Nightwish – Imaginaerum

30. 11. spatřilo v severských zemích světlo světa dlouho očekávané album legendární symphonic metalové kapely Nightwish. Po čtyřech letech se nám dostává do rukou skvost, který si dal za cíl překonat poslední, a podle mnohých nejlepší album, Dark Passion Play. Vítejte ve světě, kde se mísí sny se skutečností, fikce s realitou, a hlavně, jako v každém pohádkovém příběhu, dobro se zlem. Otevřete brány Imaginaera a projděte recenzí, kterou jsme pro vás opět připravili ve složení Knight & Antrey.

Dark Knight: Pěkný večer, Antrey.

Antrey: I tobě, Knighte.

Dark Knight: Je tomu již pěkná řádka let, co nás Nightwish poctili novou deskou. Po uvedení nesklidila u některých zrovna nejpřívětivější reakce a skupina si své fanoušky rozdělila do dvou táborů, jedni je nyní milují, druzí nesnáší. Já však Dark Passion Play považuji za jejich nejlepší CD, a tak jsem byl pln očekávání, s čím nás překvapí nyní.

Antrey: Já byla ze začátku jednou z těch skeptičtějších, bála jsem se o osud kapely po změně zpěvačky, Dark Passion Play mě však přesvědčilo po pár minutách, že se není čeho bát. Pro mě taktéž rozhodně nejlepší album.

Dark Knight: Podobné myšlenky měl i samotný Tuomas, leader kapely, který věděl, že se mu nepovede jen tak složit něco, čím by Dark Passion Play překonal. Inspirací pro něj bylo až natáčení videoklipu k písni The Islander, které mu vnuklo zajímavou myšlenku. Myšlenku natočit film a dovést jednoduchý příběh písně k dokonalosti, vyšperkované fantazií, emocemi a sny.

Antrey: Můžeš nám jej přiblížit?

Dark Knight: Imaginaerum vypráví příběh starého, umírajícího skladatele, který si díky nemoci nepamatuje většinu svého života, a ve vzpomínkách se vrací do dětských let. Ne vždy ale musí být dětství nevinné, krásné a bezbolestné… A zatímco svádí boj sám se sebou ve snech a představách, v reálném životě se snaží navrátit ke své dceři.

Antrey: Abychom tedy alespoň nahlédli do příběhu, který se nám Tuomas Holopainen snaží odhalit již na nedávno vydaném albu, přejděme k samotným skladbám. Imaginaerum obsahuje celkem 13 písní a každá z nich je úplně jiná než ta předchozí.

Dark Knight: Což je u Nightwish novinka. Žádné japonské, sběratelské či limitované edice, žádné přídavky, nic takového. Takže se žádné překvapení v podobě The Escapist, jako na Dark Passion Play, bohužel nekoná, album vychází v ucelené podobě s jednotným počtem písní a pro skalní fanoušky je připravena dvoudisková edice se skladbami v instrumentální podobě.

Antrey: Pojďme se tedy nyní podívat na jednotlivé skladby.

Dark Knight: Skrze úvodní bránu písně Taikatalvi začíná pětasedmdesáti minutová cesta světem fantazie, představ a hlavně snů, krásných pohádkových snů z dětství. Intro přebírá název jisté finské dětské knížky a nenásilný Marcův hlas je ve spojení s finštinou velmi uklidňující. Jak působí na tebe?

Antrey: Líbí se mi spojení hracího strojku, který slyšíme v úvodu písně, s výpravným hlasem Marca. Jemná gradace, nastupující v druhé polovině úvodní skladby, jí dodává zvláštní kouzlo. Líbí se mi, jak do sebe vše krásně zapadá a na konci automaticky navazuje na druhou, tvrdší píseň.

Dark Knight: Kterou rozjíždí Tuomas chytlavou melodickou linkou a Jukka krásnou prací s bicími, ty jsou mimo jiné velmi kvalitní v celém albu! Storytime se objevila jako první single a sklidila vcelku rozporuplné hodnocení.

Antrey: Mne osobně uchvátila na první poslech. Text je velice propracovaný, skvěle kombinuje výpravný prvek s narážkami na příběhy a pohádky, které každý dobře zná (Petr Pan, Alenka v říši divů,…) a co se týče hudební stránky písně, ta je prostě dokonalá. Anettin hlas, úžasné chorály, skvěle synchronizované nástroje… Já jsem uchvácena.

Dark Knight: Petr Pan i Alenka jsou motivy, které se objevují postupně během celé desky, zde ale dostávají ten pravý třetí rozměr. Byť se jedná o klasickou stavbu verš-refrén-verš, instrumentální vložka ve třetí minutě nenásilně odkazuje na starší tvorbu kapely. Pro mě osobně druhá nejlepší píseň alba.

