Petra Neomillnerová: Mé romány jsou podobenstvím dneška

Počátkem listopadu jsem se sešla s Petrou Neomillnerovou na její milované Letné a nad šálkem jasmínového čaje strávila s touto úspěšnou českou spisovatelkou a publicistkou několik hodin povídáním o jejích světech – o světech Moire, Loty i Tiny, o chystaném filmu i o jejích plánech do budoucna.

V těchto dnech ti vychází druhý román z trilogie Písně čarodějky, a to Hon na lišku. První povídky s Moire ti ale vycházely v Pevnosti už před osmi devíti lety. Jak se podle tebe vzhledem k tomu, že první díl této trilogie, Nakažení, vyšel v roce 2007, postava Moire vyvíjela a pozoruješ i na sobě, že by ses jako spisovatelka za ty čtyři roky vyvíjela?
Myslím, že víc než Moire jsem se za ta léta vyvíjela já. Snažím se tu postavu udržet takovou, jakou jsem ji představila na začátku, ale vzhledem k tomu, že od prvního dílu uběhlo tolik času, tak se obávám, že ten druhý díl přináší jiné pojetí Moire právě proto, že se nedokážu vrátit do atmosféry prvního dílu, když mezi těmi romány uplynuly čtyři roky – a taky proto, že za ty čtyři roky přišly jiné romány, jiné knihy. Nakažení byl můj vůbec první román, první větší práce. Za ta léta se trochu změnil i můj pohled na řemeslo, takže myslím, že i tohle bude na druhém dílu poznat. Nebude to jen prosté pokračování příběhu.

Je tedy možné, že by čtenář, který právě přečetl Nakažené a hned na to i Hon na lišku, postřehl, že by se postavy chovaly jinak nebo jinak působily?
Postavy by se neměly chovat jinak. Na to, jak se ty postavy chovají, jsem nijak nezapomněla, dokonce jsem napsala několik povídek z Moiřina světa, a jednu, která je dějem vložená mezi první a druhý díl Písní. Tato povídka pak vyjde ve sbírce, kterou připravuji a která by měla vyjít mezi druhým a třetím dílem trilogie. Ve sbírce vyjdou všechny povídky, které byly vydány ve Vlastní krvi, a přidám k tomu ještě několik dalších.

Kdy se tedy můžeme těšit na třetí díl Písní?
Teď po Honu na lišku vyjde nejdřív v průběhu první poloviny příštího roku povídková sbírka, tu bych chtěla stihnout do veletrhu Svět knihy, a třetí díl trilogie pak až nejspíš po prázdninách.

Je Moire tedy plánovaná jako trilogie nebo se k jejím příběhům ještě někdy vrátíš?
Příběh Písní čarodějky bude uzavřený, dál pokračovat nebude, ani v tuhle chvíli neplánuji žádnou další x-logii i vzhledem k tomu, že mám těch sérií rozpracovaných hodně. Nicméně není vyloučené, že bych se k nim vrátila třeba v nějakém románu nebo povídkové sbírce s úplně novými příběhy. Rozhodně se s nimi definitivně neloučím, ale v současné době s nimi krom sbírky a Písní nic dalšího napevno neplánuju. Chci napsat několik dílů Tiny, vrátit se k Lotě a také napsat i další dětskou knihu pro Albatros. To jsou mé plány na příští dva tři roky. Ale cestu zpátky k Moire nechávám pořád otevřenou.

Tři hlavní hrdinky z tvých příběhů, Moire, Lota i Alke, jsou postavy ze středověké fantasy. Máš tento žánr oblíbený jako čtenář? Bereš v něm inspiraci pro své příběhy?
Inspiraci určitě neberu z četby, mnohem víc mě inspiruje současnost. Příběhy v mých středověkých fantasy píšu jako podobenství současnosti, řeším v nich současné problémy – zneužívání dětí, pracovní tábory, nechtěná těhotenství, morální otázky. Vždycky se snažím svými knihami vyjádřit k nějaké otázce dneška. Nechci psát historický román, nesnažím se o historickou věrnost, nedržím se středověkých reálií. Píšu středověká fantasy jako podobenství k dnešku, ale oproštěná od nutnosti respektovat reálie současnosti, což bývá pro spisovatele hodně omezující. Ve svých románech si vytvářím úplně nový svět. Jen v Tině popisuju skutečné reálie, a to mě hodně omezuje. Musím se ohlížet na to, co je v dnešní České republice možné. Ve svých příbězích vycházím také ze svých vlastních zážitků i vzhledem k tomu, že život mé rodiny není úplně standardní. Někdy mí hrdinové řeší problémy, které jsem musela řešit i já ve svém životě.

