Jeaniene Frost: Na půl cesty do hrobu – původní začátek, 1. část

Poznámka autorky: Toto je původní začátek románu Na půl cesty do hrobu, který jsem později, dřív než jsem román zaslala agentům, vymazala. Je o stydlivější, náctileté Cat předtím, než se dala na lov upírů a nakopávání zadků. Tento starý začátek obsahuje násilnou scénu, kdy se Cat setkává se svým prvním upírem. Až dočtete, pochopíte, proč jsem musela tuto kapitolu z knihy vyškrtnout. Téma dívky, která ztratila svou nevinnost a našla v sobě odhodlání působit bolest a smrt, nepasuje k dospělejší, přitažlivější verzi Cat, jak ji známe z románu.

Když jsem toho dne odcházela z domu, vůbec jsem neměla v plánu kohokoli zabít.
Hledala jsem svého přítele Dannyho. Poznali jsme se před několika týdny, když se mu porouchalo auto poblíž sadu mého dědečka. Noční jízdy pro mě byly útěkem před ostatními dětmi, které mne každodenně šikanovaly jen proto, že jsem byla nelegitimní dcera. Takové to je na malém městě. Lidem na těchhle věcech pořád záleží.
Jistě, když vedle sebe postavíte mou nelegitimnost a fakt, že můj otec je upír, nedá se to ani zdaleka srovnávat.
Ne, že by to sousedé věděli. Netušili to ani mí prarodiče, a to jsme s nimi s matkou bydlely. Lidé nevěří v upíry. Jen má matka věděla, co jsem zač. Muž, který mou matku před téměř sedmnácti lety znásilnil, dal termínu „milostné okusování“ nový rozměr. Alespoň to vysvětlovalo její odtažitou, podezíravou povahu vůči komukoli, především mně. Má matka nenáviděla upíry s patologickou vášní a já byla poloviční upírka. Ať už jsem jí chtěla být, nebo ne.
Danny mi už týden nezavolal. Já mu volala v pondělí a nechala mu vzkaz. V úterý jsem volala znovu. Ve středu jsem mu nechala vzkaz ještě ustaranější. Že by volal, ale mí prarodiče mi o tom nic neřekli? Mysleli si, že jsem příliš mladá na jakýkoli vztah, takže by mě to nepřekvapovalo.
Ve čtvrtek jsem si začala představovat, jaké hrozné věci se mohly Dannymu přihodit. Mohl se stát obětí přepadení. Nebo autonehody. Otravy jídlem. Nebo je ve vězení kvůli jízdě pod vlivem. V hlavě se mi rojily nekonečné záplavy podobných představ. V pátek jsem byla starostí téměř bez sebe. Věděla jsem, že existují ještě horší, děsivější věci, které by se mohly Dannymu stát. Věci, o kterých nemá žádné obyčejné policejní oddělení ani ponětí.
Aniž bych řekla své matce, kam jdu, zamířila jsem k Dannyho domu. Bydlel asi hodinu od Columbusu. Když jsem zaparkovala pod jeho domem, vyletěla jsem z náklaďáku a bušila na dveře. Nikdo neotvíral a auto tu také neměl. Dobře, tady se mi nepoštěstí, ale někdo přece musí vědět, jestli je v pořádku.
Po několika špatných odbočkách jsem našla dům vysokoškolského klubu, kde bydlel George, Dannyho kamarád. Minulý víkend mě sem Danny vzal. Zaparkovala jsem před domem a protlačila si cestu davem rozjařených vysokoškoláků.
Na cestě do Georgeova bytu mi zastoupil cestu muž. „Kdo jsi?“
Usmála jsem se. „Jsem Catherine. Hledám tu George, byla jsem tu minulý týden. On, ehm, mi pomáhal s mojí občankou.“
George si při škole přivydělával jako padělatel. Minulou sobotu mi udělal občanku dokazující, že mi je jednadvacet. Danny už ji také měl. Tak jsem mohla chodit na místa, kam chodil i Danny.
„Počkej tady, podívám se, jestli tu George je.“
Pár minut nato sešel dolů George. Vypadal zmateně a trochu otráveně.