Antrey: Je logické, že se tu objevují právě tyto dvě postavy, opravdu chytrý tah.

Dark Knight: Svým způsobem ano, na druhou stranu dnešní mladá generace o tyto snové příběhy nejeví až takový zájem, jaký je potřeba pro správné ponoření se do Imaginaera a pochopení celého jeho konceptu.

Antrey: Další píseň, Ghost River, přitvrzuje ještě víc a opět nám přináší neuvěřitelně silné spojení skvěle napsaného textu a brilantně odpovídající hudby.

Dark Knight: Emppuovi kytary rozráží příjemnou atmosféru Storytime a předkládají nám nevraživý dialog mezi Marcem a Anette, plný zla a krutosti. Sám Tuomas v reakci na tuto píseň prohlásil, že: "Život je plný zázraků i hrůz. K přežití potřebujeme jak lásku a krásu, tak i smutek a zlo." Ghost River představuje tu temnější stranu barikády.

Antrey: To myslím píseň vystihuje naprosto dokonale.

Dark Knight: Čtvrtá píseň alba, Slow, Love, Slow, je největším překvapením celé desky. Jazzové rytmy, vynikající práce bicí, kytary i Anettin hlas ve mně evokují zakouřený klub 30. let.

Antrey: Ovšem jen do čtvrté minuty, kdy se do klidné písně přidá elektrická kytara. Upřímně nevím, co si o ní myslet… Má určité kouzlo, ale zdá se mi až moc tajemná. Jako bych přes všechen ten kouř v baru nemohla proniknout do jádra písně.

Dark Knight: Asi jsi právě narazila na hlavní, a možná jedinou nevýhodu celého alba. Vzhledem k jeho účelu jakožto částečného soundtracku máme prozatím do úplného pochopení písní uzavřené dveře. To ale neplatí o další skladbě, I Want My Tears Back. Co na ni říkáš?

Antrey: Nemám slov. Od prvního tónu mě uchvátila. Dokonalý text, zpěv, použité nástroje. Nádech skotských vysočin v mezihrách je dech beroucí, mám z něj husí kůži. A opět zde máme motiv Alenky.

Dark Knight: Anette a Marco zde bravurně spojili své vokály a vytvořili epický song, plný rychlých rifů, chytlavých melodií a podněcujících emocí. Myslím, že nejlepší recenzí této písně je fakt, že ani jeden z nás nebyl při jejím poslechu schopen slova, maximálně tak zpívání do rytmu, výkřiků, radostného skákání a užívání si každého tónu. Nevím, jak ty, ale já ji považuji za nejlepší píseň alba.

Antrey: Rozhodně. Další skladba nás bere do sfér nočních můr. Podle aranží celého songu to jistě pozná i člověk, který není anglického jazyka znalý dostatečně na to, aby si přeložil název a text. Anettin hlas zní jako hlas staré čarodějnice a Marco zase připomíná ďábelského vyvolávače na pouti hrůz.

Dark Knight: Souhlasím, Scaretale působí jako typická hrůzostrašná pouťová muzika, zejména od druhé poloviny. Já bohužel k těmto místům nikdy nepřilnul, klauni, masky, škrabošky a hororové plesy není tak úplně moje parketa, přesto zde musím vyzdvihnout pěknou práci s melodií. Ve stejném duchu se ale drží i následující skladba, Arabesque.

Antrey: První instrumentálka alba. Mám pocit, jako bych se propadala nějakým tunelem a kolem mne se míhaly všechny tebou zmíněné věci, doplněné individuálními strachy a obavami každého z nás. Také tam slyším něco jako pokus o útěk, možná od všech těch hrůz?

Dark Knight: To si zatím můžeme pouze představovat, každopádně by nám něco málo mohla prozradit další píseň, Turn Loose The Mermaids. Po intru další baladická skladba s kouzelným dětsky-romantickým textem. V pozadí jemný Marcův doprovod na flétnu připomínající irské melodie…jedním slovem nádhera.

Antrey: Turn Loose The Mermaids je krásná, klidná písnička. Mám u ní sice pocit, jako bych už něco podobného v jejich tvorbě slyšela, připomíná mi svým způsobem Meadows of Heaven z alba Dark Passion Play, ale to může být jen můj pocit… Skladba v sobě odráží klasické tóny středověkých balad a je příjemným vydechnutím po předchozích "hororových" melodiích.

Dark Knight: Rest Calm, devátá skladba melodicky připomíná starší tvorbu Nightwish, přináší však rovněž úplnou novinku, kterou kapela poprvé využila až v tomto albu, a tou je spolupráce s dětským sborem. Působí na tebe v klidnějších částech písně lépe, než samotný Anettin hlas?