Nabízí se tedy otázka, které postavy byly inspirovány skutečnými lidmi. Má třeba Gothel předobraz v někom, koho znáš?
Zrovna Gothel v nikom předobraz nemá. Gothel je taková archetypální maminka, temná strana matky. To už je mi podobnější Tina. Samozřejmě jsou všechny mé postavy spojením charakterů několika lidí, které jsem za svůj život poznala, například Torge má reálný předobraz. Všechny postavy v sobě mají ale něco ze mě, zrcadlí nějaký aspekt mé osoby. Řekla bych, že třeba Rabe mi je v nějakých věcech podobnější než Moire, Volmar rozhodně víc než Lota. Můj partner má někdy nepříjemný pocit, že je mu nějaký můj hrdina hodně podobný, ale nepíšu podle něj. Spíš jsou někdy mí hrdinové podobní mému bratrovi – on je hodně zajímavá osobnost a velice ho miluji – nebo píšu o své dceři. Třeba Lota se v mnoha aspektech chová jako ona (usmívá se). Rváčka má zas předobraz v Kabale, feně československého ovčáka, kterou jsem také měla. Teď mám Sněhurku, ale ta je jiný typ, má jiné preference, než jaká byla Kabala a díky ní i Rváčka.

Hlavními postavami tvých příběhů jsou ženy – Moire, Lota, Alke, Tina. Píší se ti lépe než muži? Byl nějaký rozdíl, co se spisovatelského řemesla týče, psát román z pohledu Kaye, tedy muže?
Rozdíl v tom určitě byl. Do Kaye jsem se musela stylizovat, musela jsem přemýšlet, co by si v tuhle chvíli pomyslel chlap. Vím, co by si pomyslela ženská, ale psát z pohledu muže je pro mě složitější, přestože muži z mých knížek mě baví víc než ženy, jenže se na ně dívám zvenčí. Hlavní hrdinkou je žena, a tak na muže pohlížíme ženskýma očima jako na objekty. Díky ich-formě románů psaných z pohledu ženy se z mužů v mých příbězích stávají objekty, ne subjekty. Třeba Torge je konstruovaný jako objekt tak, aby se ženám líbil. Stejně jak si moji kolegové spisovatelé konstruují své ženské hrdinky jako ideální ženy, tak si i já konstruuju mužské postavy z mých knih. Určitě se mi ale ženské hrdinky píší jako hlavní postavy lépe než muži. Navíc považuju za zbytečné fušovat svým kolegům do řemesla. Oni píší o mužích, protože to jsou muži, takže je pro mě celkem zbytečné představovat jako hlavní postavu muže, kterého zkonstruovala autorka-žena.

Vlci Sudet přinášejí nový úhel pohledu právě ve způsobu nazírání na příběh skrze hlavního hrdinu-muže. Můžeme se těšit na nějaký další román, který bude opět vyprávěn z pohledu mužské postavy?
Tina Salo je plánovaná jako „nekonečná“ série, kterou budu psát tak dlouho, jak to já jako autorka snesu nebo dokud to bude někdo vydávat, takže je docela možné, že se Kay coby vypravěč znovu objeví, nebo využiju stylu vyprávění, kterým jsem psala příběhy o Moire, tedy že bych vyprávěla příběh na střídačku – kapitolu z pohledu Tiny, kapitolu z pohledu Kaye. Jako autorovi mi to dává možnost podívat se na řešený problém nebo situaci i z jiné strany než jen z pohledu jednoho vypravěče. Nebo může něco vyprávět i tatínek. Podívat se na Tinu z pohledu Dyreho, z jeho patriarchálního úhlu pohledu, to by bylo také zajímavé. Myslím, že bych mu někdy mohla dát slovo. Řekla bych, že rozhodně nejen v Tině, ale i v jiných sériích se můžou objevit muži jako vypravěči. Minimálně v povídkách to můžu využít. Chtěla bych napsat povídkovou sbírku o Tině, kde budou příběhy vyprávěny z pohledu několika postav, z pohledu Gothel nebo Béra, určitě bychom se podívali na mládí Dyreho, abychom nahlédli ke kořenům jeho osobnosti. Dílů Tiny je hodně a ještě další přibudou, proto se u psaní musím i já jako autorka bavit, a psát pořád z jednoho úhlu pohledu by pro mě bylo po nějaké době únavné, takže prostřídat vypravěče by bylo osvěžující nejen pro čtenáře, ale také pro mě. Stejně tak bych se někdy chtěla vrátit k příběhu z Dítěte Skály. Nevím, jestli někdy ještě napíšu něco o Alke, spíš bych se podívala na jejího syna Nyxe, protože napsat příběh z úhlu pohledu dítěte nebo dospívajícího by také mohlo být zajímavé.

