blanka Jehlíková: Čarodějka

Kouzla z Prahy nezmizela jen proto, že po ulicích jezdí auta. Křišťálovou kouli nenahradí sebechytřejší mobil, a když vám začne vyhrožovat duch mrtvého manžela, musíte hledat pomoc u čarodějnice. Čarodějnice Johana už nebydlí v chatrči za hradbami, žije v krásném bytě na Starém Městě, ale lektvary dokáže uvařit stejně účinné jako její předchůdkyně.

Pomocí kouzel se pomstila zlodějům, co jí vybílili byt, vyléčila alkoholika, rodičům našla ztracenou dceru a policii pomohla chytit vraha dítěte. Jenže nic na světě není zadarmo. Jednoho pozdního večera nastoupila do autobusu plného oživlých mrtvol, aby tou jízdou vyrovnala účty. Buď vystoupí s povolením provozovat živnost čarodějnice několik dalších let, nebo cestu nepřežije a už ji nikdo nikdy neuvidí. (anotace)

Mrtví jezdí autobusem

Johana se vracela domů z oslavy kamarádových narozenin. Nad Prahou se rozprostíral krásný zářijový večer. Vzduch voněl odcházejícím létem a vínem lehce omámená čarodějka nelitovala, že nechala auto doma. Stejně by ho teď nemohla řídit.

Spěchala teplou tmou na poslední autobus. Cítila se lehce povzneseně. Procházku vlahou nocí si užívala, i když půlnoc dávno minula.

Malá domácí oslava se velice vydařila. Jídlo, pití ani zábava neměly chybu. Vyšla na hlavní cestu, zahlédla přijíždějící autobus a pomyslela si, že dnes jí štěstí přeje. Udýchaně doběhla poslední metry, naskočila na schůdky a vstoupila dovnitř. Zůstala stát těsně za zavírajícími se dveřmi.

Instinkt ji varoval dřív než čich. Dveře se ještě úplně nedovřely a Johana už byla střízlivá jak generál Armády spásy. Mírně povznesená nálada z ní v okamžiku vyvanula. Ve vzduchu se vznášel vážný průser a každou chvíli jí mohl dopadnout přímo na hlavu.

Do nosu ji udeřil dusivý zápach. Stihla se ještě chytit tyče u dveří a pevně ji sevřela. Tak pevně až cítila, jak se jí nehty zarývají hluboko do kůže.

A udělala dobře. Díky pevné opoře se jí podařilo uklidnit kolena roztřesená šokem a ostrá bolest v dlaních potlačila chvilkovou nevolnost z toho strašného smradu. Bolest jí navíc zabránila vykřiknout leknutím.

Tady se za výkřik nebo hysterický záchvat platilo smrtí. Jela v autobuse mrtvých. Tomuhle podivnému dopravnímu prostředku byla v její čarodějnické knize věnována celá kapitola. Rozhodně to nebyla cesta na sabat, jak by se někomu nezasvěcenému mohlo zdát. V autobusu plném strašidel šlo o mnohem víc.

Sabat byl vždycky akcí nepovinnou, dobrovolnou a jistým, malounko zvráceným způsobem nesmírně zábavnou. Sabat znamenal jídlo, pití, relaxaci v přírodě a sex s podivnými bytostmi. Některé z nich byly nádherné, ale všechny čarodějnice nevyhledávaly krásu.

Takový rohatý satyr rozhodně krásný nebyl, ale co ten dokázal se svou přirozenou výbavou, o tom mohli lidští gigolové i s erotickými pomůckami jen snít.

Na sabatu se každý potkal s větší či menší porcí čar a kouzel. Taková akce je samozřejmě určená jen pro zvané a způsobilé. Každý se rozhodne sám, jestli půjde, nebo zdvořile odmítne. Největším nebezpečím sabatu bývá hrozba, že vás pošlou domů pro neschopnost.

Ale teď se kolem ní dělo něco úplně jiného. Každý, kdo měl a používal Knihu nebo jiný mocný předmět, prošel za život něčím takovým několikrát. Nedalo se tomu vyhnout ani odhadnout, kdy na to dojde.

Šlo víceméně o zkoušku schopností, síly a magické orientace. Drastické oťukání mentální i magické vyzrálosti, taková malá magická maturita. Propadnutí znamenalo smrt a omluvenky se nepřijímaly.

