Laurell K. Hamiltonová o upírech a paranormálních thrillerech

Laurell K. Hamiltonová je považována za matku žánru paranormální fantastiky. V rozhovoru pro e-zin EW v roce 2009 se za ni také sama označila. Mnohým čtenářům knih Anne Riceové se ovšem její odpověď nezamlouvala a vyvolala mnoho debat mezi fanoušky upíří literatury. Laurell tedy na svém blogu v srpnu 2009 napsala prohlášení, v němž svá slova vysvětlila a přiblížila svůj pohled na žánr paranormální fantastiky.

Nedávno jsem dostala od čtenářů e-maily reagující na můj rozhovor s e-zinem Entertainment Weekly. Psali, že si nevážím Anne Riceové, protože jsem řekla, že to já založila žánr, a ne ona. Pravdou je, že si nemyslím, že já a Anne píšeme stejný žánr. Ano, obě píšeme romány s postavami upírů, ale jen skutečnost, že jsou v románu upíři, nedefinuje ani zaměření série, a už vůbec ne žánru. Co se upířích románů týče, vidím spíše několik rozdílných subžánrů.

Za prvé, Anne Riceová byla ta, která přišla s myšlenkou upírů mnohem „lidštějších“, než jaké je stvořili spisovatelé před ní. Její upíři cítí obavy, smutek a jsou krásní, a přesto neschopní milování, což je podle mě velmi zajímavá volba schopností. V roce 1976 vyšlo Interview s upírem a mě, tak jako mnoho dalších autorů, tento román ovlivnil.

Musím ovšem dodat, že vliv na mě mělo také Prokletí Salemu Stephena Kinga z roku 1975. Jeho upíři jsou tak děsiví a všední, jako jsou upíři paní Riceové nadpozemští a téměř éteričtí. Jako by to byly dvě strany téže upíří mince. Smyslností, ačkoli ne přímou sexualitou, mě ovlivnila paní Riceová, ale myšlenkou vtáhnout upíry do našeho světa mě fascinoval právě pan King. Trvalo ještě celé desetiletí, než jsem napsala svůj první upíří příběh, ale vím, že v něm lze nalézt prvky právě těchto dvou románů. Předpokládám, že nikdo Stephena Kinga nepovažuje za autora upířího žánru, jelikož o nich napsal jen jednu knihu. Tudíž do upířího žánru bude spadat jen Anne Riceová.

Za druhé, to, co považuju za žánr, v němž se pohybuju, je žánr smíšený, horor/thriller/romance, ale to nic nevypovídá o tom, co píšu. Ten nejvýstižnější popis mého žánru je paranormální thriller. V obou mých sériích, v Merry i Anitě, vezmu thriller nebo detektivku, smísím ji s hororem a prvky fantasy, pak přidám porci smyslnosti, romance a sexu. Zatím jsem neslyšela žádný jednoslovný popis toho, co píšu. Někteří nakladatelé dokonce před pár lety, kdy jsem byla v žánru jediná autorka, žádali ostatní spisovatele, aby jim dali „hamiltonesku“ – román podobný mým. Myslela jsem, že jsem příliš mladá na to, aby ze mě udělali styl psaní, ale mnoho spisovatelů si na tom vybudovalo spisovatelské kariéry. Podle mě jsem do žánru upíří literatury přinesla dvě věci: upíři vylezli z rakví a každý ve světě o jejich existenci ví. Anitin svět je jako ten náš, kdybychom se zítra probudili a museli se najednou potýkat se stvůrami z nočních můr a fantasy. To ještě nikdo nikdy neudělal. A ta druhá věc, v níž jsem byla průkopníkem, nebo alespoň mi to editoři a nakladatelé říkají, je, že jsem do upíří literatury přinesla prvek sexu.

Zvláštní, po mně přišlo mnoho spisovatelů, kteří do knih vepisovali sexuální prvek, ale jediná autorka, o které vím, že své upíry vhodila do světa tak jako já ty své, je Charlaine Harrisová v románech a nyní i seriálu Pravá krev o Sookie Stakehouseové. První kniha o Sookie vyšla roku 2001.

Mnoha autorům se přidání sexu do upířích románů zalíbilo. Uvědomte si, že netvrdím, že jsem první, kdo do upířích románů vložil prvek detektivky a záhad. První to udělala Lee Killoughová v roce 1987. V roce 1990 doputoval na regály první román od P. N. Elrodové. První román Tanyi Huffové vyšel v roce 1991. První příběh s Anitou jsem napsala v roce 1987. Co se to kruci stalo ve světě koncem 80. a začátkem 90. let, že nás v této době tolik a nezávisle na sobě přišlo se stejnou myšlenkou smísit detektivku a upíry? Bylo by zajímavé zjistit, co to bylo.