Obálky pro tvé romány vytvořili výtvarníci Lubomír Kupčík, Karel Kadlec nebo Jan Patrik Krásný. Vystihli podle tebe tvé postavy dobře? Spolupracovala jsi na obálkách, aby se portréty přibližovaly tvým představám, jak mají postavy vypadat?
Se všemi výtvarníky jsem spolupracovala velice úzce a konzultovala jsem všechny obálky. Pro poslední obálku, pro Hon na lišku, jsem sama hledala i správný předobraz pro psí plemeno Rváčky, pro zajímavost: je to středoasijský pastevecký pes. S tímto výtvarníkem (Roman Kýbus – pozn. red.) jsem komunikovala jen přes mail, ale to je jediný z těch výtvarníků, kterého neznám osobně. Třeba u Tiny jsem konzultovala výběr modelky i focení vizuálu. Většina obálek mých knih zpodobňuje postavy velmi dobře. Také ale nechci výtvarníkům do jejich práce moc mluvit i vzhledem k tomu, že oni nikdy neuvidí postavu mýma očima, ale určitě mám na výslednou práci velký vliv, přestože třeba Kuba (Lubomír „Kuba“ Kupčík – pozn. red.) maluje svou představu Loty tak, jako já zas píšu svou představu Loty, ale celkem se shodujeme. S jeho představou Enna jsem byla hodně spokojená.

Když jsme u Enna – plánuješ povídkovou sbírku s Moire i Tinou. Co Lota? Bude mít vlastní sbírku a objevil by se tam i Enno?
Vzhledem k tomu, jaká kampaň vznikla za znovuoživení Enna, je to velmi pravděpodobné. Oživit Enna se mi asi nepodaří, spálený upír se už na nohy nepostaví, ale nějakou povídku třeba i bez Loty bych napsat mohla. Nerada bych sáhla k nějakým trikům jako například, že Enno v Žáru krve nebyl Enno, ale jeho dvojče, nebo že se to celé Lotě jen zdálo. To v žádném případě nechci. Ale povídku o Ennovi bych napsat mohla.

Z tvých sérií je nejúspěšnější Tina Salo. Čím myslíš, že to je?
Řekla bych, že je to tím tématem, které je dnes tak žádané. Také tím, že si Tina našla své fanoušky coby série, nejen jednotlivé romány. Tina patří do skupiny sérií o upírech, a to je v současné době úspěšné téma.

Každá kniha je o jednom detektivním případu, který Tina řeší. Vrátíš se někdy k ději třeba prvního nebo druhého dílu, nebo budou jednotlivé knihy propojeny jen linkou příběhu vztahu Dyreho a jeho dcery?
Ta linka s Dyrem sice díly spojuje, ale pořád se můžu vrátit k předchozím dílům a ukázat, jak funguje dál třeba německá nebo polská komunita. Tam by se Tina mohla někdy vrátit a navázat na vztahy, které v těch zemích má.