Prostě nic, o co by člověk stál, nebo podstupoval dobrovolně. O dobrovolnosti tady ovšem nebyla ani řeč. Vnější podmínky se sice měnily s dobou, ale princip zůstával stejný. Tahle akce mohla zkoušeného buď oslabit, nebo posílit.

Taky ho mohla zabít. Další roztomilou možností bylo se zbláznit a vyjít ven jako pomočující se blábolivá troska. Mnozí docela silní čarodějové jízdu přežili, ale navždy zanechali magie. Jen tím se zbavili rizika, že za pár let prožijí stejnou idylku znovu.

Cesta autobusem mrtvých v podstatě nabízela dvě hlavní možnosti: můžeš při ní umřít, nebo zvítězit. Ten, kdo dokázal projít celou tou hrůzou bez úhony, si jako prémii často odnesl malý, ale nesmírně užitečný a cenný dáreček.

Johana potřebovala jen chvíli, aby se ovládla. Nenápadně vyzkoušela kolena, jestli ji už unesou bez pomoci tyče u dveří. Vypáčila nehty z vlastních dlaní a vyšla zbývající dva schody.

První umrlec stál dva kroky od dveří, jimiž nastoupila. Minula ho tedy v bezprostřední blízkosti. Tělo už mu napůl zpráchnivělo, z lebky visely cáry kůže jen s ubohými zbytky vlasů. O zuby zřejmě přišel ještě za živa. Prstů na ruce, kterou se držel, mu taky několik chybělo. Chodidla umrlec neměl vůbec. Jeho nohy končily klouby velkých kostí.

Když Johana procházela kolem, mrtvola se k ní otočila. Dala si záležet, aby se bez stopy zaváhání chytila držadla těsně vedle ní, než si najde místo k sezení. Při jízdě tímhle podivným autobusem patřilo k dobrému tónu tvářit se, že se nic neděje.

Musí se jí na těch pahýlech špatně stát, napadlo Johanu, když se mrtvola v zatáčce div nerozpadla námahou, s níž držela rovnováhu. Bylo by nezdvořilé se zeptat, kde ztratila chodidla?

Potlačila svou morbidní zvědavost a zůstala zticha. Na experimentování opravdu nebyla vhodná chvíle.

Teprve teď si mohla prohlédnout celý autobus. Podívaná se jí zdála stejně odporná jako hnusný a dusivý zápach, který ji doplňoval. Mrtvých ovšem nebylo zdaleka tolik, jak se Johaně ve chvíli prvního šoku zdálo, nanejvýš deset, dvanáct různě ohnilých postaviček, namátkou rozsazených po sedadlech.

Zbytek pasažérů tvořili živí lidé. To ovšem nebyl nejmenší důvod k radosti. Pokud zůstane v klidu a nebude se bát, tak jí, to Johana věděla jistě, mrtví nemohou nijak ublížit. Jsou odporní, hnusní, smrdutí, ale ne životu nebezpeční.

Živí lidé jí však ublížit mohou a mnozí by to určitě velmi rádi udělali. Na podobných akcích získávají ostruhy hlavně vyznavači černé magie. Obratnost v ubližování patří k jejich profesionálnímu růstu. Kniha ji varovala dost výmluvně.

Musela si sednout. Neměla zatím vyhlédnuté žádné místo, a tak jí ani nevadilo, když ji náhlé zahoupání autobusu posadilo na prázdnou dvojici sedaček čelem po směru jízdy.

Opatrným ohlédnutím zkontrolovala situaci za sebou. Nevypadalo to špatně. Johana měla za zády jen málo obsazených sedadel. Studené oči nebo prázdné oční důlky v týle nejsou příjemné. Za Johanou zůstal vlastně jen ten stojící nebožák u dveří a těsně za ní podivná dvojice, živý a mrtvý muž na sedadlech těsně vedle sebe.

Obtloustlý mužík byl nepochybně živý. Křídově bílý obličej naznačoval, že to tak nemusí zůstat dlouho. Z očí mu čišel uštvaný výraz. Strach z něj byl cítit víc než hniloba z jeho souseda.

Vydá: Deus; září 2012