„Cathy, co tu děláš? Snad jsi tak rychle svůj průkaz neztratila, že ne?“
„Georgi.“ Hlas se mi vypětím nervů lehce zlomil. „Neviděl jsi Dannyho? Neviděla jsem ho celý týden. Je v pořádku?“
Přes tvář mu proběhlo něco, co jsem nerozpoznala. „Ano, Danny je v pohodě. Vlastně myslím, že bude teď nejspíš v Galaxy, v tom klubu, kam jste vy dva šli minulý týden. Pamatuješ si, kde to je?“
„No, ehm, Georgi, my jsme se tam minulý týden ani nedostali.“ Věděla jsem, že jsem ve tváři rudá jako rajče, ale to mě nemohlo zastavit. „Můžeš mě nasměrovat?“
Jeho nechuť mi pomoct byla naprosto zřejmá, ale já se nenechala zviklat. Když jsem měla, co jsem potřebovala, poděkovala jsem a odešla. Byla jsem tak nadšená, že vím, že je Danny v pořádku, že jsem se zapomněla zeptat, proč mi nezavolal.

***

Z Galaxy se vyklubal obrovský klub. Dveře byly dokořán, hudba zněla až na parkoviště. Vešla jsem do klubu váhavě, ale odhodlaně, nehodlala jsem dovolit nervům, aby mě zastavily. Vyhazovač u dveří kontroloval můj průkaz velmi pečlivě, zvedl ho ke světlu lampy a dlouho srovnával obličej na fotce s mou tváří. Snažila jsem se vypadat lhostejně a usmívala jsem se, jako by mi to bylo jedno. Ještě tak se dostat do lochu za držení falešného průkazu, pomyslela jsem si, ale nakonec mě pustili dál.
Hudba duněla a kolem mě kroužily davy lidí. Mé obyčejné bílé tričko pod neony zářilo. Brodila jsem se zástupem lidí jako hlubokou vodou. Když jsem se dostala k nejbližšímu baru, rychle jsem prohlédla všechny lidi. Tady Danny nebyl.
„Dáš si drink?“ ozval se za mnou hlas.
S úsměvem jsem se otočila, ale Danny to nebyl. Křenil se na mě neznámý muž v červené košili.
„Ne, díky,“ odmítla jsem a otočila se zpátky k davu. Ze svého místa jsem viděla, že v klubu je barů několik. Než jsem se dostala k baru na druhé straně, připadalo mi, že uplynula snad hodina. Hlava mi z dunivé hudby třeštila a oči mě pálily z přemíry blikajících světel.
Ani u druhého a třetího baru se mi nepoštěstilo. Začala jsem si zoufat, že se George nejspíš mýlil a Danny tu vůbec není. Opřela jsem se o zeď a vzhlédla k druhému patru klubu. Lidé se tam ploužili kolem zábradlí, které se vinulo nad hlavním parketem. Pak jsem zahlédla známé pískové vlasy.
„Danny!“ zakřičela jsem, ale bez úspěchu, v klubu bylo příliš hlučno, než aby mě slyšel. S úlevou jsem se vrhla ke schodům a vyběhla je ve snaze dostat se k Dannymu co nejdřív.
Když jsem se k němu dostala, široký úsměv na přivítanou mi z tváře zmizel. Stála totiž před ním blondýnka, ruce měla na jeho hrudi. Smála se, když se k ní sklonil, aby ji políbil.
Jen jsem šokovaná sledovala, jak Danny tu dívku objal. Po minutě se od ní odlepil – a konečně si mě všiml.
„A do prdele,“ zamumlal.
Slyšela jsem ho. Neměla bych, vzhledem ke všem těm zvukům kolem nás, ale já měla neobyčejný sluch. A stejně tak i zrak. Viděla jsem všechny pocity, které mu přeběhly přes tvář, když mě poprvé spatřil.
„Catherine! Ech… co tu děláš?“
Danny odstoupil od hezké blondýnky, která sjela pohrdavým pohledem mé triko, džíny i tenisky.