Má první povídka s Anitou se setkala s nadšením, ale nikdo ji nechtěl vydat právě kvůli smísenému žánru. Ten se na konci 80. let neprodával. Vím, že vzhledem k tomu, jaký trend to dnes je, je tomu těžko uvěřit, ale věřte mi, nikdo to nechtěl. Provinilé slasti, můj první velký román s Anitou, se dočkaly dvou set odmítnutí a trvalo dva roky, než se jich ujali v Penguin/Putnam a vydali je v paperbacku. Roku 1993 se konečně kniha dočkala vydání. A pevné vazby se mé romány dočkaly až s Obsidiánovým motýlem, devátou knihou série.

Žádná z výše zmíněných knih v sobě neměla tolik smyslnosti jako mé romány a co vím, žádný autor do svých děl nepřidal sexuální prvek předtím, než jsem s tím přišla ve svých knihách já. Všimněte si, že považuju Merry Gentry za romány téhož žánru, co Anitu, ačkoli v Merryině světě na upíry nenarazíme. Podle mě právě trojice fantasy, hororu a thrilleru smísená s romancí a velkou dávkou sexu definuje to, co ve svých dvou sériích píšu. Pokud z tohoto subžánru vyjmete upíry a vezmete jen trojici thrilleru, detektivky a hororu, pak by se do tohoto žánru vešly i knihy o Dianě Tregadové od Mercedes Lackey. První román vyšel v roce 1989. Opět ta samá otázka – co se to kruci tehdy stalo, že taková směsice přišla jako dobrý nápad tolika lidem?

Proč tedy tvrdím, že to já jsem průkopnice žánru, ačkoli vzniklo přede mnou tolik knih? Nikdy jsem neřekla, že jsem vynalezla můj subžánr, jen že jsem jeho průkopnicí, zpopularizovala jsem ho. Vždy, když mi první knihu nějaký nakladatel odmítl vydat, oznámil mi, že upíři coby žánr jsou mrtví, že smísený žánr se neprodá, pokud nejste Charles de Lint, a i ten, pokud vím, píše fantasy zasazenou do moderní doby, nic o upírech. Ale proslavil se mísením moderního světa s fantasy a to nikdo jiný tehdy neudělal. Vyšlo taky několik dalších knih, ale žádná z nich nebyla tak úspěšná, aby se zaryly do povědomí čtenářů. Žádná z knih, které vyšly přede mnou, nedosáhla takové oblíbenosti, aby tím pomohla mým knihám k vydání. Nebo možná byly ty mé natolik odlišné. Ať tak či tak, žánr byl příliš nový na to, aby vůbec existoval, i s příklady skutečných knih, které by do něj pasovaly. Byl to jen nápad, který nikdo nechtěl.

Léta slýchám od jiných autorů i editorů, že jim mé knihy pomohly prodat ty jejich nebo že nakladatelé byli otevřenější nákupu knih, jako jsou ty mé – hamiltonesky. Například už před Tomem Clancym existovaly techno-thrillery, ale až jeho romány pomohly rozvoji jeho žánru až do té monstróznosti, jaké dosáhly v dnešní době. Někdo prostě musí přijít s takovými díly, které se budou prodávat i v době, kdy pro ně není na trhu místo, aby mohli do rozjetého vlaku naskočit i další. V dnešní době tak nikdo ani nemrkne, když má vydat román s upíry a nadpřirozenými bytostmi. Máme tu Stephanii Meyerovou s jejími knihami a filmy Stmívání. První díl vyšel v roce 2005. Řekla bych, že její upíři jsou podobnější těm od Anne Riceové než těm mým. Dělá to tedy z jejích upírů upíry riceovské? Nebo možná paní Meyerová založila svými knihami úplně nový subžánr. Vsadím se s vámi i o peníze, že nakladatelé teď žádají meyeresky nebo stmívánesky. Na televizní obrazovky doputovala Pravá krev Charlaine Harrisové a upíři jsou nyní oblíbenější než kdy dřív. Myslíte, že ta editorka, která mě tehdy před lety odmítla se slovy, že je žánr upírů mrtvá záležitost, sedí před obrazovkou, dívá se na Pravou krev a údivem vrtí hlavou? Nene, ona také jen naskočila do rozjetého vlaku. Mohu vám garantovat, že i ona má teď na starosti spisovatele píšící ricesky, hamiltonesky, meyeresky i třeba harrisiesky.

Ta editorka by si měla pamatovat, že upíři nikdy doopravdy nezemřou. Nejsou mrtví, jsou nemrtví. A podle všeho nemůžete sexy upíra odmítat příliš dlouho.

Zdroj: laurellkhamilton.org
Překlad: Axia