E. E. Knight: Exil
Americký spisovatel Eric E. Knight se vyznačuje neskutečně kolísavým stylem, každou svou knihu píše poněkud jinak, v jedné se orientuje více na cestování a odhalování krás zničeného světa, v jiné svádí vnitřní či vnější boje, a jeho poslední počin Exil je pro změnu plný poznávání. A není to jen poznávání sebe sama…
Po bezesporu nejlepším díle série Hromoklínu přišlo průměrné a nic neříkající Povstání, které mělo prakticky jediný účel – roztáhnout na tři stovky stran předání posledních zbytků bodavice, účinné zbraně proti Karanským Rozparovačům, Ozarskému svobodnému teritoriu, největšímu z mála amerických skupin, které s nadvládou vesmírných okupantů nesouhlasí. Aspoň takto se může situace jevit před tím, než se trpělivý čtenář pustí do v tuto chvíli posledního dílu ságy Země upírů.
V Exilu však spisovatel navazuje na jednu nevýznamnou událost, která se v Povstání odehrála – David Valentin, člen průzkumných jednotek Koček, nezabránil během osvobozování Karanského lágru několika vězeňkyním v hrůzostrašné pomstě jejich věznitelům, což se mu nyní vymstilo. David je postaven před vojenský soud a o jeho popravě je předem rozhodnuto. Na poslední chvíli ale zasáhnou Valentinovi věrní přátelé, Obrněný Ahn-Kha a Kočka Duvalierová, a za pomoci obětavého dozorce mu pomohou utéct.
Zde poprvé nám Knight přináší něco, co jsme v jeho knihách ještě neviděli, a to jsou duální příběhové linie. V té druhé Valentina totiž jeho podřízený William Post požádá o laskavost. Postova manželka byla unesena renegáty a David dostává za úkol vypátrat, kde je jí konec. Obě příběhové stopy se vzájemně propojují a Valentin se opět dostává do Karské zóny, nehledě na to, že je tak jako tak nucen uprchnout.
Jak už bylo zmíněno výše, Exil je dílo poznávací a průzkumné. Setkáme se se starými známými, zavzpomínáme na jiné a poznáme nové, na základě čehož se dá pozvolna začít předpovídat konec celé ságy, i když je prozatím v nedohlednu. Ačkoliv je už teď jisté, že se jednou schýlí k velkému boji, ničeho podobného si v Exilu moc neužijeme, což je možná dobře. I zde sice dostanou místo typicky vojenské záležitosti, jako je infiltrace, naštěstí ale ne v takovém množství, jako v díle předchozím.
Autor se konečně odhodlal a po psychologické stránce nám mnohem více přiblížil Duvalierovou, tajuplnou Kočku, která, ač zpočátku vyhlížela sympaticky, prošla od druhého dílu mírnými změnami. Nahlédneme také podrobněji do fungování celého Karanského systému, což je rozhodně obrovské plus, protože až tady začne některým čtenářům doopravdy docházet krása Knightova světa. Na působivé vylíčení postapokalyptické situace nestačí jen holý popis prostředí, ale i fungování zbytkových systémů států, a toho si zde užijeme dostatečně.
E. E. Knight není autor, který by měl v oblibě těžení z jiných knih, mistrně dokáže pracovat sám se sebou a jeho svět se vyvíjí nezávisle na hlavních postavách, a naopak. Konec knihy tomu budiž (doslova) živoucím, avšak hrůzným důkazem. Podtrženo sečteno, po cestovatelsky zaměřeném Hromoklínu je Exil bezesporu druhým nejlepším dílem série.
Recenze:
Vlk
Kočka
Hromoklín
Povstání
Vydal: Triton; 2011
