Petra Neomillnerová: Past na medvěda

Již potřetí se setkáváme s Tinou Salo a jejím přítelem Kayem. Tentokrát se dostal do potíží Tinin informátor a spojenec pro policejní záležitosti, medvědodlak Konrád Bér. Je obviněn z vraždy, a tak ho Tina uklidí do Polska a sama se pustí do řešení jeho problémů.

V Polsku se to ovšem nevyvíjí úplně dobře. Polští upíři bojují o moc, a tak jede Tina s Kayem udělat pořádek i tam. S sebou vezmou upíří mládě Meizena, který není ze svého stavu úplně nadšen. Poláci zase nejsou nadšení, že se jim Tina a Timotej, hlava upírů v Čechách, motají do politiky. Tina si však nedá říct, přece jen se někdo odvážil napadnout jejího informátora, a to si bere osobně.

Nad všemi problémy se jako zlověstný stín snáší jméno Tinina otce Dyreho. Bojí se ho veškeré upírstvo a Tina láskou k němu taky nepřekypuje, zvlášť když ho při posledním společném setkání málem zabila. Otázkou zůstává, co je Tinina paranoia a za co Dyre skutečně může. Navíc Dyre jasně dává najevo, že touží po ovládnutí světa, v čemž mu má jeho nezvedená dcerka pomoci.

Stejně jako v předchozích dílech ani v Pasti na medvěda nejsou obsáhlé popisy a zbytečné výplně textu, děj se plynule přesouvá z místa na místo, a není v něm místo pro přílišné rozjímání nad krásami světa. Zvlášť když všichni vědí, že svět a především svět upírů je špinavé místo.

Jak moc ošklivý svět upírů je, vidíme především přes postavu novorozeného upíra Meizena, který se se svou novou existencí nemůže smířit. Upíří způsoby se mu příliš nezamlouvají. Hlavním problémem jeho nového života je nedostatek slunce, který trápí všechny upíry. Výjimkou jsou jen Tina a Dyremu, což jim ostatní nikdy neodpustí. Výhoda, kterou tak Tina s Dyrem mají, je příliš velká, aby se dala odpustit.

Ale není to jen nedostatek slunce, co se mladému upírovi v novém „životě“ nelíbí. Způsoby upírů, kteří si jdou neustále po krku a hrají politické hry o moc, jsou na jednoho člověka příliš velké sousto, a pokud se dostane do centra dění, není se co divit, že mu to není příliš po chuti. Ono být vychováván Tinou a Kayem nebude úplně snadné. Tinina představa výchovy je „koukej se a mlč, a jestli se ti to nelíbí, dostaneš pár facek“. Kayova výchova je ještě přísnější, „jestli se ti to nelíbí, umři, ale hlavně neruš“.

Zase je mi ho líto. „Jo, myslíš poslední polibek. Ale musím tě zklamat, pokud z někoho udělám upíra, na světlo nemůže. To je vyzkoušené.“
„A proč ty můžeš?“ drží se úporně tématu.
„Protože nejsem mrtvá.“ Blbý argument, ale zabere vždycky.
Meizen zmlkne, ale jen na okamžik.
„Kayi,“ obrátí se k mému sousedovi „tobě nevadí, že jsi mrtvej?“
„Ne,“ odpoví po pravdě Kay, „je lepší být mrtvej než absolvovat soud za otcovraždu ve čtrnáctým století. To nepochopíš.“  (str. 259)

Postava Tiny se stává agresivnější a ráznější, a ač se Tina velmi snaží nepodobat svému otci, jeho charakterové rysy jsou na ní vidět. Pokud se Tina nebude ovládat, nepotrvá to dlouho a bude vládnout upírům, přesně jak si Dyre přeje. Postava Kaye se vyvíjí pomaleji. Kay zůstává nástrojem na zabíjení, jehož radostmi jsou lov a sex. S Tinou mu to jde dobře dohromady, protože mu obě radosti dopřává v plné míře.

Petře Neomillnerové se opět podařilo napsat příběh, který se nám zaryje pod kůži, přečteme ho jedním dechem a odložíme s touhou po dalším díle.

Vydal: Brokilon; 2011