V Tanci s carevnou (vydá Brokilon v roce 2012 – pozn. red.) odjede Tina do Ruska. Pošleš ji třeba i do jiných zemí, když pominu její občasné nákupy v Londýně nebo Barceloně?
Je to možné. Na Slovensku Tina ještě nebyla. Mohli bychom se podívat na nějaké slovenské upíry, to by bylo i pro mě jako spisovatelku zajímavé. Slovensko není špatný nápad (potutelně se usmívá). Mohla bych se tam s Tinou podívat už v sedmém díle, po „Carevně“, podívat se do Blavy a do Vysokých Tater. Můžu ji poslat i do jiné země, do Maďarska, do Rumunska. To jsou země, kde se může stát cokoli, tam se můžu jako autorka rozdovádět, tady u nás se toho moc nedá dělat, aniž by si toho někdo nevšiml, kdežto v Rumunsku nebo Rusku se dá dělat hodně věcí. I ten masakr ve Vlcích Sudet nemůže zůstat nepovšimnutý, bude se řešit v dalším díle.

První díl Tiny, Sladká jak krev, se prodával v Polsku. Plánuje se prodej i v jiných zemích?
Zkoušíme Německo, to vypadá nadějně. Všechny mé série jsou na Německo nějak napojené. Lota se odehrává v krajině inspirované Německem, hlavně pobřežím Baltu, takže Němci by nemuseli v příběhu postřehnout, že to nenapsal německý autor. Není ani vyloučené, že se Tina bude dál prodávat v Polsku. Je to větší trh, stále tam na první Tinu vycházejí recenze, jenže distribuce ji prezentovala jako samostatný román, takže polští čtenáři pak byli zmatení tím otevřeným koncem. Přesto tam byla Tina přijata mnohem pozitivněji než tady. Pro Poláky jsem zahraniční autor, tudíž je pro ně důležitý překlad, ne osoba mě jako spisovatele. Tady je přijetí mých prací hodně ovlivňované názorem na mě jako člověka. Na tom Polákům nezáleží, ti hodnotí jen ten příběh, neberou to tak „ad-hominem“.

S Tinou se také v současné době připravuje komiks i film. Jak práce na těchto dvou projektech pokročily?
U komiksu máme hotový scénář, graficky se na něm začne pracovat v lednu a bude ho malovat také Kuba (Lubomír Kupčík – pozn. red.). Vymyslet koncept scénáře k filmu je snadné, pokud víte, o čem film bude. Těžší je pak dodat obsah, tedy sepsat, co vlastně chceme divákům ukázat. Tady jsme zatím ve fázi hovorů mezi scenáristou a producentem, takže ve fázi „pracujeme na tom“.

Bude komiks s Tinou vyprávět úplně nový příběh, nebo to bude grafické zpracování některého z románů?
První připravovaný komiks bude jen krátký několikastránkový skeč, takže přinese úplně nový příběh, protože na pár stránek se obsah celého románu nevejde, na to je potřeba celá grafická novela. Chceme s Kubou otestovat vzájemnou spolupráci na něčem větším (než jsou obálky ke knihám – pozn. red.), než se pustíme do celého románu. Totéž můžu říct o spolupráci se scenáristou filmu, který je zároveň autorem scénáře komiksu. Je potřeba si sladit noty. Dáváme dohromady, čeho je Tina schopná, na co nestačí, co upíři umí, co neumí, co snesnou, co ne. V prvním dílu série nemám schopnosti upírů pevně dané, takže to musí doladit scenárista, aby pak něco ve filmu i komiksu neodporovalo tvrzením v knihách. A pořád nemáme obsazeného Kaye, což bude asi největší problém.

Ptali jste se fanoušků, koho by si jako Kaye představovali?
Fanoušci se určitě můžou také vyjádřit, kdo by se jim v jednotlivých rolích líbil. Záleží také na tom, zda by byl daný herec ochotný zahrát, co bude potřeba. Ve filmu budou akční sekvence i milostné scény. Představitel Kaye by se určitě musel objevit na scéně nahý a do toho se mužům většinou nechce. Tina je ale plná erotických scén, takže je určitě důležité, aby se představitel Kaye líbil fanynkám.

Film tedy bude kopírovat příběh Sladká jak krev?
Ano, půjde o zpracování dílu Sladká jak krev s přesahem do dalších dílů. Ich-forma je jako způsob vyprávění určitým způsobem omezující, kdežto film ne, takže uvidíme i Dyreho, který se v prvním dílu vůbec nevyskytuje, ale on svou dceru sleduje, takže ve filmu bude. Minimálně v tom prvním filmu, natáčení dalších dílů závisí na diváckém úspěchu.

