Cherie Priestová: Zemětřas

V době občanské války přilákaly zprávy o zlatě na zamrzlém Klondiku na pacifický severozápad tisíce dobrodruhů. Každý chtěl zbohatnout. Ruští těžaři si dokonce najali vynálezce Levitica Bluea, aby jim zkonstruoval stroj, který dokáže těžit zlato pod ledem. Tak se zrodil Zemětřas. Již při první zkoušce se však stal neovladatelným – zničil několik bloků v centru města a otevřel puklinu, ze které začal stoupat jedovatý plyn. Ti, kdo se ho nadechli, se změnili v živé mrtvoly…

Uplynulo šestnáct let. Zničené a zamořené město dělí od okolí vysoká zeď. Jen kousek za ní žije Blueova vdova se svým patnáctiletým synem Ezekielem. Ten se jednoho dne ve snaze očistit jméno svého otce vydává na výpravu zpět do zničeného města. Do města plného hladových nemrtvých, vzdušných pirátů a ozbrojených zločinců… (anotace)

Ukázka z knihy:

Ezekiel Wilkes se třásl u ústí do staré kanalizace. Díval se do té díry, jako kdyby ho měla pozřít, možná to i sám trochu chtěl, protože se mu celá záležitost nějak rozležela v hlavě. Ale koneckonců byl rozhodnutý. Už se dostal až sem. Už mu zbývalo jen několik metrů širokým tunelem a do města, které bylo mrtvé ještě dřív, než se narodil.
Zmrzlá ruka, ve které držel lucernu, se mu třásla. Mapu v kapse zmačkal do malého, pevného špalíku. Nesl ji s sebou jen pro jistotu. Znal ji nazpaměť.
Jedno ale nevěděl, a to mu dělalo veliké starosti.
Nevěděl, kde kdysi žili jeho rodiče. Nevěděl to přesně.
Jeho matka nikdy nemluvila o žádné adrese, ale byl si jist, že bydleli na kopci Denny Hill. Měl tedy kde začít. Samotný kopec nebyl nijak veliký a on zhruba věděl, jak dům vypadal. Když byl Zeke mladší, jeho matka mu o něm před usnutím vyprávěla a popisovala ho jako hrad. Jestli ještě stojí, má levandulovou a smetanovou barvu, dvě patra a věžičku. Verandu, která se táhla celým průčelím domu, a na té verandě bylo houpací křeslo natřené tak, že vypadalo jako dřevěné.
Ve skutečnosti bylo železné a vybavené mechanismem spojeným s podlahou. Když se otáčelo klikou, křeslo pak houpalo toho, kdo v něm právě seděl.
Bylo k vzteku, že tak málo ví o muži, který je zkonstruoval. Měl ale za to, že ví, kde hledat odpovědi. Musí jen prolézt tunelem a vydat se na kopec, který se objeví přímo po jeho levici. To by měl být Denny Hill.
Rád by se ještě někoho zeptal, ale nikdo tu nebyl.
Nebylo tu nic, jen lehký zápach tajemného plynu, který se stále za zdí valil ze země.
Bylo načase nasadit si masku.
Zhluboka se nadechl, natáhl si řemínky přes hlavu a dotáhl je. Když vydechl, vnitřek masky se na několik vteřin zamlžil.
Průzorem masky mu tunel připadal ještě vzdálenější a cizí. Zdálo se mu, že je teď delší a vypadá nebezpečně. Když otočil hlavu, tma se chvěla a kroutila. Řemínky masky ho lechtaly za ušima. Vsunul prst pod její kožený okraj a přejel jím sem a tam.
Snad podesáté zkontroloval lucernu a podesáté se ujistil, že je plná petroleje. Zkontroloval brašnu. Byly v ní všechny zásoby, které nakradl. Byl připraven jako nikdy, což v tuto chvíli znamenalo sotva dostatečně.
Zeke povytáhl knot lucerny, aby získal co nejvíc světla.
Se zatajeným dechem překročil hranici mezi obyčejnou nocí a něčím mnohem temnějším. Jeho lucerna zalila vnitřek vyzděného tunelu zlatou září.
Chtěl odejít dřív, hned ráno, když jeho matka odešla do práce. Ale trvalo mu celý den, než shromáždil všechny zásoby a Rector se nechal přemlouvat, než z něj dostal všechny podrobnosti o cestě.
Teď byla venku téměř tma a tady uvnitř byla tma dokonalá.
Kruh světla vržený lucernou ho vedl do neznáma. Přelézal hromady suti pod místy, kde se propadl strop, podlézal provazce mechu, který byl hustší než mořské řasy, a krčil se pod pavučinami, které vlály od cihly k cihle.