Antrey: Dětské hlasy jsou v porovnání s Marcovým řevem v této písni velmi pěkným kontrastem. Rozhodně působí úplně jinak, než Anette. Připadám si trochu jako v kostele, když je slyším…

Dark Knight: Po poslechu další písně si budeš připadat jako v ráji… Či na pláni po bitvě, záleží na úhlu pohledu. Dám ti kvízovou otázku. Pamatuješ, na desátou skladbu alba Dark Passion Play?

Antrey: The Islander, pamatuji si ji dobře.

Dark Knight: Zde její místo na stejné pozici zaujímá The Crow, The Owl and The Dove. Tebou jmenovaná balada patří mezi mé srdcovky a považuji ji na nejhezčí skladbu od Nightwish (což nuceně neznamená nejlepší), The Crow, The Owl and The Dove ji v těsném závěsu šlape na paty. Baladické spojení Marca a Anette má podle mě mnohem větší potenciál a dokázal bych si je dva představit i na nějakém sólovém albu.

Antrey: Balada v pravém slova smyslu, textem i melodií. Je krásná a uklidňující, nemám, co bych jí vytkla.

Dark Knight: Z mého pohledu uzavírá trojici nejhezčích píseň alba. Následující Last Ride Of The Day, jehož podobnost se jménem jedenácté písničky na albu Dark Passion Play určitě nebude náhodná, je fanouškům jistě důvěrně známá. Zaprvé proto, že se její část objevila na oficiálních stránkách už před několika měsíci, a za druhé?

Antrey: Možná proto, že se tato skladba velmi podobá starší tvorbě kapely. Pozornější posluchač v ní může najít mnoho prvků z již dříve vydaných písní…

Dark Knight: Ano, „Poslední jízda“ na pomyslné horské dráze si určitě najde řadu fanoušků, kteří ji budou vychvalovat a vynášet do nebes, mě uchvátila více její instrumentální verze, obsažená ve dvoudiskové edici.

Antrey: Předposlední píseň alba, koncipovaná podobně jako The Poet And The Pendulum na předchozí desce, zní jako jakési vyvrcholení příběhu, velké finále. Zda to tak opravdu bude, to uřejmě uvidíme později.

Dark Knight: Sám Tuomas tvrdí, že se snažil překonat (dle jeho názoru) svou nejlepší píseň, tebou zmiňovanou The Poet And The Pendulum (s čímž se neztotožňuji a prvenství u mě zaujímá Ghost Love Score). The Song Of Myself je podobně jako její sestřička z Dark Passion Play nápaditá, plná básnických obratů, příběhu, i zde figuruje rozdělení na několik částí a následující píseň, Imaginaerum, měla být původně součástí této, zřejmě ale bude použita na titulky filmu, a tak byla rozdělena do dvou odlišných skladeb. The Song Of Myself střídá vysoké chorály a hluboké temné hlasy, láskyplné melodie a hrůzunahánějící rytmy. Ale podobně, jako u The Poet And The Pendulum tady nejde ani tak o melodii a rytmy, jako o emoce a text. Povíš nám, o čem je?

Antrey: A nemyslíš, že bude lepší, když na to posluchači přijdou sami? Malá návnada nikdy nezaškodí a takový text, jaký tato píseň nabízí, je opravdovým skvostem.

Dark Knight: Dobrý nápad. Dostáváme se k tečce na závěr, písni, která mícha všechny melodie do jedné, což mi na ni moc nesedí.

Antrey: Na této skladbě je jasně poznat, že bude opravdu podkladovou pro závěrečné titulky, a u takových skladeb bývá zvykem, že se v nich odráží vše, co jsme mohli na soundtracku slyšet dříve… S tím problém nemám.

Dark Knight: U soundtracku to chápu, na plnohodnotném albu by se však něco takového objevit nemělo.

Antrey: Nejsem si úplně jistá, zda můžeme Imaginaerum opravdu brát jako plnohodnotné, samo stojící album… Přece jen, film je nedílnou součástí tohoto projektu a bez něj by deska asi těžko vznikla…

Dark Knight: Na konečný verdikt si tak budeme muset ještě půl roku počkat. I přes to je ale Imaginaerum něco, co rozhodně stojí za poslech, a Nightwish nám po sedmnácti letech své existence ukázali, že ani po tak dlouhé cestě neztrácí na kvalitě. A tobě, Antrey, děkuji za spolupráci.

Antrey: Já děkuji tobě za možnost opět se podílet na této ojedinělé recenzi. Snad se brzy setkáme u nějakého dalšího, kvalitního metalového kousku.