Před dvěma lety jsi na své facebookovské stránce zveřejnila skicy tehdy chystaného kalendáře s tematikou Tiny Salo. Jak to s ním nyní vypadá? Můžeme se těšit na kalendář s Tinou pro rok 2012 nebo 2013? Přemýšlíš i nad dalším, třeba i s postavami z tvých dalších románů, nejen ze série Tina Salo?
Kalendář s Tinou se chystá a celé album připravovaného kalendáře představím na Festivalu fantazie 2012. Kalendář by pak vyšel pro rok 2013. Co se týče postav z jiných mých knih, tam je realizovatelný návrh kalendáře typu plakát.

Chystají se kromě kalendáře i jiné propagační předměty jako hrníčky, trička apod.?
Merchandising se přichystá určitě k filmu, ale záleží na tom, zda dají fanoušci najevo zájem.

To mohou fanoušci udělat na Facebooku. Máš i vlastní web, který ale už delší dobu stojí. Jak to vypadá s ním? Můžeme tam čekat nějaké aktualizace nebo se spoléháš hlavně na Facebook?
Facebook je pro mě komunikační médium, pro psaní nemám na web myšlenky ani sílu, takže na webu v nejbližší době aktualizace nebudou, nemám na něj čas. Prioritou je pro mě psaní, web je vedlejší. V tomhle bych ocenila fanouškovskou pomoc. Aktualizovat můj web, to je práce na několik týdnů a na to teď nemám časovou kapacitu. Grafiku toho webu jsem vypracovala sama, dřív jsem se grafikou živila. Teď ale nemám čas ani na nějaký koníček. Jen píšu a věnuju se dítěti, takže by bylo skvělé, kdyby se našli fanoušci, kteří by dali dohromady web o mých pracích, ale kdybych teď ten původní aktualizovala, tak po nějaké době už zas bude stát. Kdyby byla v této zemi situace jako v zahraničí, kde autorovi stačí napsat knihu ročně a pak může jet na turné, to by bylo o něčem jiném. Mně teď před Vánoci vyjdou tři knihy a přitom mám problém najít si čas jen na jejich křest. Knih mám před sebou ještě dost a na jejich propagaci, součástí které je právě i web, mi nezbývá energie.

Vystudovala jsi střední knihovnickou školu, živila ses pak grafikou. Nikdy jsi nechtěla pracovat v knihovně?
V knihovně jsem pracovala. Tři roky ve Státní lékařské knihovně. Pak jsem dělala redaktorku inzertního časopisu, grafičku, obrazovou redaktorku, ale už si nedokážu představit, že bych se vrátila do knihovny. Pro mou povahu to není úplně ideální zaměstnání. Je to práce sice hodně důležitá a hezká, ale je potřeba na to mít povahu. Já jsem na to moc velký exhibicionista. Do knihovny jsem šla kvůli mamince, ta tu práci milovala. A nebýt změny režimu, tak jsem knihovnicí dodneška a jsem ráda, že dělám práci, která je smysluplná. Od roku 1993 jsem ale na volné noze a už si nedokážu představit, že bych se vrátila k pevné pracovní době. Vstávám sice brzy kvůli dítěti, ale pracuju z domova a cestuju hlavně kvůli redakčním nebo scenáristickým schůzím.

Píšeš scénáře?
Psala jsem a vlastně dodnes píšu scénáře pro erotické filmy zahraniční produkce. Věnuju se tomu už hodně dlouho.

Když máš praxi i v této oblasti, budeš se podílet na scénáři pro film o Tině?
Budu se na něm podílet, ale jen jako konzultantka. Spisovatelé jsou špatní scenáristi. Jako má scenárista problém napsat román, tak má romanopisec problém napsat scénář. Ve filmu je důležitá vizualita a autor beletrie má tendenci toho hodně spíš říct než ukázat. Napsat sama scénář k celovečernímu filmu, to bych neriskovala, ale spolupracovat na něm budu. Ve filmu se vše odehraje během několika záběrů, ale v knize musím všechno popsat. Jako spisovatelka mám tedy trochu jiný úhel pohledu a jak se znám, zamořila bych celý film dialogy. Tina je založená na dialozích, takže některé části můžeme převzít z knih. Ve filmu mohou zaznít některé hlášky z knih, ale celý scénář bych napsat nechtěla. To přenechám scenáristovi, který má s celovečerními filmy zkušenost.