Občas zahlédl známky toho, že tudy už někdo prošel před ním. Vědomí, že v podzemí není první, ho ale příliš neuklidňovalo. Na stěnách zahlédl černé šmouhy, kde někdo rozškrtl sirku nebo zadusil cigaretu, a na zemi se povalovaly vyhořelé zbytky svíček. Na hromadě cihel zahlédl vyškrábané iniciály W. L. V prasklinách se leskly skleněné střípky.
Slyšel jen rytmické klapání svých kroků, tlumený dech a skřípání pohupující se lucerny.
A pak se ozval další zvuk a Zeka napadlo, že někdo jde za ním.
Posvítil za sebe, ale nikoho neviděl. Nikdo se tam ukrýt nemohl, protože od místa, kde stál, až k ústí byl tunel rovný jako pravítko. Cesta vpřed už tak jasná nebyla. Kam dohlédl, nebylo nic než prázdnota.
Zem se začínal zdvíhat a on velice pozvolna stoupal. Dírami nad sebou, odkud vypadly cihly, neviděl nebe, protože byl stále ještě pod zemí. Ozvěna zvuků v tunelu byla tlumenější a přicházela zblízka. Věděl, že se terén od pobřeží zdvíhá a tunel se provrtává pod městem.
Jestli má Rector pravdu, dělí se hlavní tunel na konci do čtyř ramen. To nejvíc vlevo vede do suterénu pekárny. Střecha budovy by měla být poměrně bezpečné místo, odkud se může obeznámit s okolím.
V podzemí a ve tmě měl dojem, že se tunel stočil doleva a pak doprava. Nepředpokládal sice, že by udělal úplný kruh, ale byl dokonale dezorientovaný. Doufal jen, že až vyleze ven, dokáže najít Denny Hill.
Když zdánlivě ušel snad několik mil, tunel se rozšířil a rozdělil se, jak říkal Rector. Zeke vstoupil do ústí, které bylo nejvíc vlevo, a šel nějakých sto stop, dokud nenarazil na konec. Aspoň tak mu to připadalo. Když se ale o kousek vrátil, objevil další průchod. Tato chodba nebyla vyzděná, ale jenom vykopaná, bez výztuže a opěr. Vypadalo to, že je jen provizorní a může se každou chvíli zavalit.
Přesto do ní vešel.
Stěnu tvořila nepříjemně vlhká hlína a podlahu směs tlejících pilin, hlíny a kořínků rostlin. Jen obtížně z mazlavé hmoty zvedal nohy, ale plahočil se dál a nakonec, za dalším zákrutem, uviděl řebřík.
Otřepal z bot bláto a vyšvihl se na něj. Protáhl se do tak zaprášeného suterénu, že všude po zemi zůstávaly stopy po myších a švábech. Byly tam také otisky nohou. A ne málo.
Na první pohled to odhadoval asi na deset párů nohou a stopy mířily jeho směrem. Říkal si, že je to dobře, že je rád, že i jiní tudy prošli bez úhony, ale ve skutečnosti se ho zmocnila úzkost. Doufal, a částečně s tím počítal, že najde prázdné město, kde mu nebude hrozit žádné zákeřné nebezpečí. O hnilobcích všichni věděli. Rector říkal Zekovi o tajemných společenstvech, která se drží v podzemí a z dohledu, ale Zeke doufal, že se jim vyhne.
Ale stopy…
Stopy znamenaly, že někde může narazit na lidi.
Když prohlédl místnost a zjistil, že v ní není nic zajímavého, rozhodl se, že bude co nejopatrnější. Vykročil na schody v rohu a říkal si, že se musí držet ve stínu, hlavu dolů a revolver připravený.
Vlastně se mu to docela líbilo. Líbilo se mu pomyšlení na to, že je sám proti celému vesmíru, že prožívá veliké a nebezpečné dobrodružství, i kdyby to mělo trvat jenom pár hodin. Bude se plížit jako noční zloděj. Bude neviditelný jako duch.
V prvním patře byla všechna okna pevně zatlučena, zapřena a zakryta. U stěny se rozpadal pult s rozbitou vrchní skleněnou deskou a na hromadě tam ležely stržené pruhované plátěné markýzy. V rozbitém dřezu rezivěly hrnce a na podlaze ležela na kusy rozbitá pokladna.
V prázdné spíži našel opřený žebřík. Nad ním byly nezamčené padací dveře. Když se o ně opřel rukou, hlavou a rameny, otevřely se. V mžiku byl na střeše.
Na zátylku ucítil něco tvrdého a studeného.
Ztuhl s jednou nohou na poslední příčce žebříku.
„Nazdárek.“
„Ahoj,“ odpověděl Zeke, aniž by se otočil. Snažil se mluvit hlubokým hlasem, ale byl tak vystrašený, že spíš vypískl. Před sebou neviděl nic než hrany prázdné střechy.

Vydává: Triton; listopad 2011