Stephenie Meyer a kol.: Prokletý maturiťák

Autorky povídek: Stephenie Meyer, Meg Cabot, Kim Harrison, Michele Jaffe, Lauren Myracle.
Na tak důležitou událost, jako je maturiťák, je nutné si obstarat přinejmenším slušný doprovod. Ten kluk nemusí být nutně nejkrásnější, ale měl by být aspoň zajímavý a zábavný. A pochopitelně se vám musí vyrovnat vlastnostmi a schopnostmi, abyste vytvořili správný pár – protože o to přece jde, že ano?

Mary

Srdce mi tluče do rytmu muziky. Cítím, jak mi v hrudníku vibrují basy – buch buch buch. Na parketu se svíjí dav lidí a není tu nic moc vidět, protože všude je mlha ze suchého ledu a na holém betonovém stropě blikají světla.
Ale já vím, že je tady. Cítím ho.
Proto jsem taky ráda, že se všichni kolem mě zmítají. Můžu se mezi nimi schovat před jeho očima – a před jeho smysly. Jinak by mě už vyčuchal. Takoví jako on dokážou strach vycítit na sto honů.
I když ne že bych se bála. To vůbec.
Vlastně možná trošku.
Ale mám u sebe kuši a půl metru dlouhý šíp (míval zlatý hrot, ale vyměnila jsem ho za ručně vyřezávaný jasanový). Obojí je připravené ve správné poloze. Stačí jediný pohyb prstem a šíp vyletí k cíli.
Ani nezjistí, čím to dostal.
A ona snad taky ne.
Potřebuju se přesně trefit, což v tomhle davu nebude snadné. A zabít. Asi budu moct vystřelit jenom jednou a buďto ho dostanu…, anebo on dostane mě.
„Vždycky miř na hrudník,“ říkávala máma. „Je největší z celého těla, takže se nejspíš trefíš. Nemiř na stehno ani na ruku, z toho je leda zranění. Když vystřelíš na hrudník, spíš zabiješ… Jenom zraňovat stejně nemá smysl. Je potřeba je sejmout.“
Kvůli tomu tu dneska večer jsem. Přišla jsem ho sejmout.
Je mi jasné, že Lila mě bude nenávidět, až zjistí, co se doopravdy stalo… A že je to moje práce.
Ale co čeká? Snad si nemyslí, že budu jenom sedět a koukat, jak si ničí život?
„Seznámila jsem se s jedním klukem,“ vyhrkla dneska na obědě, když jsme stály ve frontě u salátového baru. „Ty jo, Mary, ten je tak krásnej! Jmenuje se Sebastian. Má nejmodřejší oči, jaký jsi kdy viděla.“
Plno lidí neví, že i když Lila vypadá – řekněme si to na rovinu – jako coura, je to fakt věrná kamarádka. Na rozdíl od ostatních holek ze školy svatého Eligia se nade mě nepovyšuje kvůli tomu, že můj táta není výkonný ředitel ani plastický chirurg.
Je ovšem pravda, že musím vypustit asi tak tři čtvrtiny toho, co říká, protože mě to většinou nezajímá – jako třeba, za kolik v sezónním výprodeji v Saksu pořídila maxikabelku od Prady, nebo co si nechá vytetovat na bedra, až zase poletí do Cancúnu.
Tohle mě ale zaujalo.
„A co Ted, Lilo?“ zeptala jsem se.
O Tedovi totiž Lila mluví poslední rok pořád – od chvíle, kdy sebral odvahu a pozval ji na rande. Takže kromě výprodejů značky Prada a tetování na bedrech vlastně mluví ještě o něm.
„Ten už je passé,“ odpověděla Lila a vzala do ruky kleště na salát. „Sebastian mě dneska večer pozval do klubu – do Swigu. Prej nás dostane dovnitř. Je na seznamu VIP hostů.“
Naježily se mi vlasy na krku. Ne proto, že tenhle pan Kdovíkdo se vytahuje, že je na seznamu VIP hostů v nejnovějším a nejluxusnějším klubu na centrálním Manhattanu. Aby bylo jasno – Lila je krásná. Je jasná favoritka na pozvání od neznámého kluka, který je náhodou na VIP seznamu nejžádanějšího klubu ve městě.
Dostalo mě spíš to s Tedem. Lila ho totiž úplně zbožňuje. Jsou stoprocentně nejdokonalejší pár, jaký na střední škole může existovat. Ona je nádherná, on super sportovec… Prostě pár snů.
Proto mi to nějak nesedělo.
„Jak můžeš říct, že je mezi tebou a Tedem konec, Lilo?“ zeptala jsem se. „Chodíte přece spolu celou věčnost.“ Minimálně od té doby, co jsem v září nastoupila do školy Svatého Eligia. Lila se se mnou začala bavit jako první (a až dodneška vlastně jediná) holka z ročníku. „A tenhle víkend je maturiťák.“
„Já vím,“ řekla Lila a šťastně si povzdechla. „Jdu se Sebastianem.“
„Se Seb…“
V tu chvíli mi to došlo. Totálně mi to došlo.
„Lilo, koukni se na mě,“ řekla jsem.
Koukala na mě shora, protože jsem dost malá. Ale pálí mi to, jak vždycky říkala máma – a tohle mi došlo okamžitě. Mělo mě to trknout hned – ten trochu nepřítomný výraz obličeje, zasněný pohled… a měkké rty. Vždyť to za všechny ty roky znám.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Dostal moji nejlepší kamarádku. Moji jedinou kamarádku.
Co jsem teda měla dělat? Sedět a koukat, jak si ji úplně obtáčí kolem prstu?
Tentokrát ani náhodou.
Člověk by si myslel, že když se na parketu nejžádanějšího nového klubu na Manhattanu objeví holka s kuší, vyvolá to sem tam nějakou poznámku. Jenže Manhattan je prostě Manhattan. Navíc se všichni fakt dobře baví a ignorují mě. Dokonce…
Proboha! Je to on. Nemůžu uvěřit, že ho konečně vidím na vlastní oči…
Vlastně jeho syna.
Je hezčí, než jsem si představovala. Má zlaté vlasy a modré oči, dokonalé rty jako filmová hvězda a neskutečně široká ramena. Taky je ve srovnání se mnou hodně vysoký – ale to je většina kluků.
Jestli je jenom trochu jako jeho otec, tak všechno chápu. Konečně to chápu.
Teda asi. Pořád mi není…
Ježkovy oči! Vycítil, že na něho civím. Otáčí se směrem ke mně…
Teď, nebo nikdy! Zvedám kuši.
Sbohem, Sebastiane Drakeu. Navždycky sbohem.

Vydává: Domino; září 2011