Myslíš, že se někdy natočí film i podle jiné tvé série?
To rozhodně vzhledem k ekonomické situaci nepředpokládám. Takový film by byl náročný na kostýmy, masky, triky a obávám se, že bychom se dočkali toho samého, čeho jsme se dočkali u Sapkowského seriálu, tedy že se ztratila celá myšlenka světa Zaklínače, což bych u filmové podoby mého světa nechtěla ani já, ani fanoušci. U Moire i Loty by to bylo o to náročnější, že se tam vyskytují i démoni a jiné fantaskní postavy, a to by v této zemi v době, kdy jsou diváci zvyklí na trikovou kvalitu Pána prstenů, nafilmovat nešlo. Natočit dneska Moire by mělo za výsledek jen to, že bychom ukázali, že na točení takových filmů nemáme peníze. I proto jsem souhlasila s Tinou, kde jsou exteriéry už hotové, ty stojí venku za okny, a celý ten svět je jednodušší na natočení, protože už existuje. Bude potřeba dodat jen pár aut a umělých zubů (směje se). U Tiny nebudou nároky větší než na jakoukoli jinou detektivku, kdežto fantasy film je o něčem jiném. U Tiny aspoň můžu dohlédnout na to, že se zachová myšlenka celé série.

Tady se tedy bavíme o Tině a Moire. Kterou ze svých hrdinek máš nejradši?
Nejlépe se mi píše Lota, je mi i nejsympatičtější. Možná i tím, že jako osoba je mi nejméně podobná. Celý koncept Moire je naplněný vzdělanými postavami, kdežto Lota je živočišná a já u ní relaxuju. Lota pro mě znamená únik ze světa intelektuálního do světa animálního.

Najdeš si třeba čas na vytvoření úplně nové hrdinky?
Jestli myslíš nové jako diametrálně odlišné, tak to je spíš otázka věku. Jednou, až mi bude šedesát, možná napíšu o nějaké stařeně, ale novou postavu, která by byla výrazně odlišná proti tomu, co teď píšu, odlišná od těch mých holek, to by pro mě bylo náročné a nedokázala bych se do toho vcítit. To už je pravděpodobnější, že bych někdy udělala hlavní postavu některého budoucího románu z nějaké vedlejší mužské postavy ze svých už běžících sérií, z Rabeho, Torgeho, Volmara, nebo z ženských postav, třeba Gothel nebo Aino – s těmi všemi bych si dokázala představit samostatný román. V tuhle chvíli mi běží tolik sérií, že se ani nechci do nějaké nové pouštět. Série jsou navíc i bezpečnější, koncept sérií se lépe prodává, než abych psala o nových hrdinech. I nakladatelé chtějí ověřenou postavu, která už u čtenářů zafungovala, a ne se pouštět do experimentů – i vzhledem k situaci na knižním trhu, která není růžová, a zvýšení DPH rozhodně zlepšení nepřinese. Ta situace je pro většinu autorů už takhle těžká a ještě se zhorší. Jako jsou na tom dobře ověřené postavy, tak jsou na tom stejně i ověření autoři. Současná doba začínajícím autorům nepřeje a v příštích dvou třech letech budou mít noví spisovatelé těžké prosadit se. Spíš se uplatní autoři povídek, ale i tam záleží na tom, zda dodrží koncept požadovaný nakladatelstvími, pokud dostanou zakázku třeba na povídkovou sbírku.

Amélii píšeš taky na zakázku nakladatelství. Jedná se o jednorázovou záležitost nebo bude mít Amélie a tma také pokračování?
Amélie je jednorázová, ale může se objevit v povídkové sbírce, kterou by Albatros také chtěl vydat. Je to ta samá situace, jak jsem popisovala: hotová hrdinka, se kterou se dá dál pracovat.