„Tohle je ta holka, o které jsi mi říkal, Danny? Ta, co ses s ní právě rozešel?“
„Cože?“
To nebyla otázka, ale naštvané zasyčení. Ruce jsem sbalila v pěst a několikrát se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Ovládej svůj vztek. Nesmíš nikomu prozradit, co jsi.
„Dáš mi vteřinku?“ zeptal se Danny blondýnky. Hodila po mně ještě jednou hnusným pohledem a pak se usmála.
„Jistě. Budu u baru.“
Danny počkal, dokud neodešla, a pak se na mě otočil. „Catherine, chystal jsem se ti napsat, protože jsem o tom přemýšlel. Je ti jen šestnáct, mně skoro dvacet. Jsi příliš mladá, nefungovalo by nám to.“
Po tom, co mi řekl minulý víkend, jsem nemohla věřit vlastním uším, co to slyším teď.
„Řekls mi, že ti na mně záleží, že jsi ještě nikdy nic takového necítil, že pro tebe tolik znamenám…“ Každý bod jsem pronesla s tichým zasyčením. „To bylo před pěti dny, Danny! A teď jsi změnil názor?“
Bolest v mé hrudi překryl hněv. Zoufale jsem chtěla, aby vzal zpět, co mi právě řekl.
Danny sklonil hlavu a pokradmu se rozhlédl, jestli si někdo náhodou naší malé scény nevšímá. Dolíček v bradě se mu prohloubil, když našpulil rty a zcela očividně hledal správná slova.
„Je to takhle, Catherine,“ začal tónem, jaký jsem od něj ještě nikdy neslyšela. „Myslel jsem, že si užijeme trochu zábavy, a zdálo se mi, že taky nejsi proti. Ale když už došlo na zábavu, váhalas. Tak jsem ti řekl, co jsi chtěla slyšet. Zapomeň na to, vždyť o nic nejde. Ani to nebylo tak dobrý. Jeď domů, nemáš už po večerníčku?“
Bez dalšího slova se ode mě Danny odvrátil. Odešel k baru, tam objal paží tu blonďatou flundru a spolu odešli pryč. Sledovala jsem je, neschopna odvrátit zrak, zatímco uvnitř mě bouřily emoce.
Využil mě, klidně a jednoduše. Využil, jako bych byla hloupá nanicovatá holka z farmy, kterou jsem očividně byla. Celý týden jsem byla strachy nemocná. Strachy nemocná a šťastná a nevšímavá a využitá. Po tvářích mi začaly kanout slzy. Když jsem začala s Dannym chodit, myslela jsem, že mám konečně šanci na normální život i navzdory tomu, co jsem. Beznadějnost se snáší mnohem hůř, když už vám jednou dovolili zadoufat.
Za bolestí brzo následovalo zoufalství. Muselo to být mou krví. Možná jsem byla trestána za to zlo v sobě, ať už je, či není mou chybou, že tam je.
„On za to nestojí.“
Nevěděla jsem, komu patří hlas, co se mi ozval za zády, ale bez otočení jsem přikývla.
„Asi ne,“ řekla jsem chraptivě. Vlastní hlas jsem téměř nepoznala.
„Dej si se mnou drink.“
„Dobře.“ Stále jsem se neotáčela, fixovala jsem oči na Dannyho a tu jeho bloncku, dokud nezmizeli v davu.
Mé paže se dotkla chladná dlaň, ucukla jsem pod napětím statické elektřiny. Jako v omámení jsem nechala toho chlapa, ať mě odvede k baru a posadí na stoličku. Můj neznámý doprovod poručil dva giny s tonikem. Když mi v dlani přistála studená sklenice, konečně jsem vzhlédla ke svému společníkovi.
Má první myšlenka byla „Vypadá povědomě. Znám ho.“ Pak jsem si uvědomila, že ta tvář je mi naprosto cizí. Černé vlasy mu spadaly na ramena a pokožku měl téměř stejně bledou jako já. Ale jaká to byla pokožka. Hebká, jiskřivá… Jako smetana posypaná diamanty. Oříškové oči mě probodávaly pohledem, který mě přibíjel ke stoličce. Vzduch kolem něj se chvěl a ta elektřina ho překrývala jako plášť.
Jo, můžete si být jistí, že jsem okamžitě poznala, že muž vedle mě je upír.
„Zíráš,“ huboval mi, ale nezdálo se, že mu to tolik vadí.
„Ano, zírám,“ souhlasila jsem, šokem otupělá. Hned vedle mě upíjel svůj drink skutečný, žijící – tedy, tak trochu – upír. Nedokázala jsem odvrátit oči. Po tolika měsících, co jsem o nich jen slýchávala, tu přede mnou jeden stál, z masa a kostí. Má matka mi řekla, že vypadají jako normální lidi, ale neměla pravdu. S tím, jak dokonalou měl pleť a jak kolem něj vířila energie, jsem nemohla pochopit, jak si někoho takového může kdokoli splést s pouhým člověkem.
Najednou mě sevřel strach. Pozná, co jsem zač? To proto mě zastavil? Žaludek se mi sevřel. Popadla jsem sklenici s ginem a tonikem a na ex ji vypila.
Upír se na mě překvapeně podíval a pak mi poručil další.
„Máš žízeň, co?“ poznamenal.
„A ty ne?“ vypadlo ze mě, a pak jsem se málem udusila. Chytré, Catherine.
„Jistě.“ Zvedl sklenku k ústům a usrkl. Pak se usmál. „To je lepší.“
Potlačila jsem zasmání, v hlavě mi duněla slova mé matky. Jsou to démoni, Catherine. Ďáblové. Monstra. Chtějí si s lidmi jen hrát, aby je pak někde v ústraní pozabíjeli.
To uvidíme. „Jak se jmenuješ?“
Hlas jsem měla už pevný, ale nervy i tak pracovaly a druhou sklenku jsem vyžahla stejně rychle jako první. Prázdnou sklenici jsem položila na bar dřív, než stihl odpovědět.
„Anthony.“
„Anthony a jak dál?“ Dívala jsem se mu do očí, vyzývala ho. Prostoupil mnou podivný klid. Byl to drsný smír s mou situací, ale co zbývalo. Danny mě odkopl, neměla jsem žádné přátele a můj život byl jen nepřetržitou hanbou na hlavu mé matky. Co jsem mohla ztratit? Tenhle upír šel po krvi, ale možná obrátím strany.
„Anthony Dansen. Jak se jmenuješ ty, krásná neznámá?“
Bylo mi jasné, že mi nejspíš dal falešné jméno, a kvůli Dannymu jsem nechtěla, aby mi už kdokoli říkal Catherine.
„Jmenuju se… Cat.“ Jsem kočka a ty jen myš. Nebo jsem tou myší já. Ať vyhraje ten lepší.
Usmál se, sebevědomě a dravě. „Cat a jak dál?“
Podívala jsem se na jeho vlasy. Byly tak temné, k nerozeznání od ptačích křídel.
„Raven.“ Havran.
„Že je to neobvyklé? Jedna polovina v naprostém opaku k druhé.“
S chladným úsměvem jsem si barmanovi mávla o další drink.
„Nemáš ani ponětí.“

***

Trvalo dalších devět drinků, než jsem Anthonymu dovolila, aby mě přesvědčil, že nejsem ve stavu, kdy bych mohla řídit. Byla jsem vlastně překvapená, že mě tolik pití nezrušilo, ale jen dobře. Anthony byl velmi chápavý, pomohl mi, když jsem předstírala škobrtání. Dokonce mi i skvěle naslouchal, když jsem mu vylévala srdíčko, že mě Danny opustil. Proč ne? Jeden z nás bude tak jako tak brzy mrtvý, takže jsem se nemusela starat, co si bude o mém ponižujícím přiznání myslet. Anthony také skvěle předstíral zájem a sympatie. Uměl to zahrát. Kdybych nevěděla, co je zač, moje naivní já by mu to možná spolklo i s navijákem.
Zastavili jsme se u mého náklaďáčku, abych si vyzvedla svou kabelu, jelikož jsem trvala na tom, že bez ní odjet nemůžu. Už ale netušil, že uvnitř té kabely mám dárek od matky. Takový, co se teď může i nemusí hodit.