Máš sérii knih také o magii. Jak dlouho magii vnímáš, jak dlouho s ní pracuješ? Na posledním CONiáši jsi vedla i věštírnu.
CONiáš byla moje druhá věštírna, předtím jsem vedla věštírnu v nákupním centru Novodvorská. Bylo to pro mě velice zajímavé. Do věštírny přijde spousta lidí a vlastně před vámi obnažují své soukromí, je to fascinující a nejlepší je, že je to svým způsobem velmi tradiční. O magii se zajímám prakticky dvacet let, ten duchovní princip už je součástí mého života. Ne že bych měla byt plný oltářů, ale když nastane nějaká situace, kdy by se křesťan začal modlit, já to řeším magicky, metodami jako léčitelství nebo bylinkářství. Pro mě jsou ty knížky praktickými návody, které jsem sama vyzkoušela. Není to vysoká magie, není to filozofie. Jsou to jednoduché návody, které by mohly člověku nějak pomoct. Těžko odhadnout, do jaké míry tkví úspěšnost těch rad také v placebo efektu, ale všechny rady vycházejí z pohanské přírodní magie, která ale musela být použitelná i v praxi, protože tehdejší lidé nechtěli nad vším jen meditovat, chtěli řešení. Dávní šamani byli v pozici dnešních lékařů, takže v těch knihách píšu to, co je osvědčené z praxe. Jsou tam kuchařské recepty, recepty na afrodiziaka, které fungují na základě účinků bylin. K tomu není potřeba víra, jedná se o čistě fyziologické důsledky působení bylin na organismus.

Máš toho skutečně hodně. Kdy jsi vlastně četla nějakou knihu, která se netýkala tvojí tvorby?
Občas čtu detektivky a své dceři předčítám dětské knihy, ale i u ní se snažím držet svého žánru, takže jí čtu duchařiny nebo upířiny, které jsou určené pro děti. Jinak ale spíš čtu materiály a prameny ke svým článkům do Pevnosti, nebo sháním podklady pro články do časopisů.

Psaní je ale tvůj koníček.
Psaní je moje vysněné zaměstnání, vlastně nejlepší práce, kterou můžu dělat. Celý život jsem o ní snila. To ale zas neznamená, že se tou prací každý den bavím a každý den jdu s nadšením psát. Taky jsem někdy z přemíry práce znechucená, nechce se mi vstávat, nechce se mi nic dělat, ale zas si to neříkám každý den. Píšu každý den, kdy jsem toho schopná, ale to neznamená, že píšu denně. Někdy jsem tak přetažená, že se mi nic nechce. Někdy místo kusu románu napíšu článek do Pevnosti nebo do Style nebo udělám nějakou PR akci. Všichni musíme pracovat a spisovatelství není nijak výdělečné, takže je potřeba se mu hodně věnovat. Je to těžká práce, ale baví mě.

S fanoušky se setkáváš třeba na Festivalu fantazie nebo Fénixconu…
Letos se na Fénixcon nedostanu, ale na ten další bych jet chtěla, stejně jako na Istrocon do Bratislavy. Cony jsou pro mě časově i organizačně náročné, spíš bych dala přednost nějaké jednorázové besedě, ne v rámci conu, ale třeba v knihovně. S fanoušky se setkám vždycky ráda a nikdy jsem žádného neodmítla, pokud chtěl třeba podepsat knížku nebo se na něco zeptat. Pro nás, tedy pro mě i moje spisovatelské kolegy, je hezké sejít se s někým, kdo má o naši práci zájem. My jsme vlastně pořád jako jarmareční zpěváci, kteří jsou závislí na svých divácích, a knížka, kterou nikdo nečte, stejně jako píseň, kterou nikdo nevyslechne, je k ničemu. Pokud se nějaká kniha neprodává, pak nesplňuje základní předpoklad, a tím je komunikace. Pokud se autorovi nepodaří jeho poselství sdělit, tak je vydání celé knihy zbytečné, dobré snad jen jako arteterapie. Jsem vděčná za každého čtenáře, který si mou knihu přečte, nechá si ji podepsat, ba i když ji zkritizuje. Je to pro mě pořád přínosnější než lhostejnost.

Medailonek autorky.