Navedla jsem Anthonyho přesně na druhou stranu, než jsem bydlela. Pokud zemřu, nechtěla jsem, aby se pustil i do mé rodiny. Můj řidičák byl falešný, tudíž ani adresa na něm nebyla pravá. Ve zkratce, byla jsem připravená tak jako nikdy předtím.
Když jsem se nasoukala do jeho auta, pěkného temně modrého passatu, zastrčila jsem kabelu mezi sebe a dveře na své straně. Jakmile jsme vyjeli, kýchla jsem, což mi poskytlo výmluvu, proč zalovit v kabele. Sevřela jsem prsty velký stříbrný kříž. Nemodlila jsem se. Kříž ukrýval dýku ze stejného kovu. Některé děti dostanou k šestnáctým narozeninám auto. Má matka mi dala velký kříž s ukrytým vystřelovacím ostřím. Brzy zjistím, zda stříbro na upíry skutečně platí, nebo zda je kříže odpuzují. Také bych ráda měla po ruce pěkný kousek dřeva, jen pro případ, ale nenapadlo mě, že dnes narazím na upíra.
Anthony řídil v naprostém tichu asi dvacet minut, pak sjel z dálnice na menší silnici. Poznala jsem to, protože i když jsem měla oči zavřené, cítila jsem, jak auto na výmolech a štěrku poskakuje. Přesto jsem dál předstírala spánek. Po dalších patnácti minutách Anthony zastavil. Sevřela jsem kříž ještě pevněji, až to téměř zabolelo. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem to i já slyšela, proto jsem přestala hrát spánek a otevřela oči.
Přede mnou se rozpínaly řady stromů. Skrze ně jsem zahlédla stříbřitou vodní hladinu. Pokud chcete z někoho vysát krev a pak jeho tělo někde na odlehlém místě odhodit, tady byste k tomu měli dokonalé podmínky.
„Kde to jsme?“ Hlas se mi zachvěl obavami, které jsem nehrála. Byla jsem naprosto o samotě s monstrem, které mě mohlo každou chvíli zabít.
„Chtěl jsem zastavit a strávit s tebou chvilku. Tobě se to nelíbí?“ Anthony si dal záležet, aby jeho hlas zněl svůdně a sexy. Vážně výkon, ale pravděpodobně to hodně trénoval.
„Chci jet domů. Jsem unavená, trochu opilá a myslím, že bychom měli jet pryč.“
Tak. Oznámila jsem, co chci. Pokud jsem blázen a on normální, obyčejný chlap, co hledal trochu povyražení, pak by teď zastrčil klíčky zpátky do zapalování a odjeli bychom pryč. Nic by se nestalo. Absolutně mě nepřekvapilo, že se místo toho usmál a dotkl se mé tváře.
„Jsi krásná, Cat.“ Přisunul se blíž a naklonil se ke mně, až měl rty jen centimetry od mých. „Polib mě.“
Jeho hlas padl o oktávu níž. Hebký jako okolní vzduch. Nečekal na odpověď, ale políbil mě, ústy polaskal mé rty.
Anthonyho rty byly chladnější než mé, ale já se k němu přitiskla a objala ho. K mému překvapení to neopětoval. Hlavou mi bleskla myšlenka, že líbá rozhodně líp než Danny. Bylo to naprosto absurdní, protože jsme se chystali jeden druhého zabít.
„Anthony, přestaň.“ Zapřela jsem se o jeho hruď. Nepohnulo to s ním ani o centimetr. Pravou rukou jsem ještě pevněji sevřela kříž. „Chci domů.“
Přestal mě líbat a zvedl hlavu.
Zavřeštěla jsem, nedokázala jsem to potlačit. Sladký svatý Ježíši, jeho oči, které měl v baru oříškové, nyní zářily jasnou zelení. Jeho tvář zkřivil krutý úsměv, a ano, zpod jeho rtů vykukovaly prodloužené řezáky. Ostré, vražedné tesáky upíra.
„Je mi líto, Cat, ale dnes v noci už nikam nepojedeš.“

2. část
Zdroj: frostfans.com